TRANSIT, mezinárodní vědecko-politická revue, Berlin, 1988-1989

Roč. 0, 1988, č. 0, str. 51: O vědeckých pověrách (marxismus)

Světem obchází strašidlo. Strašidlo marxismu.

I.

Jak to, že tento, prý jediný vědecký, filosofický systém (v rovině teoretické), ta ještě mrtvější ideologie (v rovině politické), neleží dávno na místě, určeném intelektuálním mrtvolám – v archívech zapomnění, podle vlastní frazeologie na smetišti dějin? Proč je skutečně mrtvá jen v zemích, kde vládne, zatímco tady na Západě, kde teprve vládnout hrozí, přitahuje stále ještě mladé i starší nadšence, a to občas i lidi kvalitní?

Co je to vlastně marxismus? Díky století nových a nových tváří a přidávání dalších a dalších vrstev šminky není odpověď na tuto jednoduchou otázku zdaleka jednoduchá. Snažší je říci, co marxismus není. Není to ideologie dělnické třídy; dělnická třída o něm nic neví, protože se o něj nezajímá, a má recht. Je to daleko spíše hračička intelektuálů, je to pomůcka polovzdělaných vyvyšovat se nad všechny ostatní – ty skutečně vzdělané i ty prosté. Není to vědecký filosofický systém. Je to pouze žonglování s vědeckými a pseudovědeckými pojmy a matení slov. Je to víra ve vědecký světový názor. Ale dejme slovo skutečně povolanému, kardinálu této víry, který byl ex post schopen přiznat, že se mýlil, což mu myslím možno přičíst k dobru víc, než všechny snahy z roku 68 o reformu nereformovatelného:

‘…ideologie, obsažená v této literatuře /marxistické, pozn. A. N./, dává člověku, který ve skutečnosti zná velmi málo nebo nic, sebevědomí člověka, který poznal. Vyžaduje za to jen jediné – aby se jí věřilo. Uvěří-li, už jakoby poznal. Sice nadále nic neví, ale už umí vše hodnotit, ví co je pokrokové a co reakční, co dobré a co špatné, a také co vědecké a co nevědecké, aniž by se zatěžoval nějakým konkrétním vědeckým zkoumáním.’

Potud Zdeněk Mlynář /hlavní ideolog tzv. ‘pražského jara 1968, pozn. A. N. 2019/, Mráz přichází z Kremlu, vydání Index, str. 6.

Marxismus je už ve své podstatě učení totalitní, a to je nejzásadnější, to, co by mělo každého demokrata odpudit. Ať žije vláda menšiny! Prý té nejkvalitnější; ovšem stále jiné, jak šly dějiny, proletariátu, dělnické třídy, komunistické strany. /dnes, 2019, politicky korektních dobrolidí, pozn. A. N./. Kolik diskusí mezi marxisty a marxisty, jestli vláda dělníků násilím nebo vývojem, revoluce nebo evoluce, rychle a krvavě nebo pomalu a snad bez krve. Nesmysl je obojí. Ať se na mne dělnická třída třeba i rozzlobí, ale nevidím jediný důvod, proč by měla vládnout všem ostatním. Myslím, že dělníci o to ani nikdy nestáli, jen za ně se schovávající intelektuálové, kteří tak leckde úspěšně zavedli diktaturu nikoliv proletariátu, ale lumpenproletariátu. Z vlády lidu, koho čeho, vláda lidu, komu čemu.

Marxismus vedle sebe žádné jiné učení nesnese. V diskuzi marxisty s demokratem nejde o hledání pravdy. Jediným smyslem je pro marxistu svého protivníka zdeptat, udolat, zničit, intelektuálně, morálně, psychicky, právně, a když to jde, fyzicky – má-li k tomu potřebnou moc. Napadání a zesměšňování odpůrců jsou nejsilnější zbraně marxisty, nikoliv síla argumentů. Jakých taky argumentů? Pár axiomů, o nichž nikdo nepřemýšlí, nejméně pak sami marxisté, a na nich vybudovaná závratná stavba paláce snů. Chudák marxista, zajatý v kleci svých frází, už snad ani není schopen podívat se na sebe a svou pohádku normálníma lidským aočima. Na čem to stojí, celé to slavné vědecké učení? Na několika základních ‘svatých pravdách’, které by nesnesly ani deset minut skutečně vědeckého zkoumání. Kdo však je schopen a ochoten tohoto se zhostit, vystavuje se pronásledování marxistů, vládnoucích mocí, na Východě, a posměchu marxistů, vládnoucích zveřejňovaným (nikoliv veřejným!) míněním, tedy medii, na Západě. A samozřejmě, že tento posměch nemá nic společného s humorem, který marxisti nemají, nikdy neměli a asi ani nikdy mít nebudou, a to také vůbec není náhoda. /trvalá snaha o záchranu světa je zcela nutně smrtelně vážná věc, pozn. A. N. 2019/

Marxismus je lákavé pozvání všem nadaným a váhajícím – pojď, stačí jen papouškovat naučené idiotismy, pardon, idiomy, a budeš patřit k nám, vyvoleným (kým, kromě nich samotných?), pokrokovým (co na tom, že kroky vedou kolem nesčetných hrobů do pekla?), levicovým (co to vlastně je?), spravedlivým, žádajícím sociální rovnost (a vytvářejícím jen novou nerovnost, vždycky horší, než ta předešlá). Co na tom, že nic nevíš, my taky ne! Chceš se mít dobře? Tak žvatlej, věř, a budeš spasen. A na tomto světě, není to lepší? Tady my, chytří, vzdělaní, spravedliví, pokrokoví, tam ti ostatní, tupí, nevzdělaní a samozřejmě reakční – to je nejvnitřnější jádro dnešního marxismu, bez ohledu na sekty a odrůdy.

Největší nevýhodou demokrata v zápase s marxistou je jeho slušnost, snaha hledat diskuzí pravdu, touha po kompromisu, zdravé a proto špatné svědomí za chyby a vady, které demokracie má, skeptický racionalismus toho, kdo ví, že nic neví. Tedy všechno hodnoty, které umožňují život ve svobodě, život, který stojí za to žít.

Musí podlehnout soustředěné agresivitě nenávistné víry, idealismu bez svědomí, přesvědčení o výlučnosti, jedinečnosti a dobroty, jistoty vítězství vlastního přesvědčení? Skutečně musí?

Je na čase, ukazovat všem, že pravdu nemůže mít ten, kdo ji chce mít vždycky, nebát se říci, že i konzervatismus je pokrokem, předvádět marxistům dnes a denně, že jejich svět mýtů je dnes naukou hluboce reakční – a nabídnout nadaným a váhajícím skutečné programy, vedoucí do budoucnosti větší spravedlnosti.

Je to bitva, která už je v zásadě vyhraná. Marxismus je strašidlo moderního světa, mrtvola tápající k hrobu. Teď už jde jen o to ji zahrabat.

II.

Vzhůru ke komunismu, do šťastné společnosti bez tříd a vykořisťování. Odkud vlastně bere marxismus svoji legitimaci, čím zdůvodňuje ty řeky a jezera krve, prolité v boji za lepšího člověka a to nejlepší společenské zřízení? Provětrejme jednu ze ‘svatých pravd’ ve světle normálního lidského rozumu.

Podle marxistické víry o historickém vývoji existovala prý v prvopočátcích beztřídní společnost, tzv. prvobytně pospolná, umísťovaná někam do pravěku. Veškeré společenské zlo totiž započalo lidstvu podle marxistů se vznikem tříd, tedy rozvrstvením lidí podle vztahu k výrobním prostředkům. Neb za všechny neduhy, od chudoby po zločinnost, od nezaměstnanosti po alkoholismus, vděčíme pouze a jenom této vykořisťovatelské společnosti. Společnost třídní je totiž vždycky vykořisťovatelská. Proto tedy, vyzbrojeni tímto ‘vědeckým poznáním’, je na marxistech, aby znovu vytvořili společnost beztřídní a tím automaticky šťastnou. Jen prý na vyšším stupni. Kdy už to bude, v tom si nikdy zajedno nebyli, umísťovali ji různě, naposledy myslím Chruščov okolo roku 60 do osmdesátých let, tedy do dneška. Pak už si na tak přesné odhady tak nějak netroufali.

Existovala někdy skutečně ta šťastná beztřídní společnoat? Je opravdu veškeré společenské zlo jen produktem nespravedlivé třídní společnosti?

Odpovědí je dvojité NE. I když možná v té pravěké velkorodině, v tom primitivním kmenu, neexistovaly třídy ve smyslu marxistickém, rozhodně i tam existovaly sociální rozdíly. Těžko si představit, že náčelník, šaman nebo rada starších si byli rovni s mladým chlapcem, právě přijatým mezi muže. Poznatky získané výzkumy lidských společenství, která ještě dnes na této úrovni existují, ukazují jasně, že i zde je zavedena přesná hierarchie a s ní spojená nerovnost. Konečně každý zoolog vám potvrdí, že tato existuje i v tlupě paviánů, smečce vlků nebo stádu antilop.

