PROGLAS Brno, příspěvky z let 1990 – 1993

Č. 9, 1990, s. 47: Edmund Burke: otec moderního konzervatismu

Konzervativní není lpění na tom, co bylo včera, nýbrž život z toho, co platí vždy.

Antoine de Rivarol

My víme, že na poli morálky není už nic k odhalení, že jen velmi málo nového je možno objevit ve velkých principech státnického umění a málo ve velkých ideách o svobodě. Rozuměli jim výborně dávno předtím, než jsme se narodili, tak jako jim budou rozumět, když už země dávno navrší prach na naše pyšné chiméry a tichý hrob přitlačí pečeť mlčení na naše dětské žvanění.

Edmund Burke

V listopadu uplynulo dvě stě let, co vyšla u Dodsleye v Londýně kniha, která vzbudila nevídanou pozornost tehdejšího světa. Bezprostředním podnětem k jejímu napsání byly události prvního roku Francouzské revoluce, tedy doba, v níž ještě bylo leckomu možné věřit na její oprávněnost a slibovat si od ní urychlení pokroku, a to nejen ve Francii. Na samém prahu moderní doby, plné hrůz a ukrutností dosud v dějinách nevídaných, kdy v našem století dozrálo ovoce těchto revolucionářů terorem dobudovaného socialismu, povstal osamocený muž, nejen analyzátor a kritk, ale i prorok a vášnivý varující hlas, ozývající se na poušti.

‘Refelections on the revolution in France’ britského politika, spisovatele a publicisty Edmunda Burke, kniha, jejíž význam daleko přesáhl podnět, z něhož byla napsána, kniha, díky níž je její autor dnes označován za zakladatele moderního artikulovaného konzervatismu.

Jelikož jsem si téměř jist (proč, k tomu se ještě dostanu), že český překlad této knihy neexistuje, z hluboké oddanosti k autorově moudrosti a v pevném přesvědčení, že odstup dvou století jenom zvýšil aktuálnost této knihy právě pro mladé demokracie střední Evropy, pokusil jsem se touto studií přiblížit tohoto geniálního proroka, jehož vize si nijak nezadají s Orwellem, českým čtenářům.

Edmund Burke se narodil v lednu roku 1729 v Dublinu jako syn protestantského advokáta a matky z katolické rodiny. Po základní škole přišel v patnácti letech na Trinity College v Dublinu, kde studoval literaturu a dějiny. Po šesti letech odešel do Londýna na studium práv. Zde napsal několik menších prací, z nichž filosofické zkoumání původu některých pojmů (1757) zaujalo mezi jinými Kanta, Lessinga a Herdera. Oženil se s dcerou irského lékaře, která kvůli němu přestoupila na protestantství, ale určitým nepřátelským postojům Londýna, který v něm viděl ‘zakukleného irského jezuitu’ a přivandrovalce, se tím nevyhnul.

Politickou dráhu zahájil v roce 1761 jako sekretář poslance Williama Hamiltona a během čtyř let dosáhl prvního jejího vrcholu – roku 1765 se stal osobním sekretářem nového ministerského předsedy a vůdce strany Whigů lorda Rockinghama. Krátce nato se sám stal poslancem, takže jeho politické kariéře neublížilo ani to, že lord Rockingham byl už v létě 1766 nahrazen Williamem Pittem starším.

Během let se vypracoval na jednoho z nejlepších řečníků celého parlamentu a platil za přední hlavu strany Whigů. Je poněkud pikantní, že až do francouzských událostí a své knihy o nich, byl zakladatel konzervatismu liberál a ideový odpůrce britských konzervativců, toryů.

Nejznámějším jeho bojem na půdě parlamentu bylo vášnivé angažmá za práva amerických osadníků, díky čemuž je dodnes v USA uctíván jako jedna z nejdůležitějších postav boje za americkou nezávislost. Zdánlivý rozpor mezi jeho postojem pro americkou a proti Francouzské revoluci, který mu mnoho pozdějších kritiků vyčetlo (Pain, Barkan) jako oportunismus, je jen výsledkem nedostatečné znalosti jeho díla nebo jeho povrchního hodnocení. Dokládat zde tuto pouhou zdánlivost nějakého rozporu by ovšem přesáhlo rámec této práce.

Burke bojoval proti korupci, dosáhl například odvolání generálního guvernéra Indie lorda Warrena Hastingse Horní sněmovnou pro vykořisťovatelské praktiky Východoindické společnosti. I svým životem vyvrací kritiky levicových publicistů (Schumann), kteří v jeho filosofii chtějí vidět pouhou snahu o zachování vlády a moci pozemkové šlechty, k níž prý sám patřil. Burke byl často ve finanční tísni, celý život bojoval s dluhy a zmohl se jen na jediný dům na venkově, kde také 9. července 1797 zemřel; sám a zahořklý, neboť musel přihlížet tomu, jak se téměř všechny jeho temná proroctví vyplňují, aniž by je jeho vlast a celá ohrožená Evropa vzala dostatečně vážně.

Politicky bojoval proti Francouzské revoluci s celým vášnivým talentem nepřekonatelného řečníka. Neváhal pro své přesvědčení o strašlivém nebezpečí z této všeobjímající ateistické revoluce opustit svou politickou stranu a rozejít se i se svým nejbližším přítelem Charlesem Foxem, vůdcem whigů, a přidat se k Williamu Pittovi mladšímu, který se s podporou toryů stal 1793 premiérem a jehož byl největším přímluvcem za intervenci proti Francii.

Dosáhnout jí se mu však nepodařilo. Ani poprava Ludvíkova dne 21. ledna 1793 nepohnula zdrženlivostí anglické vlády. Teprve hrozící francouzská okupace Belgie měla za následek vstup Anglie do války, ovšem velmi neslavný. Burke to komentoval slovy: ‘Válka kvůli Šeldě, to je válka o nočník!’, ale už musel jen přihlížet, jak se první protifrancouzská koalice rozpadá. Odešel pak do ústraní a věnoval se publicistice, především hájení práv Irska proti Anglii. Zažil ještě vítězné tažení Napoleona severní Itálií, ale už ne jeho uchopení moci (18. brumaire, 1799). Na sklonku života jej nejvíce zneklidňovali angličtí revoluční nadšenci, proti kterým psal před sedmi lety svou ‘bibli moderního konzervatismu’.

Reflections vyšly v Londýně 1. listopadu 1790 a zapůsobily jako blesk z čistého nebe. Za první rok vyšlo jedenáct dalších dotisků a vydání, v roce 1793 dvanácté. Kniha byla něčím víc, než jen rychlým perem sepsaným spisem, který by protivníkům revoluce poskytoval literární a filosofickou výzbroj k souboji s osvícenstvím a racionalismem francouzských revolucionářů. Byla to kniha, která phnula světem, což nejprve rozeznali v Americe a v Německu.

V New Yorku vyšlo první vydání už 1790, stejně jako ve Vídni u Josefa Stahela. Překladatel je neznámý a kniha by možná zapadla, kdyby se jí nechopil vynikající publicista a pozdější politik, sekretář Vídeňského kongresu a pravá ruka knížete Metternicha, Friedrich Gentz (1764-1832), žák Kantův a rodák ze Slezska v rakouských službách. Burkeho kniha, která z něj udělal v okamžení odpůrce revoluce, které byl dosud nakloněn velmi příznivě, na něj zapůsobila tak, že ji okamžitě přeložil, lépe řečeno převedl do němčiny a opatřil svými poznámkami a komentářem. Obé však díky Bohu lze od sebe oddělit, takže můj překladatelský hřích najde snad mírnějšího odsudku. Tento jeho překlad vyšel v prosinci 1793 v Berlíně a je dodnes jediným překladem tohoto stěžejního díla do němčiny.

Všechny následující citáty Edmunda Burke jsou tedy moje překlady z Gentzovy němčiny, což je jistě velkým nedostatkem. Nejsa natolik mocen angličtiny, dovolil jsem si (s tímto výslovným upozorněním pro ty, kteří znají Burkeho Reflections v originále) prohřešit se proti železné zásadě, že se nemá nikdy překládat z překladu, nýbrž jen z originálu. Doufám a věřím, že se tato velká kniha svého českého překladu dočká, neboť jsem přesvědčen, že zatím neexistuje, i když – jsa deset let v Německu – nemohu prověřit české knihovny.

V bibliografii vydání Ulricha Frank-Planitze z roku 1987, které mám k dispozici, se hovoří o třech překladech francouzských (1790, 1819 a 1912 – to první četl velmi pozorně i jeden z vůdců prvních let revoluce hrabě Mirabeau), jednom španělském (1826 v Mexiku) a jednom italském, až roku 1930. Doufám tedy, že tento první pokus o přiblížení Edmunda Burka českým čtenářům vyvolá zájem o poklady konzervaticního myšlení.

Reflections byl původně dlouhý dopis jednomu příteli a jedním z jejich hlavních znaků je naprostá nesystematičnost. Střídají se zcela konkrétní poznámky k událostem ve Francii, polemická obvinění, citace anglické ústavy, teoretické principy, vášnivé vize, hodnocení a analýzy a mezi tím vším jako perly leží obecné věty státnické moudrosti a konzervativní filosofie. Je dobře mít na paměti především následující:

1. Hlavním důvodem sepsání je snaha varovat Anglii, nikoliv sama francouzská skutečnost.

2. Burkeho východiskem je vždy pozice anglické ústavy, koncepce přirozeného práva, jak organicky vyrůstalo od Magna charta libertatum 1215, přes Statut de tallagio 1306, Petition of right 1628 až po Habeas corpus z doby těsně před Glorious Revolution 1688, která je pro něj začátkem už nepřerušované státoprávní tradice Anglie s její politickou pluralitou prvků monarchistických, aristokratických a demokratických, kterou označuje jednoznačně za nejlepší a nadřazenou všem ostatním:

‘My Angličané žijeme v bázni Boží, uctíváme krále, milujeme parlamenty, posloucháme vrchnost, vzhlížíme s úctou k duchovenstvu a vážíme si šlechty. Ptáte se proč? Protože to příroda chce a žádá, přirozenost společenského a civilizovaného člověka, aby se tyto pocity v nás vzbuzovaly, neboť pocity jiné jsou nepravé a podvodné, protože naše srdce zkazí, naše morální zásady znečistí a nás pro rozumnou svobodu učiní neschopnými. Nedokáží nic jiného, než vzbudit v nás ducha slepé a bezuzdné drzosti chátry, který nás několik dní baví a poté náš celý život proklíná k potupnému, nevyhnutelnému a plně zaslouženému otroctví.’

3. Burkeho kritika je zaměřena především proti teoretickým základům a východiskům Francouzské revoluce, především osvícenství a prohlášení práv člověka a občana. Bez rozpaků odsuzuje především ‘etos rozumu’, jeho přeceňování v životě člověka a tím i troufalost, chtít stavět na jeho základě zcela nové státní a společenské zřízení:

‘Vytvořit státní zřízení nevyžaduje žádnou velkou šikovnost. Dejte moci její místo, naučte poslušnosti a dílo je hotovo. Dát svobodu je pak ještě mnohem lehčí. To není potřeba vůbec žádného vedení, stačí jen povoli uzdu. Vytvořit ale státní zřízení svobody, to znamená ztavit soupeřící elementy svobody a omezení do pevného a trvalého celku; to je podnik, který vyžaduje dlouhé a hluboké přemýšlení ducha ostrého a všeobjímajícího, ducha dávajícího řád.’

