Revue PROSTOR, příspěvky z let 1996-2007

Č. 32, 1996, str. 168: Sudetský problém trochu jinak aneb zápas Čechů s Němci

Milý pane Hanuši,

děkuji za Váš milý dopis s číslem 31 Vaší revue, kterou si s velkou chutí přečtu. Svůj názor na toto číslo Vám velmi rád sdělím v příštím dopise. Publikovat můj článek v následujícím čísle je docela dobrý nápad a nemám to naprosto za ‘nadbytečné’. … Můj, jak jste správně postřehl, velmi osobní styl silně provokuje k polemikám, nesouhlasům a hádanicím, což je přece pro revue – i když jistě seriózní! – vítané. Alespoň v Proglasu, kam jsem psal pravidelně několik let po převratu do téměř každého čísla, se mnou tuhle docela pozitivní zkušenost udělali /…/

Dovolím si znovu ozvat se svým názorem na číslo 31, kde znám téměř všechny autory přinejmenším zporstředkovaně, některé i osobně. A těším se na další čísla!

S přátelským pozdravem

Aleš Novotný

…Jistě má mnoho pravdy pohled na české dějiny, který je líčí jako zápas Čechů s Němci, je však nutné si uvědomit, že ten zápas znamenal téměř vždy zprostředkování ‘Abendlandu’, tedy kultury a civilizace Evropy, což myslím právě dnes je opět velmi názorné. Cesta do Evropy vedla vždy a vede opět přes Němce, to je neměnný úděl český (slovanský) v tomto prostoru zhruba od konce 6. století. Toto zprostředkování se může zdát něčím ‘potupným’ jen očím zaslepeným nacionalismem 19. století, je prostě faktem…

Opusťmě však dějiny a vraťme se k přítomnosti, ba hlavně k cestě do budoucnosti, na které leží nevyřešený sudetoněmecký problém jako velký balvan. … Malovat na zdi sudetoněmeckého strašáka je dnes oblíbenou pseudopolitikou frustrovaných Čecháčků, která však dokáže zmást a poplést tisíce jinak rozumných lidí. Asi leží skutečně někde hluboko v českých genech – a nebylo by divu! – že náš vztah k Němcům je jiný než ke komukoliv jinému; jen v Praze se dnes odhaduje nejméně třicet tisíc trvale tam žijících Američanů, ale ještě jsem neslyšel, že by to Čechům vadilo. Rád bych ale zažil reakce na poznatek, že se tam za pár let přistěhovalo stejné množství Němců…

Cesta do Evropy však nemá alternativu a balvan se obejít nedá. Musí se odstranit, a to nejlépe po částech, jinak řečeno, sudetský problém se v českém prostředí krok za krokem prostě vyřešit musí. První musí být, že se přestane popírat jeho existence, další pak musí následovat v demokratické diskusi, z níž vyjde rozhodnutí. Začněme už tedy s naším zápasem a počítejme góly. Pokud někdo tuší, že zde vzdávám úctu nejlepšímu prvorepublikovému filozofu (co se týče česko-německého vztahu) Emanuelu Rádlovi, má pravdu, ale ten fotbalový zápas je mým originálním přínosem k oslabení tupé smrtelné vážnosti, která se okamžitě rozšíří jen při pouhém pokusu o ‘sudeto-německou’ diskusi.

…Sudetský problém začíná politicky zcela jasně tam, kde dnes všeobecně ‘navazují’ evropské dějiny poté, co se zhroutil socialismus a tím i jaltské znásilnění poloviny Evropy: v roce 1918 po prohrané válce a rozpadu Rakouska-Uherska.

…Němci byli bez ptaní začleněni do ČSR, plebiscit provést nesměli a krvavého 4. března 1919 zaplatili za své provokační požadavky sebeurčení padesáti čtyřmi mrtvými a stovkami zraněných. Ani nové Rakousko, tedy nástupnický stát jejich bývalé vlasti – ano, ‘sudetští’ Němci nebyli nikdy před listopadem 1938 ‘německými’ Němci, nýbrž vždy rakouskými – nepořídilo nic, bylo přece v táboře poražených a ČSR v závětří vítězů.

Smlouva ze St. Germain z 10. září 1919 zpečetila se souhlasem spojenců české přání mít národní stát v ‘historických hranicích’ včetně tří a půl milionu Němců, navíc žijících v etnicky poměrně velmi ‘homogenních’ oblastech. Byla to strašlivá chyba, nejen ovšem česká. Lze sice poukazovat na souhlas tehdejších spojenců, nelze však skutečně vyvrátit argument, že právo na sebeurčení tehdy pro Němce neplatilo, platit nesmělo. Byla to exilovými českými politiky diplomticky velmi silně postrkovaná nespravedlnost, Němci vedou 1 : 0.

Přišla první republika, rozporných dvacet let. Byl to slušný stát, poměrně dobře fungující demokracie v moři různých diktatur, i když měla daleko do těch dodnes přežívajících českých patriotických představ o ‘příkladné demokracii’. Na jedné straně rezervovanost k Němcům a převážné nesplnění ani těch několika málo slibů, stvrzených v St. Germain i později, na druhé straně však účast německých stran ve vládě nebo třeba dobré vztahy české a německé sociální demokracie. Jen jeden příklad: přestože Rusínů byla v ČSR jen jedna desetina počtu Němců (360 000), měli správní autonomii, např. zemský sněm, jak stanoveno v čl. 11 smlouvy ze St. Germain, nebo přiměřený počet poslanců, zaručených v celostátním parlamentu. Pro Němce to neplatilo a tatíček Masaryk, který se podle článku československé ústavy ‘zasloužil o stát’ – kult osobnosti myslím v západních ústavních systémech ojedinělý – řekl doslova: ‘O teritoriální autonomii se diskutovat nebude’. (Prager Tagblatt 30. října 1928) Bylo to v projevu k desátému výročí republiky a tedy přesně těch stejných deset let před dalším zásadním datem…

Koncem první poloviny třicátých let nastává v sudetoněmecké politice definitivní zlom k jednoznačné orientaci na Německo a sílí snahy ne snad ještě o rozbití ČSR, ale jistě o ‘opravu’ míru z roku 1919 – ve smyslu připojení německy osídlených oblastí k Německu po demokratickém plebiscitu, kdy plebiscity proběhly i jinde v demokratické Evropě, třeba v do té doby francouzském Sársku. I když se dnes dá pochopit – a zvláště myslím dobře po českých zkušenostech s úspěchem propagandy krás socialismu u našich prvorepublikových vzdělanců – že nebylo prakticky možné, aby se sudetští Němci ubránili obrovské síle státní propagandy nacionálního socialismu (a nejen jí, i nepopíratelným ekonomicko-sociálním úspěchům této německé totality – a právě oni, vyhladovělí velkou hospodářskou krizí nadmíru), jeden argument nelze vyvrátit: že se pro splnění svých požadavků, ať už jakkoliv oprávněných, ve své drtivé většině politicky upsali teroristickému režimu vypjatého nacionalismu a rasové nenávisti. Že spojili rádi a dobrovolně svůj osud ne jen tak s nějakým Německem, ale právě tehdy a právě s tímto Německem, proto Češi vyrovnávají na 1 : 1.

Nastal Mnichov, psychologická tragédie, i když spoluzaviněná vlastními hříchy. K těm starým se připojily další strašlivé politické chyby ješitného a nesnesitelně arogantního Edvarda Beneše, jeho slepá důvěra v nemohoucí a slabošskou Francii a izolacionistickou ostrovní Británii. Existují doklady o nepřeberném množství vážných varování už od začátku třicátých let (která Beneš bez řečí smetal ze stolu a jejich autory často pronásledoval), že spoléhat na pomoc spojenců a bývalých vítězů je politickou sebevraždou, že německý vývoj po roce 1933 vede českou politiku – a to jest zcela a bezvýhradně Benešovu politiku – stavící stále ještě na cárech papírů z Versailles, přímo do propasti…

Avšak přesto, že argumentace bývalých spojenců byla na podzim 1938 víceméně správná, že chtěli jenom o dvacet let s křížkem po funuse napravovat z donucení své tehdejší chyby, jichž se dopustili z lehkomyslnosti a nezájmu, na našich dnešních zádech, přesto, že dnes víme, že se nedá popírat platnost mnichovské dohody ‘od samého počátku’ jinak než zase jen dalšími diplomatickými machinacemi vítězů té druhé války a nás na jejich straně, musíme uznat neobyčejnou statečnost národa, se kterou se podřídil mezinárodnímu právu, neboť bylo jistě těžší vzdát vybudované pevnosti než hrdě a se ctí vykrvácet pod německými tanky, a proto Češi vedou 2 : 1.

Teprve 15. březen 1939 ‘zrušil’ pouhou silou faktů Mnichov a vlil bohužel znovu život do srdcem mrňavého učitýlka sociologie, který začal snít v Anglii o novém prezidentsví a pomstě za své pokoření, jehož vlastní míru zavinění ovšem vidět nehodlal. Beneš ovšem zcela právoplatně abdikoval, jeho podpis je zachycen na filmu, existují jeho dopisy Háchovi, kde jej oslovuje oprávněně ‘pane prezidente’. Tento penzista moci neměl nejmenší demokratické oprávnění vystupovat znovu jako ‘nepřetržitý’ prezident ‘nepřetržitě’ existující Republiky československé, jak posléze prosadil na úkor té prý tak obdivuhodné ‘československé demokracie’. Celou svou další činnost zaměřil jen k jedinému cíli – k pomstě na českých Němcích, neboť jinak se to vyjádřit nedá. Neváhal pro svou mrzkou ješitnost ani uhánět do Moskvy, v roce 1943 naprosto zbytečně, a podepisovat tam jinak nepochopitelné smlouvy o našem příštím poddanství.

Je velikým omylem domnívat se, že ‘chudák Beneš sedl na lep Stalinovi’, pravda je mnohem odpornější: Beneš prodal svou demokratickou československou vlast promyšleně a zcela chladnokrevně Stalinovi a jeho českým komunistickým nohsledům, jen aby měl jistotu, že dosáhne své pomsty. Komunisté zavinili v posledním půlstoletí téměř všechna neštěstí českého národa, ale v otázce vyhnání Němců nutno připustit, že skutečně nebyli tou nejzavilejší politickou silou, která se mstila i na nevinných. Neměli to totiž zapotřebí, tou silou byl ‘demokrat’ Beneš a jeho národní socialisté, kteří ovšem později spadli do stejné komunistické pasti jako celý národ. Stalin si dokonce mohl dovolit vystupovat v Postupimi v roli starostlivého a prozíravého státníka, který směrem do demokratické Evropy trousil náznaky, že on přece všechny české excesy panu Benešovi neschvaluje!

Jak ten se musel smát! Jak se ten odporný masový vrah musel z plna hrdla smát, když mu všudypřítomné NKVD hlásilo z českých luhů a hájů, jakým způsobem likvidují středoevropští ‘demokraté’ sedm set let svých dějin! Češi ublížili Němcům strašlivě, a dělo se to už od května 1945, především při ‘divokém odsunu’ do srpnové Postupimi, některá jejich zvěrstva nemůže omluvit nic – stejně jako některá nacistická, pravda. Rozdíl je zde však ten, že ta nikdy nikdo neomlouval a neomlouvá, naopak, demokratické Německo se za ně dodnes celému světu omlouvá.

Snad ještě hůře ale tím Češi dlouhodobě ublížili sami sobě. Kdyby bývali sudetské Němce soudili, kdyby je potom i oprávněně a jakž takž lidsky odsunuli! Mohli soudit SS jako zločineckou organizaci, všechny podezřelé z provinění z doby nacistického útlaku, ale ne je prostě (téměř) všechny vyhnat jen proto, že byli Němci. Do zcela zničeného Německa, kde se tehdy umíralo hladem. Samozřejmě, že existuje kolektivní vina zločinecké organizace, například SS nebo komunistické strany, nemůže však existovat kolektivní vina národa – to první je vědomé rozhodnutí ze svobodné vůle, to druhé neměnná danost.

Převzetím nelidského principu kolektivní viny národa za zločiny nacionálního socialismu uvázali si Češi na vlastní krk balvan neméně zločinného komunistického socialismu na celých čtyřicet let. Ba ještě déle, neboť i dnes a do budoucna leží ten balvan před námi a mnozí kvůli němu pochybují, jestli snahy o jeho odstranění z cesty do Evropy stojí vůbec za to, jestli nebylo v tom smradlavém teplíčku asijské náruče přece jenom lépe…

Je naprosto zbytečné diskutovat o tom, kolik tisíc německých obětí zahynulo během vyhnání ze staletého domova jejich předků, kolik z nich bylo vinných a kolik nevinných kolaborací s nacismem a kolik vytrpěl během okupace který ze mstitelů. Nikdy už to nikdo nezjistí a je to také v tomto smyslu úplně jedno, Němci vyrovnali na 2 : 2. Jenom pro pořádek uveďme dnešní závěry nezaujatého právníka, poradce OSN Felixe Ermacory, který říká zcela jasně ve své knize z roku 1992: ‘Způsob vyhnání a všechny jeho důsledky musí být podle právního stavu naší epochy označeny za genocidu a zločin proti lidskosti.’

Takto se bude orientovat demokratická a nezúčastněná Evropa, proto zapřísahám všechny ‘vlastence’, aby se na tomto fóru už nikdy nepokoušeli ‘argumentovat’ tím v domácí hospodě nejoblíbenějším způsobem: ‘…však si to zasloužili za svoje zločiny a naše utrpení za Němců…’ I kdyby to stokrát měla být v některých konkrétních případech i pravda – ve kterých ale, ví to proboha někdo? – takto vyjádřena zní dnes v Evropě vysloveně barbarsky. Asi jako kdyby dnes odpovídali Němci na poukaz plynových komor v Osvětimi pokrčením rameny a větou o nespravedlnostech versaillského míru… Tato ‘pravda’ zní dnešní Evropě – přes všechny její vady a nedostatky, nebo snad ještě lépe právě pro ně! – jako temné mručení z nejvzdálenější Sibiře nebo srbské části Balkánu.

Život šel dál a Němci rychle zvýšili stav zápasu na 3 : 2. Dostalo se jim totiž příkladné demokracie, podpořené ekonomicko-sociálním zázrakem, a díky tomu času a možnosti k demokratické diskusi a závěrům potřebným pro budoucí pokusy o dorozumění a smíření. Již roku 1950 se sudetoněmecké spolky vyhnanců slavnostně zřekly násilí a revanše, což bylo zcela neznámé v ČSSR a je dosti neznámé ještě i dnes po vypadnutí ‘SS’.

Tady jsme ovšem plnou parou budovali socialismus, čili byli vystaveni trvalé a jednostranné popagandě v celém spektru společenského bytí. Otázka sudetoněmecká stála silně v popředí, byla to naše mohutná kotva v prašivém socialismu východního bloku. Strach z Němců a jejich vymyšlené revanše, živený špatným svědomím zločinů, kterému proto nedělalo obtíže na ni docela věřit i tam, kde se jinak všeobecně propagandě socialismu až tak moc nevěřilo, byl přece tou nejlepší maltou, stmelující nás nerozborně s táborem míru a socialismu. Německý majetek ze Sudet byl jen první velikou loupeží nastupující společnosti sociální spravedlnosti, mnoho dalších následovalo.

Následovala čtyři desetiletí nemožnosti setkat se s jiným názorem než oficiálním, o názorech druhé strany ani nemluvě. Není divu, že vše skončilo v zapomnění, nezájmu a nejabsurdnějších předsudcích, na kterých staví nadále úspěšně i dnešní demagogové. Ale přesto všechno převratem roku 1989, ať už byl zbaraný jak chtěl, jsme principiálně vyrovnali zápas na 3 : 3, zaplať pánbu za to!

Dočkali jsme se aspoň šance psát, číst, zveřejňovat a ptát se a podle toho jednat, začala fungovat politická diskuse. I když je německý náskok stále ještě značný a český deficit v demokratickém hledání pravdy veliký – nejen u politické elity, především u národa samého, a to prvé se nesmí vzdálit tak moc tomu druhému, jako se to povedlo Václavu Havlovi s jeho omluvou, která byla sice věcně a mravně zcela správná, přesto však politicky chybná, protože prostě nesmírně předčasná – je to dnes nerozhodně, a to je to nejlepší východisko ke změnám směrem k porozumění a skutečnému vyrovnání v míru a spolupráci. Co tedy do budoucna?

1. Zcela nezbytné bude i nadále jednat a je jistě správné trvat na tom, že pouze mezi Prahou a Bonnem; nutno však počítat s tím, že i v takové delegaci jsou na německé straně přímo členové sudetoněmeckých spolků. Další dialogy nabízené z německé strany skutečně nemají (zatím?) na české straně odpovídající partnery. Logicky by jimi měli být ti, kteří dnes na bývalém sudetském území žijí, ale ti k tomu nemají (zatím?) chuť ani necítí žádnou potřebu, a to nelze vynucovat. Zde bude záležet na další konkrétní (sudeto)německé politice přes hranici, nakolik dokáže své partnery k těmto dialogům získat. Jednání sama mohou trvat řadu let, bude-li jen jedna strana chtít je protahovat. Těžko to však může být v českém zájmu, my přece chceme do Evropy a jinudy cesta skutečně nevede. Nějaké dohody nakonec dosaženo být musí, přičemž otázky majetkové stojí až na samém konci, ne na počátku, jak by člověk mohl soudit z dnešních českých ‘argumentů’; jisté je, že nikdo nikoho odnikud vyhánět nebude.

2. Mezilidské kontakty, samy o sobě blahodárné, nutbno podporovat na české straně velikým úsilím o zlepšení informovanosti o všech aspektech problému. Zde je veliký deficit, nutno napsat, vytisknout a přečíst tuny literatury, zapojit školství a média a především umění. Už je na čase natočit i jiné filmy s problematikou Sudet než hrdinné vojáky s lvíčkem, jak ‘osvobozují’ sprostými henleinovci okupovanou strážnici…

3. Němců se není proč bát. Nehrozí od nich zcela jistě žádné nasilí, ani když už nás neochraňují naše milované mírotvorné sovětské rakety. Revanšisty ve své drtivé většině nejsou, a to včetně sudetoněmeckých spolků. Dějinná pravda je taková, že posledními revanšisty vzájemného vztahu jsou Češi let 1945/46, ať už to točíme jak chceme. I přesto ale je nutné vystupovat sebevědomě, a to je to, co dnes zatím ještě chybí – není divu, zavírání očí před vlastní zodpovědností sebevědomí nepřidává.

… A co bude dál? Kruh se uzavřel a otázka teď zní: nebude i svoboda v rámci západoevropského společenství nebezpečím pro český národ? Nedosáhnou snad potom Němci svého ‘věčného cíle’ takříkajíc ‘po dobrém’, poté co se jim dokázali naši předkové ubránit přes tisíc let, když to zkoušeli ‘po zlém’? Nerozpustíme se v tom německém moři, zahlceni blahobytem a převzatou přepokrokovou (pseudo)liberální ‘filozofií’ o škodlivost nejen nacionalismu, ale i národních států? Konkrétně: jak potom zabránit naplnění sudetoněmeckých požadavků ‘práva na vlast’ a možnému masovému (znovu)osídlování bývalých sudetoněmeckých oblastí Němci, třeba i (bývalými) sudetskými? Volný pohyb osob, služeb, kapitálu a práce je přece tou nejvlastnější samozřejmostí Unie, do které usilujeme patřit. V dnešních zemích Evropské Unie je to už teoreticky běžné: my všichni občané máme už stejný pas, kde teprve na druhém místě stojí uvedeno, zda jsem Němec, Francouz, Řek, nebo Ir.