Ale důležitější je otázka druhá. I kdybychom připustili, že tito lidé si byli rovni, protože nebylo tříd a vykořisťování, byli šťastní? Jen hrubá vulgarizace a sklony k romantismu mohly kdy vyslovit domněnku, že taková společnost byla šťastná! Veškeré síly všech upřeny k jedinému cíli – holému fyzickému přežití. Lov a věčný boj se sousedními kmeny, obojí s četnými obětmi na životech, věčné putování a sběr kořínků a bukvic, to byl jejich život. To má být štěstí?!? Zajímavé je, že tam, kde se extrémní marxistická ideologie pokusila o důsledné zavedení beztřídní společnosti, skutečného komunismu, totiž v Kambodži za vlády rudých Khmérů, vytvořila něco velice podobného popsanému stavu /k tomu viz následující článek, pozn. A. N./.

A tak nám marxismus v jednom svém kořenu jasně ukazuje svou pohádkovou podstatu. Rozdíly mezi lidmi leží pochopitelně mnohem hlouběji, než ve vztahu k výrobním prostředkům (i když ani ty jistě nikdo nepopírá) – leží zakódovány v jejich genech. Příroda ještě nikdy nevytvořila v historickém vývoji dva totožné jedince; a nikdy nevytvoří, neboť existuje nepředstavitelné množství, prakticky nekonečně mnoho nových a nových kombinací. Každý jedinec je neuvěřitelný originál, se všemi svými tak rozdílnými vlastnostmi, představami, intelektem, charakterem, fantazií. Je mnohem blíže pravdě, že nerovnost je dána přírodou, nebo Bohem, chcete-li. Požadovat rovnost není tedy tak jednoduché. Je jistě možné požadovat rovnost před zákony právního státu. Ale požadovat a priori rovnost sociální jen na základě toho, že jeden vlastní víc než druhý, to je zákon džungle, to je terorismus. Snad je správné zákonem zdanit toho, kdo vydělává miliony a podpořit tím ty, kdo žijí v bídě. Ale je nutno se ptát, zda příčinou té které konkrétní bídy není třeba i ta skutečnost (možná hlavně ta skutečnost), že jeden je nadaný, houževnatý, odvážný a plný fantazie, a tento omezený, tupý a líný. Ať mě proklejí všichni ‘pokrokoví’ psychopedagogové, ‘avantgardní’ sociologové – ano, rodí se, a stále se budou rodit i lidé hloupí, zlí, agresivní, líní a ješitní. Je možné pokusit se výchovou o oslabení špatných a posílení dobrých vlastností, není však možné doufat ve společnost andělů. Není náhodou, že genetika byla vždy tou nejpronásledovanější přírodní vědou v komunistických státech, těchto už dobudovaných staveb podle marxistických představ. Koho to může udivit ve společnosti, hlásající z důvodů ideologických naprostou převychovatelnost kohokoliv k čemukoliv – a když to nejde jen tak, máme ještě psychofarmaka, holoubku. Výsledky jsou vynikající, bohužel však jen u jedinců, masově jaksi selhávají. Nebo snad ne? V takovém Polsku přece všichni s ohromným úsilím vyrábějí a v Sovětském svazu není alkoholiků.

Chtít tedy budovat beztřídní společnost za automatického předpokladu štěstí pro všechny je tak nehorázný nesmysl, že se naskýtá otázka, zda na počátku byla pouze blbost, anebo už záměr. Osobně se přikláním k možnosti prvé. Ti mazaní využivatelé této romantické pohádky přišli asi až později. Schováni za sympatická zjednodušení a hlásajíc nenávist a boj, dokázali ne samozřejmě zrušit nerovnost, ale vytvořit jinou, tu vlastní. Vyšvihnout se na vrchol a dosáhnout ve vykořisťování světových rekordů. Zabránit feudálnímu asijskému Rusku na cestě k Evropě a přirozené industrializaci. Znásilnit a zterorizovat početné sousedy, mnohé ovšem za vydatného přispění vlastních snílků. Ohrožovat stále ještě, po stopadesáti letech, zbytek světa, lákajíc svými žvásty naivní, ale v srdci dobré lidi, oprávněně nesouhlasící s chybami a vadami té zatím nejlepší ‘reálně existující’ společnosti dneška – pluralitní západní demokracie.

Jako ideologie znásilňování a teroru se marxismus osvědčil a osvědčuje nad jiné dobře. Jako cesta ke spravedlivější a šťastnější společnosti nedokázal nic, a jak vidíme, ani nemohl. Jako od ideologického mýtu, stojícího od samých počátků na písku, to od něj dnes mohou očekávat už skutečně jen marxisté, ubozí zajatci svých pohádkových snů. Ale člověk nezaujatý, ještě hledající, by měl skepticky prověřovat všechno – a ty, kdo slibují ráj na zemi snadno a rychle, nejdůkladněji.

III.

Dva zdroje a dvě součásti marxismu. Nepřípomíná vám to nic? Nám mladším odtamtud, kteří studovali na kterékoliv vysoké škole, včetně herectví nebo lékařství, to samozřejmě okamžitě zapaluje. Hustili to do nás přece horem dolem – tři součásti a tři zdroje marxismu, ze kterých prý tahle rádobyvěda sestává: jako zdroje klasická německá filozofie, totiž materialismus Feuerbachův a dialektika Hegelova, francouzský utopický socialismus a anglická buržoázní ekonomie. Z toho prý sebral Marx a Engels to ‘správné’ a vytvořil tu Jedinou Správnou Vědu, která umí vysvětlit každičkou ‘zákonitost’ společenského vývoje. Tři součásti pak odpovídají zhruba těm zdrojům: marxistická filozofie jako taková, tedy dialektický a historický materialismus, ‘vědecký komunismus’ (jakápak ‘utopie’, věda je to, a když nevěříš, marš s tebou na GULAG – nebo na psychiatrii, to podle právě převládající módy), a politická ekonomie.

Nezaujaté studium marxismu, konané jen pro ten špás, bez nucení ze strany vládnoucích marxistů a bez starostí existenčních v případě nesouhlasu, jinými slovy tady a ne tam, ukáže však dost jasně, že skutečnost je jednodušší. Marxismus má totiž zdroje pouze dva – to od jiných opsané, a to Marxem a pozdějšími eskamotéry vymyšlené. A stejně tak jen dvě součásti – to pravdivé, dobré, a to pokroucené, vylhané, vyumělkované a veskrze špatné. A čím víc člověk zkoumá a porovnává, tím víc přichází k jednoznačnějšímu závěru, který bych si dovolil formulovat jako Základní Neotřesitelný Postulát Marxismu-Leninismu (tak se to jmenuje oficiálně podle nejdrzejšího eskamotéra) – to co je v marxismu jakž takž dobré, to je to opsané, zatímco to původní a nové, tedy vymyšlené a přidané, je téměř bez výjimky mizerné.

Nehodlám se zabývat leninskými, maoistickými nebo trockistickými odrůdami marxismu, protože znám běžné námitky (hlavně dnešních západních marxistů, kteří pořád ještě doufají), že původní teorie je veskrze dobrá, jen se bohužel (vždycky) v rozsahu její působnosti dostali k moci lidé, kteří ji nesprávně rozvinuli, zkreslili nebo zneužili. Takový dnešní německý sociální demokrat nechce samozřejmě nic mít třeba se Stalinovými zločiny, a do krve se bude hádat, že to není žádný marxismus. Je, a to ten nejryzejší.

Leží v samém meritu věci, že se výš a nejvýš dostávají lumpové, to není vůbec žádná náhoda. Je to přece už v samém svém základě učení totalitní, s žádným jiným se nesnášející, inklinující k násilí strašlivému, nemilosrdnému, nesmiřitelnému – kdo chce spasit svět, nemá čas na detaily, když se kácí les, padají přece třísky. Je samozřejmé, že že přitahuje lidi nejrůznější, ale úspěch v něm mají ti nejlépe odpovídající – bezohlední, inteligentní lumpové bez jediného náznaku charakteru. Kdo má jen kousíček slušnosti, zůstane na cestě, nemá šanci dostat se do výšin. Dovolil bych si zacitovat: ‘Když intelekt je bez duše, pak podoben je ropuše, či slepci s kosou v tanci’. Myslím, že dřív se něco takového označovalo příměrem ‘ďábelský’. Ale středověku už snad proboha odzvonilo, nebo ne?

Já se naopak snažím ukázat, že marxismus ryzí a původní nemá a nikdy neměl náznak šance odpovídat skutečnosti a stát se nadějí lidstva na lepší společenské zřízení. Ale abych zase trochu zkonkrétněl.

Vezmeme další axiom, tentokrát z oblasti té slavné ‘základny’, na níž stojí vše ostatní – ekonomie. Což je kupříkladu víceméně pravda, formulovaná ovšem již před Marxem. Podle tohoto velice nesnášenlivého a v písemném projevu o jinak smýšlejících mnohdy velmi sprostého pána vyrábí dělník nadhodnotu, kterou si přivlastňuje kapitalista – to je základ vykořisťování. Mzda totiž není zdaleka ocenění veškeré práce námezdního pracujícího, nýbrž pouze její část. To za prvé. A za druhé, růstem a vývojem kapitalismu vznikají monopoly, větší a největší kapitalisti kupují a pohlcují menší, až jeden urve monopol, zůstane na kolbišti trhu sám – a tím je další pokrok, zvyšování produkce, nemožný. Řešení je prý jen jediné: ti vykořisťovaní chudáci musí násilím (kapitalisti to přece určitě nevydají po dobrém, však kamarád kapitalista Engels taky na nic takového nepomyslel), převzít moc – diktatura proletariátu – vyvrátit z kořene všechny vztahy a vytvořit zcela nové. Jen zestátněním monopolů je možné dále zvyšovat produkci. A jen centrálním plánem je možné uspokojit potřeby všech spravedlivě. Potud klasický marxismus.