Burke principielně odmítá akceptovat rozum jako nejvyšší měřítko politického a sociálního chování lidí ve společnosti. Taková koncepce není pro něj přijatelná, protože neodpovídá přirozenosti člověka, která je komplexnější – člověk je víc, než jen pouhý rozum. Ani jako ideál není pro něj tato koncepce hodna usilování, protože jejím základem je jen redukovaný obraz člověka:

‘Žádný úřad, žádná hodnost a žádné uměle vymyšlené organizace nemohou lidi, kteří mají v jakékoliv formě zřízení vládnout, proměnit v jiné, než jaké je stvořil Bůh, příroda, výchova a jejich předchozí život.’

Vytýká revolucionářům, že svým přeceňováním rozumu zapomínají na další, stejně důležité, ne-li důležitější vlastnosti člověka, které shrnuje pod pojmy ‘prejudies’ a ‘natural feelings’. Skvěle ukazuje na paradox racionalismu, který svou zaslepenou vírou v rozum, svou láskou k abstraktním ideálům se sám stává – a to především v politické praxi – iracionálním, zatímco konzervativní přístup, který počítá i s emocemi, lidskou duší a tedy hlavně náboženským základem člověka, je právě pro tuto svou ‘iracionalitu’ vysoce rozumný:

‘Ta domýšlivá pravda těchto teoretiků jsou samé extrémy a čím jsou pravdivější ve smyslu metafyzickém, tím chybnější jsou ve smyslu mravním a politickém.’

A jejich duchovní základ, kterým sami sebe usvědčují z omylu – že nikoliv racionalita je základem duše člověka – odhaluje naprosto přesně:

‘Tihle církevní otcové ateismu mají svou vlastní bigotnost; horlíc proti mnichům přepadl je samotné duch mnišství.’

Kdo by v této chvíli nespatřil před sebou bledou a vyhublou tvář advokáta z Arrasu, s jeho pohledem fanatika čistoty Racionální Pravdy, pro kterou neváhal poslat pod gilotinu desítky, stovky, tisíce – včetně svých nejbližších, těch nejzpálenějších revolucionářů.

Burke sám poukazuje na mimoracionální složky lidské duše, která podle něj hrají větší roli v životě člověka a tedy i lidské společnosti:

‘Věčné neřesti člověka jsou příčinou všech vichřic dějin; náboženství, morálka, zákony, privilegia, svoboda a lidská práva jen záminkou. Chcete lidi osvobodit od tyranie a vzpour tím, že je z jejich myslí i s kořeny vyrvete? Takový postup prozradí znalce lidí jen v rámci mrtvých písmen a hudlaře v jejich živoucím provedení. Tak chudé na nápady lidské zlo není, aby nenalezlo novou metodu a nový převlek. Zatímco si namlouváte, že bojujete s intolerancí, pýchou a ukrutností, ty stejné ohavné neřesti, které odevždy otravují svět, už vklouzly do jiných, mladších a čerstvějších hávů.’

Nejen, že i politické jednání lidí je méně určováno rozumem a více oněmi ‘prejudies’, ale je to tak i správné, říká Burke. Tyto působí jako latentní moudrost předchozích generací a vyvinuly se v průběhu dlouhé doby v konsens společné zkušenosti. Jako esenciální a všem systémům západní kultury společná mimoracionální základna, je ovšem křesťanství; je tedy pro něj naprosto pochopitelný nejen ateismus revolucionářů, ale i jejich nedostatek úcty k tradici a dějinám:

‘Duch novot je obvykle atributem malých charakterů a omezených hlav. Lidé, kteří nikdy nedohlédli svých předků, nespatří nikdy ani své potomky. Národ anglický ví velmi dobře, že je to idea zděděná, která zajišťuje a udržuje pokračování, aniž by ani v nejmenším vylučovala zlepšení.’

Co jiného, než nedovzdělanost polointeligentů – nikdy ne skutečná prostota – je dodnes typickým znakem všech pokrokářů? Nezájem o minulost, nenávist k přítomnosti a zbožnění budoucnosti: ať zhyne starý podlý svět! – o kterém nevím nic, než že se v něm užírám závistí a nenávistí. Dovolím si zde malou odbočku, jako kontrast ke konzervativní moudrosti: přiznání zkrachovalého pokrokáře ve slabé chvilce exilové frustrace: ‘…ideologie, obsažená v marxistické literatuře, dává člověku, který ve skutečnosti zná velmi málo nebo nic, sebevědomí člověka, který poznal. Vyžaduje za to jediné – aby se jí věřilo. Uvěří-li, už jakoby poznal. Sice nadále nic neví, ale už umí vše hodnotit, ví co je pokrokové a co reakční, co dobré a co špatné a také co vědecké a co nevědecké, aniž by se zatěžoval nějakým konkrétním vědeckým zkoumáním.’ Tolik Zdeněk Mlynář, jeden z vrchních ideologů socialismu, v knize Mráz přichází z Kremlu, vydání Index, strana 6.

Hlavním znakem člověka je podle Burka jeho přirozená religiozita, ‘man is by his constitution a religious animal’. Musí to tak být, neboť člověk je v zásadě tvor špatný a hříšný a jen věčný řád Boží může v něm zabránit nejhoršímu. To není pesimismus, jen nádherná konzervativní skepse, tak oslnivě prokázaná i dvě století po jeho smrti:

‘Víme, a jsme pyšni na to, že víme, ba co víc, my cítíme, že člověk je bytost stvořená k náboženské víře. Kdybychom náboženství zavrhli, museli bychom se třást, že její místo zaujme nějaká surová, zkažená a ponižující pověra, neboť úplné prázdno lidská mysl nestrpí.’

O nezbytnosti náboženské víry nelze vůbec pochybovat a v ateismu revolucionářů vidí proto Burke největší nebezpečí pro Anglii a celou Evropu. Bezpečně rozeznal jeho smrtící nihilismus a univerzálnost lákavé lži o právu na rovnost a svobodu pro všechny, neboť:

‘Víra je zdroj poznání, jímž neopovrhuje nikdo, kdo ví, že Prozřetelnost značné části lidského pokolení neurčila umět být sám sobě vládcem.’

Také toto platí podnes, kdy i v dobře fungujících demokraciích naříkají literáti a intelektuálové nad tupou konzumností mas. O to více to ovšem platilo koncem 18. století.

Burke však není ani zapřísáhlým a nesmiřitelným nepřítelem revoluce za každých okolností, ani není nepřítelem demokracie:

‘Přiznávám dobrovolně: vždy jsem to vytrvalé žvanění o odporu a revoluci nenáviděl. Já nemohu snést, když se poslední lék státu má přeměnit v jeho denní chléb vezdejší.’

Vyjadřuje se vždy diferencovaně a vyváženě. Revoluci považuje za legitimní tam, kde panuje tyranie diktatury a veškeré snahy o reformy selhaly. Jelikož ‘revoluce odporuje přirozenému řádu’, musí být jen ultima ratio, co nejkratší, neboť jen ničí; promyšlená a vždy se snahou zachovat co nejvíce z toho, co nám odkázaly generace předků. Myslím, že v našem dnešním smyslu má na mysli spíše puč, převrat:

‘Odvaha a zaslepení mohou v půl hodině strhnout víc, než chytrost, rozvaha a moudrá opatrnost byly schopny vystavět za století.’

Jako příklad oprávněné, správné a vydařené revoluce dává Glorious Revolution v Anglii 1688/89, kdy parlament za přispění Viléma Oranžského sesadil posledního Stuarta Jakuba II., který měl silné tendence k absolutismu.

Jeden z hlavních argumentů modernějších kritiků Burka je jeho údajné odmítání demokracie. Pozornému čtenáři bez brýlí ideologie však neunikne ani zde diferencovanost jeho přístupu. Ne odmítání, jen výčet vysokých nároků a kritérií; a jako výsledek jeho přesvědčení konce 18. století, že doba, člověk, národy, nejsou ještě na moderní demokracii zralí. Odmítá jen demokracii jako ničím neomezenou vládu svévole lidu a odvolává se zde na Aristotela:

‘Neomezená demokracie je zrovna tak málo legitimní forma vlády jako neomezená monarchie. Já však neodmítám žádnou ústavu jen na základě abstraktních zásad. Mohou být okolnosti, za kterých je čistě demokratická forma nutná. Není to však případ Francie, ani jiného velkého státu; dosud jsme nepoznali demokracii v žádném velkém státě. Starověcí spisovatelé vidí v takové formě spíš rozpad a zničení, než zdravý stav státu. Už Aristoteles poznamenal, že čistá demokracie a tyranie mají nápadné podobnosti: ‘Vnitřní jakost (obou vládních forem) je stejná; obě vládnou despoticky nad lepšími a dekrety lidové libovůle jsou tím, čím nařízení těch druhých. Také demagog je blízkým příbuzným knížecích patolízalů.’ (Aristoteles, Politika, Kniha IV, Kap. 4.) Jestliže v demokracii vzniknou násilná rozštěpení, což v takové ústavě musí být častým případem, je schopna většina občanů potlačit menšinu tak strašlivě, tak dalekosáhle a s takovým vztekem, jež je mnohem větší, než je ho schopna vláda jediného vládce. V tyranii lidu jsou jednotliví trpící v ještě bezútěšnější pozici, než v jakékoliv jiné tyranii.’

Burke musí nutně rozumět pod demokracií něco jiného, než je dnešní stav, který je mimochodem postaven na velmi přesném vyvážení moci. Burke znal demokracii starověku a snad ještě středověkých italských republik, takže není divu, že ji mohl chápat mnohem spíše jako ‘diktaturu lidu’. Varuje však před nebezpečími demokracie tak, že promlouvá i k dnešku. Právě pro ni vyzvedává ještě více nutnost náboženství, než je tomu v klasických ústavních formách:

‘Každému, kdo má moc na jakémkoliv stupni, nemůže být dostatečně živé a svaté, že spravuje jen hodnotu svěřenou a že ze své správy se zodpoví tomu velkému vládci, který jako jediný Pán a Spasitel je i základem veškeré společnosti. A tato zásada musí tam, kde má mnoho účast na suverenitě, být ještě pevněji zakořeněna, než v mysli jednotlivých knížat.’

Burke si je pochopitelně vědom toho, že i církev a kněží nejsou, nebyli a nemohou být bez hříchu, ale:

‘Jestliže by naše náboženské zařízení potřebovalo vylepšení, nebudu tu úpravu žádat po ateismu.’

A skutečně – kam dospěl ‘osvícený’ svět, když filosofové namluvili člověku, že ‘Bůh je mrtev’ a že jen jeho vůle a rozum je měřítkem dobra a zla? Jistěže nebyl pouze mravní apel náboženství vždy a všude zárukou moudrého a zákona dbalého panování vládců, ale došlo radikálním popřením této koncepce k pokroku? Víra v rozum předala svou štafetu víře v rasovou nadřazenost na jedné a v sociální rovnost za cenu jakéhokoliv násilí na straně druhé. Hitler a Stalin postavili svou vůli, už neomezovanou jakoukoliv bázní Boží, na oltář rozhodování o dobru a zlu, a strašliví revolucionáři francouzského osvícenství se smrskli na úroveň pouhých břídilů a učedníků teroru.