Principálně jsou tyto otázky oprávněné a obavy legitimní. Zaručit nebude moci nikdy nikdo, že to tak zcela jistě skončit nemůže, ale jiné cesty prostě není – je nutné do té studené vody skočit a plavat. Ohradit se železnou oponou a pěstovat si své malé domácí čecháčkovství v zoologické zahradě panslovanství, to už jsme přece zkusili, ne? Nehledě na tisíc dalších nevýhod nebyly ani takovéhle výhledy stran pouhého přežití národa dlouhodobě nijak uspokojivé…

Národní státy budou i v Evropské unii principiálně zakotveny a zachovány, jde mnohem více o konfederaci států než o federální evropský superstát. Tak to chtějí Britové a všechny malé národy, tak to stanovil i Spolkový ústavní soud, tomu se bude muset podřídit i ten největší francouzský nebo německý pohaněč do té co možná nejbyrokratičtější a ovšem nejsocialističtější Evropy pod jejich kuratelou.

Proč by se měly statisíce Němců usazovat v Sudetech? Však se taky žádné statisíce nezačaly usazovat v Alsasku a Lotrinsku, ač by už dávno mohly, a tyto země patřily v drtivé většině svých dějin Němcům, nikoliv Francouzům. A i kdyby se usazovaly, dnešním Francouzům to bude srdečně jedno; proč by to však dělaly, když na Sicílii nebo na Kanárských ostrovech je mnohem tepleji?

A jestli se i pár tisíc usadí, to český národ hravě přežije, tak jako přežil čtyřicet let socialistické emigrace statisíců Čechů a jejich rozptýlení po celém světě. Nemám nejmenších obav, že národní stát deseti milionů Čechů, konečně bez jakýchkoliv dalších zhoubných problémů pohraničních a nacionalistických, nenajde své místo ve svobodné Evropské unii, když ho tam má i sotva půlmilionové Lucembursko s dobrými třiceti procenty cizinců.

Pokud neobstojí za těchto podmínek a v této Evropě, pak ho není proč litovat.

Č. 33, 1997, str. 187: Mé poznámky k tématu ‘účtování s minulostí’

Vážená redakce,

případný název mých poznámek k tématu ‘účtování s minulostí’ doplňte, prosím, sami.

S přátelskými pozdravy

Aleš Novotný

Všechno má svůj čas. Pro vše, co se děje mezi nebem a zemí, je určený čas:

čas rození a čas umírání, čas sázení a čas úrody zasazeného,

čas k zabíjení a čas k léčení, čas k ničení a čas ke stavění…

čas k roztržení a čas ke spojení, čas k mlčení a čas k mluvení,

čas k milování a čas k nenávisti, čas k válce a čas k míru.

Kazatel, 3, 1-8

Není na zemi národa, který by nefalšoval své dějiny – pokud kdy takový byl, už se z nich odporoučel. Když jsem před mnoha lety emigroval a vyměnil diktaturu socialismu za svobodu tržního hospodářství, udělal jsem hned zkraje zajímavou zkušenost. Šel jsem v Německu na film, který jsem znal z Česka, kde běžel pod názvem ‘Bitva v Ardenách’. Měl jsem ho moc rád, byl to asi jediný válečný film, který nám sděloval, že nacistické zločince zlikvidoval také kdosi jiný než jen ta věčně stejná, povinně milovaná Rudá armáda.

V tom filmu je scéna, jak jednotka SS z kulometů připevněných na nákladních vozech postřílí v zasněženém lese velkou skupinu amerických válečných zajatců. Ta scéna je naprosto reálná a ani není nějak nápadně drastická, pro českého diváka byla zcela přirozená. Tato scéna však v německém kině roku 1980 chyběla.

Moje překvapení bylo dvojnásobné. Jednak proto, že zřejmě i v demokracii existuje cenzura (ano, ale principiálně úplně jiná, privátní, punktuální a individuální, zde snad diktovaná snahou neztratit diváka, a tedy výdělek, nikoliv však všeobjímající státní, totalitní cenzura podle socialistických ‘zákonů’), jednak proto, že právě takové falšování nšmeckých dějin bylo tak nápadně opačné, než jak to člověk zažíval a zažívá v Německu podnes na každém kroku, když jde o zločiny nacionálního socialismu. Němci své viny dodnes nejen velmi intenzívně přiznávají a všem se za ně omlouvají, ale dokonce i trestají vězením ty své občany, kteří by je veřejně popírali.

Není na zemi národa, který by neměl ‘potíže’ s některými částmi svých dějin. Mnohé národy existují jen díky svým mýtům, jak se říká výmyslům, lžím a pověrám, když už jsou dostatečně staré. Oba nejstarší kulturní národy Evropy, jediné, které vznikly už hluboko ve starověku a zachovaly se dodnes – Řekové a Židé – jsou příkladem přímo exemplárním. Problém je pouze v tom, že dnes už téměř nikoho nenapadne považovat řecký Panteon a Homérovu klasiku stejně jako Starý zákon za falšování dějin, i když ve skutečnosti ničím jiným nejsou.

Národy se udržují společnou řečí, sdílenými společnými pověrami, taková je pravda, ale není to pravda celá. Dějiny národa kulturního nutno nejen udržovat a předávat, ale i opravovat a interpretovat v závislosti na čase, a tedy podmínkách, v nichž národ právě žije. Mám za to, že platí dvě zákonitosti: čím nebezpečnější ohrožení, tím více mýtů a pověr, čím bezpečněji se žije, tím více vědy, oprav a revizí. A z toho vyplývá další: čím větší národ, tím menší má ‘právo’ na falšování svých dějin, tím větší má povinnost ke kritice, to jest sebekritice a zdrženlivosti.

Proto bylo tragédií pro Evropu a další části světa, když Němci popřeli od poslední čtvrtiny 19. století tisíc let svých dějin a dali vzniknout podle trapného francouzského vzoru národnímu státu, který byl později ještě k tomu podložen rasistickým nesmyslem o árijské nadřazenosti. Proto je pro Evropu a další části světa víceméně lhostejné, jak zachází s mýty a pověrami svých dějin ne sice malý, ale řekněme prostředně malý národ Čechů.

Lhostejno by to však nemělo být samotným Čechům, ne kvůli Evropě, ne kvůli Němcům nebo komukoliv jinému, ale kvůli nám samým. Proto je dobře, že počátkem minulého století měl tento národ své Rukopisy a jiné mýty a pohádky, a koncem tohoto století svého Masaryka, který z nich nezanechal nic než vědecký prach – právě on, který potom pozvedl z prachu dějin první novodobý český stát. Vše potřebuje svůj čas, oboje má proto dnes své důležité místo v českých dějinách.

Je zcela zbytečné diskutovat o tom, jestli mají právě Češi větší nebo menší tendenci k falšování svých dějin, větší nebo menší ‘potíže’ se svou minulostí než kdokoliv jiný – ten ať si zametá před vlastním prahem. Důležité je vědět, jaký je čas. Jaký je čas teď a jaký asi bude v nejbližší budoucnosti.

Je to myslím čas k pravdě, k vědeckým analýzám a k bádání, čas k opravám, čas rozloučení se s některými škodlivými mýty a pověrami z vlastních dějin, protože je a bude to čas zakotvení českého národa nejprve v (relativním?) bezpečí Severoatlantického společenství a (relativním!) blahobytu demokratických svobod Evropské unie o něco později.

Myslím, že za celé to jedno a půl tisíciletí slovansko-českých dějin v tomto tak frekventovaném srdci Evropy nebylo tak bezpečného času. Je jen nutné umět jej využít.

Č. 35, 1997, str. 181: Střední Evropa: politická mrtvola

Gmund am Tegernsee, 10. 8. 1997

Vážený pane Hanuši,

tak mě napadlo, že chystané česko-rakouské číslo může být dobrým podnětem k rozsáhlejší polemické diskusi na téma ‘střední Evropa’. Takový čin bych považoval za užitečný, už se těším na argumenty rozdílných názorů. Sám jsem si dovolil přispět svou troškou do mlýna.

Srdečně zdravím

Aleš Novotný

Zapřísahání střední Evropy má v českém politickém prostředí intenzivní novodobou tradici, a je zcela legitimní pokusit se na konci našeho šíleného století o jakési shrnutí a zároveň pohled do budoucnosti.

Podle mého mínění je v dnešní době a za dnešní situace víceméně jasné, že jakékoliv velké oživování střední Evropy v politickém smyslu rovná se pokusu o oživování mrtvoly. Tento vlak už definitivně odjel a je pouze otázkou, kdy si to i české prostředí konečně uvědomí a s tímto faktem se smíří.

Ještě v průběhu osmdesátých let za dožívajícího a pomalu vyhnívajícího socialismu se daly české intelektuální pokusy o obnovu ideje politické střední Evropy považovat za součást boje o demokracii, za snahy o ‘vyloupnutí’ se z mrzkého ‘tábora míru a socialismu’, tedy z pod ruské knuty – jakýmsi zneutralizováním, finlandizací především bývalého Československa (a Maďarska?) a jejich spoluprací (?) nebo snad i připojením (??) k Rakousku. Argumenty historické a snad i jiné byly tehdy docela přesvědčivé a dosažení takového cíle tehdy nad jiné žádoucí, ale čas oponou trhnul a my jsme nejen mnohem dále, nýbrž navíc někde úplně jinde.

Na pořadu dne není vytváření střední Evropy, ať už jako pouhého pokusu o vzájemnost česko-rakouskou, nebo v jakémkoliv rozsahu větším, nýbrž rozšiřování západní Evropy na východ, popřípadě připojení zemí střední, středovýchodní a jihovýchodní Evropy k Západu, do struktur NATO, Evropské unie atd. – to podle toho, odkud se na celý proces díváme a který pohled je kde ‘zvenčí’ nebo ‘zevnitř’. Z tohoto faktu nutno při jakýchkoliv dalších úvahách vycházet.

Protože jde o proces velice těžkopádný, jehož pochopení a podpora občany je ovšem v demokraciích nezbytná (a který se právě dostal do slibného tempa), dovolil bych si úpěnlivě varovat a doporučit, aby se snad česká oficiální politika náhle nepokoušela o nějakou změnu svého současného, velmi úspěšného kurzu. Vyvolalo by to totiž jak v západní Evropě, tak i v USA jenom převeliké iritace a znamenalo ohrožení země – malý člun s kolosem letadlové losi ani nehne, jen se při svém cukání může utrhnout.

Mám za to, že v českém prostředí (a podobně polském, maďarském atd.) si málokdo důsledně uvědomuje, že tradiční Západ vidí problém principiálně jinak, mnohem komplexněji, což je samozřejmé, zatímco my individuálněji, egoističtěji, což je zrovna tak pochopitelné. Iritace začínají už v pojmech a definicích: není divu, že ve středoevropských zemích vždy vyvolá velkou nevoli (oprávněně), když necitlivá západní média nebo i politikové mluví o všem, co je východně od Šumavy jako o ‘východní Evropě’ – zajímavé, že v případě Rakouska se jim tato chyba nestává. Bodejť, z jejich podvědomí mluví pojmosloví politické, nikoliv geografické, vždyť Vídeň leží podstatně východněji než Praha. A už vůbec ne povědomí kulturní, na tomto poli bych ovšem nechtěl jakýmkoliv oživovatelům střední Evropy klást ani to nejmenší stébelko přes jejich cesty.

Aniž bych chtěl zabíhat do starých a nekonečných sporů na téma ‘co to vlastně je, ta střední Evropa’, poukazuji pouze na to, že za současného stavu pořád ještě mentálně ze setrvačnosti jaltsky rozdělené Evropy není jiné rozumné cesty, než tu západní část nejprve rozšířit – pomalu, postupně a citlivě – na východ a potom nějakých sto let počkat; další se uvidí.

Čechy počínaje a Ukrajinci konče je přece pro všechny národy ne-západního zbytku Evropy typické, že samy sebe vidí jako ‘západní’ a Západu hodné, zatímco všechny ostatní, počínaje svými nejbližšími východními sousedy, mají se za ‘východní’, zápaďáctví a Evropy prozatím (?) nehodné (podle hesla: za Hodonínem začíná Asie). Nejpodivuhodnější na tomto pocitu (neboť vědecky dokazatelný fakt to samozřejmě není), který skutečný Západoevropan nemůže (a mnohdy naprosto nechce!) chápat, je pak ta skutečnost, že není až zas tak úplně bezdůvodný. Proto by byl každý dnešní pokus o vytváření střední Evropy v politickém smyslu především v očích Západu relativně nebezpečným pokusem o vydělování se ze struktur Evropské unie, NATO atd. za současného tíhnutí na Východ. Mějme přitom na paměti, že mnohým v těchto strukturách se tato argumentace z nejrůznějších důvodů velice hodí; i tehdy, když dobře vědí, že skutečnost je jiná. Právě slovenská politika se takto dnes (alespoň v Německu) zcela jistě chápe a já mám za to, že přinejmenším částečně neprávem – i když zde pochopitelně nejsou důvodem nějaké snahy slovenské politiky o střední Evropu. To ale vůbec nevadí, řečené by platilo i pro tento důvod, a s chutí!

Bez ohledu na podsunuté pseudodůvody intrikánů, i věcně jsou podobné argumenty těžko vyvratitelné, kdyby mělo jít o cokoliv víc než jen o pouhou mrňavou česko-rakouskou vzájemnost; a i zde už by stál před námi první veliký a zbytečný problém, totiž rakouská ideologicky podmíněná nechuť ke vstupu do NATO. V dnešních německých komentářích (možná i jiných ze zemí NATO, ale ty německé mohu uvést z vlastní denní zkušenosti) budí Rakousko z tohoto důvodu stále častěji údiv až posměch, právě při srovnávání se zcela správným a logickým kurzem Maďarska, Česka a Polska do této životně důležité ochranné organizace.

Měla-li by ta střední Evropa totiž skutečně za něco stát – ať už je tedy ta kočka z pytle venku – nemohla a nesměla by končit nejen v Hodoníně, ale ani ne v Čierné při Čope, nýbrž historicky a geograficky (a jednou snad i ekonomicky, sociálně a politicky) oprávněně na břehu Dněpru. Kam sahal vliv pozdně středověkého státu polsko-litevského, kam sahalo nejdříve Uhersko a po osvobození z tureckého mezidobí později rakouská podunajská monarchie, kde stál katolický kostel nebo později přišla reformace, jako do dnes rumunského Sedmihradska, tam je střední Evropa. Všechno ostatní, jako lepení jakéhosi kapesního rakousko-českého (+slovensko?, +maďarsko?) středoevropského balíčku státečků, je dnes ovšem passé, tento vlak odjel nejpozději rokem 1989.

A nelze než varovat před tím, aby z českého prostředí dnes vycházely (už zase?!?, což si nedáme nikdy pokoj!?!) snahy o ‘spojování’ a ‘mosty’ s čímkoliv, co leží východně od Hodonína. Ať se tihle všichni snaží, jestli chtějí, proč ne, snad toho také někdy dosáhnou, ale ať jim v tom pomáhají Clintoni, Kohlové a Chiraci, my už jsme si svoje odpomáhali, a jak! Ze zvedání podobného břemene bychom si leda tak uskřinuli kýlu.

Být mostem mezi Bavorskem a Ukrajinou, vždyť to by bylo šílenství! Napadlo už někoho, že původní Československo byl jediný stát v Evropě, který měl podobu nudle, probíhající západo-východně? Že ne náhodou jsou všechny ostatní státy buď jakž takž symetricky ‘kompaktní’, anebo když už jsou nudlovité, jako ve Skandinávii nebo třeba Itálie nebo Portugalsko, že probíhají vždy severo-jižně? Že kultura a civilizace šly vždy a neměnně od západu na východ?

Na programu dne a do příštích desetiletí stojí integrace do západoevropských struktur; pro nás i pro všechny ostatní ve střední Evropě, postupně, pomalu, pro každého jednotlivě a podle jeho schopností. A hned potom na nás čeká (i společně, proč ne, však těch posledních padesát let socialismu máme v kostech také společně) úkol mnohem důležitější a těžší, než lepit dohromady dávno rozpadlé a zpráchnivělé zbytky střední Evropy – napřít všechny síly do snah o reformy těžkopádné Evropské unie (mnohem méně NATO), změnit kur/s/ té letadlové lodi, protože už taky budeme stát na můstku.

Ten je totiž dnes tak nechutný a do budoucna nebezpečný, až to bere dech: pod levicově-liberálními plachtami všech možných ‘práv’ kdejaké perverzní menšiny plnou parou do zase už nějakého toho politicky vysoce korektního socialismu, pro změnu asi nejspíš tmavě zeleného.

Nechť je nám útěchou, že jiné alternativy není.

Č. 36, 1997, str. 220: A tak máááme, co ‘sme chtěěliii… (český lidový popěvek)

Je jaro roku 1990. Sedím u rádia ve svém hornobavorském domově a poslouchám každou hodinu české zpravodajství, protože se hodinu od hodiny dozvídám noviny, na které předtím nestačily roky. Už v lednu jsem byl poprvé tam, kam jsem předtím deset let nesměl, s kufrem auta plným knih z exilu k rozdání, rozčarován poněkud více než chladným ‘přivítáním’ domácích ‘disidentů’ klasického střihu – ale jako bych nevěděl, že od nich se nic moc jiného než strach o uznání svých vlastních jedinečných zásluh čekat nedá. Tam, kde to dříve bylo ‘doma’, jsem hltal jedinečnou atmosféru po pádu nenáviděného socialismu a znepokojoval se už prvními nepříjemnými náznaky mnohem zásadnějšího charakteru, než jsou hloupé osobní ješitnosti. Jak jdou týdny a měsíce, náznaky se utvrzují a mění v jistoty – možnosti radikálních, to jest ke kořenům jdoucích (což naprosto neznamená že násilných) změn mizí mezi prsty, vše se rozmělňuje a už teď je jasné, jak strašně nás obelhali. Už v tom pitomém a nesmyslném adjektivu je vlastně vše obsaženo: prý ‘sametová revoluce’!

Dnes už je přece jasné, jak to bylo všechno sehrané a připravené, ten dnešní marasmus může překvapit už jen ty poslední ignoranty (od slova ‘ignorovat’), kteří zatvrzele odmítají pochopit, že to prostě za těchto okolností jinak dopadnout ani nemohlo. Nejpozději první volby v létě roku 1990 rozhodly o tom, že velká většina národa neměla vůli skoncovat s teroristickýcm režimem totalitního socialismu tak, jak si to zasloužil – alespoň tak, jak bylo u nás skoncováno po roce 1945 s velmi podobným a rovněž z ciziny importovaným socialismem nacionálním. Ve skutečnosti to mělo být ještě konsekventnější, tento trval jen šest let, zatímco onen celých čtyřicet! Demokracii ano, to bylo jasné votum, ale bylo šílenstvím pokoušet se o demokracii v právní kontunutitě s neprávem socialismu!

Nestalo se, a jak šel čas, byla ta vůle stále slabší, rozplizlost a rozmělněněnost stále výraznější; slabé náznaky politických sil rozhodnutých zúčtovat se socialismem radikálně neuspěly, národ neměl zájem. Raději budoval základy demokracie na bahnu socialismu, podle toho také vypadají. A nešlo a nejde o pomstu, jak měly a ještě mají význačné kruhy zainteresovaných vždy na jazyku, nešlo o násilí a revoluci – tu s tím debilním adjektivem si vymysleli oni! – ale o spravedlnost, o zúčtování s minulostí hodnou toho jména.

Bylo otřesné pozorovat bývalé komunisty, postižené po roce 1968 pouhými vyhazovy z dosavadních teplých místeček, která přece už tehdy získali za své stranictví, ne pro schopnosti, jak vylézají po listopadu 1989 ke stále vyšším postům, oslavováni jako obnovitelé demokracie!! Bylo ohavné vidět mnohé navrátilce z exilu, kterým bych v tom stejném exilu v životě ruku nepodal, naskakovat na rozjetý vlak rozdávaných prebend, blábolit o demokracii, jako blábolili o socialismu s lidskou tváří, a drát se nahoru uprostřed národa, který nevěděl nic, ale vůbec nic o tom, že jsou to mnohdy ti stejní, kteří po roce 1948 nemilosrdně zatočili se skutečnými ještě demokraty, byli zodpovědni za vraždy a nemilosrdné vězení na celá desetiletí, a pak nám budovali prašivý socialismus celých dvacet let. Lidská práva objevili všichni ti Hájci a Dubčeci až poté, co jim jejich vlastní soudruzi pošlapali jejich vlastní práva.