Provětrejme tuto další ‘základní pravdu’, o které se prostě nediskutuje, ve světle rozumu a praktické zkušenosti, této prověřovatelky každé teorie (Marx, před ním jiní). Dělník vyrábí nadhodnotu.¹ Ano, ale…

A tady musím upozornit na základní důležitost těchto dvou slůvek – ANO, ALE… – to je v principu řešení, jak s touto pavědou zacházet. Ona totiž pracuje téměř výlučně s rafinovaně kamuflovanou pololží, kterou odhalit je samozřejmě nesrovnatelně těžší, než obyčejnou lež – i když ani to není snadné, mají-li marxisti k dispozici veškerou moc včetně souostroví GULAG, kterým prohnali jen v mateřské zemi uskutečněného marxismu asi 60 milionů lidských obětí. Takže pamatujme si: ano, ale…

On si ten kapitalista skutečně přivlastňuje, ale co s tím podniká? Jenom nákup nejtlustších doutníků, nejluxusnějších vil, spousty lahůdek, aby byl co nejobéznější? Tak nám je aspoň soudruzi vždy malovali, ty strašlivé kapitalisty. Nikoliv, on rovněž investuje, rozšiřuje výrobu, prostě podniká. Slovo ‘kapitalista’ se nejpřesněji přeloží jako ‘podnikatel’, a nejtypičtější činnost podnikatele je, že podniká, ne že vykořisťuje. On taky leccos riskuje, leckdy existenci. Dělník sice ztratí práci, ale může najít novou, i když ovšem mnohdy s obtížemi. Podnikatel ale může naráz ztratit všechno. Navíc ještě z té nadhodnoty, toho zisku (když ho má) platí platy vyšší než kapitalista méně úspěšný – ne že by byl lidumil, ale dostane tím lepší pracovníky, takže se mu to nakonec vyplatí. Koneckonců celý ten kapitalismus vznikl právě tak, potřebuje volný trh pracovních sil. Poddaný musí být živen (tehdy jako dnes), i když pán na jeho výrobcích nic nevydělává, třeba proto, že je nikdo nekupuje – on se poddaný asi při výrobě právě nepřetrhne úsilím (tehdy jako dnes). Námezdní dělník se dá v takovém případě ovšem propustit. To je pravda, ale i opak je pravdou: lépe prosperující podnikatel může lépe platit, a věřte nebo ne, v reálně existujícím kapitalismu to skutečně taky dělá. (Mimochodem, zamlčovat části pravdy je pochopitelně další důležitá součást marxistické výbavy) Podnikatel tedy podniká, rozšiřuje výrobu, aby měl větší zisk a tím vytváří další pracovní příležitosti. A kdyby to byly jen ty doutníky, vily a lahůdky, i ty musí někdo ubalit, postavit a vůbec vyprodukovat. Ale to nejhlavnější – když se to tomu ‘vykořisťovanému’ nelíbí, může se kdykoliv sebrat a založit firmu, obchod nebo cokoliv podobného a stát se podnikatelem. Tuto možnost skutečně má, ale o tom se v marxistických brožurkách moc nedočtete, to se nehodí do krámu.

A jak je to s těmi monopoly? Skutečně je jediná cesta znásilnění, pardon, znárodnění (nebo zestátnění, dnes módně zespolečenštění)? Ale kdepak. Je sice rovněž pravda, že tendence k monopolizaci existuje, ALE – není pravda, že jen zestátněním lze jejich produkci zvyšovat. Trh si s tím totiž poradí docela dobře sám – tak jako super-obrovské koncerny vznikají, tak se zase rozpadají. A navíc – neustále vznikají úplně nové obory, tisíce malých a nejmenších firem učí ty obry, koncerny a trusty, co to je bát se. Stačí se podívat po světě, dnes třeba na takové Korejce, ty kapitalistické ovšem, nebo Číňany v Singapuru, Hongkongu nebo Tajvanu. Jen Singapur, vlastně jedno město, pár čtverečních kilometrů, vyváží do rozvinutých zemí (čili na Západ, ne do afrického pralesa) víc, než všechny socialistické země dohromady. Reaganova administrativa vytvořila asi 16 milionů pracovních příležitostí, z drtivé většiny (daleko přes 90%) v podobě malých a nejmenších firem, např. v podobě jednoho člověka nebo jedné rodiny, nikoliv IBM nebo General Motors. A kromě toho není nic snadnějšího, než zákonem zakázat vytváření monopolů a dbát na to, aby se to dodržovalo. Pak je konkurence, tento poklad nad jiné vzácnější, zachována.

No, a jakpak to vypadá v naší milé vlasti a jiných už reálně existujících marxismech, hlavně ovšem v zemi mateřské, velikém a hrdinném Sovětském Rusku? Dělník vytváří rovněž nadhodnotu, o kterou je okrádán zcela bezostyšně vládnoucí stranovládou, nomenklaturou parazitů s feudální mentalitou knížete pána, kterého zajímá jen jedno – vlastní dobré bydlo. Investice a inovace jsou mu šumafuk (navíc o nich nemá většinou ani ponětí, na svém místě je přece za věrnost stranovládě a ne proto, že by něco uměl). Nesmírně těžkopádný plán způsobuje, že výrobu nového druhu knoflíku schvalují v SSSR tři ministerstva a četné další komise, to prosím není vtip. Konkurence neexistuje, zájem vyrábět mají poddaní pouze na vlastním desátku (tzv. fušky, černý trh apod.). Výsledek vidí každý, kdo má oči k vidění. Na žádném jiném poli neporáží ten hnusný vykořisťovatelský kapitalismus ten reálně existující marxismus tak jasně, jako v ekonomice, na poli výroby, spotřeby, technologie.

V SSSR pracuje 30% zaměstnaných v zemědělství, ale uživit jen sami sebe nedokážou. V Kanadě pracují v zemědělství slabá 3%, ale uživí nejen všechny Kanaďany, ale jsou schopni dodat i ty chybějící miliony tun obilí a všech možných zemědělských výrobků těm hrdinným budovatelům té jediné spravedlivé společnosti, kolébce socialismu a komunismu, řízené stranou marxismu nejvěrnější. Ví to každý, kdo se jen trochu zajímá, ale právě z těch to mnohý vědět nechce. Vždyť je to ten nestydatý kapitalismus, co zbytek světa vyloženě živí a podporuje! Není to náhodou tak, že komunismus zanikne zcela jistě nejpozději tehdy, až dobyde a zplundruje celý svět, tak jako rakovinový nádor, kterým skutečně je, zahyne se smrtí svého nositele? Vždyť kdo je pak bude krmit? Odkud kredity? Kam bude chuděra soudružka Gorbačovová jezdit nakupovat se svou American Expres Card? Hrůza hrůzoucí! Doufám, že to soudruzi sami už konečně pochopí a dají chvilku pokoj s dalším dobýváním, abychom my snad se konečně dohodli, že nádor je potřeba izolovat, nechat rozpadnout a teprve potom nejlépe pomoci hojit napáchané škody.

Ano, kde je pravda, ukazuje praxe, ta prověří nemilosrdně každou teorii. A neuznávám námitku, že způsob existence dnešních tzv. ‘socialistických’ států nemá s marxismem nic společného. Má, všechno. Každý z nich prosperuje přesně tolik, kolik kapitalistických prvků si zachoval a rozvinul (Maďarsko), anebo znovu vytvořil (Čína). Tam kde to přeorali skutečně zásadně, tam to podle toho vypadá – to myslím země dříve už rozvinuté, jako Československo, Polsko a komunistický díl Německa. V rozvojových zemích je to ovšem trochu jinak, jen jiný druh feudalismu, tam to snad nebije do očí. A v zemích, kde do včerejška měli otrokářství, jako Angola, Etiopie nebo Mozambik, je to snad i pokrok, snad, nevím. Ale pro našince, Čecha nebo jiného ‘východoevropana’ je to nesmírně tristní.

Země, postavené na ideologii marxismu, tzv. ‘socialistické, jsou z politického hlediska země feudální, vylepšené poněkud vědecko-technickým pokrokem moderní doby. Za ten mimochodem nevděčíme dělnické třídě, jak klasicky možno nalistovat v marxistických učebnicích, nýbrž té proklínané, urážené, opovrhované, pronásledované a vybíjené inteligenci.

Závěrem námitka pro ty, kterým je toto malé povídání příliš jednoduché, zjednodušené, málo diferencované, ba snad přímo demagogické.

Ano, je to zjednodušené, ale pravdivé. Kdo chce proniknout, musí být úzký. Vědeckých pojednání jsou takové hory, že hozeny marxistům na hlavu bychom měli po problému – jediný by to nepřežil. Ale kdo by to četl? Kdo z těch naivních, ale dobrých lidí (a bezcharakterní oportunisty poučovat nehodlám, neb ti jsou už tak poučení, že poučit je ještě víc už prostě nejde), přitahovaných touto růžově nalakovanou pohádkou, zvanou marxismus, který umí vše vysvětlit, má na všechno odpověď a hodnocení (jak už toto je podezřelé!), aniž by něčemu rozuměl, tímto lživým vědomím, ideologií ovládání, znásliňování a ponižování, této mrtvoly minulého století, kdo z nich to ví, bere v úvahu?