Bez náboženství, bez žité mravnosti, si Burke neumí představit sílu, která by v neomezené vládě lidu zabraňovala výstřelkům moci:

‘Kde lid vládne nezadržitelně a nezadrženě, tam musí nutně důvěra mocných ve vlastní síly být nekonečně větší. Lid jedná mnohem víc skrz sebe sama, než to dokáží knížata. Navíc má pocit úcty a hanby, tento jediný vychovatel na zemi u těch, kteří nemají žádného pána, velmi malý vliv na celý národ. Část hanby, která trefí jednoho tam, kde celá společnost hřeší, je vždy bezvýznamná; bázeň před odsouzením jinými působí vždy v obráceném poměru k počtu těch, kteří jsou za zločin odpovědni. A potlesk, kterým jásají takové společnosti nad svými vlastními usneseními a činy se příliš lehce zamění za pochvalný hlas světa. Proto je úplná demokracie nejnestydatější ze všech politických nestvůr – a také nejbezstarostnější. Jedinec má v takové ústavě málo strachu, že trest postihne jeho osobu a lid v celku se může bát ještě méně – je-li posledním smyslem všeho zachování lidu, není představitelné, jak by celý lid mohl být potrestán. Proto je nekonečně důležité, aby si lid zrovna tak málo jako král domýšlivě namlouval, že jeho vůle je měřítkem práva a spravedlnosti.’

Do budoucna však Burke demokracii zásadně nezamítá a my dnes můžeme zhodnotit, nakolik které národy dosáhly nároků a požadovaných kvalit:

‘Jestliže se občané svobodného státu očistí od všeho pokušení krátkodobých vášní, což bez náboženství se nestane nikdy, jsou-li si vědomi, že jejich moc je jen potud legitimní, pokud je zajedno s věčným a nezměnitelným Řádem, v němž vůle a rozum jedno jsou, a že jsou jen článkem tajemného řetězu, v němž se předává moc z jednoho stupně k druhému, pak si budou pečlivě hlídat, aby nevložili ani nejmenší její část do ruky, která jí není důstojna. Propůjčí ji těm, v nichž naleznou činnou moudrost, nakolik je možné ve veliké a smíšené mase lidské nedostatečnosti a slabosti je pospolu nalézt.’

Jak nádherné vyjádření nutnosti elit, které zní z hlubin věku do dneška rovnostářského potlačování vší nadanosti a talentu pod falešným praporem ‘rovnosti’ a stejných šancí pro všechny – o stejném žaludku ani nemluvě.

Pro Burka je samozřejmé, že rovnost revolucionářů je jen postulát čiré abstrakce a vzhledem k požadavku svobody nepřekonatelný rozpor. Podle jeho koncepce jsou si lidé odjakživa nerovni, neboť jsou rozděleni na základě své diferencované přirozenosti. Nerovnost je dána Bohem, neboť samou podstatou života je různost.

Dnes je právě tato myšlenka neuvěřitelně přesně potvrzena poznatky moderní genetiky. Jsem si vědom nebezpečí dovolávat se na tomto poli jakékoliv přírodní vědy, ale nemohu si odpustit výraz obdivu ke koncepci, která vychází z nerovnosti, aniž by jí zneužívala. Dnes je totiž nejen jasné, že vrozená výbava každého jednotlivého člověka je zcela jiná, ale rovněž, že je naprosto jedinečná, nikdy neopakovatelná. Těch několik set milionů spermatozoí, které bojují v jediném opakování věčného aktu Stvoření o tu nejvyšší metu, kterou dosáhne z nich všech jen jedna jediná, neobsahuje dvě stejné. Za celý život jednoho muže, všech žijících, už zemřelých a ještě nenarozených mužů nejsou, nebyly a nikdy nebudou dvě stejné.

Požadavek politické rovnosti lidí považuje Burke za absurdní a nelegitimní. Vychází z toho, že přirozený univerzální řád podléhá hierarchickému uspořádání, a protože i přirozený stav politický je částí tohoto řádu, musí být rovněž strukturován hierarchicky. Vychází zásadně z přirozeného stavu politického, nikoliv přírodního předpolitického v Rousseauově smyslu; nemůže proto akceptovat myšlenku ‘přirozených’ práv člověka jako přírodou daných a nemusí také rozlišovat mezi občanskými a lidskými právy.

Skutečná práva jsou pro něj odvozena z historické zkušenosti politického společenství – a to je myšlenka skutečně revoluční. Tento jeho historický přístup ovlivnil Hegela a přes něj bohužel i Marxe. Politické aktivity a občanské svobody nejsou žádná přírodní práva, nýbrž vnitřní dohody určité společnosti; odpovídajíc diferencované přirozenosti člověka v politickém společenství musí být i občanská práva diferencována a odstupňována. Protože ale během vývoje společnosti podléhají změnám, je absurdní je chtít uzákonit jako pevná pravidla a neměnné principy. Pokus revolucionářů vytvořit rovnost uvnitř francouzské společnosti nemůže vést nikdy ke skutečné rovnosti, nýbrž jen k nivelizaci rozmanitých rozdílů mezi lidmi. Nejen, že nerovnost ve společnosti zrušit nelze – ještě se takovými pokusy zhoršuje už tak existující zahořklost a nespokojenost:

‘Státy nejsou vytvořeny proto, aby zaváděly přirozená práva. Státy jsou umělecké výtvory lidské moudrosti, které pomáhají lidským potřebám. Jedna z nejdůležitějších pak je, aby ty lidské vlastnosti, které v mimospolečenském stavu zuří bez hranic, byly na uzdě. Toto může být zaručeno jenom mocí, proto patří omezení lidí zrovna tak k jejich právům, jako svoboda.’

Burke samozřejmě odmítá Rousseauovu teorii suverenity lidu a jeho představu předpolitické, přírodní společnosti jako ‘přirozené’. Vstupem do civilizované společnosti, říká Burke, odstupuje každý jedinec své právo na osobní pomstu a neomezenou svobodu, to je základním pravidlem politického společenství, bez nějž nemůže existovat. V Rousseauově teorii se však jedinec práva na samovládu nikdy nevzdává. Vyhlásit individuální přírodní práva, jak existovala pouze v předpolitickém stavu, znamená vrátit toto společenství do přírodního stavu a tím do chaosu a anarchie. Naopak, je nutno kultivovat v lidech vědomí náležitosti k civilizované společnosti – a zde má opět velký význam náboženství a církev jako vychovatel lidu – ale nikdy ne násilím, to jest s úctou před přirozeností člověka, i když je hříšná:

‘Je lepší podporovat lidskost a ctnost s co nejmenším omezením svobodné libovůle a raději nedosáhnout části toho, co má být dosaženo, než člověka pod nějakou záminkou proklít k bezduchosti stroje, v mrtvý předmět politické dobročinnosti.’

Jednou z nejznámějších částí filosofie Edmunda Burke je koncepce smlouvy, kterou často vzpomíná, k níž se vrací a kterou nelze vždy chápat stejně.

Jeho slavné pojetí smlouvy je historicky vzniklý společenský řád psaných zákonů a pravidel, ale i nepsaných kulturních hodnot, společné historie a tradice; je to krédo největší úcty a pokory před věčným řádem Božím:

‘Občanská společnost je velká smlouva, stát je spojení nejen některých věcí, nýbrž všech; všeho, co je důstojné, krásné, cenné, dobré a božské v člověku. Jelikož účelu takového spojení není možné dosáhnout v jedné generaci, je to společenství mezi těmi, kteří žijí, těmi, kteří žili a těmi, kteří ještě mají žít. Kdo v nějakém čase se podílí na vlastnictví moci, nesmí nikdy jednat tak, jakoby byl jejím neomezeným majitelem, jakoby nedostal nic od svých předků a nebyl dlužen něco zanechat svým potomkům.’

Nejpozději zde musí být jasné, že duch konzervativní nemůže nebýt zásadním odpůrcem zabíjení nenarozených a vášnivým zastáncem ochrany přírody, nazývané zpupně ‘životním prostředím’. Zlomit násilím tuto smlouvu je nejen zločin, ale i hřích.

Často však míní Burke smlouvou ústavu, tedy smlouvu ve smyslu právním a politickém, jako zákonný akt, dohodu o konsensu, jejíž násilné a bezdůvodné zrušení, z něhož obviňuje i francouzské revolucionáře, je nejen zločin, ale i hloupost:

‘Věda jak vybudovat stát, jak jej vylepšit, se nedá a priori naučit, neboť je založena na zkušenosti; a tato zkušenost nemůže být krátká. Jelikož tedy je to skutečné státnické umění, tak naprosto praktická věda, potřebující zkušenost, tak mnoho zkušenosti, víc, než ten nejostřejší a nejneúnavnější pozorovatel může získat během celého života, neměl by se nikdo odvážit strhnout takovou státní budovu bez nekonečné obezřetnosti.’

Fanatičtí teoretici lidských práv se ji ovšem teprve chystali strhnout, když Edmund Burke pracoval na své knize.

Konkrétní reakce na francouzské události vlastně jako jedinou část této knihy zavál nános času. Nebylo by snad nutné je vzpomenout, kdyby ale právě v nich nezářilo světlo proroctví. Je-li možné Burkeho kritikům někde dát za pravdu, pak jen v tom, že vlastně měl jen minimální znalost konkrétních francouzských událostí. Ve Francii nebyl už mnoho let předtím, o to méně za revoluce. V některých úsudcích o francouzských poměrech jsou pochopitelně i omyly, například v myšlence, že vytvořením departementů a zlikvidováním starých provincií revolucionáři zničili francouzský stát i národ.

Právě ale tím, že vycházel ve své kritice principiálně z duchovních zdrojů revolucionářů, dokázal už během roku 1790 předpovědět s neuvěřitelnou přesností celkový směr vývoje této revoluce, Francie i Evropy. Musíme si uvědomit, že v době jeho práce se vlastně přihodily jen čtyři velké události:

• prohlášení se Třetího stavu Ústavodárným shromážděním 17. června 1789, což byl podle Burkeho akt jednoznačně nelegitimní

• dobytí Bastily 14. července 1789

• vyhlášení Deklarace práv člověka a občana 2. října 1789, s následným ‘pochodem žen na Versailles’ a

• zabavení církevního majetku s vydáváním asignátů 2. listopadu 1789, s následným zákazem a zrušením řádů a klášterů 13. února 1790.

Jaká to nevinnost ve srovnání s událostmi let 1793/94!

Burke nejprve hodnotí složení Ústavodárného shromáždění, a to ve světle jejich vlastních ideálů. Člověka napadá, jak by asi hodnotil složení první revoluční vlády Klementa Gottwalda:

‘Francii vládne městský klub advokátů, agentů, makléřů, překupníků a dobrodruhů – mrzká banda, která se vztyčila na troskách trůnu, církve, šlechty a lidu. Zde končí tedy všechny ty podvodné sny a stínové obrazy lidské rovnosti a lidských práv. Příští shromáždění pak musí být, pokud je něco takového ještě možné, ještě horší, než to současné.’