Všichni ti Mlynáři, Jičínští, Uhlové a jejich pohrobci a následovatelé to většinou dotáhli hodně vysoko v té naší ‘demokracii’ – jak to proboha mělo dopadnout? To celé zaštítěné ‘prezidentem -humanistou’, který zcela jasně slíbil v listopadu ’89 bývalým katům a jejich potomkům, že nejen nebudou pronásledováni, ale že jim dovolí pod pláštíkem ‘privatizace’ rozkrást do osobního vlastnictví všechno to, co doteď vlastnili kolektivně jako totalitní státostrana. Že to slíbil, to bych mu odpustil – kdo sedí tváří v tvář lumpům, kteří drží v ruce zbraň, ten může slíbit leccos, že to však poté splnil, co o ty zbraně přišli, to je neodpustitelné. Dohody s lumpy se dodržovat nesmí, nemám-li se stát jedním z nich.

Vše bylo připravované ne měsíce, nýbrž roky předem a proběhlo to víceméně tak, jak to proběhnout mělo. Podařilo se. Kdo se diví marasmu, který máme na krku, je buď naivní snílek, nebo velmi mazaný insider.

‘Právní stát’ kontunuity s neprávem socialismu! Soudci na doživotí (‘to je tak přeci v demokraciích běžné’) téměř bez výjimky převzati z dob socialismu. Právníci k smíchu; kromě doktora Anděla a ještě několika dalších není v této zemi právníků hodných toho jména – ti další jsou sice mladší devadesáti let, zato ale studovali v cizině. Desítky ‘firem’ k ‘ochraně’, plné estébáků s legálním držením zbraní.

Kampaně proti agentům, mnohdy rybičkám malým a nejmenším, zato ale žádné zúčtování se skutečnými estébáky a už vůbec ne s jejich stranickými šéfy! Bývalí předsedové akčních komisí vysokých škol z roku 1948 a následujících, zodpovědní za osudy stovek a tisíců nešťastníků ‘buržoazního původu’, se dostávají mávnutím kouzelného proutku na místa profesorů, děkanů a rektorů demokratických univerzit po roce 1989! ‘Podnikatelé’, vyzbrojení informacemi a kapitálem všemocné státostrany už dávno předtím, než se skutečný národ vůbec stačil rozkoukat a postavit na tu slavnou startovní čáru, prý stejnou pro všechny. Jakou mravnost možno očekávat v zemi, kde premiér-ekonom veřejně zcela bohorovně prohlásí, že žádné špinavé peníze neexistují a existovat nemohou?

Byla a je to bída, svrab a neštovice, jak také jinak. Místo zúčtování se socialismem tu máme ‘experty’ z Prognostického ústavu, připravované na svůj budoucí velký úkol: pokračování socialismu jinými prostředky. Úmyslně neužívám slova ‘komunismus’, s kterým se často operuje schválně tady i na Záapadě – ten tu nikdy nebyl, k tomu jsme přece jenom všichni s písní na rtech směřovali. Schválně proto, že svatá modla ‘socialismu’ musí být uchovávána pokud možno nadále neposkvrněná tímto grandiózních dějinným krachem, k dalším pokusům, samozřejmě. Jeden z těchto ‘expertů’ to sice vzdal už na začátku, druhý před krátkou dobou a třetí se zatím ještě zuby nehty drží. Čtvrtý čeká v záloze na svou příležitost.

Puč roku 1948 a léta následujícího teroru takzvaného budování socialismu byly typickým revolučním činem, novou kvalitou. Pod akváriem s poměrně ještě čistou vodou, různými rostlinkami a různobarevnými rybičkami zapálili oheň a vzniklo to, co vzniknout muselo – rybí polévka.

Od listopadu 1989 nám namlouvali, že demokracie vznikne tím, že se pod rybí polévkou přestane topit. Stalo se, ale mrtvoly nikdo nezakopal a vodu nikdo nevyměnil, jen se sem tam dochucovalo tam, kde už to nesnesitelně smrdělo, a maličko špíny občas přecedili. A tak máme, co jsme chtěli, studenou a dost nechutnou rybí polévku postsocialismu místo slíbeného akvária demokracie.

A to je ještě ke všemu docela dobře možné, že to s tímhle národem po čtyřech desetiletích socialismu ani jinak dopadnout nemohlo, nevím. V každém případě jsme to však ani nezkusili, a proto má dnes český národ přesně to, co si zasloužil.

Č. 41, 1998, str. 8: Amerikanizace jako problém?

‘Evropané si už staletí brousí rozum na ocílce dějin,

a mají proto povinnost vidět ostře, pronikat hlouběji,

ničit optické klamy, ve kterých si příroda libuje,

a ne jako děti zůstávat na zrádném povrchu.’

José Ortega y Gasset, O spojených státech, 1932

Střetávání různých kultur je fenomén starý jako lidstvo samo, je to něco tak přirozeného a normálního, že je zřejmě nutno se nejprve zamyslet nad otázkou, proč by měla být amerikanizace pro dnešní českou společnost vůbec problémem. Není to jenom jeden z četných moderních pseudo-problémů, mediální heslo, klišé ‘progresivních’ výrobců ‘veřejného’ mínění? Nevím, jak v prostředí českém, ale v západní Evropě tak tomu jistě je.

Odpověď na tuto otázku může být jistě různá, ale v každém případě si troufám tvrdit, že jde-li o poblém, pak je to mnohem více problém intelektuálů a elit než ‘lidu obecného’. Ten totiž ve vývoji kultury nehraje podstatnou roli, potřebuje jen své idoly, své modly, a tomu nelze a nikdy nešlo zabránit. A není právě amerikanizace (v tom běžně chápaném pejorativním smyslu) tím bezkonkurenčně nejlepším dnešním idolem i českých mas?

Co vůbec rozumí český intelektuál ‘amerikanizací’, proč nad ní ohrnuje nos ve svém pocitu kulturní nadřazenosti, promíchané notnou dávkou závisti? Má na mysli jenom ‘agresivní’ rozpínavost coca-coly a Mcdonaldů, nebo i vynikající úroveň amerických vědeckých knihoven, otevřených čtyřiadvacet hodin denně? Neoddiskutovatelně hroznou úroveň amerického základního školství, nebo americké vědecké publikace ze všech oborů a neuvěřitelné množství amerických nositelů Nobelovy ceny? Pakulturu chipsů u televizoru, který v ‘průměrné’ americké rodině běží od rána do večera, nebo úžasnou nabídku nejsvětovějších kulturních podniků, umělců doslova z celého světa, pro které je jasné, že úspěch v Americe je zaručeně úspěchem světovým?

Co je na amerikanizaci jako fenoménu tak ožehavé, že je právě ona tak výrazně pociťována jako problém, samozřejmě zdaleka nejenom český? Jistě to není proto, že je tak neuvěřitelně různorodá, to by přece mělo být vždy a všude považováno za výhodu, spíš se mi zdá, že důvodem je její síla, její vyzařování navenek, její schopnost ovlivňovat kultury cizí, tedy to, co typický evropský intelektuál nazývá její ‘agresivitou’. Z tohoto fenoménu pramení asi komplex nejistoty a mindráků, pocit ohrožení, utlačení a ‘znásilnění’ příslušníků kultury jiné, kupříkladu české, a to podle mého názoru v přímé úměrnosti ke kulturnosti člověka, který amerikanizaci takto vnímá.

Je zajímavé, že americká kultura a životní styl dobývají svět, aniž by se o to její nositelé příliš vědomě zasazovali. Ba naopak, máloco je pro Američany tak typické jako zaslepená zahleděnost o sebe, nezájem až neúcta ke kulturám jiným, neochvějné přesvědčení o tom, že celý svět hledí na Ameriku s úctou a snaží se ji ve všem všudy napodobovat, ačkoliv to dělá trochu potají a nerad to otevřeně přiznává. Když je ale přesvědčíte, že to tak být nemusí, a ve vašem konkrétním případě ani není, nejsou tím nijak uražení. Akceptují to, ale tajně je jim vás líto.

Jsem přesvědčen, že to, co nejvíc dráždí zvláště levicové intelektuály, není ona pochybná konzumní amerikanizace, nýbrž nakažlivá síla lidské svobody vyzařující z amerického životního stylu: dvě stě let jedinečného vývoje především politického, který za srovnatelných podmínek nebyl dán žádnému jinému národu na světě. To je fakt, z něhož vychází vše ostatní, nad kterým se může kdejaký intelektuál odkojený starou Evropou ušklíbat jak chce; ať už jej otevřeně přizná nebo ne, nic na něm nezmění. Nakonec na tom nic nezměnila ani mírně povýšenecká, třebaže místy velmi oprávněná kritika amerikanismu z pera Ortegy y Gasseta. Je dosti úsměvné pozorovat podobné námitky po pětašedesáti letech, a to hlavně, když si uvědomíme, jaký vývoj evropská a americká kultura od té doby urazily – Evropa se přece barbarizuje i z mnoha dalších důvodů, které nemají s amerikanizací vůbec nic společného, zatímco Ortegou vzpomínaný primitivismus americké společnosti nutno dnes z velké části označit za překonaný. Sebekriticky je nutné se ptát, nemá-li dnešní český intelektuál podstatně menší právo na své omyly, než měl Ortega y Gasset ve své pronikavé kulturologické analýze Vzpoura davů v roce 1930.

Samozřejmě že je v americkém životním stylu spousta nectností, které by naprosto nebylo nutné přejímat ve starém kulturním národě střední Evropy, ale posledních čtyřicet let nesvobody na té staré kulturnosti zničilo tolik, že se asi netřeba divit. A je v něm i spousta ctností, které jistě přijímat lze, neboť nic není jen černé nebo jenom bílé. Ale to nejlepší na tom všem je, že si každý může svobodně vybrat, co chce a co nikoliv.

Kdo nezažil skutečný kultruní teror komunistického socialismu, nemá naprosto právo používat tohoto termínu ve spojení s amerikanizací, aniž by jej dal do hodně nápadných uvozovek. To nejdůležitější totiž je a musí být svoboda, dobrovolnost následovat to, co chci, ten životní styl, který se mi jako jednotlivci líbí, ať už si o tom myslí kterýkoliv intelektuál cokoliv. Tehdy ale stačilo přijít do gymnázia v tričku s emblémem americké vlajky a odpovědí režimu mohlo být vyhození ze školy.

Myslím, že ve srovnání s velkou většinou národů světa, je hrozící amerikanizace právě pro národ český problémem zatím, jak se zdá, spíše periferním. Nejsme rozvojovou zemí Asie, Latinské Ameriky ani Afriky, kde je razantní amerikanizace velmi často jasně spojena se ztrátou identity starých společností. Jsme součástí Evropy, západní latinské civilizace, ze které z velké části i dnešní americký styl života pochází, měli bychom tedy mít ty nejlepší předpoklady vyrovnat se s ním, probrat a rozebrat si jeho výhody a nevýhody a přebírat rozumněji, kritičtěji než jiní, historicky méně ‘odolní’, třeba Rusko.

Například v Německu lidé podléhají amerikanizaci nepochybně víc než v českých zemích – už z důvodu historického vývoje posledních padesáti let – a není to německé společnosti na škodu, rozhodně ne v tom smyslu, v jakém se jí obávají čeští intelektuálové. Spojení německé vědy a kultury se světovou, a tedy především americkou, je objektivně silnější než v porstředí českém, zároveň ale je v Německu tato situace subjektivně mnohem méně chápána jako negativní vliv, nebo dokonce hrozba.

Nebezpečí xenofobní zatuchlosti, provinční omezenosti, spojené s ohrnováním nosíku nad americkou ‘nekulturností’ – toho už přece bylo právě v posledních čtyřiceti letech dosytosti, následky čehož poneseme ještě několik dalších desetiletí. Myslím, že nakonec jako vždy, když jde o otevření se světu, převažují pozitiva. Proto jsem přesvědčen, že amerikanoizace je v dnešní době v českém prostředí jistě spíše výzvou a pobídkou než hrozbou.

Č. 42, 1999, str. 25: Hypertrofie zábavy – jedna historická paralela

Naše civilizace je zahlcená zábavou v nejneuvěřitelnějším spektru možností a často se zdá, že virtuální realita už leckde nahrazuje, ba nahradila realitu skutečnou. Diagnóza je v podstatě jasná, nejdůležitější se mi proto jeví hledat odpověď na otázku, co bude dál, kde to všechno skončí, zda se ta bláznivá spirála nekončícího kola trvalé zábavy může točit do nekonečna.

Jistěže nemůže a ani nebude, historické paralely dnešní doby pochopitelně existují a varují. Čím je dnešní doba vlastně výjimečná? Snad jen masovostí konzumu (včetně konzumu kulturního), blahobytem a strašlivou nevyvážeností v životě člověka: rozměr biologický, smyslově-racionální a technický hypertrofoval na úkor rozměru citového, spirituálního, náboženského. Jinak už tu skutečně všechno bylo.

Především jednu zásadní historickou paralelu je nutno mít před očima, když se chceme zamýšlet nad budoucností naší civilizace, a zvláště pak dnešního masového šílení nejplošší zábavy, kdy největším problémem začíná být požadavek ticha. Antická dekadence života pozdního Říma konce 4. a první poloviny 5. století vykazuje přímo děsivé paralely s naším dnešním způsobem života.

Stále se zvyšující masovost obyvatelstva, pocit nepřehlednosti, ba chaosu veřejného života, jeho přibývající ‘zprávničtění’ (Verrechtlichung, lepší české slovo mě nenapadá) ve srovnání s relativní jednoduchostí a přehledností minulých století, narůstání pocitu ‘těsnosti’ a ohrožení. Trvalé omezování privátního na úkor státního, stále více složitých předpisů a zákonů, které se čím dál hůře daří dodržovat, a je tedy nutné je stále detailněji kontrolovat (vnitřní motivace k dodržování zákonů ochabuje, proto musí nastoupit úředník, policista a soudce).

S tím souvisí posilování státu tam, kde by se měl držet zpět (oblast podnikání, sféra soukromého života jedince), a naopak jeho malátnění tam, kde by měl být silný, tedy v boji s kriminalitou a vnějším ohrožením.

Neustálé narůstání blahobytu stále většího počtu konzumentů, zároveň však masové narůstání nespokojenosti s těmito orgiemi spotřeby. Stále vyšší daně, které týrají ty jednotlivce, kteří svou prací ještě přispívají k všeobecnému blahu, ale zároveň prohlubující se deficit veřejných rozpočtů, rostoucí inflace a marnotratné plýtvání.

Ztráta víry ve ‘staré bohy’ a s tím související rozpad identity (římského) národa za současného masového přílivu přistěhovalců ze všech končin světa. Opouštění tradičních hodnot mravních, relativizace morálky a narůstání nejrůznějších perverzí. Stírání přesných hranic mezi pojmy a přibývající neochota vůbec se snažit uvažovat o definicích pojmu dobro a zlo.

Vzrůstající nekritické nadšení nad kdejakým cizím nesmyslem jen proto, že je cizí, výsměch vlastní tradici a neochota se za ni postavit, bránit ji, a když by to muselo být, občas i se zbraní v ruce.

Narůstající masy neproduktivního plebsu, stále větší přebytek lidí, kteří už se nehodí k ničemu pořádnému, ale které je nutno živit a bavit podle osvědčeného receptu ‘panem et circenses’, protože je to koneckonců ekonomicky nejvýhodnější a politicky ‘nejrozumnější’ řešení.

To už zde všechno bylo, dějiny se sice neopakují, ale kdo se z nich nepoučil, bude nucen si je zopakovat. Kolem roku 400 se stavěly v Římě čtyřpodlažní domy s byty pro nájemníky zcela srovnatelné s kurníky socialistických paneláků, zatímco v honosnějších vilách byly samozřejmostí záchody s tekoucí vodou a podlahové topení horkým vzduchem. Na hostinách se podávaly vybrané lahůdky dovážené jak z britských ostrovů, tak i z Afriky nebo Persie, v kamenném cirku bouřily vášně desetitisíců při sportovních hrách. Otázka, které družstvo zvítězí v závodech vozů, byla neskonale napínavější než realita všedního dne. Každodenní zábava byla nesrovnatelně důležitější než celá představitelná budoucnoct.

Jak to dopadlo, víme dobře. O století později tábořily v troskách bývalých domů lidé odění do zvířecích kůží a trhali rukama z ohně vytažené kusy krvavého masa. A o několik desetiletí později už nikdo ani nevěděl, k čemu sloužila ta obrovská oválná masa kamene, velkolepé Koloseum pak jako veliký kamenolom poskytovalo po celá staletí materiál na stavbu primitivních domků.

Pozdní Řím nepodlehl náporu barbarství proto, že by byl býval ‘musel’, žádná ‘zákonitost’ dějin neexistuje a nikdy neexistovala. Podlehl jednoduše proto, že se ‘ubavil k smrti’, že ve své perverzní dekadenci rozvratu všech tradičních hodnot, na kterých stále déle než tisíciletí, podlehnout chtěl, těšil se na své znásilnění, lačnil po svém zániku.

Obávám se, že dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechna mínění mají stejné právo na existenci, všechna jsou stejně legitimní a správná, protože všichni lidé jsou si přece rovni, už nenajde sílu ke své obnově sama ze sebe. Po překročení určité hranice není cesty zpátky. Příchod nové doby bude provázen nejrůznějšími kataklyzmaty, která povedou k radikální redukci počtu lidí. Asi nebude skutečně zábavné, až nastane doba, kdy si dva lidé padnou do náruče a budou plakat štěstím nad tím, že zase vidí člověka…

Až se na úrovni této redukce život lidí zase podaří vyvážit, nastoupí člověk opět na svou věčnou cestu k hledání harmonie, která je smyslem života.

Č. 43/44, 1999, str. 275: Helada, nebo Izrael?

(O protikladu dvou evropských duchovních tradic;

původní titul Více Řeka, méně Žida byl redakčně pozměněn)

Úvodem mi dovolte Bomanův citát, který by snad mohl sloužit jako motto mé úvahy:

‘Jako dva naše hlavní smysly, zrak a sluch, musely zaplatit za svou úžasnou výkonost vyhraněnou jednostranností, mohly oba vyspělé starověké národy Helady a Israele přispět tak významně ke světové kultuře jen díky své jednostrannosti. My, jejich duchovní potomci a dědici, je nemůžeme ničím lépe ctít než tím, že si budeme jejich dědictví udržovat a obého si stejně vážit. A to je také nutné, chceme-li zůstat celé skutečnosti věrni, neboť oba způsoby myšlení jsou nepostradatelné.’

Dnešní Evropa je nemocná, nebo ještě lépe, je poškozená, za posledních asi dvě stě let je zřetelně vyhraněně jednostranně vyvinutá. Zpronevěřila se svému předznamenanému směru, starému více než dva tisíce let, té jedinečné směsi řeckého a židovského myšlení, jak krásně vyjádřeno slovy norského teologa, a já se chci zamyslet nad dnešním stavem naší okcidentální evropské civilizace právě z pohledu na tyto její duchovní kořeny.

Záčněme jednou analogií, přirovnáním, fenoménem mimochodem zcela typickým pro hebrejské myšlení – Starý i Nový zákon jsou jich plny.

Naše civilizace stojí na podloží zvaném ANTIKA. Z něj vyrůstají dvě pevně v ní vězící dolní končetiny, levá zvaná ŽIDOVSTVÍ a pravá jménem HELÉNSTVÍ. Obě vytvářejí něco nového a jedinečného, tělo jménem KŘESŤANSTVÍ, které za svou existenci vydalo dvě končetiny horní, dvě paže. Pravá se jmenuje PAPEŽSTVÍ (církev) a levá KRÁLOVSTVÍ (stát), odnože politické moci duchovní a světské. Úzký krk, který tělo nakonec vydalo směrem vzhůru, k dalšímu pokroku ve směru humanity, nese jméno OSVÍCENSTVÍ a na něm trůní hlava racionálního ROZUMU.