Jak jinak varovat, že při styku s mrtvolou hrozí nákaza smrtelným jedem? Raději trochu zjednodušit a ukázat, že cesta do lepší budoucnosti vede zcela jistě jinudy, než tímto nejkrvavějším údolím v dějinách lidstva.

str. 67: Dva světy

‘Vždyť tady je to zrovna tak!’ – to je myslím nejběžnější námitka, která většinou ukončí snahy našince seznámit zdejší, demokracií vychované občany, s životem v totalitě. Zažil to snad už každý z nás exulantů, když se pokusil zprostředkovat kupříkladu Němcům své zkušenosti s totalitní komunistickou diktaturou, vládnoucí v naší bývalé vlasti, v Československu.

Bylo by to škoda, kdyby tímto konstatováním měly podobné snahy skutešně skončit, kdybychom s povzdechem vzdávali své úsilí varovat je, když v jejich často nadřazené sebejistotě říkají – to se nám stát nemůže; nebo kdybychom dokonce začali sami pochabovat, jestli snad nemají pravdu…

Není to tak. Přes prakticky stejnou úroveň civilizační a všechny podobnosti kulturní žijí dnes Češi a ta větší část Němců ve dvou odlišných světech, v neototalitní diktatuře komunistické provenience na straně jedné, a v parlamentní demokracii právního státu na straně druhé.

Tak jako naši němečtí přátelé ve své chvályhodné kritice vlastních poměrů často vylévají z vaničky s vodou i dítě, ‘nectíce’ svůj politický systém tak, jak by si v našich očích zasloužil (je jim prostě samozřejmostí), podobně vidíme také u našich spoluobčanů tam, v nesvobodě totality, zkreslený, příliš pozitivní názor na západní demokracii, jako by to byl systém, ve kterém klape všechno samo od sebe. Mnohdy to lze dobře pochopit, neboť prostý Čech je ze všeho nejvíc konfrontován s hospodářskými výsledky dnešní německé demokracie, a není se asi co divit, že svůj obdiv zevšeobecňuje.

Demokracie však neznamená, že lidé se stávají anděly a přestávají mít ty spousty špatných vlastností, které mají. I v demokracii je mnoho lidí bezohledných, zlých, korytářů jdoucích jen za svým prospěchem, ale vtip je v tom, že nemají vrch, nemohou si dovolit ani zdaleka tolik, jako v totalitě, kde vládnou, v totalitě, která stojí právě na nich, kde svinstvo, lež a klam je principem a základem. Aféry, korupce a skandály jsou všude, v tom skutečně velký rozdíl není. Obrovský rozdíl je však v tom, že pouze demokracie je odhaluje, vyplavuje na povrch, zpracovává a překonává, a že tato schopnost je demokracii jako systému vlastní. Svobodným tiskem a televizí, souhrou mnoha protichůdných společenských sil a zájmů, je svinstvu, korupci, klamu a lži velice ztíženo bujet a rozkvétat. V totalitě zůstávají uzavřeny, a pronikne-li přece jen velmi zřídka něco na povrch, jde pouze o selhání systému totality v její všeobsahující funkci potlačovat.

Demokracie je na první pohled nedokonalá, slabá, neustále se hádající, budící dojem, že se v nejbližším okamžiku rozpadne. Je to však pouhé zdání. Je ve skutečnosti živá, žijící, neustále se korigující, vylepšující, ozdravující. Totalita je proti ní vyslovené zahnívání, kvas v jednom velikém kotli, který nemá vývoje, historie ani budoucnosti. Dějiny tam neplynou, jen se vrší na sebe další a další nánosy prachu. Není divu, že návštěvník z dynamické demokracie má v naší bývalé vlasti pocit šedi, ve které se zastavil čas. Jeden bohatý Kanaďan to vyjádřil tak, že svou penzi chce rozhodně prožívat v Československu – bude si jí určitě užívat déle, protože čas tam plyne pomaleji.

Demokracii je nutno si zasloužit a zasluhovat si ji stále dál, dnes a denně, svým přínosem ke správě věcí veřejných, otevřeností a mnohdy i tady odvahou (i když nesrovnatelnou s tou, kterou musí mít disident v komunistické diktatuře), spolupomáhat korigovat a napravovat, bránit se všem snahám ‘zla’ nabýt vrchu, jinými slovy, být občanem. Účastnit se politiky, myslet a vyjadřovat se k otázkám života společnosti, tedy polis, je nejvlastnějším právem a zároveň poviností občana, neb jako občan jsi voličem, spolurozhoduješ svou malinkou částí o způsobu života všech. A je tedy zásluhou všech lidí, i těch nejprostších, že nedovolí v dobře fungující demokracii, aby korytáři, póvl, zločinci uchopili veškerou moc, prostě to nepřipustí v dnes a denně probíhajícím boji proti všem takovým snahám, kterých je dost.

A toto mnohdy nechápou lidé, živořící v totalitě, kteří jsou nejen svým údělem, ale často už i svou mentalitou, nikoliv občané, ale poddaní. Uzavření do vězení svého soukromí, zahnívající v naprosté pasivitě své apolitičnosti v nejširším smyslu, ubití a dohnaní k poznání, že oni přece nikdy, za žádných okolností, nemohou nic změnit na stavu věcí veřejných. Ale mýlí se. Pomoci si mohou a musí jen oni sami, neboť jinak jim nikdo nikdy nepomůže. Je smutné pozorovat národ, z něhož jsem vyšel, jak se demokracii vzdaluje, místo aby se jí blížil, neboť je to národ, který civilizační vyspělost, nutnou k demokracii, už bezesporu měl. On si ji nezsluhuje čím dál tím víc. Přispívá s masochistickou rozkoší nejen k svému živoření v totalitě, ale bojím se, že, v dlouhodobém pohledu, do budoucna i k svému zániku. Rusifikuje se tempem snad nejrychlejším ze všech podrobených národů rusko-sovětského samoděržaví – a je jasné, odkud mentalita poddaného je importována do srdce Evropy, dříve kultury a civilizace, která mohla být směle ještě před pouhými padesáti lety měřena měřítky světovými. A dnes? Zdá se snad někomu, že nám křivdím?

Poddaní nemakají, pokud necítí na zádech karabáč. Zato kradou všude, kde to jen páni nevidí. Stávkovat nesmí, to by přišli do šatlavy, tak jen sabotují, kde to jen jde. Zato na vlastním desátku dělají do úpadu, ať je to chata nebo fušky. Dostat se nahoru je možné jen pro vyvolené, narozené ze správného původu. Syn vikomt pana hraběte prvního tajemníka nějakého toho výboru má kariéru zaručenou, pokud snad není imbecil. Kvality však nerozhodují, nýbrž rodokmen, i když se mu říká moderněji původ. Jsi uvázán na panství a útěk se, pokud tě drábi chytí, trestá vězením. Na hranicích panství po tobě aspoň střílí. Potrestat nevinného poddaného svedou páni hravě a nikdo se tomu ani moc nediví. Potrestat pána je nemožné. Sice se mezi sebou občas taky poškorpí, sem tam i nějaká ta hlava sletí, ale mužici se to mnohdy ani nedoví. Jen výjimečně, když si někteří páni myslí, že potřebují jejich sympatie proti jiným pánům. Za zabití kmána dostane panský dráb napomenutí, aby to příště udělal víc skrytě. Oni by poddaní mohli reptat. Za ukradení nezbytností, jako je jídlo nebo stavební materiál, dostane však poddaný deset let a ani nemrkne. A odsedí je, když páni chtějí.

Korupce vládne všem a dělá ten nesnesitelný systém jakž takž snesitelným. Poddaní dělají vtipy a nadávají, když je nikdo neslyší. Když si je páni zavolají, křičí sláva a mávají praporky. Na druhé straně se páni sem tam postarají, za ručku vodí, popstrčí, ukážou, přikážou. Leckdo to potřebuje. On ne každý poddaný po útěku do svobody její mnohdy ostrý vítr snáší bez úhony. Ale zdravý se otrká a stane se občanem. Už naskrz zkažený, nesamostatný, bojácný a slabý se třeba i vrátí na panství. Pán mu sice vyčiní, možná i bičíkem naseká, ale to se přetrpí a pán se pak jakž takž postará. I nějakou tu penzičku poskytne, i v nemoci sem tam pomůže. Pro kmány aspirin a jodová tinktura, pro pány sanatoria, západní technika, švýcarské léky, německé lahůdky, nahnědlé děvky, šumící sekt…

A spoustě poddaných svoboda ani nechybí. Zvlášť když nemají srovnání a hon za žvancem konzumu stejně spotřebuje všechny duševní a fyzické síly. A snad je to i přirozená ochrana, přizpůsobení se na pouhé přežívání, nechť je mi tento biologismus odpuštěn. Nelze asi, dlouho zavřen v kleci, stále toužit po svobodě. Buď utéci, nebo zemřít. Anebo aspoň nevnímat, že žiju v kleci. Tak se dá živořit nejlehčeji. Ale ze všeho nejlépe je klec rozbít.