My dnes ovšem víme, že Ústavodárné shromáždění bylo ještě skutečným výkvětem osvícenské Francie, kde měli převahu konstituční monarchisté a kde zasedali velikáni jako markýz Lafayette, abbé Sieyes, hrabě Mirabeau, Jean Bailly nebo hrabě Montmorin, ve srovnání s jejich následovníky. V této době ještě kdekdo jásal, vítal novou ústavu (přijata 3. září 1791) a věřil v konstituční monarchii. Kdekdo, ale Edmund Burke ne:

‘Když jde o překrytí těch nesčetných chyb a obžalování neschopnosti lidových vůdců, vynoří se ‘všesmiřující’ svoboda. Ovšem, že vidím dnes ve Francii několik lidí, majících velikou svobodu a mnohé, ba přemnohé v utlačujícím a ponižujícím otroctví. Co je svoboda bez moudrosti a ctnosti? Největší ze všech možných zel, nic jiného, než pošetilost, neřest a šílenství bez dohledu a uzdy. Ti, kdo vědí co znamená ctnostná svoboda, nemohou snést, když ji znectí nedůstojná ústa, která se právě naučila několik hlubokomyslně znějících slov.’

Burke přitom nijak nepopírá, že francouzská monarchie byla potřebná reforem jako málokterá, ale nesouhlasí s tím, že jediným řešením byla nutně jen násilná revoluce:

‘Nevyslovuji se proti všem změnám, jen bych si přál zachovat, a to i tam, kde bych byl přinucen změnit. Zároveň zachovat a zlepšit, to je ten úkol.’

Dokazuje přesvědčivě, že Ancien Regime se v žádném případě nedá označit za diktaturu tyrana, která by ospravedlňovala revoluci – tím méně, že se revolucionáři o pokrok reforem ani nesnažili. A navíc, jejich vlstní činy už dávno přerostly viny starého režimu, například i v základní otázce hrozícího státního bankrotu, který byl podnětem ke svolání Generálních stavů po 174 letech: hospodářská situace Francie se v prvních dvou letech revoluce významně zhoršila, i přes neuvěřitelný zisk ze zabaveného církevního majetku. Burke si toho byl plně vědom:

‘Ještě nikdy se stát konfiskací a oloupením svých občanů ve skutečnosti neobohatil. Každé poctivé srdce, každý přítel svobody a lidskosti musí uprostřed všech těchto kalamit cítit tajné uklidnění, že vidí znovu na tomto strašlivém příkladě potvrzení: že nespravedlnost je jen zřídka správnou politikou a drancování cestou k bohatství.’

V politice si Burke všímá postupné eliminace všech dalších možných středisek moci jako zbytku plurality a shromažďování veškeré a neomezené moci v rukou Ústavodárného shromáždění. Vidí likvidaci starých parlamentů a nezávislého soudnictví a nepochybuje, že nejde o vůli lidu, nýbrž už o zvůli nad lidem:

‘Všechna omezení despotismu padla a jestliže dřív nebo později znovu získá nějaká monarchistická vláda ve Francii převahu, musí to být ten nejneomezenější despotismus, jaký se kdy na zemském povrchu objevil. To poslední co chybí, je ještě nejvyšší tribunál, který nazvou ‘Národním soudem’. Jeho spojení s ‘vyšetřovacím výborem’ uhasí tu poslední jiskřičku svobody, která snad ještě někde ve Francii doutná, a přivede tu nejstrašnější tyranii, která kdy zuřila v jakékoliv zemi.’

Nejvyšší národní soud skutečně zanedlouho vznikl, jen ten ‘výbor’ nebyl ‘vyšetřovací’, nýbrž ‘veřejné bezpečnosti’ a později ‘obecného blaha’. Přes všechen vzájemný teror, který si potom výbory uštědřovaly vzájemně, s Konventem a s pařížskou radnicí, byl to i na této barbarské úrovni jakýsi základ nové plurality. To vedlo pozdější ‘klasiky’ dalších utopií, kteří se na Francouzské revoluci velmi poučili, k poznatku nutnosti uchopení a udržení moci jedinou revoluční stranou, s naprosto nemilosrdným zlikvidováním jakéhokoliv náznaku opozice. ‘Klasikové’ však opsali ještě něco – kde vzal Marx o 50 let později známé varování před ‘bonapartismem’, nebezpečím konce ideologické, stranické diktatury převzetím moci armádou a jejím velitelem, už jen pro moc samu? Pro něj už to byly známé dějiny, ale Edmund Burke téměř o celé desetiletí předem přesně předpověděl, jaká to bude ‘monarchistická vláda’, která jednou získá ve Francii převahu:

‘…až nějaký oblíbený generál, který rozumí umění jak upoutat vojáky a má skutečného ducha vojenského velitele, to přivede tak daleko, že se na něj upřou oči všech. Tomu bude armáda poslušná z osobní náklonnosti, žádný jiný duch poslušnosti už nebude možno od vojáků očekávat. Od toho okamžiku, kdy se to stane, stane se tento muž, který skutečně velí armádě, i pánem všeho ostatního, pánem nad králem (pokud jaký bude), pánem nad zákonodárným shromážděním, pánem nad celou republikou.’

Reflections on the revolution in France končí tak, jak začínají – varováním Anglii, aby nepopřála sluchu nikomu, kdo by chtěl její skvělou, organicky vyrostlou, mocensky vyváženou a na pevných základech psaného práva místo na abstraktních vyznáních stojící ústavu vyměnit za šílenství revolučního dobrodružství, jaké si nezasloužila ani Francie.

Následky Francouzské revoluce, napoleonské války trvající ještě 18 let po smrti Edmunda Burke, zpustošily Evropu nejen fakticky, ale i morálně. Vídeňský kongres uzavřel sice roku 1815 obdivuhodný mír, o jakém se nebude za sto let ve Versailles ani zdát, ale škody v moderním myšlení, totální rozvrat starých pořádků se sekularizací společnosti, zuřivý ateismus a zaslepený nacionalismus, to jsou rodné děti Francouzské revoluce a osvícenského racionalismu. Za padesát let vycení zuby Komunistický manifest a lidskosti vyvstane v Evropě nepřítel, který oběti gilotiny zanechá v milosrdném stínu.

Socialismy jakékoliv tváře nejsou jistě důsledkem pouze Francouzské revoluce, ale cesta k nim, pochopení nutnosti teroru, občanské války, fanatické víry v abstraktní ideje a nutnosti ocelové strany profesionálních revolucionářů, zcela určitě.

Snad si smím dovolit myšlenku, že tváří v tvář tomuto novému nebezpečí se stal osvícenský liberalismus dnes vlastně součástí toho, co nazýváme konzervativním myšlením – alespoň jeho část. Jeho úspěchy na poli ekonomiky jsou impozantní a koneckonců i ta rovnost a lidská práva… Inu, stojí na nich dnes státy, které by možná i Edmundu Burkemu udělaly radost. Pokud se to nepřehání a lidé jsou si vědomi úskalí, proč ne. Uplynulo dvě stě let a dnes je spíš důležité, že společnost pluralitní demokracie prakticky funguje a práva občanů chrání, a méně jaké byly teoretické podklady vzniku této koncepce.

Konzervativní dnes může být (do určité míry) liberál, ale liberál musí být konzervativní, chce-li být hoden svých velkých duchovních předků. Levicová – ateistická pochopitelně, jaká jiná? – liberalita, ta vyprázdněná nádoba neohraničených ‘práv’ každého na cokoliv, bezectné svobody a totální relativizace všech hodnot, je pouhou jejich karikaturou. I liberální ‘pravidla hry’, tato chytrá konstrukce programové bezobsažnosti, musí mít ovšem – když na to přijde – svůj konzervativní obsah.

Co je to jiného, než víra v Boha, v něco, co nás přesahuje? Co jiného, než tichá pokora před oním tajemným a věčným řádem Universa, který mu propůjčil Stvořitel stejně, jako člověku jeho přirozenost.

Konzervatismus i liberalita totiž vycházejí ze stejného základu, jen jinak pojímaného – z jedinečnosti člověka.

Co nám dnes brání uznat, že jedinečný a neopakovatelný člověk, stvoření Boží nadané duší a svobodnou vůlí, s touhou po víře, může být chápán i jako svébytný, rovnoprávný občan před zákonem právního státu? Obě koncepce jsou však neslučitelné s deterministickým obrazem člověka jakéhokoliv socialismu, který jej chápe jako ubohou bytost, závislou a vytvářenou svým okolím – sociálním přece. Tento kolektivismus pyšného pozitivismu a neomezené víry v trvalý pokrok díky ‘poznatelnosti’ všech zákonitostí přírody – jaká to arogance! – je dnes hlavním ideovým a politickým protivníkem konzervatismu – a to v obou částech té stále ještě rozpolcené Evropy.

Toto slepé pokrokářství zůstává v nejvlastnějším slova smyslu reakčním, neboť hledíc upřeně do budoucnosti, vytváří ve své iracionální touze po stále nových radikálních změnách a za cenu rozbíjení vší tradice příliš často předvčerejšek. Je velmi lehké plát, bojovat za sny a vize krásné budoucnosti, podléhat emocím, citům svého člověčenství.

Člověk konzervtivní, toho pravého a uvědomělého konzervatismu – života z toho, co je věčné – pln úcty k tradici, hledí zpět, ale vytváří svou obranou hodnot tu skutečnou budoucnost pokroku, který je v reformách pomalého vývoje, úctě k zákonu a pokoře před Bohem. Prověřit novoty nejdříve skepsí a nenechat se strhnout kdejakým nadšením je těžší, protože racionální.

Jim vděčí svět za skutečný pokrok, který je v trpělivém vršení tisíců malých zlepšení, neboť se jim mnohdy přece jen podařilo zabránit vizionářům abstraktních idejí v jejich zhoubném díle.

A tam, kde se to nezdařilo, v národech, které vyprodukovaly tak mnoho snílků a tak málo konzervativních skeptiků, jako národ český v posledním století, a kde se díky tomu možná daří jakž takž umění, jsme dnes svědky boje o svou identitu. Politika je tam všeobecně na úrovni těžko popsatelné, což však, myslím, zasvěceného překvapit nedokáže.

Pro ně, jako světlo do budoucnosti naděje věčného života, uzavírám posledním citátem z myšlenek velkého člověka, moudrého filosofa a nebojácného politika, zakladatele konzervatismu Edmunda Burke:

‘Řádný národ dá nesporně přednost svobodě, provázené čestnou chudobou, před majetným a znecťujícím otroctvím.’

(srpen 1989)

Č. 3-4, 1991, str. 61: Potracené svědomí

Motto: Občanská společnost je velká smlouva, stát je spojení nejen některých věcí, nýbrž všech; všeho, co je důstojné, krásné, cenné, dobré a božské v člověku. Jelikož účelu takového spojení není možné dosáhnout v jedné generaci, je to společenství mezi těmi, kteří žijí, těmi, kteří žili a těmi, kteří ještě mají žít.

Edmund Burke (1729-1797)

ÚVOD: Někdo to nazývá ‘přerušením těhotenství’, jiní správněji jeho ‘násilným ukončením’, a jsou i tací, kteří v celé věci odmítají vidět nějaký problém. Argumenty z nejrůznějších pozic ideových, filosofických, mravních a právních se kříží bez ladu a skladu, plny emocí, což je na jednu stranu dobře – představa několika byrokratů, kteří bez hnutí brvou uzákoní, co s ‘tím’, aniž by se společnost účastnila jakékoliv diskuse, má v sobě cosi zrůdného.