Tento výsledek historického vývoje znázorněný lidskou postavou je snem milionů, ne-li miliard lidí na této planetě, soudíme-li podle všech těch, kteří opouštějí svou domovinu a snaží se dosáhnout vysněných břehů naší civilizace. Ale nám, kteří jsme se v této civilizaci narodili, sluší spíše duch kritický. Jak dnes vypadá tato alegorická lidská postava?

Je to homunkulus, ohavná zrůdička. Předimenzovaná, obludně tlustá levá noha drží slaboučké třesoucí se tělíčko, z pravé nohy zbývá už jen téměř úplně zakrnělý, uschlý, atrofovaný pahýl. Z pravé paže zůstal pouze poslední prst, varovně vztyčený ukazovák, většině dnešních Evropanů už ani ne pro smích. Zato levá paže a ruka, zbytnělé k nepříčetnosti, drží občana a celou společnost v drtivém sevření tisíců zákonů a předpisů, a především neustále rostoucích daní. A slaboučký třesoucí se krček už vůbec nemůže udržet obrovskou, vodnatou, napuchlou, bombasticky nafouklou hlavu – co však s pouhým lidským rozumem bez Boha? (Přesně to vyjádřil svým veršem Karel Kryl: ‘Když intelekt je bez duše, tak podoben je ropuše – anebo slepci s kosou /v ruce/ v tanci.’)

I s vědomím nebezpečí zevšeobecňování jsem pevně přesvědčen, že zrůdný vývoj naší civilizace má svůj počátek a své pokračování v jednostranném přecenění jednoho a podcenění druhého z obou duchovních sloupů, na kterých stojí, hebrejského a helénského odkazu našich předků.

Principiální rozdíly hebrejského a helénského myšlení

Opět dejme slovo Thorleifu Bomanovi: ‘Zvláštní duchovní zaměření židovského národa, to ‘antihelénské’ v něm, je jednou z příčin toho, že Židé nevytvořili žádné významné vlastní umění. Jeho duch není zaměřen na ztvárňování formy, na harmonické prožívání okolního světa, nýbrž na zákonitost mravního jednání. Teprve z tohoto smýšlení vyplývá nepřátelský postoj k obrazu, ztělesněný ve Druhém přikázání, které, kdyby nebylo tohoto duchovního zaměření, by nikdy nemohlo být tak konsekventně dodržováno.’

Rozdíly v židovském a řeckém myšlení, v jejich přístupu k životu, byly už v antice principielně zcela rozvinuty, a protože v křesťanství Nového zákona došlo až k neuvěřitelnému promíšení obou těchto pohledů na svět, je naše dnešní civilizace skutečným hybridem obou. Netřeba totiž přes všechnu dnešní sekularitu pochybovat o tom, že dějiny lidské civilizace (kterékoliv) jsou v prvné řadě dějinami jejího náboženství, dějinami představ, idejí a myšlenek, ze kterých teprve pochází všechno ostatní včetně například výrobních sil a vztahů.

S typickými atributy (staro)řeckého myšlení jsme poměrně rychle hotovi, jsou nám přece jen jaksi bližší, což se zdá být na první pohled paradoxním tvrzením – proč tedy potom ten homunkulus?

Řecké (helénské) myšlení se odehrávalo především v prostoru, formách, hlavním smyslem Řeka byl zrak. Je statické, vyvážené, klidné, tenduje k vyrovnávání, posledním smyslem je harmonie. Možno je označit za poněkud ‘ztuhlé’ nebo ‘strnulé’ – zcela typická je představa Sókrata, který v hlubokém zamyšlení zůstává celé hodiny nepohnutě stát. Řecké myšlení směřuje z vnitřní danosti k systematice, střízlivosti a logice, chce dávat smysl, je ‘vypočítavě’ plánující, organizující (jedinou skutečnou výjimkou je Herakleitos). Pídí se po protikladech (‘dialektika’), které chápe ‘věcně’, jako hmatatelné části skutečnosti, protože hledá vyváženost. Je spíše objektivistické, neosobní, směřující ke kauzalitě, věda je řecký vynález a matematika jeho hlavní součástí. Nejtypičtějším uměním je architektura a sochařství, pojmy ‘krásné’, ‘pravdivé’ a ‘dobré’ jsou víceméně synonyma, patří zcela neoddělitelně k sobě. Je to myšlení syntetické, pokládající pravdu za něco, co je dané, jsoucí, objektivní, což původně doslova znamenalo ‘nezastřené’, zrakům člověka otevřené; myšlení jdoucí krok za krokem od argumentu k argumentu, skládající myšlenky jako architekt své kameny do díla, velkolepého svou vyváženou formou.

Řecké myšlení je především jasným logickým poznáním, založeným na sebeovládání a směřujícím v klidu až lhostejnosti k nalezení smyslu, jenž se zračí ve vyvážené harmonii celého bytí.

Židovské (hebrejské) myšlení se odehrávalo především v čase, hlavním smyslem Žida byl sluch. Je dynamické, nevyvážené, bujaře neklidné, tenduje k hloubce, ne k vyrovnání, jeho posledním smyslem je přiblížení se k Bohu naplněním jeho mravních zákonů, které dal člověku. S určitou nadsázkou možno říci, že je ‘explozivní’, ‘hektické’ – zcela typická je představa ortodoxního věřícího, který hluboce ponořen v modlitbě rychle a nepřetržitě kývá trupem dopředu a dozadu. Židovské myšlení je silné, až vášnivé, pod trvalým vlivem myšlenky zákonnosti mravního chování, směřuje z vnitřní danosti do hloubky a k věčnému neklidu, je spontánní a obrazné. Hledá Boha a jeho mravní přikázání, ne protiklady objektivního jsoucna, je vyhraněně subjektivistické, osobní, psychologické. Víra sice není židovský vynález, ale její povýšení na absolutní motivaci jakéhokoliv lidského činu (a navíc ve formě přísně abstraktního monoteismu) však rozhodně ano. Nejtypičtějším uměním je (čtená) věta, verš a hudba, krásné je to, co je mravné. Je to myšlení analytické, naprosto netoužící po organizaci řádu a celistvosti, odpovídající na otázku po pravdivosti zcela vyhraněně eticky, subjektivně, psychologicky, ze zkušenosti dynamického lidského života. Slovo a čin je v hebrejštině totéž, slovo zde má svůj účinek – jen pro nás je proto tak málo pochopitelné, že ‘na počátku bylo slovo’ tam, kde my bychom očekávali ‘čin’.

Židovské myšlení je především hlubokým psychologickým porozuměním, směřujícím ve věčném hledání a nepokoji, ve vědomí si své lidské nedostatečnosti ke smyslu, jímž je naplnění Božího přikázání.

Jedním z nejpodstatnějších rozdílů (pro nás dnes bohužel tak důležitým) je zcela protikladné vnímání času. V základu řeckého myšlení leží klidná a vyvážená představa cyklu, opakování, věčného koloběhu, čas je pro Řeka jen ‘pohybující se napodobeninou věčnosti‘, což je pojem Platónův. Představa dějinného pokroku je řeckému myšlení bytostně cizí.

Židovské myšlení se zcela zásadně odehrává v čase, ten je jeho nejzákladnějším atributem. Pojetí času je lineární. Například i (pevně existující) stavba je vnímána a popisována jako výsledek činnosti, totiž jejího stavění, hebrejština ani nezná pojmy pro prostorovou formu, ‘kontury’ nebo ‘obrysy’ jsou jí lhostejné, krása lidské bytosti je vyjádřena popisem jejich vlastností, ne vzhledu. Představa dějinné změny, vývoje (pokroku) je všudypřítomná.

Na závěr ještě poznámku k problému náboženství. I řecká antická společnost byla pochopitelně silně religiózní, jak o tom svědčí nejen osud Sókratův. I zde je Bůh (bohové) počátkem všeho, trvalým fundamentem veškerého žití, i zde vyžadují bohové mravnost člověka jako jeden z rozhodujících atributů jeho života. Tím nejkrásnějším (= nejlepším = nejpravdivějším) je i pro Řeka božství, vyzařující ovšem klid a harmonii, ne neúprosnost mravního soudce. I zde je přes všechnu ‘antropomorfizaci’ řeckých bohů hranice mezi božstvím a člověkem přesně tak ostrá jako ve Starém zákoně a její překročení je nejtěžším hříchem, vyžadujícím rovněž velmi tvrdé tresty. Přesto však není řecké pojetí religiozity téměř žádným svým aspektem ničím dějinně výjimečným, až snad na tu již vzpomenutou ‘lidskost’ řeckého Pantheonu, která (ve zcela jiném směru) jistě rovněž přispěla k našemu modernímu pojetí humanity.

Umělecky ztvárňovaný, religiózně tolerantní polyteismus vedl do šíře ve směru objektivního, prostorového myšlení a vidění světa, k hledání symetrie a harmonie, věčného klidu.

Naopak pro židovskou religiozitu byla nejvýznamnější abstraktnost všemohoucího, vždy přítomného Stvořitele a zákonodárce, ta už vzpomínaná ‘antihelénskost’ židovského národa, zakazující hned na druhém místě ztvárnění podoby Boha, kterému se tedy už navždy nedá jinak přiblížit než myšlením, představou, věčnou diskusí, věčnou a neutuchající intelektuální námahou. Židovské eticko-religiózní myšlení je pravděpodobně dodnes světovým vrcholem dosaženým v této oblasti. Podle Bohmana je nikoliv ‘primitivní’, jak bývá mnohdy právě ve srovnání s řeckým pro svou chybějící systematickou logičnost označováno, nýbrž je prostě ‘před-logické’, snad ještě lépe ‘mimo-logické’. Jen díky svému náboženství se pochopitelně tento ‘národ písma’ vůbec zachoval přes dva tisíce let svých pohnutých dějin. Na druhé straně ovšem je vidět jak na dlani, že si tento svůj osud ‘vysloužil’ z největší části právě díky radikální odlišnosti tohoto náboženství formovaného už nejméně celé jedno tisíciletí před Kristem, jehož vývoj vrcholí v 1. století zničením Chrámu a diasporou.

Umělecky neztvárnitelný monoteismus vedl do hloubky, ve směru už předznamenaného subjektivního, časově-psychologického myšlení a vnímání světa, k hledání nejčistší pravdy jako naplnění Božího přikázání.

Jednostrannost našeho dnešního světa

Není snadné několika slovy vystihnout ‘pokřivenost’ naší dnešní civilizace, ale když se o to přece jen pokusíme, není těžké zjistit, odkud pochází:

Je to především uhoněnost, uspěchanost dnešního života, nejen vnější, především vnitřní, hon za (smyslovými) požitky, prožitky a zážitky. Nové, nové, jenom nové: nová móda, nové směry umění a ‘umění’, stále nové ‘partnerky/partneři’ pro stále více neukojitelných potřeb. Povrchnost této uspěchanosti je hrozná. Schopnost, potřeba a vůle pronikat pod povrch věcí, odlišit zdání od bytí (Schein und Sein) se zdá být stále menší a omezenější ve všech oblastech našeho bytí včetně tak zásadní, jako je politika. Strašlivá (a v zásadě neuvěřitelně jednostranná) konzumnost je důsledkem, ne příčinou dnešní plochosti našich životů. Vědomí lineárnosti, a především absurdní konečnosti času drtí dnešního člověka v každé vteřině jeho jedinečného a konečného života, od narotzení k smrti, od kolébky k hrobu a nicotě.

Honba za ‘pokrokem’ nabyla neuvěřitelných dimenzí, přesáhla myslitelné meze, nastalo programové matení pojmů a zaměňování ‘pokroku’ s ‘vývojem’ – jako by každá změna byla a musela být něčím lepším, jako by nové muselo být a priori vždy a za každých okolností kvalitou samo o sobě, tím dalším lepším krokem na cestě dál, výš, kam vlastně? Ideálem, kvalitou prožitku je téměř výhradně pouze jeho intenzita, tedy hloubka, ne zřídka posilovaná uměle, chemicky, drogou. Samozřejmě je často usilováno i o více různých prožitků, o více šíře, ale tato nemá s ideálem vyváženosti a vědomé harmonie absolutně nic společného.

Přitom jsou poslední zbylé dnešní hodnoty téměř výhradně materiální, vycházejí ze smyslovosti našeho života, ne z jeho duchovnosti. Vývoj směřuje k tomu, aby naprosto vše bylo vyjádřitelné v penězích, aby všichni definitivně zapomněli, že skutečně drahé je v životě jen to, co není za peníze. Takový vývoj zcela vědomě odmítám nazývat pokrokem.

Kde a kdy se stala první hlavní chyba? Historicky je to myslím doložitelné především v dějinách Anglie a USA. Byl to protestantismus 16. století ve své především kalvinistické, puritánské podobě, který způsobil mohutnou ‘renesanci’ starozákonního myšlení. Z něj pak za další dvě století vznikla politická realita liberální demokracie, chcete-li kapitalismus. Přinesla sice na jedné straně svobodu a blahobyt v tak masovém rozsahu jako ještě nikdy v dějinách (a dobře že přinesla). Zaplatili jsme však a platíme stále tvrději za tuto jednostrannost, za to, že jsme se zpronevěřili té části naší identity, kterou tvořil duch řecký.

Je to v nás, pochopitelně různě silně, v nás všech, jakýkoliv opožděný antisemitismus je dnes nejen nemorální a zločinný, ale i zcela zbytečný. Nutno začít jenom sám u sebe. A zda se nám podaří obnovit stoickou, sebevědomou, klidnou vyrovnanost řeckého ducha a dosáhnout opět vyváženosti obou duchovních tradic, rozhodne o budoucnosti naší evropské civilizace.

Č. 45/46, 2000, str. 273: Hluboký spánek

Přátelé,

pozvali jste mě v březnu na prezentaci ‘evropského’ dvojčísla revue PROSTOR 43-44, a jestli jsem vašemu záměru dobře porozuměl, chtěli jste tím otevřít seriózní diskusi k závažné otázce vstupu do Evropské unie. Hnal jsem se z Bavorska do Kaiserštejnského paláce na Malé Straně téměř pět set kilometrů, navnaděn představou důležité diskuse s autory i pozvanými senátory, poslanci (Senát a Sněmovna jsou za rohem) a pražskou intelektuální elitou. Sešla se hrstka přátel Vašeho časopisu a jeden (!) senátor. Čestná výjimka potvrzující… Co vlastně? Lenost, ignoranci, pasivitu?

S úžasem jsem během prezentace a dalšího pobytu v Praze zjistil, že zde vládne stav podobný hlubokému spánku, stav pasivity tak říkajíc kriminální, uvědomíme-li si, že jde o téma tak ožehavé a pro budoucí život země naprosto klíčové. Všichni si byli tak krásně zajedno, všichni si tak krásně přizvukovali, debata se nekonala, nikdo nerušil pohodu čecháčkovského zápecnictví, tak spokojeného se sebou, ačkoliv neví téměř nic o ničem.

Přiznám se, že ještě před pěti lety, ba ještě před rokem, jsem měl za to, že cesta do Evropské unie je jedinou rozumnou alternativou i pro Českou republiku. Dnes vím zcela jistě, že není a že by bylo nanejvýš vhodné ten rozjetý vlak aspoň přibrzdit a zpomalit. Už jenom proto, aby byl čas se zamyslet, kam se to vlastně řítí a proč. Co nás v té cílové stanici vlastně čeká? V redakci jste se ‘evropským’ dvojčíslem o určitou reflexi sice pokusili, ale – jak jste se mohli sami přesvědčit – skutečná debata ještě vůbec nezačala. Jen pár politiků a novinářů po sobě občas hodí nějaké to otřepané klišé.

Nic se neví o tom, že dnešní Evropská unie je spíše ohrožením demokracie a právního státu ve vyspělé Evropě než nějakou jeho další zárukou. Že je to opět další perfidní pokus Socialistické internacionály naplnit věčné heslo ‘pokrokáři všech zemí, spojte se’. Že v této Evopské unii už nemá a nesmí být místo pro konzervativní myšlenky. Že státní suverenita zemí má být podřízena diktátu z Bruselu. Že nejde o spojování států ke vzájemné dobrovolné spolupáci, ale o podřízení mnoha malých kultur, společností, národů a zemí molochu byrokratické ‘globalizace’ v nadnárodním superstátě ‘Spojené státy evropské’, na který já osobně srdečně kašlu, a pokud to jen půjde, budu z něj emigrovat ještě dřív, než mi to zakážou a postaví kolem novou zeď.

Tento vývoj je pozorovatelný už několik roků, v tom posledním ale zesílil natolik, že už jen blázni a spáči nic nevnímají. Člověk nemusí souhlasit s těmi dvaceti sedmi procenty rakouských voličů, kteří zvolili podle Bruselu ‘špatně’, ale proč za to musí být potrestáno sedmdesát tři procent ostatních, co volili ‘správně’. Nehledě na to, že tímto protiprávním a nechutným bojkotem porušila Evropská unie hned několik zcela zásadních, a přitom vlastních zákonů. A chystají se další překvapení, kupříkladu zrušení práva veta při hlasováních v Radě Evropské unie (v tomto novém politbyru, jehož členové se domlouvají tajnými telefony, která země bude potrestána příště, za co a jak).

Myslíte si, že přeháním nebo že je to jinak? Není, na všechno jsou důkazy! Pojďte o nich diskutovat, pojďte se přít, ale věcně a na úrovni, ať už konečně může začít proces, z něhož vzejde rozhodnutí tohoto národa, jestli chce i nadále svobodu, nebo jestli chce vyměnit svou bývalou pseudosamostatnost, omezenou soudruhy Brežněvy, za novou, omezenou soudruhy Schröderem, Jospinem a spol. Ale k tomu je potřeba především jedno: konečně se probudit!

Č. 49/50, 2001, str. 51: Český Kocourkov a právní stát

Český Radiožurnál obyčejně poslouchám ve své bavorské kuchyni, a tentokrát jsem nevěřil vlastním uším. Redaktorka hlásí, že Ústavní soud rozhodl o žalobě cukrovaru, který v nařízení příslušného ministerstva spatřoval zásah do svého práva na svobodné podnikání a cítil se jím diskriminován. Soud mu dal za pravdu a nařízení ministerstva zrušil.

Sama o sobě je to zpráva vynikající – konečně vzniká právní stát, chtělo by se jásat. Soukromník žaluje stát a vyhrává. Ale problém teprve přijde. K rozsudku se totiž vyjádřil vysoký úředník dotčeného ministerstva, a to způsobem, který zní dost neuvěřitelně. Po úvodních slovech a všeobecném bla-bla prohlásil, že navzdory rozsudku doufá, že ostatní cukrovary budou mít dost rozumu a nebudou se chovat tak jako doposud (!). Nezastřenou hrozbu výkonné moci na závěr korunoval rádoby vtipnou poznámkou, že od onoho (zřejmě menšího nebo méně významného) cukrovaru, který žalobu podal, tolik rozumu neočekává.

Někomu se to může jevit jako maličkost, ale z mého pohledu se v této epizodě zrcadlí v koncentrované podobě stav dnešní české společnosti. Ten ouřada (nebo soudruh?) mluvil jako prokurátor a ve skutečnosti se dopustil trestného činu. Měl by dostat okamžitou výpověď, být obžalován z pohrdání soudem a nabádání k provádění trestné činnosti. V právním státě by byl odsouzen k tučné pokutě, aby si zapamatoval, co je to dělba moci a že právě výkonná státní moc ji musí naprosto důsledně ctít a dodržovat.

Německá lekce

Pro dnešní české politické myšlení je typické směšování pojmů, malá chuť nebo schopnost důsledného diferencování různých aspektů politické reality. Kdekdo doufal v demokracii jako lék na všechny neduhy, a ‘ona zklamala, zavinila chaos’. Že tomu tak není, pochopí člověk až tehdy, je-li schopen a ochoten diferencovat.