Jak na to? Překonávat neustále mentalitu poddaných a snažit se být občanem. Prvním krokem k nápravě věcí veřejných je pochopení výchozího stavu, podívat se do zrcadla bez růžových brýlí. Myslím, že tento pohled je dnes pro náš národ dost deprimující. Zrcadlo však křivé není. Je smutné dívat se, jak v době, kdy mnohé národy třetího světa, proti českému, přese všechno, kulturně a civilizačně zaostalé, se pokoušejí o první krůčky k demokracii, jen ještě mladé, primitivní, se tento náš ‘kulturní národ v srdci Evropy’ od ní vzdaluje, a co horšího, dobrovolně pomáhá tomu vzdalování (vynucenému v zásadě cizí mocností), a co ještě horšího, vzdaluje se čím dál rychleji (žít v demokracii je zpočátku lehké, pak čím dál těžší, žití v diktatuře je jen zpočátku těžké, pak čím dál lehčí…), a co vůbec nejhoršího, dělá to vědomě a mnohdy s nemravnou racionalizací.

Jsem přesvědčen, že život ve svobodě, život, který stojí za to žít, je dnes na tomto světě možný jen v demokracii, v totalitě je možné jen živořit. Demokracie je ten nejhorší způsob uspořádání společnosti. Kromě ovšem všech ostatních…

Je to tak. Stojí za to, bránit ji tam, kde je, a usilovat o ni tam, kde není. I když mnozí občané toho jednoho světa si ani neuvědomují, co vlastně mají, a nezastavují se ve své kritice a touze po reformaci ‘kapitalismu’ ani na hranici parlamentní demokracie. I když mnozí, velmi mnozí ‘občané’ komunistické totality ve své mentalitě poddaných nevidí ani jiskřičku naděje na úspěch anebo už dokonce i zpochybňují, jestli ta demokracie vůbec za to stojí…

Stojí za to. Je nutné mít srovnání, leta života tady a tam. Proto myslím je a zůstane údělem nás, dnešních politických exulantů, srovnávat, protože máme životní zkušenost, kterou nemají a nemohou mít ti vzájemně si sice blízcí, ale přece jen strašně vzdálení obyvatelé těch dvou světů.

Ročník 1, č. 1, 1989, str. 11: Drogy – metla moderní společnosti

Problematika drog a jejich vlivu na lidská společenství jistě možno posuzovat z mnoha hledisek – historického, sociálně-politického, ekonomického, individuálního, tedy psychologicko-medicínského. Jde jistě o problematiku neobyčejně komplexní a v praktických důsledcích velmi závažnou; drogy jako nová metla moderní společnosti je obrazem velmi oblíbeným, i když pravděpodobně nesprávným. Ne, že by drogy snad nebyly metlou, to jistě jsou, nejde však asi o postižení jen naší moderní doby. To jen zjednodušeně malovaný její obraz v masových médiích zprostředkovává takový dojem a dnešní společnost, ona propojená a zkompjuterizovaná společnost informační exploze a přímých přenosů vražd a únosů do každé jednotlivé domácnosti, jen a priori předpokládá, že realita masových médií je raelitou reálnou. Ne vždy je tomu tak.

Jen kratičký pohled do historie ukáže, že zacházení s drogami, jejich konzumace i závislost na nich, provází lidstvo již tisíce let. Animistická společenství, žijící v tom nádherném souladu s přírodou, tak opěvovaném dnešními romantiky a utopisty typu Zelených, žila rovněž v nádherném souladu s drogou, jakožto chemickou látkou se zvláštním účinkem psychickým nebo i fyzickým, jak bych si v nejširším smyslu dovolil definovat. Jen alkohol je prokazatelně znám několik tisíc let, jako víno tvořil zajisté alkoholiky již ve starém Řecku nebo Římě, jako pivo ovládal vzývání bohů starých Germánů nebo Slovanů, jako produkt kvašení všech možných jiných rostlinných produktů hraje dodnes roli prakticky ve všech primitivních společnostech. Výtažky z muchomůrky, používané některými kmeny Sibiře ke slavnostem souvisejícími s plodností, se k tomuto účelu hodí vskutku znamenitě. Jistě netřeba vzpomínat znalosti amerických indiánů o účincích listů tabáku nebo keře coca. Opium se kouří v Číně už tisíce let, stejně jako konopí v Indii. Každá chůva znala po celý dlouhý věk blahodárný účinek odvaru z makovic na neklidné a jinak zlobivé děti: pár miligramů morfinu a spali jako andílci.

Zdá se tedy vskutku, že jen obecný stav moderní společnosti, tedy ono zahlcení informací, efekt lupy a ostrého reflektoru dnešních masových médií, pouze nafukují problém, který byl vlastně ‘odjakživa’. Ale přesto, jestliže president a administrativa nejmocnějšího státu této zeměkoule prohlásí za svůj největší problém vnitrostátní politiky drogy, pak je snad možné zbavit se pochybností, zda stojí vůbec za to se tímto tématem zabývat. Všímněme si tedy drogové závislosti jako problému nejprve individuálního, tedy psychologicko-medicínského, a posléze jakožto problému sociálně-politického a ekonomického.

Myslím, že pochopit vznik a vývoj drogové závislosti je pro laika snažší na příkladu alkoholu, je tak nějak bližší a proto představitelnější, i když skutečnou metlou jsou míněny takzvané ‘tvrdé drogy’, především heroin. Mimochodem, z hlediska kvantity je alkohol i v západních zemích ještě pořád problémem mnohem palčivějším, v každém případě dražším.¹ Je však společensky akceptovanější, protože bližší a známější – proto také podceňovaný. V neposlední řadě není rovněž oním miláčkem masových médií jako drogy, které statisticky hrají roli skutečně podstatně menší. Ale k čertu se statistikou, každý jednotlivý člověk je jeden osud.

První seznámení s drogou se děje z důvodů nejrůznějších, zvědavost, prostá příležitost ochutnat ‘beztrestně’ zakázané ovoce, příklad jiných; v případě alkoholu pak vlastně jen skutečnost, že je to prostě normální. Přijít v nějakých těch šestnácti (v dobách mého mládí) na nějakou tu party a tvrdě odmítnout jakoukoliv malou kapičku alkoholu se rovná v dnešní společnosti automatické roli outsidera. A pouze takový je abstinentem, všichni ostatní, byť by jen tu kapičku jen jednou za rok, jsou konzumenty. Proč by ovšem ne, zní námitka, to přece není závislost, konzument není alkoholik. To je jistě pravda a mezi oběma je dokonce ještě jeden mezistupěň, totiž pijan. To je ten, který pije pravidelně a často, ale dokáže i nepít, což je rozdíl mezi ním a alkoholikem, který už to (bez léčby) nedokáže. A jen toto stadium poslední, alkoholik, je člověk plně závislý a proto v civilizované společnosti uznaný za nemocného, jistě právem.

Jak a proč ale vzniká z konzumenta alkoholik? Odpovědí je mnoho, a ještě více bude asi těch, které jenom tušíme. Na počátku stojí, obecně řečeno, touha po ‘zisku’, něčem psychologicky pozitivním – volnost a spád myšlenek a řeči, odpoutání se od všední šedivosti života, věčných účtů a hádavých manželek, nesnesitelné jednotvárnosti kuchyně, dětí, domácích povinností a žárlivého manžela, příšerně ‘utiskujících’ rodičů, zatlačení strachu ze zaměstnání, zlého šéfa – dále doplňte podle libosti. Každý člověk je ovšem jiný a proto jen malé procento konzumentů se stane alkoholiky (v případě drog zde nutno ‘malé’ nahradit ‘značným’). Kdo však začne v alkoholu (nebo drogách) nacházet pravidelnou útěchu, komu se stane pravidelným způsobem útěku od reality, ať už z důvodů jakýchkoliv, dostává se do stavu, nazývanému psychická závislost. U alkoholu jí odpovídá stadium pijana a je to už jen krok ke stadiu poslednímu, totiž vzniku závislosti fyzické (orgánové), která vyznačuje alkoholika nebo narkomana a je skutečnou chorobou.

Z hlediska medicínského, tedy farmakologického, je účinek alkoholu vlastně účinkem tlumícím, a to centrálně, tedy narkotikem. Akutní intoxikace, známá jako opilost, je vlastně prohlubujícím se centrálním útlumem v závislosti na dávce. Nejprve je utlumena nejjemnější činnost šedé mozkové kory, jejíž vlastní normální funkcí je útlum nižších etáží. Projevy jsou každému dobře známé. Protože dvakrát minus dává plus (útlum útlumu) dochází k jakémusi ‘zrychlení’ psychické činnosti – ona uvolněnost, lehkost myšlenek i řeči, prchavost pocitů, hravá nezávaznost; jen toto stadium může vlastně být výsledkem chtěným. Zvýšení dávky prohloubí útlum dál, takže se již projeví jako útlum – únava, zpomalení psychické činnosti a předešlých senzací, vlastně opak předchozího. Další zvýšení dávky vede k útlumu už v podkorových šedých centrech, zodpovědných za motorickou automatiku: známým symptomem této fáze je porucha řeči a pohybu vůbec, ona vrávoravá chůze a netrefení se prstem na vlastní nos, popřípadě klíčem do zámku. Další zvýšení dávky začne utlumovat ještě nižší etáže mozku, zodpovědné za vegetativní funkce. Dochází k svírání a rozvírání různých hladkých svalovin, jako třeba svěračů a vyprazdňování odpovídajících obsahů na nejnevhodnějších místech. A konečně jako poslední dochází k útlumu v prodloužené míše, kde utlumení centra dýchycího a oběhového vede k neodvratné smrti. Tato dávka konečná je jistě individuálně různě vysoká, ale zcela jistě pro každého jednotlivého člověka existující. Alkohol je prostě jed, většinou velmi prudký. Právě jen námi používaný etylalkohol (C2H5OH) má smrtelnou dávku relativně vysokou, jak metylalkohol (CH3OH), tak i všechny vyšší s delším řetězcem, jsou podstatně jedovatější.