Bohužel, taková situace vládla v diktatuře dokonalého socialismu; stát, pociťovaný jako abstraktní a člověku nadřazená instituce, kdesi cosi rozhodl a jeho poddaní to už jen smějí vzít na vědomí. Zatím probíhá ve světě společenská diskuse o tématu zabíjení nenarozených s brizancí na první pohled až nepochopitelnou. Jen dva příklady za mnoho dalších:

Když prezident Bush obsazoval místo soudce Nejvyššího soudu, které je na doživotí, takže jmenovaný prezidenta i celý dnešní Kongres o mnoho let přetrvá, zajímal se příslušný výbor Sněmovny při jeho celé dny trvajícím ‘slyšení’ vlastně jen o jedinou otázku – jaký má názor na potratové zákonodárství. A to přesto, že toto je v USA v kompetenci jednotlivých států Unie. Jedna jediná věta, ať pro nebo proti, stála už mnohé kandidáty na křesla senátorů, poslanců a guvernérů jasně očekávané vítězství.

Když spělo Německo minulého roku ke svému sjednocení tempem vskutku vražedným, popoháněno nejen labilní situací v SSSR, ale především několika tisíci přesídlenců z bývalé NDR denně, byly jeho politické elity nuceny během několika týdnů vytvořit zákonný rámec tohoto procesu. Jedno za druhým padala ze stolu jako vyřešená neuvěřitelně komplikovaná témata ze všech oblastí společenského života. Každým dnem ubývalo témat, na nichž se v nepřehledných politických poměrech (konzervativci, liberálové, levice, to vše v provedení západ-východ) dokázaly strany dohodnout. Až úplně nakonec, jakožto nejtěžší problém, který už hrozil znemožnit, nebo přinejmenším odsunout celé to desetiletí očekávané sjednocení Německa, došel svého řešení (formou nechutného kompromisu) zákon o umělém ukončování těhotenství.

Proč je tomu tak, ptá se udivený pozorovatel v zemi, kde se domnívá mít spoustu mnohem důležitějších starostí. Snad tomu tak i je, ale budiž zde řečeno, že způsob odpovědi na otázku ‘přerušování těhotenství’ a tedy ve skutečnosti ochrany nenarozených, je jakousi esencí stavu celé společnosti, úrovně a stavu jejich občanů, myšlenkové, charakterové a mravní základny každého člověka. Podle toho, jak odpoví společnost na tuto otázku po postavení člověka v ní – a to toho nejslabšího ze slabých – odpovídá i na všechny otázky další. Jak známo, civilizační úroveň společnosti je měřitelná stavem těch nejslabších jejích členů.

Chtěl bych se pokusit o vyjádření komplexnosti tohoto problému a zároveň o zvěcnění diskuse, která v českém prostředí se mi zdá dosti povrchní, plná klišé, předsudků a špatného názvosloví. Připravuje se přece demokratická ústava, podle ní bude muset být upraveno trestní zákonodárství, celá diskuse tedy musí nutně vyústit v paragraf zákona, kterým se bude regulovat zabíjení nenarozených dětí.

HISTORIE: I ve velmi stručném historickém pohledu je dobře pozorovatelná známá ‘spirála’ vývoje ve třech stupních. Klasicky konzervativní, hluboce křesťansky podmíněné stanovisko je výchozí, prvotní: jakákoliv manipulace škodící plodu je nepřípustná, zakázaná a trestná. Člověk je jedinečné stvoření Boží, jeho ‘stvoření’ skrz rodiče je jen opakováním tohoto aktu, není proto přípustné nejen zabíjet už stvořený život, ale ani zabraňovat jeho početí. Toto je stále ještě stanovisko hlavy katolické církve, s nímž ovšem polemizují už i věřící, a to počínaje některými biskupy. V zájmu historické pravdy nutno dodat, že podobné stanovisko předkřesťanské, a tedy mnohem starší, je obsaženo v Hippokratově přísaze z 5. století před Kristem, na kterou ještě dnes přísahají čerství absolventi-lékaři, včetně budoucích gynekologů…

Všechny pokusy o ‘vyhánění plodu’ všech možných andělíčkářek a ranhojičů byly až do tohoto století trestné a také trestané. Byly to pochopitelně těhotné, které platily své zoufalství nad nechtěným těhotenstvím – které bylo a dodnes zůstalo tím skutečným jádrem porblému – zdravím a někdy i životem.

Sekularizace společnosti, vítězný postup liberalismu, svobody člověka a jeho sebeurční, provedly i na tomto poli zcela radikální obrat: do centra dění a celé problematiky se dostala žena, těhotná. To samo by ovšem nestačilo, byl to i pokrok medicíny, který umožnil jednak mnohem dřívější diagnózu těhotenství (dnes prakticky v den očekávané menstruace nebo ještě před ním) a jednak i ‘humánnější’ provedení úkonu. Ty uvozovky jsou ovšem nutné, neboť jde o humanitu jen velmi jednostrannou.

Obrat to byl a většinou stále ještě je tak radikální, že kyvadlo vlastně přestřelilo na druhou stranu. V blahobytných společnostech západu se v minulých desetiletích jaksi ‘zapomnělo’, že těhotenství je stav, kdy žena očekává dítě, a pod praporem nejdivočejšího liberalismu se začalo předstírat, jakoby těhotenství bylo nemocí, ze které nutno ženu na přání vyléčit jako z každé jiné. Zapomnělo se, někdy zcela záměrně, že nezadatelná práva na život, svobodu a sebeurčení platí pro každého člověka; i toho nenarozeného, nejslabšího ze všech – alespoň ve společnosti, která se chce nazývat humánní.

Socialistické diktatury jakéhokoliv ražení si pak celý problém ještě podstatně zjednodušily. Protože každý socialismus je ve své podstatě kolektivismem, protože vychází a priori z představy člověka determinovaného svým prostředím a nikoliv z jeho neopakovatelné jedinečnosti jako individua, která teprve svým spolužitím společnost vytvářejí, neměl nikdy potíže rozhodnout i tuto otázku ‘v zájmu společnosti’ autoritativně. Je zajímavé si uvědomit, že toto rozhodnutí mohlo být ve svém obsahu zcela protikladné, a to dokonce ve stejné zemi. Tak například v SSSR se potratové zákonodárství měnilo v obou směrech několikrát, mezi velmi liberálním a velmi restriktivním, a to vždy přes noc. V národním socialismu německého ražení bylo velmi restriktivní pro ‘vyvolenou rasu árijskou’, určenou k rozplozování, více než benevolentní u ras ‘podřadných’. V Československu to bylo obdobné, mezi praxí nechutných ‘interrupčních komisí’ a dnešním stavem leží několik řádků jakýchsi byrokratů. Všechny tyto způsoby vyrovnání se s problematikou měly jedno společné: občana, lidí, ‘lidu’, národa, jak kdo chce, se nikdy nikdo neptal.

Pevně věřím, že této společnosti odzvonilo definitivně a netojí už ani za debatu. Že programová, přímo v základech celé státní ideologie socialismu ležící neúcta k člověku, jakémukoliv člověku jako jedinci, se už konečně odporoučela na smetiště dějin, zanechávajíc po sobě jiné, o to skutečnější. Doufám, že už půjde jen – jako ve společnosti civilizované – o spor a posléze i kompromis názoru konzervativního a liberálního, které oba přes svou na první pohled tak ohromnou rozdílnost vycházejí ze stejného základu, který je v kořenech západoevropské civilizace a kultury. Proto je také možné se alespoň pokusit o jejich smysluplné smíření, které si troufám nazvat typickým postojem neokonzervativním.

VÝCHODISKA: Ideový spor těchto dvou směrů, které při ortodoxním výkladu oba tendenciálně směřují dál a dál od sebe, polarizují a také emocionalizují, má svůj základ v bytosti, od které vycházejí a kterou kladou do středu svého zájmu. Pro věřícího křesťana je to nenarozený život, plod, dítě, člověk v lůně matky. To, že vznikl, je zásahem Božím, není a nemůže být právem člověka jej zabít; i na něj se vztahuje biblické přikázání ‘Nezabiješ!’. Tento postoj je jasný, prostý a neotřesitelný, dokonce pro věřícího tak přirozený a křišťálově čistý, že má často potíže s věcnou argumentací – cítí to tak jasně a silně, že nemá proč pátrat po racionálních důvodech. Je to tak první nevýhoda ve sporu s jeho rozumářskými protivníky. Ta druhá je pak v současnosti ještě závažnější – je názorem menšiny; někde hodně malé, jako v Čechách, jinde větší, jako na Moravě.

Je to tedy záležitost víry; jak oslovit toho, kdo nevěří, komu neříká nic Bůh, Stvoření, Písmo ani přikázání? Klasicky konzervativní argumentace nese tedy v sobě nebezpečí zdánlivého dogmatismu, který nezúčastněné odstrašuje a dokonce i popuzuje do stanoviska odporujícího. Jejím požadavkem je potom naprostý zákaz jakéhokoliv ukončení těhotenství, včetně ohrožení života těhotné. Toto mravní stanovisko se stává v politické diskusi kontraproduktivním; i smířlivým protivníkům bere od počátku prostor pro kompromis, což hrozí za stávajících většin skončit v politické diaspoře, která pak nedosáhne vůbec ničeho.

Nutno přiznat, že poslední století ve vývoji národa vymazat nelze, smířit se s tím, že stav je pro tuto chvíli takový, jaký je, zamyslet se nad tím a pokusit se z něj vydobýt to nejlepší. Vždyť kdo nevěří, nestane se asi věřícím kvůli potratům, i když jsou tak hrůzné.

Východiskem liberálů je naproti tomu žena, těhotná, budoucí matka. Vycházejí z názoru, že její svoboda a právo na sebeurčení, na to, co provede se svým tělem, je absolutní, nebo alespoň stojí výš, než zájmy ’embrya’. Vycházejíc z faktu, že nenarozené dítě je na ní plně závsilé, argumentují z toho odvozeným právem sama a do důsledků o tomto nenarozeném dítěti rozhodovat.

Argumenty tohoto postoje jsou ovšem – i díky prodělanému vývoji – mnohem četnější. Zdají se svou masou na první pohled dostačovat, ale připomeneme-li si, že argumenta ponderantur, non numerantur, že důvody se váží, nikoliv počítají a podíváme-li se na ně podrobněji, tak zjistíme, že jsou dnes povrchní, zastaralé a překonané; jejich největší spojenec, racionální věda, se totiž nezastavila ani v 19., ani v polovině 20. století. A právě poslední desetiletí, které je dobou bouřlivého rozvoje medicíny a především genetiky a umělého oplození, je také zároveň renesancí konzervatismu. Je to podivuhodné, ale tak, jak byla věda před třiceti nebo dvaceti lety na straně liberálů, je dnes proti nim. Je přímo neuvěřitelné, že právě ty nejmodernější poznatky se staví do služeb názoru starého dva tisíce let, podporují jej a vyvracejí jeden po druhém argumenty liberálů.

BIOLOGIE: Začít můžeme Haeckelem a jeho embryologií, nešťastnými přirovnáními lidského embrya k různým druhům živočišné říše. Je samozřejmě nepopiratelné, že lidské embryo prochází stadiem žaberních štěrbin a podobá se tedy rybám. Že základy končetin připomínají pulce a mloky, že srdce prochází stavem, známým u obojživelníků a plazů. Velmi rychle posloužila embryologie zastáncům potratů na přání argumentem, že plod v děloze vlastně není žádný člověk; a když, tak ne od samého začátku, nýbrž až ‘později’. Je to přece jakýsi červ, pulec, embryo, plod, ‘to’. Tento biologizující argument se rychle spojil se zkušeností čistě praktickou a vzniklo zákonné opatření, že v určité lhůtě na začátku těhotenství je umělý potrat povolen, později už ne. Ať už jde o dvanáct, deset, osm nebo ještě méně týdnů těhotenství, vzniklo řešení, zavné německy ‘Fristenlösung’, řešení zavádějící lhůtu.