Německá ústava (Grundgesetz) poskytuje v klíčovém článku 20 názornou představu o této diferenciaci základních pojmů:

Spolková republika Německo je demokratický a spolkový stát;

• veškerá státní moc pochází z lidu, prováděna je ve volbách a hlasováních a skrze zvláštní orgány zákonodárné, výkonné a justiční

• zákonodárství je vázáno na ústavní řád, výkonná moc a justice na zákon a právo;

• proti každému, kdo se pokusí tento (ústavní) řád odstranit, mají všichni Němci – neexistuje-li jiná možnost – právo k odporu.

Základní pojmy jsou tedy tři: demokracie, liberalismus a právní stát, ve kterém je zaručena dělba moci, přičemž zákonodárství je vázáno na ústavní řád, výkonná moc a justice na zákon a právo.

Ve světle těchto základních piliřů politického systému se ukazuje, že pravou příčinou české frustrace není přeměna demokracie v chaos. Chudák demokracie za pocity zklamání nemůže, je to jen forma uspořádání, která může mít rozmanitou náplň. Problém je jinde, totiž v tom, že dodnes nebyl v České republice zakotven právní stát – fakticky ani duchovně. Na rozdíl od Německa chybí Čechům tradice, o niž by se mohli opřít. Pohled do historie nám tento rozdíl okamžitě ozřejmí.

Pruská protestantská tradice vytvořila silnou vazbu německé společnosti k právnímu státu. V dobách, kdy v osvícené Francii vykřikoval absolutistický vládce, že stát je on sám, zrálo už v pruské elitě přesvědčení, že stát je víc než kdokoli, což samozřejmě platilo i pro panovníka, který se v Prusku sám definoval jako první úředník ve státě. Tou nejvyšší instancí, vládnoucí všem, tedy není panovník a jeho vůle, ale zákon a právo, které platí pro všechny občany bez rozdílu. Osvícené Prusko nebylo rozhodně žádnou demokracií, bylo ale právním státem (nebo alespoň velmi daleko na cestě k němu). A stejně tak staré dobré Rakousko – což je podle mne asi hlavní psychologický důvod, proč si Češi právního státu neváží, proč jim tak málo chybí a proč jej tedy také nemají. První republika byla bezesporu demokratičtějším státem než staré Rakousko, avšak jeho kvalit právního státu nedosáhla a každá další změna až do roku 1989 byla změnou k horšímu.

Čechům chybí kořeny

Nejvyváženější vztah právního státu a demokracie existuje bezesporu v zemích anglosaských a severských. Německo za svůj moderní blahobyt vděčí mnohem více své tradici právního státu než v uplynulém půlstoletí pracně vybudované demokratičnosti. K dobrým zákonům je možné dospět i jinak než demokratickou cestou, problém je ale v tom, že se tím zároveň neúměrně zvyšuje riziko zákonů špatných, neliberálních. Z toho sice vyplývá, že demokracie je tím nejmenším ze všech možných zel, ale na druhé straně to neznamená, že by zaručovala blahobyt a právní stát. Ten je zakotven hlouběji, opírá se o dějinnou tradici, mentalitu, genetickou paměť národa – a hlavně o mravnost, původně pochopitelně kořenící v náboženství, především v křesťanství. V liberální demokracii probíhá soutěž idejí v předem definovaných mantinelech, ale kořeny idejí, které v této hře vítězí, sahají většinou hodně hluboko. Je otázka, čím křehkou nádobu demokracie lidé naplní. Dejte Čechům svobodu, a oni si úplně demokraticky uzákoní, že minulý režim byl zločinný, ale nic z toho konkrétně nyvvodí. Výsledek? Vyšetřovatelé i soudci na takovou proklamaci jednoduše kašlou.

Kapitulace před zákonem

K vykreslení toho, jak Češi dokážou respektovat demokracii, právní stát a zákony, nejlépe posloužil český televizní Kocourkov. Když jsem se podíval střízlivýma západníma očima, vyhlížel přibližně takto:

Parlament zvolený ve svobodných demokratických volbách a jím jmenovaná televizní rada určila ředitele, což se pracovníkům nelíbilo, a zahájili ‘stávku’, ve skutečnosti násilné obsazení studií. Ať už je názor kohokoliv na chování politiků jakýkoli, politikové na rozdíl od stávkujících měli a mají legitimitu. Samozřejmě že sestavení televizní rady je politickým aktem, a jakým jiným by mělo být? V právním státě by měli všichni protestující druhý den na stole okamžitou výpověď a dvouhodinovou lhůtu na sbalení věcí ze svého psacího stolu – kdyby tak neučinili, zakročila by policie. I kdyby měla jeden nebo dva večery zůstat obrazovka prázdná.

Doby totality jsou pryč, tehdy bylo jejich právem, ba dokonce povinností protestovat, ale dnes? Jakým právem vnucuje malá skupinka náhodně sebraných jedinců, které spojuje pouze pracovní smlouva, svou vůli celému národu, zastoupenému ve svobodně a demokraticky zvoleném parlamentu nebo jeho televizní radě? Co si myslí o kvalitě příslušných politiků, je vedlejší, jsou to jejich privátní názory, na které mají právo, ale jinak si je mohou strčit za klobouk. Vrcholem Kocourkova je úplná kapitulace celého parlamentu, který jmenuje novým ředitelem jen toho, kdo slíbí, že bude protestující nadále uctívat a zaměstnávat. To je totální popření pravidel právního státu a nejlepší důkaz, že v demokracii mají občané přesně ty politiky, zákony, televizi a koneckonců i stát, které si zaslouží. Že jde o stát postkomunistický, a nikoli právní, si mohou být zcela jisti.

Č. 49/50, 2001, str. 273: Česká keltománie

Vážení kolegové,

velmi rád si vždycky počtu v živých, veselých a chytrých cestopisech přítele Komárka na stránkách revue PROSTOR. Člověk se v nich dozví něco nového nejen o světě, ale často i sám o sobě, o svých dosavadních neznalostech a předsudcích. Ten poslední z dvojčísla 45/46 s názvem ‘Být Irem’ mě však ještě k tomu maličko zarazil a podnítil k téhle diskusní vložce, protože se dotkl jednoho dnes v Česku pro mě až nepochopitelně rozšířeného a populárního mýtu – takzvaných ‘keltských kořenů’ českého národa (str. 197). Co je pravdy na této hypotéze, jak mnoho máme ‘v krvi’ z dávných keltských obyvatel území, které už téměř jedno a půl tisíciletí obýváme, tedy Čech a Moravy?

Myslím, že móda je vždycky sezónní záležitost, i když se týká historie.

Na otázku keltských kořenů je možno nahlížet z různých hledisek. Sociálně-kulturní aspekt tohoto problému chci ponechat poněkud stranou. Netroufám si zde například hodnotit, nakolik je společné dědictví dud výrazem etnické sounáležitosti. Nepochybně lze vysledovat leccos, co se v české a irské tradici podobá, mám však za to, že nejde ani tak o naše ‘keltské kořeny’, jako mnohem spíše o nám všem (Keltům, Řekům, Římanům, Germánům i Slovanům) společné, i když časově posunuté kulturní dědictví kořenů indoevropských. Jen jediný příklad: notoricky známý a za ‘ryze český’ považovaná mýtus o knížeti-oráčovi, s podivuhodnými paralelami třeba právě v tradici irské s vládkyní-věštkyní Medb, která si po libosti volí manžela a sňatkem s ním zajišťuje veškerou plodnost země, je společným indoevropským dědictvím, a naprosto chybné by proto bylo chtít zde odvozovat jakési ‘keltské kořeny’ českého národa.

Jde mi zde o aspekt historický a etnický, o ‘keltskou paměť a krev’ v českém národě, tedy o onen habitus, o genetické souvislosti dnešních Čechů s dávnými Kelty. Podle mého názoru je historicky jednoznačně prokazatelné, že v tomto smyslu nemá náš národ s Kelty společného absolutně nic. Doklady jsou četné a chci je jen velmi stručně naznačit.

Historické pozadí

Keltské osídlení naší země je z archeologických pramenů známo poměrně velmi dobře především jako halštatská (zhruba od počátku 6. století př. Kr.) a laténská (zhruba od poloviny 5. století př. Kr.) doba a je také dost dobře známo, jak toto osídlní skončilo: masivním, stále se zrychlujícím a ve svém závěru v posledních desetiletích před Kristem dramatickým zhroucením, s ovládnutím celé země germánskými kmeny přišlými ze severu. Nakolik dokázalo keltské obyvatelstvo skutečně ‘do posledního’ naše dnešní území opustit a nakolik bylo vybito nebo násilně asimilováno, je ovšem do důsledků neprokazatelné, ale dá se velmi dobře konstatovat, že od té doby zhruby celých šest století bylo osídlení našeho území germánské; připusťme prozatím, že snad i s jakýmisi (genetickými) stopami po Keltech, ať už jakkoliv významnými. Je-li však z historických pramenů známo, že mohutné masy Teutonů a Kimbrů, které v letech 102 a 101 př. Kr. doslova vyhubily římské legie, byly podporovány i Galy, odehrávaly se boje za časů Marka Aurelia (částečně i na našem území) v letech 166 až 180 už pouze s Markomany. Po nějakých Keltech dávno ani památky, zato Markomani jsou zde doloženi ještě kolem roku 433, když se dostali pod vliv Hunů. Mezitím a poté následovaly kromě těchto Suebů ještě další čistě germánské kmeny, které se přelily především v době stěhování národů přes naše území; nejméně tři jsou bezpečně doloženy – Burgundové, Vandalové a Langobardi.

Keltové v Bavorsku

Když si představíme ve stejné době Bavorsko, přesněji tu jeho dnešní část, která se stala zhruba od doby ukončení keltského osídlení v naší zemi součástí římské říše (tedy zhruba dnešní území Horního a Dolního Bavorska, část Horní Falce a bavorské Švábsko), vidíme situaci naprosto rozdílnou. Zde bylo původní keltské obyvetalstvo postupně sice romanizováno, ale jeho germanizace započala až o celá staletí později – teprve od gótských vpádů po roce 375, silněji ovšem po roce 406, ale skutečně masivní byla až po zhroucení římské moci a stažení legií počátkem poslední čtvrtiny 5. století; byla pozvolná, naprosto ne dramatická. Přesto, že zde tedy bylo galorománské obyvatelstvo nakonec rovněž zcela beze zbytku asimilováno, je tato rozdílnost pro dnešní Bavory snad jakýmsi oprávněním být hrdi na své ‘keltské předky’, aniž v tom však dosahují kvalit dnešní české keltománie.

Slované

Podle posledního stavu vědomostí přišli Slované na naše dnešní území v 6. století, a to pravděpodobně ve dvou vlnách: v první kolem let 530-535 z jižního Polska a Slezska pouze na severní a nejvýchodnější Moravu, v druhé pak (pro zbytek Moravy a českou kotlinu) až někdy před koncem století. Čím je toto vágní historické určení dáno? Zdá se, že germánský kmen Langobardů, obývající naše území včetně jižní a západní Moravy, byl ve druhé a třetí čtvrtině 6. století ještě dost mocný na to, aby vniknutí nového etnika na své území zabránil. A je také známo, co se s ním stalo: roku 568 se celý včetně žen a dětí sebral a odešel za kulturou a plnými hrnci do slunné Itálie, jejíž velkou část dokázal obsadit a udržet celá dvě další století. Rok 569 – dobytí Milána a tím vznik dodnes zachované provincie Lombardie (Langobardie) – je dobře doložen.

To je ten hlavní důvod, proč část z mohutné masy slovanského etnika mohla obsadit skutečně víceméně prázdnou českou kotlinu (a onen zbytek Moravy) a vytvořit tam během generací český národ. Přišli kolem roku 570, tohoto skutečného počátku dějin slovanského osídlení v Čechách, k ještě teplým ohništím a vlažným hrncům na nich, ale nikde ani človíčka. Muselo to být tak podivné a nečekané, že se to dostalo do nejstarších pověstí a později, jak známo, i do písemných záznamů.

Nekonalo se vůbec žádné míšení slovansko-germánské, ať už byl v těchto Langobardech, přišlých na naše území stejně až kolem roku 480, podíl keltské krve nebo snad genetické výbavy jak chce veliký. Jediné míšení, které se tehdy skutečně konalo, historicky prokazatelné a velice masivní, bylo slovansko-avarské, a to tak výhradně jednostranně, že není divu, že dnes není v Česku žádná avarománie, i když by byla historicky tisíckrát oprávněnější, než je ‘vznešená’ keltománie. Jen národy skutečně moudré vědí, že svou identitu musí definovat přes matky. Ve svém důsledku byl osud avarského národa ovšem tragický – vyhynutí a naprostá asimilace, poeticky bych si to dovolil nazvat ‘rozpuštěním znásilňovatelů v klíně slovanských žen’. Genetika nehraje zdaleka takovou roli jako sociokulturní prostředí, zprostředkované ovšem především řečí, které se říká krásně mateřština.

Ctitelé pohádkových mýtů

Na závěr ještě jedno pikantní srovnání. Před pár lety hledala slavná vědecká akademie pyšného národa se znakem galského kohouta, která pravidelně bdí nad čistotou svého posvátného jazyka (mimochodem jak je to s tou ‘posvátností’, hezky vyjádřil jeden můj známý klasický filolog, který použil německého termínu ‘verhunzt’, čímž chtěl naznačit, že francouzština je de facto ‘zpotvořenou’ latinou), kolik je v něm vlastně slov keltského původu. Výsledek byl hrůzný hlavně proto, že i výrazů s kořeny původně germánskými je více než dvojnásobek (asi sedm procent) oproti galským (necelá tři procenta), ten devadesátiprocentní zbytek je ovšem jasný. Překvapit to může ovšem jen ctitele pohádkových mýtů historie, a ne toho, kdo ví, že ti, kdo v několika vlnách obsadili celou velikánskou Galii a dali jí i dodnes trvající jméno, byli příslušníci germánského kmene Franků. Že se zde beze zbytku asimilovali, je nabíledni, ale to, že přitom převzali i jazyk, svědčí o chatrnosti ‘keltských kořenů’ pyšných Francouzů.

Není mi známa obdobná studie o kořenech našeho slovanského jazyka, ale nepochybuji o tom, že počet slov původně keltských je nepatrný (s výjimkou některých zeměpisných jmen, jako např. názvů řek Labe, Ohře nebo Jizera) a v poměru k ostatním je lze měřit na promile, což věrně odpovídá i významu keltských kořenů v národě českém.

Č. 55/56, ročník 2002, str. 52: Ještě je čas říci NE

Toužíš-li po něčem, zeptej se nejprve, jaké štěstí to přineslo tomu, kdo už to má.

Indické přísloví

Před několiky týdny bylo oznámeno evropskému ‘lidu’ z výšin jeho vládnoucích orgánů, že je rozhodnuto a Česko bude přijato jako jeden z deseti nových členů do Evropské unie k prvnímu lednu 2004. O čem tedy ještě proboha diskutovat?

Spíše snad tedy varovat, to mi připadá být dnes termínem příhodnějším.

Nechci se vydávat za vševěda, ale nemohu si odpustit zacitovat sám sebe – z roku 1999:

Přiznám se, že ještě před pěti lety, ba ještě před rokem, jsem měl za to, že cesta do Evropské unie je jedinou rozumnou alternativou i pro Českou republiku. Dnes vím zcela jistě, že není a že by bylo nanejvýš vhodné ten rozjetý vlak aspoň přibrzdit a zpomalit. Už jenom proto, aby byl čas se zamyslet, kam se to vlastně řítí a proč. (…) Nic se neví (myšleno v Česku) o tom, že dnešní Evropská unie je spíše ohrožením demokracie a právního státu ve vyspělé Evropě než nějakou jeho další zárukou. Že je to opět další perfidní pokus Socialistické internacionály naplnit věčné heslo ‘Pokrokáři všech zemí spojte se’. Že v této Evropské unii už nemá a nesmí být místo pro konzervativní myšlenky. Že státní suverenita zemí má být podřízena diktátu z Bruselu. Že nejde o spojování států ke vzájemné dobrovolné spolupráci, ale o podřízení mnoha malých kultur, společností, národů a zemí molochu byrokratické ‘globalizace’ v nadnárodním superstátě ‘Spojené státy evropské’, na který já srdečně kašlu, a pokud to půjde, budu z něj emigrovat ještě dřív, než mi to zakážou a postaví kolem novou zeď. (revue PROSTOR 43/44, s. 273).

Otázka teď zní, zda se od té doby můj názor utvrdil, nebo snad zjemnil. Co se tedy změnilo za poslední tři roky? Inu, v polovině zemí Evropské unie od té doby voliči poslali – částečně velice radikálně – k čertu levicové vlády, takže už to zde tou pátou internacionálou nečpí tak pronikavě, na systému a celkovém směřování kolosu Evropské unie se však nezměnilo nic. Zcela v logice věci ovšem: na úrovni národního státu totiž liberální demokracie a právní stát v západní Evropě (ještě zatím) fungují, na úrovni Evropské unie však nikoliv. Nefungují, nikdy nefungovaly a fungovat zcela zjevně nebudou, a naprosto frustrující je ze zkušenosti posledních tří let hlavně ten poznatek, že takzvaně pravicovým politikům a vládám to vadí jen o malinkatý kousek víc než levicovým, takže tento rozdíl zůstává i nadále zanedbatelný.

Dávno jsou pryč časy, kdy jsme se usmívali vášni evropských byrokratů předepisovat nám dovolený úhel zakřivení okurek. Dnes je v Německu zakázáno dovážet dobré, pevné, světlé, chutné a levné středoamerické banány, neboť v rámci rovnosti, volnosti a bratrství nutno dovážet nechutně rozbředlé, zahnědlé a drahé banány z francouzských prý bývalých kolonií. Podobných příkladů o smyslu byrokratů pro význam svobody v životě člověka je v dnešní Evropské unii tisíce, a to doslova, přičemž ty banány a materiální konzum vůbec je ještě to nejméně podstatné, alespoň pro mne. Nechci však unavovat.

Dnešní Evropská unie je nechutný, nedemokratický a zbyrokratizovaný hybrid, ani stát, ani systém spolupráce suveréních národních států. Pocit bezmoci, jenž zakoušíme, když se ‘jim’ jako lidé a občané snažíme ubránit – nepřipomíná vám to skutečně nic?!? – je strašný. Zavedním eura, které zde v Německu zcela bezpečně velká většina obyvatelstva nechtěla (plebiscit se konat nesměl, a také nekonal), nás doslova ožebračili. Ceny jsou dnes v drtivé většině případů mnohem vyšší, než by odpovídalo přepočtu k marce, leccos stojí dnes tolik eur, co dříve marek. Nejen zboží na privátním trhu, nejen každodenně nutná zelenina, ale jestli stála dříve na obci žádost o výpis z trestního rejstříku patnáct marek, dnes stojí dvanáct euro. Jen platy, ty se skutečně smrskly na polovinu, to ano, na pět desetinných míst korektně přepočítáno s klasickou německou důkladností. Bylo by zábavné číst ty zapálené apologety Evropské unie, kdyby to nebylo tak nechutné. Že prý ‘nikdo nikoho do projektu společné měny nenutil’, pane Rupniku?¹ Nutil, a vy to velmi dobře víte, a nejen pan Robejšek to jasně dokládá.² Euro byla Kohlova oběť za sjednocení, vynucená především Mitterandem, který chtěl konečně přes tuto okliku získat kontrolu nad nenáviděnou, ale obdivovanou německou markou a zbavit se svého směšného rozbředlého franku. Zatím tuto kontrolu Francie tak úplně nemá, ale s příštím prezidentem Evropské banky přece bude mít, ne?

V dnešní Evropské unii trpí malí diktátem velkých, hlavně Francie a prý i Německa, velcí však zároveň možností veta malých, zaplať však pámbu za ně. Že ‘nikdo o ničem podobném nediskutuje’, pane Rupniku, jak jim to konečně zatrhnout? Nejen že diskutuje, ale už se to i zdařilo, vždyť součástí dohod z Nice je také drastické omezení práva veta malých zemí na úkor většinových, prý demokratických rozhodnutí. To vy ale jistě víte, pane Rupniku, tak proč vědomě tvrdíte nepravdu?