Tvrdé drogy, především morfin a jeho derivát heroin, působí v zásadě podobně, jen vlastně ‘zrychleně’. Morfin je centrálně působící analgetikum se silným vedlejším účinkem sedativním až narkotickým. Proto je cesta k heroinu nepřímá, zdlouhavější – vede přes takzvané ‘měkké’ drogy, jako je marihuana, hašiš, popřípadě kokain, který však už je spíš mezistanicí drog měkkých a tvrdých. Kdyby si ovšem člověk zcela normální hned napoprvé vpálil do žíly dávku heroinu, aniž by prodělal dále popsaný vznik závislosti, tak prostě usne (popřípadě umře, to záleží na velikosti dávky a vlastní váze), ale rozhodně nezažije nějaké senzace – snad jen ve snu.

Na rozdíl od intoxikace akutní je vznik drogové závislosti vlastně intoxikací chronickou. Zůstaňme ještě na okamžik u alkoholu. Zanechali jsme pijana při pravidelném a hojném konzumu ve stavu psychické závislosti. Netrvá dlouho a začne vznikat ona už vzpomenutá závislost fyzická. Jde vlastně o to, že ‘zisk’, na začátku tak častý, lehce získatelný a opakovatelný, se začne stále více zmenšovat a začne být stále více vykupován ‘ztrátami’, které jsou vlastně vedlejší účinky chronické intoxikace. Jinými slovy, okamžiky euforie, lehkosti a libých pocitů jsou stále kratší a kocoviny stále horší, delší a příšernější. Výsledkem je stav zcela opačný původnímu záměru – teď už je alkohol nebo droga nutná, a to pouze k tomu, aby se dalo jakž takž žít, aby alespoň na pár hodin zmizely ty hrozné křeče ve svalech a vnitřnostech, ten neovladatelný třes a pocení, ty představy a halucinace, které si nikdo z těch ostatních neumí ani představit. Zisky se blíží nule a ztrráty rostou k nekonečnu. Ze sluhy se stal pán a ten umí s člověkem zamávat…

A navíc, organismus v tomto stavu fyzické závislosti nemůže být bez vážného ohrožení na životě drogy zbaven. To platí mnohdy pro alkohol a téměř bez výjimky pro heroin. Mozek, tlumený dlouhou dobu neskutečně už vzrostlými dávkami drogy, reaguje na akutní nedostatek výboji nekoordinovaných vzrušení, srovnatelnými s těžkými epileptickými záchvaty, výsledkem je smrt v křečích. (Pro stručnost pomíjím patofyziologické změny v jiných důležitých orgánech, především játrech a ledvinách).

U drog nejčastěji používaných, tedy marihuany, hašiše a heroinu, odpovídají prvé dvě vstupním drogám, poslední droze konečné – v tom nejpravějším smyslu. Ony u alkoholu popsané senzace jsou vyvolávány těmi prvními obdobně, mnohdy s přídavkem změn vnímání a halucinací. Vedou ‘pouze’ k psychické, nikoliv fyzické závislosti, je tedy možné ji bez nebezpečí ‘vyléčit’ prostým izolováním bez naprostého přístupu k droze. Že jde jen o vyléčení v uvozovkách je jasné: těžko zavřít na doživotí v domácím vězení jen proto, že kouří marihuanu. Nebezpečí psychické závislosti trvá a výše zmíněné o postupném snižování zisku platí. Přechod na heroin krátkodobě zisk zvýší, o to horší a hlubší je potom pád do propasti.²

Heroinová závislost může vzniknout během měsíců, nejsou vzácné případy, kdy se vytvoří během týdnů. Především mladiství jsou náchylní k rychlému vzniku závislosti, jak alkoholové tak heroinové. Narkoman na heroinu (už v označení ‘narkoman’ je skryt medicínský účinek látky, narkotikum) není schopen myslet dál než na příští dávku. Nejen že není schopen práce, většinou není s to si ani organizovat čas, ten normální průběh dne, tak jak ho zná drtivá většina lidí, je mimo jejich úsilí. Po vstřiku nastává krátká blaženost bez jakékoliv možnosti aktivní činnosti, s narůstající kocovinou (což je v této souvislosti slovo velice jemné), pak aktivní, stále se zesilující činnost, zaměřená ovšem jen jediným směrem: k další dávce.

A to je ona činnost, která vlastně problém narkomanie jakožto vysoce intimní osobní záležitosti chtě nechtě rozšiřuje na problém společenský. Kriminalita s narkomanií spojená je přece jen jaksi brutálnější, víc pobuřující, než ona klasická, spojená s alkoholismem; ta se projevuje tak nějak ‘měkčeji’, což mimochodem zcela odpovídá účinkům obou drog, který je u heroinu přece jen drastičtější, především onen negativní, tedy jeho chybění ve stavu plné závislosti. To jsou ty okamžiky, kdy narkoman přepadne a zabije pro pár marek. On v té chvíli nevidí jiné východisko jak přijít k penězům pro další dávku. Nechci provokovat útlocitnější povahy, ale musím přiznat, že i přepadení je v takovém stavu pro něj většinou neuvěřitelná námaha. U narkomanek je samozřejmě nejčastějším zdrojem příjmu prostituce, činnost, která aktivní pracovní námahu nepředpokládá. Homosexuální prostituce mužů hraje ovšem rovněž roli nemalou, takže všechny tři činnosti (obě prostituce a samotné vstřikování drog do žíly) jsou dnes v civilizovaném světě prakticky jediným trvalým zdrojem nákazy AIDS.

Co na to společnost? Inu, brání se mnoha způsoby v závislosti na jejím stavu a výzbroji ideové, ekonomické a sociální. Jen kratičká analýza příkladů:

Spojené státy jakožto největší konzument: obrovský trh drog, který nese ročně stovky miliard dolarů, poskládané z těch umolousaných desítek za heroinovou dávku, z pár dolarů za marihuanovou cigaretu těch dnes třináctiletých nebo i ještě mladších. Zákonodárství je poměrně restriktivní, obrovské štáby specialistů FBI a jiných organizací, desítky tun ročně nalezených a zabavených drog, stovky nebo tisíce zatčených a uvězněných překupníků a pašovatelů. A výsledek? Problém drog označen za problém státu číslo jedna, podle mého soukromého názoru docela oprávněně. S každou zabavenou zásilkou cena roste, dokud je poptávka, bude i nabídka, to je zákon trhu, v němž kynou miliardy. Na druhé misce vah je vyhlídka na pár let komfortního kriminálu.

V ostatních rozvinutých zemích Evropy, Kanadě, Austrálii je to podobné, ne tak drastické, v principu ale stejné: pronásledování, zabavování, nedůslednost. Je to boj, který se nedá vyhrát, ale který jistě nelze jen tak vzdát.

Třetí svět, z něhož mnohé země jsou více v pozici výrobce a zpracovatele drog, než konzumenta: Kolumbie, Bolívie, Thajsko, Barma, Malajsie. Mafie a státní orgány jsou spo/ko/jené nepřehlednými vazbami a splývají mnohdy v jedno. Obrovské zisky nekončí ovšem v kapsách skutečných výrobců, chudých bolívijských nebo thajských sedláků, nýbrž v kapsách zpracovatelů, převozců a rozdělovatelů, policii a politiky mnohdy nevyjímaje. Ale i kdyby ameriké letectvo spálilo napalmem všechna pole cocy a máku na celém světě (představa jistě absurdní), změnilo by se mnoho? Myslím, že těžko, jak ukazuje i příklad další:

Komunistické země východního bloku se brání klasickým drogám úspěšněji. Mají totiž ‘výhody’ totalitní kontroly společnosti, jak případných konzumentů, tak producentů a rozdělovatelů. Rovněž se nerozpakují s trestem smrti a vězení jsou pořád ještě místem, kterému je lépe se vyhnout. Pro světový trh konečně jsou navíc ekonomicky celkem nezajímavé. Problém drog zde ovšem je, a obrovský, jen ovšem pod pokličkou utajovaný, jako koneckonců každý jiný problém v této oblasti. Alkoholismus v Sovětském svazu pořád ještě trestá ze lži (nebo snad jen omylu?) Marxe a jiné podobné snílky, že jde o problém sociální, který zmizí sám od sebe se socialistickou revolucí a odstraněním třídních rozdílů. Kampaň posledního vládce v Kremlu (mimochodem, už potichu usnula, jak málokdo zaznamenal v euforii dalších kampaní) byla jen mdlým pokusem opakovat zkušenosti USA z let 1920-33. Gorbačovova prohibice byla ovšem povrchnější a cesta z ní spíš ruská – pálili si sami, mnohdy nekvalitně, takže množství otrav a těžkých poškození zdraví v důsledku přimíšenin těch jedovatějších alkoholů velmi narostlo. Náhražky tvrdých drog jsou rovněž dobře známé. V mé bývalé vlasti jsou to desítky organických rozpouštědel, laků, čistících prostředků (jejichž páry jsou inhalovány), popřípadě ještě daleko kurióznější způsoby. Před asi deseti nebo patnácti lety byly v módě topinky na induloně, čili smažení chleba na krému, určenému k ochraně a péči o suchou kůži rukou, a jeho pojídání. Zneužívání léků je problémem nejen sociálně-zdravotním, ale už i přímo ekonomickým.