Ten praktický argument poskytla gynekologie: zhruba do 12. týdne lze pro těhotnou poměrně bezpečně úkon provést, za podmínek prosté kyretáže. Navíc to bylo v dobách, které vůbec k diagnóze těhotenství potřebovaly několik týdnů. Moderní medicína umožnila rozšíření lhůty oběma směry: diagnostika je hotová mnohem dříve, takže případný úkon znamená také podstatně menší zatížení těhotné, na druhé straně odsávací kyrety a léky k indukci umělého potratu (prostaglandiny) rozšířily lhůtu až ke 24. týdnu, aniž by nutně znamenaly škody na životě nebo zdraví těhotných. Dále už to ale opravdu nejde – hranice mezi potratem a předčasným porodem se mezitím snížila někam k 25. týdnu, kdy i děti pod 1000 gramů ve zdraví přežívají.

Věda se však ve svém vývoji nezastavila, prostý pohled biologický se díky genetice a umělým oplozením pronikavě změnil; sám fakt, jak vypadá člověk v různých stádiích svého vývoje, ustoupil úplně do pozadí. Vypukl velký boj o to, kdy začíná být člověk člověkem, kam možno a nutno posunout tu lhůtu, jak daleko od oplození. Dá se říci, že dnes je tento zásadní boj ukončen: člověk vzniká oplozením. Nejmodernější věda se v obdivuhodné spirále vrátila k původnímu křesťanskému výhodisku.

Dnes už je základní otázka: ‘kdy tedy vlastně vzniká život?’ – s podtitulem ‘do kdy tedy je možné ho bez výčitek svědomí ‘odstranit” – dešifrována jako špatně položená a zavádějící. ‘Život’ nevzniká vůbec, život vznikl už kdysi dávno jednou provždy (a pro toho, kdo chce, třeba ‘sám od sebe’ v Oparinově jezírku kapiček aminokyselin) a je jen předáván nekonečným řetězem generací dál, od rodičů k dětem. ‘Nový život’ je exaktně vzato nesmysl, co skutečně vzniká, je nový člověk, jedinečné a neopakovatelné individuum, jak rovněž geneticky prokázáno.

Obě pohlavní buňky jsou podle všech kritérií živé, to je myslím samozřejmost neoddiskutovatelná aní žádným dialekticky školeným pozitivistou. Neúspěchy umělých oplození navíc ukazují, že musí být zpropadeně živé, perfektní, neporušené. Hlídá se to hlavně u spermií, nutno vytřídit někdy miliony těch i jen nepatrně poškozených – i tak ovšem stále ještě živých. Jen mrtvé spermie ve vzorku znamenají sterilitu; u nich je navíc jedno z kritérií životnosti – pohyb – dobře pozorovatelné.

Nový člověk tedy vzniká jako genetický program v okamžiku spojení obou rodičovských jader v plasmě oplozeného vejce. Dvakrát třiadvacet chromosomů se pomíchá tak, že už nikdy nikdo neodliší mateřské a otcovské od sebe, s výjimkou toho třiadvacátého páru u chlapečků. A v té chvíli potřebuje nový člověk už jen jedno: aby ho všichni nechali na pokoji. Jeho vývoj je naprogramován do nejneuvěřitelnějších podrobností, vymýšlet jakékoliv ‘lhůty’ v jeho dalším vývoji je naprosto násilné. Nejmodernější věda dokázala jen potvrdit to věčné a prastaré – člověk život nevytvořil a nevytváří, nýbrž pouze předává; a – nový člověk vzniká oplozením, tedy pohlavním stykem, tedy z lásky, jak jistě vyjádřeno mohem půvabněji. Z lásky, která jediná je silnější než smrt, neboť dává život.

Tento klíčový bod už liberálové prohráli definitivně a navíc vlastními zbraněmi, totiž racionální vědou, aniž by jejich schopnost víry musela být příliš namáhána a zkoušena. Mají s tím samozřejmě ještě potíže, ale několik dalších připomenutí jim pomůže:

• že se pohled na nenarozeného jako člověka ‘zkrátil’ až k oplození? Jistě. V úplně primitivní společnosti je uznán až porodem, kdy je možné jej vidět, trochu pokročilejší si zavede polovinu těhotenství, když ho cítí a slyší, ještě pokročilejší dvanáctý nebo osmý týden, kdy se přestal podobat žábě, mloku či pulci a začně nepříjemně připomínat člověka, zlášť na obrazovce moderního ultrazvuku, a ta nejpokročilejší se dostane ke skutečné pravdě: oplození, protože moderní metody vědy jsou schopny takové manipulace a pozorování.

• že je i nutné jej od tohoto okamžiku chránit? Proč ne, když každé zvíře, pták, každý ohrožený druh jsou zákonem zásadně chráněny v každém stadiu vývoje? Orel skalní tedy například i jako vejce, takže kdo by je rozbil, proviní se stejně, jako kdyby zastřelil dospělého orla. Zajímavé, že ti nejpřesvědčenější ochránci přírody jsou tak často ti nejplamennější zastánci potratářství na přání. Proč nemají potíže uznat, že nechá-li se oplozené vejce na pokoji ve skořápce, vyklube se z něj orel, proč ale zároveň upírají totéž oplozenému vejci ve ‘skořápce’ dělohy? Protože je lidské?

• a proč jsou ti stejní superliberálové tak častými volateli po zákonech, zákazech a příkazech při umělém oplození, manipulaci s embryi, ‘vypůjčených’ matkách? Je to samozřejmě nelogické, jsem-li skutečný liberál a tedy pro svobodu co nejširší, musel bych tyto snahy vysloveně podporovat. Zkušenost je však přesně opačná, jen jeden příklad z Německa: pod tlakem levicově liberálních, sociálně dokokratických a zelených kruhů připravuje Spolková republika k tomuto okruhu společenské činnosti zákony velmi restriktivní. Uměle vzniklá embrya budou přísně pozorována, kontrolována, hýčkána a chráněna za houštinou paragrafů. Nic proti tomu, jen že je to v té stejné zemi, kde se ročně zabíjí odhadem 250 000 nenarozených dětí, protože mají jeden těžký handicap: nevznikla bohužel ve zkumavce, nýbrž většinou v posteli.

Jakmile se podaří prosadit do vědomí všech tu tak moderně dokázanou a přitom věčnou pravdu, že člověk je člověkem od samého počátku, zrelativizuje se celý argumentační systém zastánců potratářství – ne těhotná, sama a jediná, ale přinejmenším oba, žena a dítě v ní, oba dva lidé, individua s nezadatelnými právy, která ovšem neexistují bez povinností, oba pod ochranou zákona.

PRÁVO: Dochází tedy nejprve ke klasickému konfliktu dvou různých práv, čímž se vlastně ocitáme na poli příjemnějším, protože již lépe rozoraném. Dostáváme se tím také k druhému hlavnímu argumentu liberálů, kterým je sebeurčení těhotné. Ten nejpohodlnější – jde o ‘to’ a ne o člověka – už sice ztratili, ale boj jde dál.

Jistě, právo na sebeurčení člověka, na jeho svobodu, je jedno z nejzákladnějších a nejvyšších, ale stejně podstatným základem liberalismu je i přesvědčení, že svoboda člověka musí končit tam, kde začíná svoboda druhého. A to platí o to víc, že tady jde na straně těhotné o právo na sebeurčení, na straně dítěte ale o právo na život. Které z nich stojí výše, rozhodl například v Německu Nejvyšší ústavní soud zcela jasně a jednoznačně v roce 1975: při zvážení obou základních práv stojí právo na život nenarozeného principielně výš než právo na sebeurčení těhotné. Diskutovat o výjimkách lze, ale principiálně musí rozhodnout civilizovaná a humánní společnost takto.

Je to přece samozřejmé – kdo odpoví naopak, prohlásí určité zabíjení principiálně za povolené. Jistěže to neobyčejně ‘zjednoduší’ celou problematiku, ale této zjednodušené společnosti jsme se přece, doufejme, právě zbavili. My chceme do civilizované Evropy, my musíme hledat v celém širokém občanském spektru kompromis.

Právně z řečeného vyplývá, že umělé ukončení těhotenství musí být nejprve v trestním zákoně principiálně zakázáno, načež možno specifikovat výjimky, vyňaté z tohoto zákazu. V nich a jejich provádění pak spočívá onen kompromis, který je jistě v konkrétních státech různý. Než se dostaneme k paragrafům, ještě jeden zásadní argument radikálních liberálů: proč vůbec jakýkoliv paragraf, proč se vlastně společnost do toho míchá, co se vlastně kdosi stará, když jde o sebeurčení těhotné a o život čehosi v ní? Inu, odpověď je jasná i pro toho, kdo se nesklání před moudrostí klasika konzervatismu v mottu k tomuto článku, který prostě sděluje, že i ti nenarození jsou naši spoluobčané, budoucí občané státu, které nesmíme beztrestně zabíjet; ona ta svéprávná těhotná úplně sama nic nenadělá, ona si přece chce ‘nechat pomoct’. Obrací se na společnost, své bližní, přinejmenším na gynekologa, třímajícího ocelovou kyretu. A co ten s ní vyvádí, na to bych si jako občan dohlédl, zvlášť když se mu za to platí…

A navíc: je tedy jenom fér, když tu stejnou možnost ‘obrátit se na společnost’ mají i její ještě nenarození členové. Jde to ovšem jen nepřímo, přes své už žijící – nebo spisy těch už zemřelých! – spoluobčany, kteří mají nejen právo, ale povinnost za ně mluvit.

Paragrafy trestního zákona, chránící tím nepřímo nenarozené, ohrožují svým trestem vždy třetího, vykonavatele úkonu, který možno s nejlepším svědomím nazvat nikoliv vraždou, ale popravou – je to právem, zákonem státu sankcionované a za určitých zákonných podmínek a zákonným způsobem vykonané zabití člověka.

1. Kdo ukončí těhotenství, bude potrestán odnětím svobody až do tří let nebo peněžitou pokutou.

2. Ve zvlášť těžkých případech trestem od šesti měsíců do pěti let.

Tím se rozumí: a) – jestliže je to proti vůli těhotné, nebo

b) – způsobí jí při tom lehkomyslně nebezpečí smrti nebo těžkého

poškození zdraví

3. Trest podle věty 1 neplatí, je-li ukončení provedeno lékařem po vykonané poradě

(§218b, odst. 1 a) a b)) a od početí neuplynulo více než 22 týdnů.

4. Pokus je trestný, žena sama trestána není.

Odstavec 2. je dnes vlastně jen formální, odstavec 3. tedy povolené výjimky, jsou v dalším rozvedeny: §218a, indikace ukončení těhotenství (zkráceně):

Ukončení těhotenství lékařem není trestné, jestliže těhotná souhlasí a

1. Indikace ‘všeobecně medicínská’ – jde o odvrácení nebezpečí života nebo těžkého poškození zdraví těhotné, pokud nemůže být odvráceno jinak; lhůta 22 týdnů,

2. Indikace ‘eugenická’ – naléhavé důvody mlucí pro tak těžké poškození dítěte, že další pokračování těhotenství nemůže být od těhotné vyžadováno; lhůta 22 týdnů.