Demokracie v dnešní Evropské unii vypadá tak, že se ‘volí’ tak dlouho, až ‘jim’ výsledek konečně sedí, a když to stojí vlády třeba i miliony za kampaně, nevadí, však jsou to jen moje daně, které oni vyhazují; viz tak dlouho opakovaná irská (a jiná) referenda, až jsou jejich výsledky konečně ty ‘správné’. Uvalení klatby na Rakousko po zasloužilém odvolení zkrachované levicové vlády nebyl bohužel žádný ‘roztomilý příklad’, nýbrž příklad nadmíru ohavný. A ještě horší než ‘dunící mlčení’ nad Le Penem je přímo již ohlušující mlčení této páté internacionály nad kdejakým levičákem, komunistou a exteroristou ve slavných vládách dnešních zemí Evropské unie. Z vrhače dlažebních kostek na hlavy (demokratické, ne totalitní!) policie ministrem zahraničí (Fischer), z plamenného obhájce RAF ministrem vnitra, vnitra!! (Schily), z hamburské komunistické buňky sedmdesátých let ministrem životního prostředí (Trittin). Je to vůbec možné?!? A slyšíte to ticho po pěšině?

Jestli bylo před pěti lety možné se v tichém koutku pouze obávat možnosti ztráty národní identity po pozření molochem Evropské unie, dnes je to očividná skutečnost. Italům už Brusel právě zakázal vyrábět, a tedy i jíst mozzarellu a gorgonzolu, Čechům už předem utopence a tvarůžky. A jestli nad tím krčíte rameny, pane Pitharte,³ že na takových prkotinách identita národa nestojí, pak velice podceňujete účinnost takzvané ‘salámové taktiky’: Právě ta pomalost, to nic-než-naplňování-společných-zákonů-a-předpisů je ďábelským prostředkem té jejich pořád věčné touhy po glajchšaltování, nivelizaci, ničení všech rozdílů, individuality, pestrosti. Lžou, lžou nám strašlivě, stále více a stále chytřeji, a není proti nim pomoci, neboť svými mechanismy moci podemílají dvě stě let staré kořeny evropské demokracie a liberálního státu. Jsou nad tím, povznesení, a jen stále chytřejší. Ozve-li se přece jen někde o něco hlasitější mumlání, prostě se na chvíli stáhnou, malinko zpomalí. Povolí třeba těm otravným Čechům dalších pět let zvláštní výjimku na utopence. Úžasná svoboda, nadnebeská tolerance! Prohrají-li volby, vypíší referendum, prohrají-li, vypíší nové. Když vyhrají, je konec. Zase o kousek svobody méně. Navždy. Na celkovém směru tohoto dalšího dlouhého pochodu se nemění nic.

Jde o svobodu, o nic méně, taková je pravda, nejen o subvence, eura a exportní trhy. Toho, kdo tomu nerozumí, je mi líto. Skutečným vrcholem demagogie je ovšem tvrzení pana Pitharta, že ten, kdo není pro rychlé draní se do Evropské unie, zůstane s kamarádem Lukašenkem v Asii! Jak typické pro úroveň právě této diskuse! A že máme v Evropě mír už půl století? Inu, když odmyslím mír korsický a jihotyrolský, a ještě více severoirský a baskický, pak je to pravda, že však máme dnešní Evropskou unii, není toho míru příčina, nýbrž pouze důsledek. Nač se vlastně hádat, ještě deset let tímto směrem a tímto tempem, a bude spolehlivě po mírovém soužití od Portugalska až tam daleko na východ, kam Evropská unie natáhne svůj byrokratický dráp. ‘Zachvátí-li Tě, zahyneš!’ Chcete k tomu spolku skutečně patřit, Čechové? Toužíte po mrtvé chiméře! Kdybychom na imaginární stupnici demokracie, právního státu, blahobytu a tak dále mezi 0 a 100 označili stav, kde byla (západní) Evropa a kde Česko řekněme začátkem osmdesátých let, odhadl bych to na 90 pro Evropskou unii a 10 pro Česko. Dnes píšeme rok 2002 a zatímco Česko je u 60, je Evropská unie mezitím u 65, a kam ty dvě křivky budou nadále směřovat, to je myslím jasné. V roce naplnění zářných zítřků (2004) se právě protnou a šťastně se křenící Čechové naskočí na potápějící se loď. No bravo!

Závidím, doslova z hloubi duše závidím Švýcarům, a ještě více Norům – jen čtyři miliony občanů v obou případech, méně než polovina Čechů. Přistoupit k tomu spolku, Evropské unii, to vskutku není žádná ‘historická nutnost’, ani žádný přírodní zákon, ale svobodná (!) volba! Norům závidím ještě víc proto, že jsou na rozdíl od Švýcarů členy NATO, což považuji za ideální stav.

Není to žádná nutnost, nevěřte tomu, že ‘není alternativ’, v čemž jediném se mýlí ve svém výborném příspěvku pan Robejšek, jehož předposlední dva odstavce by se mohly dát vytesat do podstavece pomníku svatého Václava, aby je měl každý na očích – skutečnost je však ještě mnohem horší. Samozřejmě, že velká většina českého exportu jde dnes do zemí Evropské unie, to má být ale argument pro členství? Vždyť je to přesně naopak! Ukazuje to nad míru jasně, že to jde – co se týče ekonomiky, materiálního konzumu – velice dobře i bez toho. Co nám brání, abychom jako Švýcaři a Norové neustále znovu a znovu jednali o všech detailech vzájemných vztahů, ale přesto k nim nepatřili? Nepodepisovat jim jen tak jednou provždy bianco šek na celou další existenci. Co nám skutečně brání, když budeme chtít být malinkou oázou mikrodaní a prosperity ve stylu Andorry a Bahamských ostrovů? Pouhý výsměch pana Rupnika, který si je navíc ještě vzájemně plete? Je mi líto, ale v jeho výlevu na odvážný návrh slečny Löwensteinové jsem nenalezl ani jediný věcný protiargument.⁴

Já vím, oni jsou bohatí a my chudí, oni si to prý mohou dovolit, my ne. My prý potřebujeme ty miliardy dotací a subvencí, na které se už tak nesmírně těšíme. Fuj! Nechci unavovat obecnými úvahami o výprodeji svobody za misku levného a podřadného žrádla, s odpuštěním, i když to ve skutečnosti nic jiného není. Ani poukazem na to, že za pouhých několik let se z dnešního příjemce Česka stane platič a dárce příjemcům, Albáncům, Ukrajincům a já nevím komu ještě, přičemž o tom, kolik se bude platit, nebude zcela jistě rozhodovat český volič, prý svobodný občan svého liberálně demokratického státu, ale byrokrati v Bruselu, na to vezměte jed. Na tomto místě chci jen uvést už dvanáct let starou zkušenost se spojováním obou částí Německa, zažitou na vlastní kůži – čím více miliard se nadotovalo a nasubvencovalo (už jsou toho mimochodem dva biliony, biliony!), tím hůř. Tím větší nespokojenost, a to na obou stranách bývalé hranice, tím více uchování resentimentů, nenávistí, předsudků a růžových snů o minulosti, tím horší integrace. O nic méně problémů ekonomicko-sociálních než tam, kde se tolik nesubvencovalo (včetně třeba i Česka), zato ale ještě mnohem více problémů mentálních, psychických… nu ano, je mi líto, zní to dnes už jaksi nepatřičně, duchovních. Tudy cesta nevede.

Státní suverenita je pouze jiné slovo pro svobodu člověka. Ne každý, kdo je vezme do úst, je nutně ohavným nacionalistickým pozůstatkem temných dob minulých, jako není nutně každý, kdo kritizuje a varuje před dnešní Evropskou unií, odpůrcem rozumné spolupráce, ba i integrace evropských států. Stejně jako vede mnoho cest do Říma, je mnoho způsobů, jak stavět a zkrášlovat budovu okcidentální Evropy. Dnes a tady však musí na otázku z Česka, zda vstupovat do Evropské unie, z úst toho, kdo tam žije už dvaadvacet let, zaznít jasné: ‘Proboha, ne!’

Č. 58/59, 2003, str. 30: Chvála hranic

Západním světem přelomu třetího tisíciletí obchází strašidlo. Nikdo je nikdy neviděl, ale všichni vědí, že je zde. Cítíme je všude kolem sebe, sedí nám přímo za krkem. Mnohý vzdělanec mu holduje, některý jím trpí, jen málokterý se mu brání. Autor těchto řádků je promyšleně nenávidí, neboť ještě příliš dobře pamatuje z dob nesvobody socialismu bývalého Československa jeho matku jménem cenzura a jeho otce jménem teror. Teror zákazu svobody myšlení, jednoho z nejskvělejších výdobytků liberální demokracie. Strašidlo se jmenuje politická korektnost.

Nejedná se o pletichy jakési Centrály Zla, tak jednoduché to není. Spíše jde o zvláštní rys v psychice lidí myslících podobným způsobem, rozhodujících ani ne tak svou většinou jako svou mocí a projevujících se v diskusi větší hlasitostí, agresivitou, vytrvalostí, někdy i sprostotou. Agresivní hlasitost politické korektnosti působí především při znevažování hodnot, nejlépe jejich promyšlenou trvalou relativizací vyšperkovanou posměchem.

Tisíce let spělo lidstvo od barbarismu k civilizaci a kultuře tím, že – mnohdy až do krve – diskutovalo a vybojovávalo různé hodnoty, bojovalo ten věčný zápas mezi dobrem a zlem, hledalo hranice. Své názory na dobro a zlo v průběhu dějin sice měnilo, ale nikdy při tom nepochybovalo, že je nutné, správné a užitečné trvale se zajímat o to, co je Dobro a co Zlo. Zmar nastal v okamžiku, kdy jsme si nechali postmodernismem namluvit, že chtít rozpoznávat mezi Dobrem a Zlem, vůbec se o to snažit, je špatné. Že je to nemožné, nesprávné, příliš těžké, neužitečné, neefektivní, namyšlené… Otřásat takzvanými tradičními hodnotami, podrývat je, vyvracet tabu, překračovat zákazy – v tom se politicky korektní myšlení přímo vyžívá.

Rodina, láska, věrnost, čest, pracovitost, skromnost, pravdomluvnost, statečnost – pryč s tím na smetiště dějin! Všechno pitomosti k smíchu, my jsme dnes přece dál! Co s takovou veteší? Každý polovzdělanec, každý typický učitýlek je dokáže zrelativizovat a rozcupovat během několika minut. Ale což takhle pacifismus, ekologismus, multikultura, tolerance k migrantům, odmítání trestu smrti, ‘sociální spravedlnost¨, ženská diskriminace, ochrana homosexuálů, lesbiček a jiných mnešin? Tak to pozor, na tyto hodnoty (?!?) nechť nikdo raději nesahá. Ochráníme je těsnou celosvětovou spoluprací nás, těch lepších, vždy pokrokových, morálně a priori nadřazených, dobrých… Německy se jim hezky říká dobrolidi (Gutmenschen).

Velmi oblíbeným tématem dobrolidí je překonávání hranic, jejich prolínání, smazávání, přinejmenším alespoň rozmazávání. To platí jako Dobro – chceš-li být na naší straně politicky korektních dobrolidí, musíš být pro a spolupracovat. Musíš varovat před xenofobií, milovat multikulturu a zpochybňovat jekékoliv hranice – mezi lidmi, národy, sociálními skupinami, menšinami, státy. Způsob celé takové diskuse stojí na neotřesitelném axiomu dobrolidí, že hranice sama o sobě je prostě Zlo. Nikdy to ovšem otevřeně nepřiznají, definovat hodnoty totiž odmítají…

Přitom každé malé dítě dobře ví, že opak je pravdou. Bez hranic to prostě nejde, člověk už je takový a nebude jiný. Hranice je nejprve dobro – i antická civilizace to jasně věděla. Chtít rozmazávat, smazávat a překonávat hranice je chybou, a to přinejmenším všude tam, kde tato potřeba nevychází z vnitřního přesvědčení a kde dobrolidé pouze radí jiným: ‘Zrušte hranice!’

Překračovat, nebo dokonce rušit hranice je dobré pouze tam, kde se lidé z přesvědčení a na základě dobré vůle sami vzdají (nějakých) svých hranic, protože dospěli k rozhodnutí, že už jsou zbytečné. Že je překonali, že už je nepotřebují. Třeba tehdy, když se dva zamilovaní vezmou, a tedy každý z nich se nutně vzdá kousku svých ‘hranic’, když si dva sousedé, kteří si náhodou skvěle rozumějí, zbourají plot mezi svými pozemky. Když se demokraticky zvolené, legitimní vlády Holandska, Belgie a Lucemburska dohodnou, že už nebudou mít mezi sebou hranice v celním a do značné míry ani v hospodářském styku (v mnoha jiných ohledech je ovšem mají i nadále, dodnes). Všimněme si však, že i v těchto chvályhodných případech, které pak třeba i vskutku nesou ovoce, tam původně hranice byly. Jasná hranice je totiž pravidlem civilizace, její neexistence pouze výjimkou z tohoto obecného pravidla.

Hranice, mez, znamená též jasnost, uvědomění, vykročení z nerozlišenosti. Původní je jen nicota, chaos, neohraničená bezmeznost, a-peiron. Bytost individuální i společenská začíná vy-meze-ním se, ohraničením se, de-fino-váním se (fines). Hranice znamená život, bytí. Člověk má na sobě kůži, úžasný orgán, který nás ohraničuje jako nic jiného. Ztráta buněčné stěny znamená smrt buňky. Zánik. Stáhnutí z kůže býval velmi oblíbený způsob popravy. Návrat do nicoty (chaosu nebytí) radikální ztrátou hranice.

Není nad hranice, pokud slouží ochraně před vnějším ohrožením, jako Velká čínská zeď, nikoliv ovšem záchraně totality uvězněných vlastních poddaných, jako Berlínská zeď. Jestli chci, aby něco bylo jasně moje, neznamená to nutně, že jsem egoista. Jen mi to usnadňuje nechat na pokoji vše ostatní. Cizí. Kolik konfliktů a násilí bylo vykonáno pod praporem, na němž stálo ono rozplizlé ‘naše’. Kolik zmaru, bolesti a smrti! Nic proti jasně definovanému ‘naše’, jak už řečeno – je to jen malé posunutí hranic, nic jiného. Rozplizlé ‘naše’ je však jejich ztráta.

Malé dítě je nevinné, ale narozený člověk není tabula rasa. To je karteziánský nesmysl a jedno z nejhlubších přesvědčení velké většiny dobrolidí. Kolektivismus a sociální determinovanost člověka je základem jejich světonázoru, ať už to sami přiznávají, nebo ne. Ve skutečnosti je tomu ovšem se vztahem člověka a společnosti naopak, jak víme my ostatní, kteří vnímáme člověka jako neopakovatelnou jedinečnou bytost, nadanou duší a svobodnou vůlí, a společnost jako složeninu těchto jedinců. A proto je také člověk bytostí přístupnou, otevřenou, ba náchylnou ze své samé vnitřní podstaty ke Zlému. Už velmi malé dítě dokáže na pláži s rozkoší rozdupat pískovou stavbu jiného dítěte. Jen tak, samo od sebe. Netvrdím, že jde o čiré Zlo, ale vím bezpečně, že bude trvat dlouho a stát určitou námahu, než se nejen naučí stavět stavby vlastní, ale hlavně poochopí, že je dobré respektovat stavby cizí. Že je dobré, ctít hranice mezi sebou a tím druhým, než se je jednou – snad – naučí překonávat tak, aby to přispělo k obecnému Dobru. Někteří se to nenaučí do smrti, ale neměli bychom nikdy pochybovat o tom, že chyba je v nich. V nich, v nikom jiném, ať už z jakéhokoliv důvodu. Je možné, že měli za rodiče dobrolidi, kteří byli jednoznačně přesvědčeni o blahodárnosti antiautoritativní výchovy… A pak o to lépe, že existují hranice!

Chvála hranic je výsadou mužné mysli, pro ni je pochopitelná, ba přirozená. V dnešním světě je to však názor menšinový, ušlapávaný davy korektních dobrolidí. Protože dnešní doba je velmi zženštilá, možná nejzženštilější v novodobých dějinách, ale to už je jiné téma…

Č. 60, 2003, str. 179: /Zabte všechny zdravé šedesátníky!/

Vážení,

s velikou chutí jsem si přečetl v minulém dvojčísle revue PROSTOR 58-59 – je vskutku velmi osvěžující – diskusi o zdraví a nemoci v českých poměrech. Leccos je zajímavé, leccos ovšem hloupost, něco hluboce promyšlené, a něco jen povrchní, to je při tak širokém záběru samozřejmost. Má zkušenost z dnešního Německa (po třiadvaceti letech života v lékařské branži) je v tomto smyslu zcela zásadně jiná – v jakékoliv debatě o zdraví a nemoci jde už jenom výhradně o peníze.

Jak to financovat? Jak se vyrovnat se šíleným rozporem, kdy na jedné straně pacient trpí po čtyřiceti letech stále narůstajícího blahobytu nevývratným pocitem, že jako plátce zdravotního pojištění má nárok na všechno a v té nejlepší myslitelné kvalitě, zatímco na straně druhé zdravotní kasy strádají stále se tenčícími prostředky na financování i základních léčebných procedur. Posledních několik let jsou mnohamiliardové schodky rozpočtů normou, jejich narůstání pravidlem. Prémie stoupají, ale to zároveň znamená zátěž německého hospodářství, které navíc právě stagnuje. Proto soudruzi, kteří v hospodářsky stagnující zemi dnes vládnou, rozhodli, že podíl na zdravotnictví může činit jen třináct procent hrubé mzdy, polovina od zaměstnance, polovina od zaměstnavatele. Za to ovšem slibují poskytnutí optimální péče, přičemž ještě nikdy nikdo nedefinoval ani tu standartní, běžnou.

Řešení je přece v šetření a lepší organizaci práce – vy trochu starší, nepřipomíná vám to nic? Ve skutečnosti všichni ti, kteří jsou nasazeni v první frontové linii ve špitálech (pracuji jako zástupce šéflékaře porodnicko-gynekologického oddělení okresní nemocnice) dobře vědí, že citrón je vymačkán až do poslední kapky. Naše frustrace – lékařů, sester, ostatního personálu, a snad i těch byrokratů, kteří nás dnes doslova trápí a proti kterým vedeme nesmiřitelný a krutý boj – je nepopsatelná a motivace dobře pracovat stále slabší. Mentalita socialismu si úspěšně razí cestu, aniž by ovšem existovaly ony ‘příjemnosti’ socialistického zdravotnictví, na které si ještě dobře pamatuji z dob svého doktorsky zeleného mládí. To ruku na srdce, páni kolegové! Zde je vskutku nemožné být k pacientům jen z desetiny tak sprostý, jak je stále ještě dosti běžné v Česku. Spor o poškození pacienta tady prohrává lékař nejméně v devadesáti procentech případů – často bez ohledu na skutečnou vinu, odborné posudky pánů kolegů jsou vědomě doslova zničující. Navíc již mnoho let vyděláváme v tom lepším případě víceméně stejně, v tom horším stále méně. Nechci si stěžovat, vyjádřeno v absolutních číslech to jistě není málo, ale rozhoduje pocit a trend, ne absolutní čísla. Navíc je po zavedení odporného eura všechno neskutečně drahé.

Důsledkem je, že již nejméně dva nebo tři roky trpí německé zdravotnictví nedostatkem mladých lékařů, obor se stal doslova neatraktivním, a to nejen kvůli výdělkům. Navíc teď evropský soud rozhodl, že noční nebo sváteční služby asistentů v nemocnicích (Bereitschaftsdienst) musí být uznány jako doba pracovní bez ohledu na to, kolik v ní tito sekundáři skutečně pracují a kolik třeba spí. Odhaduje se, že v příštích letech tím vznikne pro celé Německo náhlá potřeba asi dvaceti až třiceti tisíc lékařů. To je představa pro mě vskutku veselá a jistě dobrá informace pro české čtenáře těchto řádků.