Prostě kde je poptávka, nabídka se vytvoří. K národům postiženým komunismem bych chtěl jenom z vlastní zkušenosti podotknout, že snášet jej ve stavu neobluzenosti je dnes už nad normální lidské síly.

Zde, na bohatém západě, ve svobodě konzumní a překonzumované společnosti, je nabízena ke konzumu i droga. Ona ‘měkká’, ta ‘neškodná tráva’ i zadarmo. Na té párty už to je spíš ta cigareta z marihuay nebo hašiše, nebo i šňupnutí ‘koksu’, než ona sklenka vína nebo jeden koňak. Cesta do pekla je otevřená dokořán – ne pro každého, ale pro mnohé…

Jak z toho ven? Bylo by ovšem směšné, kdybych si osoboval právo v tak stručném nástinu poučovat svět, v němž si lámou hlavy tisíce expertů a miliony postižených – matky, otcové, manželé, sourozenci a přátelé narkomanů. Jen pár námětů do diskuze:

Myslím, že obecně možno vyjít z individuálních práv člověka, z onoho liberálního přesvědčení o nezadatelnosti lidských svobod, na nichž koneckonců tato civilizace spočívá. K těmto právům jistě patří i právo na sebezničení, řekněme na dobrovolnou smrt. Slovo ‘sebevražda’ je mi z duše protivné, a to pro tu druhou polovinu. Čpí z něj na sto honů středověká myšlenka, že poddaný patří svému pánu, a když ukončí svůj život, vlastně ho o sebe okrade. Myslím, že společnost civilizovaná by toto právo nikomu upírat neměla. Je ovšem nutné ho dvěma způsoby vymezit:

1. Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého.

2. Člověk svobodný ve svých rozhodnutích by měl být co nejlépe informován o všech možných okolnostech, aby své svobodné rozhodnutí mohl učinit co nejpřipraveněji.

Konkrétně to v tomto případě znamená, že léčit narkomana nebo alkoholika nelze proti jeho vůli. Nejen, že je to neefektivní (je to v zásadě nemožné), ale je to i jaksi nemorální. On by měl mít právo na dobrovolnou smrt, ovšem za předpokladu, že tím neškodí druhým a je si pokud možno vědom, že jde vlastně o způsob dobrovolné smrti.

Způsob vypořádávání se s problémem narkomanie je naprosto nedůsledný, rozháraný a velmi málo účinný. Na jedné straně ‘pomáhání’ za každou cenu narkomanům v plné závislosti, protože přece oni musí pochopit, že chceme jejich dobro. Omyl, oni to nejen pochopit nemusí (mnohdy už vůbec nemohou), oni mají často zcela jinou představu dobra než ostatní. Kdo vedl diskuzi s narkomany (v obdobích, kdy tato činnost ještě dává smysl) a vyslechl si naprosto racionální zdůvodnění tohoto způsobu života, podmalované plným vědomím o krátkosti jeho trvání a smířením se s tímto stavem, ba dokonce poznal i tichou a usměvavou převahu nad námi takzvaně normálními, ztratil chuť přesvědčovat za každou cenu, že náš způsob života je lepší. Skutečně, kdo ví? Nejlepší odpověď je asi: jak pro koho.

Pomáhat, tedy léčit, jistě, ale jen s plným přispěním nemocného, s jeho aktivní účastí. Znásilňovat se nedá ani ke zdraví. Na straně druhé odsuzování narkomanů z hlediska uražené morálky, odporu, strachu, neporozumění. Všechny trestat, izolovat, zavřít?

Myslím, že tady je cesta k ‘úspěchu’ (ano, bohužel, je to jen úspěch v uvozovkách) přesně opačná, než pronásledování a zabavování drog, které ženou ceny vzhůru a vytváří trh, na němž se točí miliardy. Co kdyby každý narkoman, neschopný nebo nechtějící se léčit, byl veden v evidenci třeba lékáren, kde by dostával na požádání kdykoliv jakékoliv potřebné množství, ovšem přímo do žíly. Skutečné náklady by byly směšně nízké, výrobní cena heroinu je zanedbatelná, zlomky její ceny na černém, protože pronásledovaném (nedůsledně) trhu. Tím zmizí nejen kriminalita, vázaná na narkomany přímo, tedy onu strašlivou touhu po penězích na další dávku, zmizí, nebo se alespoň zřetelně zmenší i ona nepřímá, spojená s překupnictvím a produkcí, protože se ztratí ten lukrativní trh miliard.

Evidence a bezplatné zásobování skutečně už ‘vzdaných’ narkomanů (kteří přesně to jsou?, kdo to rozhodne?) by jistě nybylo jednoduché, ale je to kus cesty ven. Choroba zmizí buď vyléčením pacienta nebo jeho smrtí.

Zmizí-li tedy poptávka (nebo její velká část), zmizí i nabídka? Aby nevznikali noví a noví nemocní, oni skuteční narkomani, které nutnbo už jenom vzdát, je potřeba mnohem více informací, než jsme v současnosti svědky. Liberálnější zacházení s nemocnými by mělo jít ruku v ruce s tvrdším zacházením s jejich předchůdci, čímž nijak nemyslím prostředky trestního zákoníku. Informování skutečně odpovídající tomuto problému musí být mnohem účinnější. Řešení je skutečně spíš v rozsáhlé, intenzivní informovanosti o drogách jako celku, včetně těch ‘neškodných’ – a že to jde, ukazuje nesporně velmi úspěšná informační kampaň Spolkové republiky o problematice AIDS. Možná by pak bylo každému jasnější, když sáhne po té první ‘trávě’, že cesta do pekel je široká a rovná, a jak to peklo vypadá. On totiž žádný jednotlivec nenajde v žádné statistice předpověď toho, jestli v něm skončí, nebo se dokáže na té cestě, svažující se stále strměji, někde zastavit.

Ochrana nezletilých by měla být mnohem účinnější, protože ve třinácti nelze předpokládat rozumnost ve volbě dobrovolné smrti. Nabídky jiných ‘zábav’ sem jistě patří také, ale to je problém výchovy a celé společnosti, velmi dlouhodobý. K aktivní ochraně takto ohrožených by konečně měly patřit i tvrdé postihy překupníků, kteří sami závislí nejsou (což někdy není lehké rozpoznat, hranice jsou mnohdy neostré), nejen proto, že zásobují ty už ztracené, nýbrž proto, že stále získávají nové. Není nic snadnějšího, než přimíchat do onoho ‘neškodného’ zboží něco silnějšího, když si ‘zákazník’ nechává se svými zakázkami, které pak už ‘nesou’, na čas…

Myslím, že tady je trest smrti na místě a strach před ním špatně pochopená liberalita, protože na zádech těch nejslabších. Ti vinní jsou zato masoví vrazi z těch nejnižších pohnutek. Efektivnější informace a výchova s aktivnější ochranou dětí by však už spolu s evidencí a bezplatným zásobováním nevyléčitelných podtrhla půdu pod nohama překupníků a výrobců už jen z důvodů ekonomických, takže tvrdost tretsního zákona by byla jen doplňkem.

Snad je to námět k zamyšlení, jak k problému drogové, hlavně heroinové závislosti přistupovat trochu diferencovaněji než doposud. První pokusy tímto směrem snad znamenají snahy o léčbu Methadonem, náhražkovou drogou, které se zkusmo zavádějí ve Spolkové republice. Odpor je ovšem nemalý, dá se však doufat, že ponejvíce z neznalosti problematiky, a proto dalšími úspěchy doufejme pomine. Jistěže Methadon závislost neléčí, jen převádí na jinou, ale už v lékařské kontrolovatelnosti je pokrok, přinejmenším ve zmenšení průvodní kriminality. Námitka kritiků, že je to nemorální, mi připadá velice levná. Je to aspoň něco. Kritikové by si měli lépe uvědomit, že alternativou této lékařsky kontrolované závislosti není zdravý člověk, nýbrž lidský vrak v závislosti nekontrolované nikým jiným než lhostejným kriminálním okolím a ještě lhostejnější veřejností, která vykřikne jen tehdy, když je přepadena, okradena nebo zamordována.

Cestu Holandska s jeho liberálním zákonodárstvím, především v oblasti měkkých drog, však velmi pravděpodobně třeba označit za slepou uličku. Svědčí o tom zprávy z posledních dnů (stav prosinec 88) o zpřísnění zacházení s drogovou scénou v ‘hlavním městě Evropy’ Amsterodamu. Předpoklad, že volný konzum měkkých drog je jakýmsi ventilem, kterým se sníží konzum tvrdých, se nepotvrdil.

Na závěr snad už jen jedinou poznámku: problém drog je jen jedním z problémů moderní společnosti, této přes všechny vady ještě nejlepší ‘reálně’ existující. Není snad ani problémem novým, jen nově, palčivěji si uvědomovaným. Uvědomění ovšem je cesta k nápravě, takže je co doufat, že se moderní civilizované společnosti západního typu podaří vypořádat i s problémem drog.

Jen aby ta příští metla nebyla ještě horší.

Str. 51: Stalinská anexe pobaltských republik

Ze všech stran slyšíme, jak důsledně prý reformátor Gorbačov vymetá stalinismus ze Sovětského svazu. Aniž bych chtěl zkoumat, nakolik tyto zprávy odpovídají pravdě, zůstává bez ohledu na to jedna otázka, která není zatím otevřeně ještě vůbec kladena: kdy konečně začne reformní přehodnocení stalinismu v oblasti politiky zahraniční, kdy konečně opustí SSSR všechny Stalinem okupované a dodnes anektované země? Zde malé připomenutí, jak to bylo, těm, kteří by rádi už v dnešním Rusku viděli ‘bezpečnostního partnera’ a mají často sliby za hotová fakta.