3. Indikace ‘etická’ – těhotná byla obětí trestného činu a naléhavé důvody potvrzují, že těhotenství vzniklo tímto činem; lhůta 12 týdnů.

4. Indikace ‘ostatní’ – ukončení je indikováno, aby byla od těhotné odvrácena nouzová situace; lhůta 12 týdnů.

KOMENTÁŘ: Indikaci může stanovit lékař nebo státně uznané poradenské zařízení, úkon sám musí provést lékař, a to jiný, než indikující. Věta 1. se podílí asi deseti procenty všech případů a dlouhodobě těchto indikací ubývá – s pokrokem medicíny, která umožňuje naplnit touhu po dítěti i ženám velmi nemocným, strach z poškození zdraví nechtěně těhotné a ne úplně zdravé zákonitě klesá.

Věta 2. je zajímavá svou přesnou formulací: poškození dítěte nerozhoduje samo o sobě, nýbrž jeho závažnost je ponechána k posouzení těhotné, rozhoduje její individuální subjektivní postoj. Hranice jsou totiž objektivně neostré a individuálně velmi rozdílné. Na jedné straně jde třeba o chybění mozku (anencephalus), na druhé o poškození lehká, třeba mongolismus, který mnohé matky bez problémů akceptují. Indikace se podílí zhruba několika procenty.

Věta 3. má na mysli pochopitelně oběti znásilnění a pohlavního zneužití, které při činu otěhotněly. Tento zážitek je jistě strašný, když si člověk představí některé případy, a těhotenství při něm vzniklé je samozřejmě zátěží nepředstavitelnou. Přesto si dovolím – na tomto místě – kacířskou myšlenku, kterou ovšem bych v konkrétním případě nekonečně zvažoval, má-li být vůbec vyslovena: ano, je to pro ni strašné, ale to dítě za to přesto nemůže. Zní to krutě a nejde a nesmí jít v žádném případě ani náznakem o nějaké ‘nucení k těhotenství’, ale je to tak. Vycházíme-li z nenarozeného jako z člověka s právem na nutnou ochranu, příčí se člověku myšlenka, že bude za způsob, jímž vznikl, popraven. Snad tedy vynosit a dát k adopci? Ale abych tuto ožehavou otázku osvětlil ještě z jiné strany – vzhledem k tomu, že zákon zná i trestný čin znásilnění v manželství, stačilo by nechtěně těhotné a jinak naprosto spokojeně vdané ženě tvrdit, že právě tehdy ‘nechtěla’… Naštěstí se tato indikace v praxi podílí zlomky procenta.

Zato indikace poslední je skutečným výsměchem zákona, pokud tento byl napsán pro ochranu nenarozených. Tento odstavec je kamenem úrazu celého zákona, a to především díky způsobu provádění a částečně i poradenství. Přesto tedy, že Nejvyšší ústavní soud zapověděl ‘lhůtové’ řešení – tak oblíbené v bývalém socialistickém Německu, které se z vůle svých občanů zrušilo a které je, pokud se nemýlím, dnešní československou realitou – je dnešním stavem v demokratickém Německu masové provádění potratů na přání, schovaných ovšem v tomto ‘psychosociálním’ odstavci.

Slovo ‘sociální’ se tedy v zákoně ani nevyskytuje. Prakticky jde o ženy, které jsou nechtěně těhotné a argumentují možným zhoršením svých sociálních podmínek nebo svého psychického stavu až na úroveň požadované ‘nouzové situace’. Pokud je to snad nenapadne, vloží jim to do úst předepsaní ‘poradci’. Tímto trikem je odpůrci potratů nenapadnutelné, že v civilizovaném a bohatém státě nemůže být nikdy jakýkoliv sociální stav sám o sobě důvodem k zabití člověka. Tak rozhodl například Nejvyšší soud v Belgii – že sociální stav, jakožto hodnota subjektivní, není pro zákonodárství použitelný. Bylo by to vlastně totéž, jakoby starý a nemocný člověk směl být po případné poradě s příbuznými lékařsky odborně usmrcen, pokud je sociální postavení rodiny dosatečně mizerné a dotyčný překročil lhůtu řekněme 60 let věku.

Tato indikace se podílí v Německu, v jedné z nejbohatších zemí světa, zhruba 85-90%. Podílí se na tom i praxe poradenství, které je zákonem předepsáno a volba konkrétního zařízení přenechána těhotné. Smysl porady není mnohdy ani v náznaku ‘pozitivní’ motivace ‘pro dítě’, s výčtem všech možných rozsáhlých finančních a sociálních pomocí, nýbrž příliš často pravý opak, co největší zjednodušení směrem k ‘dát to pryč’. Poradenství je málo efektivní a jenom dokazuje známý, ale často i protivníky potratů ignorovaný fakt, že skutečným jádrem problému není sociální stav. A když tomu tak je, jde zřejmě o ty nečetné případy, kdy se žena po poradě rozhodne pro život dítěte. Přemluvit však ženu nechtěně těhotnou, o čemž ovšem v zákoně nestojí ani slovo, není téměř možné, ani kdyby se o to poradny skutečně snažily, což většina nečiní.

Než se dostanu konečně k náznaku neokonzervativní koncepce řešení celé komplexní problematiky, ještě jeden moderní, ‘psychologický’ a neobyčejně perverzní argument zastánců potratů na přání: že ‘každé dítě má nezadatelné právo narodit se jako chtěné’, jak to formulovala jedna místní bojovnice, která vypadá tak, že se nemusí bát žádného těhotenství; že ‘nechtěné děti jsou nešťastné’. Tato pozice je neudržitelná z jakéhokoliv hlediska:

• principiálně: i kdyby tomu tak bylo, budeme je proto raději předem zabíjet?

• filosoficky: kde je instituce, rozhodující ‘objektivně’ o štěstí?

• prakticky: a co ho vynosit, porodit a dát k adopci rodičům, kteří budou přešťastní a tím dají tomuto dítěti ty nejlepší podmínky k vlastnímu štěstí?

• právně: je snad ‘chtěnost’ dětí zárukou, že nebudou týrány, zneužívány a zabíjeny i vlastními rodiči, jsou snad všechny chtěné děti šťastné?

• a konečně věcně, a zde právě praxe poraden zatočila s tímto perverzním pseudoargumentem.

To není totiž vůbec pravda, ta hloupá rovnice; že nechtěné děti jsou nešťastné, je empiricky potvrzený nesmysl. Ženy, které se po poradě rozhodly pro život, a to bez ohledu na důvody nechtění, píší často po porodu poradnám, někdy je i navštěvují. Ze svých pocitů vyjadřují především jeden – že jsou šťastné, že se tak rozhodly, že i toto své dítě milují jako všechna ostatní a že se stydí samy před sebou, že se kdy mohly vůbec něčím tak hrozným zaobírat…

Člověk je totiž víc, než jen pouhý rozum. Ne vyhrožovat paragrafy, nutit a racionálně přemlouvat, ale ukázat té už k potratu rozhodnuté na obrazovce ultrazvuku, že je to člověk. Že už si cucá prst, dělá kotrmelce, kope tenkým nožičkama a čurá do plodové vody. Jak často už se mi těhotná rozpustila v slzách, když její ještě nenarozené dítě vystoupilo tím zázrakem techniky z anonymity jejího těla a byla mu tak dána šance, které okamžitě využívá každé novorozeně – ovlivnit přímo to nejlidštější, co člověk má, totiž duši. A ta se vzpříčí a rozhodne pro život, a já nezažil ani jedinou, která by mi to přišla vyčítat…

RESUMÉ: Jaká je tedy neokonzervativní koncepce postoje k problematice umělých ukončení těhotenství? Dovolil bych si ji shrnout do čtyř bodů:

1. Zprostředkovat vědomí, že nenarozené dítě je člověk, a to od samého počátku. Že je správné a nutné je chránit, že má práva přinejmenším tak jako těhotná, ba dokonce závažnější: právo žít. Motivovat především pozitivně, obrazem, filmem, zvukem – že je to malý bezbranný človíček a zbabělost nás velkých, řešit si svoje pohodlí tak strašně jednoduše – zabíjením těch nejslabších.

2. Zabraňovat nechtěným těhotenstvím, protože toto je v drtivé většině případů jádrem problému. Snažit se o to, aby ani jedna jediná žena nemusela vůbec přijít do tohoto někdy skutečně strašného konfliktu svědomí, aby se musela rozhodovat mezi životem a smrtí svého dítěte – ani jedna Sofiina volba! Jde samozřejmě nejen o osvětu, včetně výuky na školách, ale především o problém antikoncepce, kde vidím dosti významný posun od stanoviska klasicky konzervativního. Já jsem totiž pro všechna opatření, pokud působí před tím, tedy před oplozením.

   Je mi líto, ale pokud vycházím z člověka a jeho vzniku oplozením, nejsem schopen postavit naroveň jeho zabití a zabránění jeho vzniku; jinými slovy, neodmítám antikoncepci, zabraňující početí. Křesťanská etika zná jen jednu metodu, zdržení se styku, neboť zapovídá jakoukoliv činnost, která by oddělila od sebe akt pohlavní od aktu stvoření, tedy oplození. Nejen, že to platí v době, kdy kněží a biskupové diskutují o zrušení celibátu a hrozí tedy stav, kdy prostým věřícím se ukládá břímě už téměř nesnesitelné. Takový požadavek, ať mravně jakkoliv pochopitelný, ukládá stále více těm, kdo jsou na této straně, a odpuzuje o to víc všechny ostatní.

   A navíc je připouštěná metoda antikoncepce (počítáním ‘plodných a neplodných dní’) sama také jakousi ‘činností’, která možná přesně podle litery ‘neodděluje’, ale přece jen příliš manipuluje… Nejsem osobně schopen vidět zde principiální rozdíl od stavu, kdy žena bere antibabypille, nebo snad se nechá sterilizovat. Snad mi Bůh odpustí, ale zabránit početí není zabití, kterým je ovšem jak nitroděložní tělísko, tak i ‘pille danach’, tedy hormonálně vyprovokované krvácení po možném oplození.

   Zde se tedy otevírá pole pro kompromis tradičně konzervativního s rozumně liberálním: sebeurčení ženy, ano, samozřejmě, ale před tím! Vždyť přece už skutečně nejsme ve středověku, těžko někdy ortodoxně konzervativním oslabit tento argument protivníků. Na druhé straně: nejsme ve středověku, kdy žena neměla pro své sebeurčení nic. Dnes toho má na vybranou, stačí jen vědět, myslet na to, starat se a používat. Jak elegantní, podrobit se po vyplnění své touhy po dětech desetiminutovému zákroku, který je stoprocentně spolehlivý, nemá žádné vedlejší účinky a celý problém řeší navždy a pohodlně, možno nadále zapomenout – pelviskopická sterilizace přerušením vejcovodů. Zde nejde naprosto o nějakou ‘propustku’ do nevázané sexuální promiskuity, však kdyby šlo jen o to, koho už dnes od ní odradí jen pouhý strach z nechtěného otěhotnění? Jde o to, že žena a muž po zralém uvážení získají jistotu, že nebudou nikdy muset rozhodovat o životě nebo smrti vlastního dítěte.