Ale zpátky k minulému dvojčíslu revue PROSTOR. Ze záplavy faktů a názorů jsem vybral jeden, který dnes platí vskutku nadčasově a všude, a mnohokrát probleskl u četných autorů tak samozřejmě, že bych chtěl totuto samozřejmostí trochu otřást. Je to pohádka o tom, že prevence (ve vztahu k chorobám a zdraví) snižuje náklady na zdravotnictví. To je hluboký omyl, který si málokdo uvědomuje, což je ale paradoxně dobře (…)

Není naprosto pochyb, že prevence jako princip je správná a výhodná, ale jen v rovině individuální. Správná životospráva, zdravý životní styl a intenzivní lekařsky vedená prevence nejen prodlužují délku lidského života, ale rozhodně také zlepšují jeho kvalitu – o tom není sporu. Je však nesmyslem doufat, že se tím zároveň také zmenšují náklady na zdravotnictví, tedy na ‘potírání chorob’ – naopak, zcela jistě se tyto náklady ve svém celku zvyšují. Choroby totiž nemizí, pouze se posouvají s věkem.

Němečtí zdravotničtí byrokrati se hrozně diví, že Německo dnes má více zařízení pro levosrdeční katetrizaci než celá Evropská unie dohromady, ale na smrtelnosti infarktu myokardu se tím nic nezměnilo a náklady jenom vzrostly. No bodejť! Je to snad až k (cynickému) smíchu, ale zatímco dříve obtloustlý kouřící padesátník většinou umřel na svůj první infarkt, dnes není velkým problémem jej díky této technice v akutním stadiu zachránit. Kolik ale bude stát další ‘preventivní’ péče o jeho nemocné srdce? Bezpochyby statisíce eur. Ještě výmluvnější je příklad štíhlého, mírně sportujícího a nekouřícího sedmdesátníka (to je tentýž pacient, jenom při dodržování normální životosprávy), jehož věk je možno prodloužit třeba i do devadesátky – náklady pak se zdvojnásobí, možná zpětinásobí kvůli léčbě dalších možných chorob…

Doufat, že onen obtloustlý kouřící padesátník žádný infarkt nedostane, je ovšem možné, ale dětinské. Když ne infarkt, tak apoplex – náklady mnohdy až desetinásobné – nebo rakovinu, náklady obdobné. Jediná ‘naděje’ je (z hlediska finančních nákladů, to podtrhuji), že bude po svém třetím infarktu myokardu ještě pořád tak fit, že se na kurzu potápění v Rudém moři v hloubce padesáti metrů nečekaně utopí.

Problematiku proto nutno otočit. Z pohledu technokratického ekonoma veškerá prevence a zdravý způsob života sníží náklady na zdravotní péči jen tehdy, když bude každý co nejzdravější šedesátník…– co? Jak to slušně říci? – snad vykoupen, zachráněn nebo odeslán, rozhodně ne eliminován nebo snad utracen! Žádný strach, oni už nám to slovo intelektuálové vymyslí, jako se jim povedlo nazvat zabíjení nenarozených dětí přerušením těhotenství.

Tady, myslím, přestává sranda, neboť jsem přesvědčen, že právě touto cestou se bude ubírat další vývoj té naší pokrokové a vyspělé civilizace, a to zcela ‘legálně’. A právě kvůli takto pojaté prevenci by se můj příspěvek mohl také nazvat ‘Zabte všechny zdravé šedesátníky’.

Č. 65/66, 2005, str. 269: Bůh možná, Stvořitel jistě

Vážená redakce,

když jsem si na záložce minulého čísla přečetl, že revue PROSTOR chystá další číslo na téma ‘Evoluce, nebo stvoření’, zaradoval jsem se. Když dovolíte, použiji prostoru v revue PROSTOR k veřejnému provolání ke svým vědeckým souputníkům. Kolegové, za všechny, kteří chtějí vědět, vás vyzývám: Přestaňte věřit, začněte zkoumat a čestně odpovídat na otázky. Od toho jste vědci, abyste věděli a neodborníkům alespoň občas odpověděli.

S pozdravem váš Aleš Novotný

Podle jednoho z mnoha zbytečných výzkumů nechutného byrokratického kolosu jménem Evropská unie je v Evropě nejvíce neznabohů mezi Čechy a Albánci, podle jiných výzkumů (podle oborů a zaměstnání) je nejvíce neznabohů mezi lékaři. Autor této úvahy přiznává bez mučení, že v jeho případě to sedí, ač není Čechem ani Albáncem, nýbrž pouze Moravanem. Bůh je nejen mrtev, jak víme od Nietzscheho, ale ani nikdy nažil. Nejenže nestvořil člověka (život), ale téměř s jistotou naopak člověk ‘stvořil’ bohy (Boha). To bylo nezvratné přesvědčení ovládající mou mysl nejméně od doby marxistických škol socialismu, a hlavně během studia na lékařské fakultě. V exilu a v západní svobodě mne však dohonilo pár myšlenek, které dnes ústí v poznání, že víra v to, že život vznikl souhrou vlivů okolního prostředí – náhodou a sám od sebe – je naprostý nesmysl. A je to právě nejmodernější věda, která to jasně dokládá.

S vědomím úskalí, která hrozí při každém zjednodušování, nutno zdůraznit, že základním kamenem života je buňka, což je nesmírně komplexní struktura. Virus, který je méně než buňka, není sám schopen života (to znamená především rozmnožování) bez buňky, je to pouhý parazit, fylogeneticky (vývojově) ‘redukovaná’ buňka. Virus je vlastně pruh genetické informace, tedy něčeho, bez čeho není život myslitelný. Proto nám virus může dobře posloužit coby model. Představme si tedy, že nejprimitivnějším myslitelným kdysi vznikajícím praživotem byl jen jeden jediný prachromozom, pruh dlouhé molekuly DNA (nebo v té první byla RNA?). Ten ovšem musel obsahovat více genů, řekněme odhadem jenom sto, ale zato všechny naráz, neboť jeden nebo i deset genů není ještě život; to musí připustit i ten nejzuřivější evolucionista. Jeden gen si nutno představit jako řetězec střídajících se molekul kyseliny fosforečné a jednoduchého cukru (pentóza), na němž visí takzvaná ‘báze’ A, G, C a T, čtyři písmena genetické abecedy. Předpokládejme, že jeden gen tvoří jen tisíc bází.

Představa evolucionistů vypadá asi tak: Kdysi kdesi v prajezírku Oparinovy praomáčky existovaly všechny tyto stavební prvky, vytvořené samy ze sebe (chemickým procesem – až sem je to skutečně představitelné). Ty se za náhodně výtečných okolností (kyslík, teplota, světlo, magnetismus atd.) spojily a vytvořily život – první prabakterii, nebo snad ten jediný výše popsaný prachromozom. Abychom pochopili, jaký je to nesmysl, použijeme analogii. Představme si magnetofonový pásek (chromozom), dlouhý sto metrů, na němž je sto písniček (genů), dlouhých jeden metr. Každá z nich se skládá z jednoho tisíce not (bází), na pásku je tedy sto tisíc not, každá jeden milimetr dlouhá. A teď si představme krabici (prajezírko), ve které máme sto tisíc milimetrových kousků magnetofonového pásku. Krabici zavřeme, budeme zahřívat, natřásat, ofoukávat kyslíkem a osvětlovat jemnými blesky. Pak ji otevřeme a ejhle! Nejenže se nám ty milimetry samy od sebe zázračně spojily v jeden jediný pásek (jak vlastně, když nezbytné enzymy, které to dělají, teprve kódujeme tímto prvním chromozomem? – hra ‘bylo dřív vejce, nebo slepice?’ se dá hrát i na molekulární úrovni), ale ona tím nevznikla kakofonie, nýbrž sto písniček, v nichž jediná nota nezní falešně, a to v celé vkusné opeře.

Tak to je život. Je známo množství chorob, zaviněných jedinou vadnou bází (falešnou notou) jediného genu (písničky), některé jsou neslučitelné se životem, tedy s dalším rozmnožováním. Bez řádu – inteligence – Boha nebo Stvořitele – to prostě nejde. Pokud se někomu snad zdá, že dnes už to člověk (molekulární biolog) skoro umí, tak je to jen proto, že už ví jak na to – bez inteligence nelze ani opisovat.

Pro ty, kterým se můj příklad zdál být příliš nezáživný, to jde ještě jednodušším příkladem. Nechť mi odpustí svatý Darwin, ale třebaže vývoj života v rámci druhu pomocí přirozeného výběru náhodných změn genetické informace (mutace) je představitelný, je stejným procesem naprosto nemožné vysvětlovat vznik nových druhů. Samotná definice (živočišného) druhu to vylučuje, neboť jeden druh je taková populace živočichů, jež je schopna se rozmnožovat sama mezi sebou. I když je tedy dobře možné, že jakýsi pratuleň měl původně pět prstů (rentgen jeho ploutvičky to dokazuje) a dnešní tuleň vznikl mimo jiné i mutací genu způsobujícího syndaktylii, srůstání prstů (známou i u lidských dětí), není jistě možné, aby takto vznikly nové druhy. To totiž předpokládá, že ta poslední (rozhodující) mutace nějakého jedince, která jej vymezuje mimo rámec jeho druhu, jej zároveň zbavuje možnosti plodit potomstvo. Pokud nadále plodí, není mimo rámec svého druhu. Víra v evoluci totiž mlčky předpokládá, že ta rozhodující poslední mutace (vždy naprosto náhodná!) postihla vždy a všude (a to x-milionkrát, tolikrát během evoluce, kolik je na zemi druhů) přesně zároveň dva jedince, samečka a samičku – pomineme-li nezmary a jejich pučení. A ono náhodné ‘zároveň’ muselo fungovat jak temporálně, tak i lokálě, neboť ti dva se museli poznat, zamilovat se do sebe a zplodit potomstvo, nový živočišný druh.

Myslím, že málokterá myslitelná představa lidského ducha je ještě absurdnější.

Č. 67/68, 2005, str. 26: Vítr se konečně otočil

(politicky nekorektní komentář k nezdaru evropského plebiscitu)

Je možné mít všechny lidi za blázny po určitou dobu,

a také existují lidé, které je možné mít za blázny neomezeně dlouho,

jedno však možné není – mít za blázny neomezeně dlouho všechny lidi.

Abraham Lincoln

Když jsem jedné neděle večer po francouzském plebiscitu o návrhu evropské ústavy uslyšel v německé televizi (žiji už pětadvacet let v Bavorsku) výsledek, spadl mi ze srdce kámen vskutku veliký. Hlas Francouzů, národa, jehož bývalý, dávno už vysloužilý politik stál u zrodu navrhovaného ‘dokumentu’, směl na rozdíl od hlasu národa německého zaznít, a výsledek se dostavil – smetl ten zbytečný nesmysl ze stolu. S rozkoší jsem očekával první komentáře vysokých evropských činitelů a s chutí jsem se zsmál, neboť mne opět nezklamali. Předseda Evropského parlamentu, člověk zodpovědný za pokroky v ‘demokratizaci’ celého unijního byrokratického kolosu, prohlásil do zvědavé kamery se strhanou a kyselou tváří, že pro poslance Evropského parlamentu to odmítnutí znamená tolik, že budou nadále konat a jednat tak, jako kdyby Francouzi byli bývali řekli ‘Ano’. Lépe své pohrdání vůlí voličů už ani vyjádřit nemohl. A nejhorší na tom bylo, že si zjevně ani neuvědomoval, že jeho věta je jedinou obrovskou urážkou těch, kdo jej vyslali, aby je zastupoval v parlamentu – voličů, občanů, lidí. Toho skutečného suveréna, pokud ještě bereme vážně liberální demokracii a právní stát.

A když o tři dny později řekli šedesátiprocentní většinou své ‘Ne!’ také Nizozemci, eurobyrokraté všech zemí zkoprněli, a konečně snad i zpokorněli. Ale ojedinělé hlasy, že ‘ratifikační proces’ musí v dalších zemích pokračovat, úplně zmlky až poté, co Britové odložili hlasování na neurčito. Bodejť! Nechávat opakovaně hlasovat o současném návrhu, tedy o něčem, co bude jistě nutné změnit, pokud to má být jednou oněm Francouzům a Nizozemcům znovu předloženo, je naprostý nesmysl. Mimochodem, pokračovat ve stylu dosavadní unijní tradice, tj. opakovat hlasování tak dlouho, až se konečně ‘povede’, je pohrdání občanem a měl by za to být trest ještě mnohem větší, než je obdobný (vskutku reálný) trest za ‘pohrdání soudem’.

Horečnatost hraničící se šílenstvím

Vítr se konečně otočil, však už byl nejvyšší čas. Vůbec nejde o to, že krach takzvané evropské ústavy je snad jakousi překážkou procesu evropské integrace. To je naprostý nesmysl, účelová lež nejen evropských, ale i mnoha domácích politiků – všech těch utopistů, kteří si nikdy během posledních dvou set let nedali pokoj ve snaze trvale organizovat život druhým podle svých vlastních představ o nejvyšším ‘dobru’. Evropská integrace bude zcela jistě pokračovat, ale důležité je, že se konečně trochu zbrzdil ten šíleně rozjetý vlak, a to pod tlakem nejdemokratičtější síly – organizovaně projevené vůli lidí ve svobodných volbách.

Rozšiřování unie nabralo v posledních letech obrátky skutečně hraničící se šílenstvím. Kde má být konec tohoto prý evropského slepence? Na hranici s Tureckem, nebo snad až se Sýrií, Irákem, Íránem? Patří k němu Balkán, Ukrajina, Rusko? Nikdo neví, a nejméně byrokrati v Bruselu, ale co na tom? Jen dál, dál, jako stádo střečků, ale kam vlastně? A proč? Co je skutečným základem této unie, jaká práva, jaké sdílené společné hodnoty, jaká tradice, jaká mentalita? Nikdo neví. Tak to tedy jen tak rychle sepišme v jakémsi ‘konventu’, a kdo je proti, je nacionalista, reakcionář, nepoučitelný zpátečník. Je dobré si všímat rétoriky těchto hystericky proevropských politiků. Oni mohou ve svém utopicky vysněném směru ‘jedině správné’ integrace nám všem ostatním nadiktovat cokoliv, ale běda, když někdo jen naznačí, že s tím nesouhlasí! Italský ministr se jen zamyslel nad tím, zda by jeho zemi v jejích současných hospodářských potížích nepomohlo, kdyby znovu zavedla svou starou a osvědčenou liru – a jaká byla reakce? O něčem takovém se vůbec nediskutuje, nesmí diskutovat, to je prý ‘útok na samé kořeny evropské myšlenky’, to je prý ‘blbost’, ‘nesmysl’, ‘bláznovství’, desítky takových slov padaly z úst i těch nejvyšších politiků.

Proč by se nemělo diskutovat? Co je demokracie jiného než trvalá diskuse? Ve skutečnosti může Itálie jediným vyjádřením své suverénní vůle vystoupit ze dne na den z měnového eurosvazku, a co se stane? Ocitla by se jen ve společnosti Británie, Dánska a Švédska, kterým se mimochodem daří hospodářsky mnohem lépe než zemím s euroměnou. Diskuse o případném zřeknutí se eura je tabu, o tom se nesmí ani šeptat. A proto by si měli Češi dobře rozmyslet další kroky směřující ke společné měně a zachovat si svou korunu rozhodně tak dlouho, dokud je budou evropští byrokrati přesvědčovat, že už je nejvyší čas se koruny vzdát…

Kde je zakopaný pes

Ve sporu o návrh ‘evropské ústavy’ jde o samu podstatu organizace evropského společenství, této naší unie, která dnes už není pouhým dobrovolným svazkem (zhruba) stejně politicky, hospodářsky a sociálně vyspělých zemí, ale ještě není ani nadnárodním superstátem. Zavedním ‘evropské ústavy’ se jím však měla stát – potichu a zadními vrátky, nenápadně, ale nadobro. Šlo a půjde o to, zda ústavy národních států zůstanou i po případném přijetí této evropské zbytečnosti jí nadřazené. Anebo naopak se jí podřídí, a tím národní stát jako suverénní subjekt zanikne. Že oboje zároveň nelze, dokazuje nejlépe dnešní chaos. Toto historické dilema nám Evropanům ale dosud nikdo otevřeně neobjasnil – jak typické! – a to je přesně to, co Francouzi a Nizozemci – na rozdíl třeba od Němců (šedesát let demokratické zkušenosti v západní části, patnáct ve východní) – skvěle pochopili, a řekli hlasitě, jasně a v nejvyšší čas své ‘NE!’

Je snadno prokazatelným historickým faktem, že největší politická vymoženost této planety, liberálnědemokratický právní stát, vznikl jen a výhradně v naší civilizaci a že vyrostl z křesťanské půdy. Kdybychom nevědli o připravované ‘evropské ústavě’ nic víc, než s jakým úsilím vymazal roku 2005 postjakobínský konvent z její preambule jakoukoliv explicitní zmínku o křesťanských kořenech naší společné Evropy, tak už to by mělo být pro každého soudného občana dostačujícím důvodem k jejímu odmítnutí. A poněvadž jsem dost citlivý na slova, tak pokaždé, když slyším ‘konvent’, zpozorním – nezapomínejme, že v naší historické paměti je tato instituce pevně spojena i se slavným vynálezem francouzského doktora Guillotina…

Stejně snadno prokazatelným faktem je i to, že zmíněný liberálnědemokratický právní stát se na evropském kontinentě konstituoval během předminulého a minulého století jako stát národní. Po krutých historických zkušenostech 20. století nad tím netřeba zrovna jásat, ale oddiskutovat se to nedá. I proto ještě dnes funguje liberálnědemokratický právní systém na úrovni národních států, nefunguje však (a ani nemůže fungovat) na úrovni stále bizarnějšího a stále rychleji lepeného konglomerátu jménem Evropská unie. Říše měly holt vždy tendence jiné, víceméně opačné… A proto dnes platí, že kdo chce rušit (‘překonávat’) v naší Evropě národní státy, jako většina dnešních politiků, nutně tím ruší i jejich největší vymoženost, liberální demokracii. Právě zde je zakopán pes dnešního procesu ‘evropské integrace’.

Těžce nabýt, lehce pozbýt

Existuje však ještě jedna integrační varianta spočívající v tom, že by občané různých evropských států při své trvale se zvyšující spolupráci a propletenosti jednotlivých hospodářských, sociálních a politických systémů jaksi ‘zapomínali’, že jsou ještě k tomu také Francouzi nebo Němci, Italové nebo Češi. A chtěli by se sdružovat pod jednu ústavu, což je mimochodem technicky mnohem lépe proveditelné tak, že jeden národ přistoupí k již existující ústavě národa jiného. Něco podobného se povedlo v Evropě jen jednou, totiž v okamžiku, kdy obyvatelé bývalé socialistické Německé demokratické republiky (DDR) přistoupili ve své drtivé většině rádi a dobrovolně k liberálně-demokratické ústavě Spolkové republiky Německo. Podařilo s to však jen proto, že jde o jeden národ.

Dnešní Evropská unie má už pětadvacet suverénních států, ale původně jich bylo šest, Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, přičemž tři posledně jmenované byly podstatně integrovanější než tři velké země ostatní. Tvořily už tehdy jakýsi zárodek evropského společenství zvaný Benelux, dá se tedy oprávněně tvrdit, že jsou v procesu evropské integrace nejdál. Přesto však tento vývoj neměl ani v nejmenším za následek vymazání Belgie, Nizozemska nebo Lucemburska z mapy dnešní Evropy. Všech Lucemburčanů – ano, těch nejpříkladnějších Evropanů v čele s králem všech utopistů Junckerem – je asi tolik jako Brňanů, a přitom je ani ve snu nanepadá přestat být Lucemburčany a stát se Belgičany nebo Nizozemci. Neměli by se nad tímto faktem důkladně zamyslet i Češi, než přistoupí k urnám, kde se pak skutečně vzdají své teprve před nedávnem znovu získané státní suverenity?