Dne 23. srpna /1939/ podepsaly dvě totalitní diktatury, totiž národně-socialistické Německo a mezinárodně-socialistický Sovětský svaz známý pakt, který mimo jiné rozdělil sféry zájmů obou těchto mocností v Evropě po vykonání smluveného přepadu Polska. Hitler dostal volnou ruku pro západní Evropu a Stalin pro oblasti Baltu a Rumunsko. Jakmile si tedy oba kontrahenti rozdělili Polsko, které přepadl Stalin s dvoutýdenním zpožděním za Hitlerem, a to tak, že menší část dostal Hitler (na 6 let) a tu větší Stalin (dodnes), startoval mírumilovný Sovětský svaz jednu ze svých typických mírotvorných akcí, proti enormnímu ohrožení míru ve formě tří mrňavých demokratických republik na pobřeží Baltského moře. Jeji historie, plná zastrašování, vydírání, hrozeb a lží, je podle mého názoru právě dnes třeba připomenout – a požadovat nápravu.

Již 15. září započal Molotov jednání v nejmenší z těchto tří zemí, v Estonsku. Nabídl rozšíření obchodních styků a žádal možnost volného průjezdu Estonskem k Baltu pro ruské zboží (ačkoliv od Petra má Rusko přes Lenigrad tento přístup zaručen). Přesto Estonci jednání víceméně přivítali a rychle spěli k dohodě. Když však estonský ministr zahraničí Selter dorazil 24. září do Moskvy k podpisu smlouvy, byl konfrontován s úplně jinou dohodou, než s onou, o které týden jednal: náhle šlo o spolupráci vojenskou s právem použití estonských přístavů a výstavbou leteckých základen Sovětského svazu v Estonsku. Vysvětlení Molotova k této drobné změně bylo ve znamení typicky ruské jemnosti diplomatické: ‘Nenuťte nás, abychom pro zajištění naší bezpečnosti museli sáhnout k jiným metodám.’ Smlouva byla v několika dnech podepsána, jak jistě pochopí každý, kdo si uvědomí, že Estonci měli přímo před očima, jak v těch dnech probíhá v nepříliš vzdáleném Polsku zajišťování sovětské bezpečnosti těmi jinými metodami. A do Estonska vstoupilo dvcet pět tisíc rudoarmějců.

Za pouhý týden bylo na řadě Lotyšsko. Ministr zahraničí Munters vybojoval při tom veliké vítězství: po skutečně orientálním smlouvání ztlačil počet požadovaných rudoarmějců v Lotyšsku na pouhou polovinu, totiž jen dvacet pět tisíc.

Smlouva s Litvou byla podepsána 5. října 1939 a stála v ní tatáž vznešená slova o právu na nezávislé politické struktury a o nevměšování do vnitřních záležitostí ‘partnerů’, jako v obou předchozích. Molotov byl zřejmě již poněkud unaven předvedenýcm tempem, spokojil se totiž s pouhými dvaceti tisíci rudoarmějci na Litvě.

Nějakou dobu se nedělo téměř nic, neboť Sovětský svaz měl něco na práci v poslední zemi s přístupem k Baltu mezi spojencem Německem a neutrálním Švédskem, ve Finsku. Finové si totiž nechtěli být vědomi oboustranných výhod podobných smluv a opovážili se bránit, a to i ozbrojenou mocí. Jejich malá, ale dobře vyzbrojená a výtečně vycvičená armáda, pohybující se většinou na lyžích, rozprášila čtyři sovětské divize, což stálo Stalina zhruba čtvrt milionu vojáků. Dohoda o odstoupení Karelie však uvolnila Stalinovi ruce k rozdělané práci v Pobaltí.

V květnu 1940 požadoval Sovětský svaz od lotyšské vlády vysvětlení neuvěřitelného případu: z jedné garnizony Rudé armády zmizeli prý dva vojáci! Nejjednodušší řešení, že totiž asi dezertovali, se neodvážili Lotyši ani nábídnout. Z mnoha výčitek a lží v této kampani zůstává nejpikantnější, že Sovětský svaz nemůže přihlížet protiněmecké nenávisti a probritským sympatiím v Lotyšsku. Pod tlakem Moskvy odstoupili ve stále ještě suveréním sousedním státě ministr vnitra a šéf policie, ale už bylo stejně pozdě. Ohrožená velmoc už žádala výměnu celé vlády a zcela volný pohyb vlastní armády na lotyšském území. Ultimátum bylo přijato 15. června a Rudá armáda zaplavila zemi. Prezident a vláda se právě ještě včas zachránili do exilu, obyvatelstvo se nebránilo.

Obě zbývající země přišly na řadu ještě v červnu. Estonsko pod záminkou sestřelu civilního letadla nad Baltským mořem (posádka a všichni pasažéři mrtvi) a Litva přepadem na nyní společné hranici s mírumilovným sousedem, který se k ní dostal obsazením východního Polska (dva pohraničníci a jedna žena mrtvi, další žena s dítětem zraněna a deset dalších Litevců odvlečeno do SSSR). Po úplném a naprostém obsazení Rudou armádou vyhlásila agentura TASS slavnostně, že v žádné z těchto tří zemí se nebude konat žádná sovětizace.

Průběh sovětizace vypadal takto: náhle se vynořilo množství obskurních ‘výborů’, které žádaly okamžité připojení k Sovětskému svazu, o čemž bylo ještě v létě 1940 ihned hlasováno. Hustota ruských vojáků a prosycenost obyvatelstva agenty tajné policie byla zjevně v této době už dostačující. Volby byly povinné, kandidátka jednotná a hlasování samo veřejné – urna stojí při takových příležitostech vždy uprostřed místnosti. Agentura TASS ohlásila slavnostně, že voleb se zúčastnilo přes 99% obyvatelstva. O rok později po vyhnání Rudé armády udává německý výzkum číslo 17%. První vlna u nové moci, domácí nadšenci, členové místních komunistických stran, byli ovšem rovněž brzo likvidováni a nahrazeni spolehlivými sovětskými soudruhy.

Co se týče likvidací, zmizely pochopitelně už předtím desetitisíce – členové demokratických politických stran, kněží (Estonsko a Lotyšsko je převážně protestantské, Litva katolická), publicisté, právníci, úředníci, učitelé, větší sedláci. Menší část byla postřílena rovnou po takzvaných ‘soudech’, většina nacpána do dobytčáků a odvezena směrem Sibiř. Zatýkány a tzransportovány byly vždy celé rodiny – zatýkány společně, na nádraží rozděleny a deportovány odděleně, muži do pracovních táborů, ženy a děti… Nutno připočítat další desetitisíce nuceně povolané do Rudé armády. Jako poslední následovali vždy místní užiteční idioti z doby před ‘osvobozením’: nejrůznější příslušníci levice byli klasicky pohlceni revolucí, jíž pomáhali na svět, jako tolik před nimi i po nich.

Proběhlo zestátnění a vše potřebné bylo odvezeno: obilí, dřevo, uhlí, ocel, textilie, léky… Může se někdo divit, že za pouhý rok poté, v červnu 1941, po vypuknutí německo-sovětského konfliktu, došlo okamžitě k povstáním a přicházející Němci byli většinou oslavováni jako osvoboditelé? O to krvavější bylo ovšem konečné zúčtování za další tři roky po německém ústupu, při opětovném ‘osvobození’, tentokrát už definitivním.

Snad jen skutečně zlé jazyky by mohly tvrdit, že Sovětský svaz využil výhodné mezinárodně-politické situace a slabosti svých demokratických sousedů k bezohledné anexi, avšak skutečností zůstává, že dodnes neopustil ani píď tehdy obsazených území, jak by bylo možno očekávat, kdyby jejich nechutné vysvětlování své smlouvy s Hitlerem, jakožto možnosti záchrany sebe a těchto zemí před ním, se zkládalo na pravdě.

Naopak Finsko, které v zimě 1944-45 vyřídilo (pravda, s německou pomocí) dalšího čtvrt milionu Stalinových poddaných a získalo tím jeho úctu, zůstalo (s malými ústupky) nezávislé – bojovali, nekolaborovali ani s komunismem ani s Ruskem a měli vynikající politiky, skutečné státníky, na rozdíl od jiných, kteří se nechali poslat panem prezidentem z dobře opevněných pevností domů, s komunismem koketovali už dvacet let a Rusko milovali tradičně, ale to už je jiná kapitola.

Je nejvyšší čas výslovně žádat, aby destalinizace vnitřní, dnes v SSSR probíhající, byla co nejdříve rozšířena i na destalinizaci vnější, což je úkol ve svobodném světě: aby se Sovětskýs svaz smrskl na tradiční hranici Ruska z doby před Stalinem, řekněme z roku 1923. Že je to absurdní? Možná, ale ještě před pouhými pěti lety by sotvakdo odhadl to, co se tam děje dnes.

A reakce sovětských reformátorů ny tyto zcela legitimní požadavky ukážou jasně, kde má jejich perestrojka hranice: totiž v prastaré tradiční mentalitě Ruska jako velmoci posledních tří set let přinejmenším stejně, jako v komunistické ideologii.