Utopismus stále živý

Je nejen zbytečné a škodlivé, ale do budoucna nebezpečné, aby nám Evropu ‘vytvářeli’ politici oddaní utopickým představám a iluzím o ‘nové’ Evropě, jež mají původ ve francouzské revoluci. Evropa se utváří a musí utvářet organicky, vlastním pohybem a růstem odspodu – tento integrační proces pak musí nezbytnými zákony a předpisy upravovat, případně citlivě dotvářet moudří, v evropských duchovních a kulturních hodnotách zakotvení politici. Člověk cítící konzervativně – ať už je jeho politická příslušnost jakákoliv – tkví hlouběji v tradici, zná dobře minulost, a proto si současnosti váží. Mění skutečnost, aby to, co je v ní cenné, uchoval. Zatímco utopista pohrdá minulostí i současností, a naopak je fascinován budoucností, tj. svou představou ‘ráje na zemi’, kterou chce co nejrychleji prosadit. Chce už konečně jednou vychovat toho ‘nového člověka’ a vydupat ze země tu konečně nadevše spravedlivou, opravdu lidskou společnost. Krach je pokaždé nevyhnutelný, neboť lidská duše obdařená stejně tak touhami jako neřestmi se příliš nemění, třebaže závratné změny kolem nás někdy jako by svědčily o opaku. Není se co divit, že se lidé po všech drastických historických zkušenostech s různými ‘ráji na zemi’ začínají všem utopistům bránit. V liberálnědemokraticých zemích mají tu výhodu, že tak mohou učinit vhozením svého lístku do volební urny.

Jen zrušte tuto vymoženost, páni utopisté, zaveďte násilím nadnárodní evropský superstát, a dopadne to jednou – i v té naší zdánlivě tak civilizované Evropě – strašně.

Č. 69/70, 2006, str. 307: „Je to válka proti kříži!“

Milý pane šéfredaktore,

jako příspěvek k současné nesmírně důležité diskusi si dovoluji zaslat trochu jiné ‘desatero’.

Název tohoto příspěvku je v uvozovkách a kurzívou, protože se jedná o citát. Autorem výroku je terorista nejpovolanější, přes veškerou organizaci, techniku a náklady dodnes americkou armádou nedopadený Usáma bin Ládin. Není tedy třeba pochybovat o vskutku smrtelné vážnosti této věty. Také kurzívní vložky jsou autentické, pocházejí z pozůstalosti Muhammada Atty, jednoho z pilotů zodpovědných za zničení newyorských mrakodrapů. Protože jako jeden z mála západních pozorovatelů s tímto pohledem nepřítele souhlasím, dávám tomuto příspěvku odpovídající formu.

Očisti své srdce a osvoboď je od veškeré špíny a zapomeň na vše, co se nazývá životem.

Duchovní a hlavně faktickou, ‘technickou’ dílnou, ve které vznikl dnešní fanatický islámský terorismus, byl marxismus-leninismus šedesátých a sedmdesátých let. Ten teoretický byl propagován západními levičáckými univerzitami (pařížská Sorbonna vychovala také Pol Pota a jeho nohsledy, masové vrahy z Kambodže), ten praktický ve formě výuky, výcviku, výstroje a výzbroje byl exportován z ‘tábora míru a socialismu’ instruktory KGB i StB třeba do Libanonu, kde tehdy trénovali v bratrské rovnosti jak první palestinská komanda, tak i příslušníky německé RAF.

Zkontroluj své zbraně předtím, než odejdeš.

Cíl byl tehdy – a dodnes zůstal – stejný. Tehdy se mu nadávalo spíš ‘kapitalismus’, dnes hlavně ‘systém nadnárodní globalizace’, vykořisťování třetího světa’ a ‘bezohledný ničitel přírody’. Ve skutečnosti se ovšem jmenuje stále stejně, liberální demokracie západní svobody, která má při správném fungování za následek pouze to, že se v rámci jejího působení vždy a znovu ukazuje, že někteří lidé jsou nadanější, chytřejší, pilnější, úspěšnější a bohatší než jiní.

Modli se ranní modlitbu se svými bratry, modli se v autě, které tě veze na letiště.

Krvavý prapor nesený v čele terorismu se změnil z červeně proletářů na zeleň Prorokovu. Je sice pravdou, že islám má i jiné stránky, ale tento pseudoargument zbabělých levicových liberálů a jiných západních utopistů nám nepomůže. Každý mohamedán mezi námi není ovšem terorista, téměř každý sebevražedný terorista, toužící vyhodit se svým bezvýznamným životem do povětří co nejvíce obětí, je však dnes mohamedán. Je-li islám vskutku tak úžasně mírové, pokrokové, ba něžné náboženství, jak se nám snaží namlouvat naše (!) pseudointelektuální kruhy, nechť se tedy o tyto své ‘zcestné úchylky’ postará – ať likviduje islámské teroristy sám.

Když dorazíš, modli se a usmívej se.

Člověk má dojem, že jen blázen může dnes označovat naši západní společnost jako křesťanskou – především vyznavač tradičních hodnot dnes a denně trpí pozorováním jejich neustálého úbytku. Politickou korektností přecpaný levičák tomu paradoxně věří spíš, protože pro jeho gusto toho ještě není z pokladnice křesťanské tradice zničeno dost. V každém případě je pro nás všechny bez rozdílu dobré si uvědomit, že islám nás pozoruje svýma očima a formuluje zcela přesně, pravdivě a smrtelně vážně, aniž výše zmíněné rozpory mezi námi vůbec vnímá.

Slib, že zemřeš a obnovíš své vědomí.

Vztah třetího světa – a ten islámský k němu patří přes všechny stovky miliard majetku šejchů a diktátorů – k našemu světu prvnímu je velmi ambivalentní. Je to směs úcty a nenávisti, obdivu a pohrdání. A i kdyby si zde u nás už vůbec nikdo neuvědomoval, že náš svět liberální demokracie, právního státu, ochrany lidských práv a zlidštělého svobodného trhu vyrostl z tisícileté základny jménem křesťanství, nic to neznamená. Je tomu vskutku tak. Usáma a jeho teroristé se nemýlí, nikdy na to nezapomenou a budou podle toho vždy jednat.

Tvé srdce ať je veselé, mezi tebou a tvým naplněním leží jen okamžik.

Úcta a obdiv k naší technologii, k naší kreativitě, k našemu bohatství nejen materiálnímu, ale i myšlenkovému, naší pestrosti, naší pluralitě, našim nápadům. Úcta k našim zbraním.

Pak začneš svůj šťastný život nekonečného bohatství u Proroka a jeho žáků.

Nenávist k naší technologii, k našemu bohatství, naší svobodě, naší pluralitě a toleranci, k našim dějinám, našemu životnímu stylu. Nenávist kvůli naší stále se zvyšující převaze. Pohrdání naší měkkostí, zbabělostí, zženštilostí, nemravností našich žen a jejich přílišným vlivem na náš život, naší sexuální nevázaností, naší zveřejňovanou perverzí, naší pornografií a posedlostí sexem, kterou šíříme jako mor kolem sebe a kterou ohrožujeme jiné kulturní okruhy.

Buď spokojený a šťastný, neboť Bůh je na straně svých a ochraňuje je.

Je to výbušná směs pevného přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti a nesmírného komplexu méněcennosti tváří v tvář naší stále rostoucí převaze. Vpálit hnusně unesené letadlo zákeřně do mrakodrapu, symbolu světového kapitalismu, je zoufalou odpovědí slabých, kterým je jasné, že nemají ani tu nejmenší šanci obstát v mírové soutěži myšlenek, nápadů, kreativity, výkonů, výtvorů, zboží, služeb, obchodu, pokroku… Ať už směřuje kamkoliv.

Buď spokojený a veselý, neboť plníš Bohem zadaný milý úkol.

Američané ve svém naivním dějinném (v zásadě infantilním) optimismu nechápou – na rozdíl od Evropy, která to alespoň tuší – že projevy globalizace kapitalismu, tedy exportu liberální demokracie a svobody, kterou svou pouhou přítomností na tomto světě trvale propagují a rozšiřují, mohou být jinými pociťovány jako akutní a stále hrozivější ohrožení vlastní identity, vlastních dějin, života, budoucnosti. Část třetího světa se tomu snaží postavit, část to přebírá, část před tím utíká. Islám se snaží bránit nejen bombami, ale i uzavřením se do trezoru z turbanu, čádoru, burky, dlouhých vousů a islámského ‘práva’, které přikazuje useknout mladým dívkám prsty, jestliže je policie nachytá s nalakovanými nehty.

Konec tohoto dne zažiješ v nebi, kde na tebe čeká sedmdesát panen.

Kdo se poddá tomuto ‘teroru’ našeho západního životního stylu, jako třeba někteří Asiaté, kdo jej napodobí, bude úspěšný a bohatý. Zaplatí za to ovšem změnou a možná i ztrátou své dosavadní identity. Kdo se nepoddá a bude bojovat za svou identitu, zaplatí za to stále se prohlubující zaostalostí, končící v tom nejlepším případě ve skanzenu národního parku při prodeji skleněných korálků nám, rozežraným turistům. V tom horším případě v plamenném infernu vybuchující nálože, připevněné na holém těle.

Konflikt je neřešitelný, alespoň prozatím. Islám píše rok 1369 svého letopočtu, jen si vzpomeňme, kde jsme tenkrát byli my. Jak by asi reagoval Karel IV. na pokusy jakýchsi podivných cizinců zavádět mu tehdy v Čechách demokracii, svobodu, pluralitu, toleranci a lidská práva? Jediným principiálním dlouhodobým řešením je ovšem pouze demokratizace islámu, jak si ji představuje (podle mě mylně) a za ni bojuje (podle mě zbytečně) americký prezident Bush třeba v Iráku. Ano, dnešní Západ, a především Amerika, dělá i chyby, ale byl to především hrdinný Sovětský svaz, který zaváděl v Afghánistánu dvacet let prašivý socialismus, a tím teprve probudil islámský fanatismus Tálibánu. A je to dnešní Rusko, které nám na Kavkaze vytváří z čečenských bojovníků za svou oprávněnou svobodu a národní sebeurčení příští islámské fanatiky.

Nemám rád fanatismus, ani ten islámský, ale musím přiznat, že jej chápu. Z čeho je mi však skutečně zle, jsou naši vlastní politicky korektní idioti, bojovníci za multikulturu, nekonečnou a co nejméně kontrolovanou migraci, ti věční varovatelé před prý zhoubnou ‘xenofobií’. Je mi zle, když vidím v německé televizi ministra zahraničí, bývalého vrhače dlažebních kostek na hlavy demokratických policistů, nebo ministra vnitra, bývalého obhájce teroristů RAF, jako je mi zle vidět v německé televizi samolibého ruského generála poučovat strachy vytřeštěné Němce, že jediným správným způsobem, jak se vypořádat s islámským terorismem, je srovnat se zemí město Groznyj a vyhladit do posledního všechny Čečence. Je mi zle, když vidím tupou konzumnost našeho světa, a především Ameriky, tu debilní macdonaldizaci a kokakolizaci světa, ale zároveň vím, že je to ten nejmírnější ‘teror’, který je možné si představit. Stačí nechtít.

Na druhé straně vím, že nechci žít ve světě dlouhých vousů, turbanů a usekaných prstů, ať už se zdá připodělaným západním usmiřovačům všech možných ‘kultur’ jak chce multimírový a politicky korektně něžný. To hlavně proto, že mne neláká těch sedmdesát panen – kdo by se proboha s nimi chtěl trápit?

Kdo chce, může jak chce polemizovat o Dobru a Zlu, nadávat Bushovi, ale v jednom má americký prezident pravdu – uvěřil teroristům, že jsou tím, čím jsou: jsou tvrdí. A jedná podle toho, byť je míra úspěšnosti jeho kroků diskutabilní. Je to válka dvou světů, ať už ji začal kdokoliv a kdykoliv, a vede se těmi nejrůznějšími prostředky. Každý z nás má svobodu se rozhodnout, na které straně chce stát. Na straně degenerovaného, úpadkového západního světa, našeho světa, nebo na straně morální pseudočistoty fanatického a nesmiřitelného náboženství a jeho vypjatého étosu univerzální platnosti. Nejhorší možné místo je ovšem uprostřed, na pozici těch věčně stejně pitomých levicových liberálů a jiných utopistů a pokrokářů, s jejich věčným strachem před vším. Hlavně ovšem před smrtí a válkou, která prý nastane, kdybychom snad už konečně odpověděli islámu rozhodněji – tak jak si zaslouží.

Mohou být ale úplně klidní, válka civilizací tím rozhodně nezačne. To proto, že už dávno – roku 634 – začala a pouze dodnes trvá.

Č. 76, 2007, str. 187: /O významu dějiných mýtů, legend a bludů/

Během těch skoro dvaceti let, které jsem strávil a dosud trávím jako lékař v jednom horno-bavorském městě pod Alpami, se na mém oddělení v nemocnici vystřídalo mnoho mladších kolegů a kolegyň. Po řadu z nich jsem po roce 1989 organizoval víkendové výlety do Prahy. O pátečních večerech v matičce stověžaté se raději zmiňovat nebudu, ale v sobotu jsme většinou navštívili Staré Město a v neděli Hrad a Malou Stranu – Praha absolvovaná ve dvou dnech a výlet vždy tak úspěšný, že mi nezbývalo než jej následující rok opakovat.

Nikdy nezapomenu na zkušenost z jednoho nedělního dopoledne. Stojíme v malém kroužku poblíž hrobky knížete Spytihněva (895-915) i jeho moravské manželky v bývalém kostelíku Panny Marie na třetím nádvoří Hradu a já se snažím svým kolegům zprostředkovat to, co historická věda ví o tomto posvátném místu a o počátcích českých dějin. Vycházím přitom z nejnovějších poznatků české medievalistiky a jejího papeže Dušana Třeštíka – mluvím o Bořivojovi Zakladateli, jeho synech, o založení kostela, pak hradu, nebo snad Hradu…

„Ale tady to stojí jinak!“ hlásí se o slovo jedna mladá kolegyně původem z Řecka, která mluví s rozkošným německým akcentem a mává mi před očima svým řeckým Průvodcem Prahou, mimochodem docela tlustou a výpravnou knížkou.

„Ukažte, to mě docela zajímá…“ snažím se zachovat tvář rozeného Čecha (a tím pádem i experta na české dějiny) a už se nemohu dočkat na konfrontaci s poznatky v knize, jejíž autoři jsou odkojeni Hérodotem, Pythágorem, Sókratem, tou nejevropštější klasikou. „Copak tam stojí, můžete mi to přeložit?“

„Prahu založila kněžna Sibyla, když se oženila s Přemyslem, po kterém se rod nazýval Přemyslovci…“ ukazuje mi sličná kolegyně prstíkem na řecké krucánky prvního odstavečku o našich raných dějinách. Řecky sice neumím, ale písmena a osobní jména poznám, takže jsem sám pochopil, že po těch dvou následoval svatý Václav, nejspíš jejich syn, a poté Karel IV. Nic proti zkráceným verzím, ale tohle bylo přece jen ‘zu viel’!

„Ukažte, kde a kdy to proboha vyšlo…?“ otáčím publikaci, ale vše je v pořádku, čerstvě vytištěno v Aténách. České dějiny v kostce neomylně pokračují třicetiletou válkou a končí rozpadem c. a k. monarchie a zkázou komunismu.

„Víte, Vasiliki,“ vysvětluji ve zděšeném ochromení nad stavem řecké historiografie kolem přelomu třetího tisíciletí, „to jsou jen legendy! Mýty, které nemají s historickou pravdou nic společného…“

„Ale když to tady stojí…?!“ krčí rameny trucovitě a mně je jasné, že mi nevěří ani slovo. Pro řeckou mentalitu i vzdělané lékařky je ještě dnes rozdíl mezi dějinami a mýtem nepodstatný.

Asi je to tak dobře, došlo mi posléze. Neboť jsou jen dva národy v dnešní Evropě, které přetrvaly posledních dva a půl tisíce let (odmyslím-li malý počet Basků v západních Pyrenejích), Řekové a Židé. Není asi žádná náhoda, že příslušníci obou těchto národů pěstují až vášnivě své dějiny a čerta starého se starají, kolik je v nich legend a mýtů a kolik historické pravdy. Pochopili už dávno, co náš tatíček Masaryk vztáhl sice pravdivě, ale jen neúplně na stát. Nejen stát, ale i národ se udržuje idejemi, ze kterých vznikl, třebaže jsou tyto národní ideje ještě mnohem hůře (vědecky) postižitelné než v případě prvém.

Dějepisectví sloužilo a slouží dodnes k obhajobě a prosazení určitých hodnot, z nichž nejvyšší je snaha o zachování rodu, národa, státu, a je to tak dobře. Není proč se od této ‘služebné’ úlohy oprošťovat. Je-li jedinečný lidský život jen omezený, konečný a smrtelný, pak má smysl jen díky kontinuitě – v pokračování v příštích generacích (pokud neberu v potaz krásnou pohádku o jeho individuálním posmrtném pokračování, která je v mých očích pouhou, nikdy neprokazatelnou spekulací). Zachování rodu, národa, je však legitimním, tvrdým faktem každodenního lidského života. Řekové a Židé to pochopili nejlépe a jejich ‘dějiny’, Homérovy výmysly a pohádky Starého zákona, byly tím substrátem, který je zachoval a který jim pomohl a dodnes pomáhá přežít. Těm prvním ne čtyřicet let ruské, ale čtyři sta let turecké okupace, těm druhým dva tisíce let rozprášení po dálavách světa.

A jaký má česká společnost vztah ke svým dějinám? Obávám se, že všeobecně mizerný. Třeba všeobecná renesance zájmu o středověk, která právě probíhá ve vzdělanější části Evropy, se českým luhům a hájům, jak se zdá, úspěšně vyhýbá. Zde začíná středověk Karlem IV. a končí husity. Zkuste se zeptat stovky třicetiletých, zda si vzpomenou na nějakou základní vědomost, kterou by měl znát každý Čech, třeba vyjmenovat nejméně tři česká knížata 12. století. Odhaduji úspěšnost pod pěti procenty. Dějepis je ve školách podáván tak, aby co nejvíce nudil, a v pozdějším životě zajímá jen těch pár extremistů, kterým jsou duchovní hodnoty důležitější než mamon, konzum a prachy. Ubezpečuji však svoje české čtenáře, že jako otec dvou dcer – maturantek na gymnáziu v Tegernsee – jsem měl možnost zjistit, že v německých školách je to s výukou a znalostí dějepisu snad ještě horší než v českých.

Menší a malé národy si však budou muset dávat v té naší skvělé, spojující se Evropě sakramentský pozor, aby se německému kolosu (s pomocí jeho hrdého francouzského spojence) nepodařilo po ‘dobrém’ to, co se mu v případě Čechů za tisíc let nepodařilo po zlém. Však oni nám už naši milovaní sousedé v zájmu vědy (nikdy ne kvůli svým vlastním zájmům!) ty české ‘mýty’ a ‘legendy’ nabourají, žádné strachy. Hlavně Němci v tom mají dlouhou zkušenost a já ujišťuji na tomto místě všechny své české krajany, že toho ani ve 21. století nenechají…

Samozřejmě že mi tu jde o přirozenou reakci vůči neslýchané, totalizující tendenci zpropadené eurounie, která by nejraději svou perverzní armádou byrokratů placených z našich daní zglajchšaltovala už úplně všechno, malé národy pochopitelně mnohem rychleji a důsledněji než ty velké. Nic proti spojující se Evropě na základě společně sdílených hodnot, ale tak, jak to dělají dnešní vlády plné bývalých osmašedesátníků, to je to poslední!

Jen o Řeky, ač dnes jsou národem úplně stejně malým (velkým?, prostředním?) jako Češi – deset milionů docela homogenního obyvatelstva – díky vlastní zkušenosti se svou ctěnou kolegyní, paní doktorkou Vasiliki X., strach nemám.