   Tím se ovšem také lehce odpoví na nejznámější argument zastánců potratářství na přání – ‘mé břicho patří mně!’. Ale ano, samozřejmě, ale nejen břicho, celé tělo včetně mozku, račte ho tedy, milostivá, používat! Jak se jen to slavné sebeurčení vždy vynoří na povrch, silné a nafoukané, ale vždy až potom, když jde o zabíjení, nikdy předtím, když jde o to nenechat k němu dojít. A pro pány to sebeurčení platí rovněž, neb jsou to oni, kdo se tak často vykroutí z odpovědnosti za jakékoliv rozhodnutí, když už přímo nevydírají ‘nutností’ zabití. Nechají ‘v tom’ ženu tak strašně samotnou, ačkoliv to dítě je přesně tolik jejich, jako její.

3. Teprve na místě třetím je ta často přeceňovaná otázka sociální. Myslím, že jde hlavně o problém odpůrců potratů, kteří utíkají na toto ‘vedlejší pole’, zavírajíc oči před faktem, že jde ‘pouze’ o těhotenství nechtěná. Co také na to poradit, pokud musím cítit povinnost zastávat názor, že nechtěná těhotenství prostě existovat nesmějí? Jistěže nutno pomáhat rodinám s dětmi, jstěže není nikdy dost finančních a jiných podpor pro ty, kdo skutečně váhají nad životem svého dítěte z obav z chudoby. Ale člověk je neopakovatelná individualita v centru dění, nikoliv hříčka determinovaná sociálním okolím! Jak vysvětlit, když bezdětní manželé přijedou do poradny v porsche, madam natancuje v norku a krokodýlích střevíčkách, aby mi perfektně ‘dokázala’, že jsou oba sociální případi? Ano, oba pracují, mají dům, dvě auta a leccos dalšího, ale mají dluhy, hypotéky, tohle platí tam a tohle tamhle, a tím nemají na život měsíčně víc, než sociální minimum! Do toho dítě?! Nemožné! Vyškrabat!! V tomto případě vyšlo najevo, že manželé měli za několik měsíců objednané safari v Keni a tam přece milostivá nepojede s břichem! Dítě, no, to vlastně ano, ale ne teď, teď to safari, takže ‘to’ vyřídíme a další bude v zimě na cestě. Jednoduché, ne? A zdaleka ne tak výjimečné jak se zdá.

   Jak vysvětlit, že žije rodina s pěti dětmi skutečně nuzně, ale je-li šesté na cestě, nenapadne je ani ve snu, že by s ‘tím’ měli něco udělat? Přijmou je s radostí a pokorou – a budou odměněni, o tom nepochybuji. Není ale mezi námi na místě, promluvit potom s touhle dobrou duší, že stačí malinká operace, deset minut, bez jakýchkoliv škod a budou si moci vydechnout? Už navždy beze strachu, že snad bude brzy na cestě i sedmé…?

   Sem patří i problematika adopcí. Jakékoliv hraní na ‘sociální případ’ ovšem nefunguje, jestliže poradna nabídne po porodu okamžité zprostředkování adopce, která učiní šťastnými nejméně tři: oba nové rodiče, kteří většinou čekají několik let, a dítě, hýčkané jako v bavlnce. A snad koneckonců i matku samotnou, neboť mnoho se jich nevpořádá ani za celé roky s myšlenkou na své zabité dítě. Jak často lze ale slyšet: ‘Cože, vynosit dítě pro cizí lidi?! Nikdy!’ Inu dobře, tedy raději zabít? Hluboká úcta je na místě před každou ženou, která v této svízelné situaci rozhodne proti vlastnímu pohodlí toho tak ‘lehkého’ řešení a rozhodne dát dítě po porodu k adopci. Nunto před ní smeknout, a ne se na ni dívat přes prsty, jak je dnes ještě příliš často zvykem.

4. Nakonec, ano, nakonec, protože je-li něco jasné, pak to, že problém tak komplexní nemůže být vyřešen jen trestním zákonem, tedy nakonec stojí zákon, jako základna ze které vyrůstá vědomí odpovědnosti pro ty, kteří nemají sami v sobě tolik, aby jej nepotřebovali. Pokud bude zákon tak superliberální, jako každé ‘lhůtové’ řešení, nebo jeho obejití přes německou okliku pseudosociálnosti, nebude – ve společnosti vysoce sekularizované a na troskách mravních hodnot – žádného podnětu alespoň usilovat o vědomí, že nejde o ‘přerušování těhotenství’, ale o zabití člověka.

Nenarození musí být pod ochranou zákona. Jako výjimka by měly být připuštěny případy ohrožení života těhotné jako medicínská indikace lékařem, a po poradenství velmi řídké případy indikace eugenické a etické. Jakkoliv zabalená ‘sociální’ indikace je nepřípustná a už vůbec ne jakékoliv ‘lhůtové’ řešení. To je skutečně ‘zákon’ hodný socialismu, vyjmout člověka v nějaké lhůtě z ochrany zákona a přenechat jej volnému zabití.

O názoru na důstojnost člověka v tomhle nelidském zřízení svědčí už používané názvosloví, při kterém odvyklému vstávají vlasy na hlavě – ‘přestárlí’ a ‘přerušení těhotenství’! Jakoby snad ocelovou kyretou ‘přerušené’ těhotenství, spočívající v rozdrcení, roztrhání a odstranění lidského plodu, mohlo ještě někdy pokračovat. Těhotenství se tím pochopitelně ukončí, ale i to jen ‘uklidňuje’ svědomí, zatlačením nepříjemného z vědomí do podvědomí. Že se cosi děje s těhotenstvím, je přece jen sekundární! Lidsky prostě a jednoduše jde o zabití člověka.

Jakou pozici k této problematice která společnost zaujme, je neklamným indikátorem toho, jaká je. Zde se jako v mohutném ohnisku koncentruje onen ‘konsens společné zkušenosti’ Edmunda Burkeho, ta pouhým rozumem nezachytitelná esence lidských společenství a jím vytvořeného státu. Podle toho, jak na tuto otázku odpovídá, se v něm také žije.

(prosinec 1990)

Č. 5-6, 1991 – č. 7, 1992: Hvězdné hodiny Evropy

Tento dvanáctidílný seriál vyšel jako kniha faktografie nově roku 2019 pod titulem:

Dvanáct zastavení dějin

v nakladatelství Šimon Ryšavý, Česká 31, 602 00 Brno, ISBN 978-80-7354-203-0

Možno objednat na books@rysavy.cz

Č. 7, 1991, str. 54: Edmund Burke a konzervatismus

Chtěl bych reagovat na přednášku o podstatě konzervatismu a úloze Edmunda Burkeho profesora Davida Regana (a diskusi po ní), která byla publikována v Proglasu 3-4/1991 v rubrice Konzervativní myšlení. Myslím, že je zde na místě poopravit dojem, vzniklý jeho názorem na vztah konzervatismu a náboženství, a to především proto, že se vztahuje k Burkemu.

Celkově s jeho pojetím konzervatismu možno souhlasit, i když trvalý akcent na ‘konzervatismus jako filosofii změny’ je přece jen trochu matoucí. Pochopitelně byl logický v tehdejších podmínkách úplné neznalosti problematiky a za běžného trvalého očerňování konzervativců jako ‘reakčních zpátečníků’ a udržovatelů starého za každou cenu. Samozřejmě je praktický výsledek konzervativní politiky Británie 80. let impozantní a já se naprosto necítím kompetentním posuzovat správnost názoru profesora Regana o ateistech mezi konzervativci na pozadí dnešní anglické skutečnosti.

Musím však zasáhnout do této problematiky tam, kde se vztahuje k Burkemu. Nechci unavovat citáty a případné zájemce odkazuji na PROGLAS 9/90, ale zde musí být řečeno: vztah konzervatismu a náboženství je naprosto zásadní, primární a esenciální – zcela jistě u Burkeho. Celé jeho odmítnutí rozumářství osvícenců (a teprve druhotně samozřejmě i jeho důsledku, Francouzské revoluce) stojí pevně na náboženské víře, jejím významu v životě člověka i v organizaci státu. Já bych úplně řekl, že Burkův konzervatismus není nic jiného, než do filosoficko-politického slovníku přetavená náboženská víra.

Všechny tři důvody jeho odmítnutí Francouzské revoluce uvedené profesorem Reganem jsou správné, ale ten nejdůležitější chybí: byla zbytečná, troufalá, špatná a zločinná především proto, že byla ateistická. V naprosto radikálním vytržení člověka z jeho víry vidí Burke hlavní nebezpečí a nepochybný budoucí zmar všech snah revolucionářů: ‘Člověk je ve své přirozenosti tvorem náboženským. Kdo náboženství zavrhne, musí se třást, že jeho místo zaujme nějaká surová a zkažená pověra, neboť úplné prázdno lidská mysl nestrpí’, říká (zkráceně) Burke a je to moudrost věčná, dalšími dějinami proto bohužel tak oslnivě potvrzená. Jako se chytili osvícenci své svaté víry v rozum, chytili se pozdější socialisté své víry v rasovou nadřazenost nebo víry v třídní spravedlnost. Co jiného to je, než zkažené surové pověry, vetřelé do srdcí vyprahlých, zbavených té skutečné Víry?

Otázka po vztahu konzervatismu a náboženství také zcela symptomaticky v diskusi zazněla a je zajímavé, jak pan profesor Regan odpověděl: totiž jako typický liberál – každému jeho, jen když tutéž svobodu druhého neruší – a nevztáhl se k Burkemu jako tolikrát předtím. To totiž s dobrým svědomím nemohl.

Kdybychom převzali konzervatismus přesně podle profesora Regana – z tajného semináře v Brně roku 1985, to jistě nutno mít na paměti – nemohli bychom se vyhnout dvěma těžkostem: za prvé oddělit se od liberálů, pro které mnohem lépe sedí většina toho, jak profesor Regan definuje konzervatismus. Zcela krátce – jako důsledný pragmatismus, teorii změny na základě stávajícího a hlavně ono typické: ‘Nejvyší cíl nebo smysl života není vlastně otázka, kterou by se konzervatismus snažil řešit’. Přímo ovšem ne a rovněž je pravdou, že konzeravtismus je antiutopie a přímo programové odmítání uskutečňovat nějaký abstraktní ideál. Je to vztažení se k živé skutečnosti, přirozenosti člověka a jím vytvořené společnosti.

Možná se zdá, že jde o spor o císařovu bradu a v moderní politice především anglického konzervatismu je tomu skutečně tak. Zde je už po dvou stoletích proces ‘ztavení’ rozumně liberálního s tradičně konzervativním dokončen v onen dnešní moderní a tak přitažlivý neokonzervatismus. Ale: kdo se odvolává k Burkemu, musí tuto diferenciaci provést, pro něj byla zásadní. Vášnivě se bráním myšlence být jako konzervativní házen do jednoho pytle s ‘liberály’ typu Dienstbierů a Rychetských.

Za druhé: rád bych se byl tehdy zeptal pana profesora Regana, jak by rozlišil podle své definice v onom perfidním matení pojmů, v používání ‘konzervativních’ pro různé Ligačovy a Puga; k označení nejortodoxnějších komunistů, které nemá rád dokonce ani Spiegel a New York Times. Vždyť oni dnes skutečně jsou proti své vlastní někdejší utopii, pro malé a pragmatické změny při zachování současného stavu, pro udržování ‘pořádku a práva’, proti revoluci, která by je smetla a podobně. Bojím se, že by odpověď přivedla pana profesora poněkud do úzkých.

Pugo a spol. jsou pochopitelně pouze zabednění reakcionáři a nikdy ne KONZERVATIVNÍ v tom jediném pravém smyslu. Tato odpověď je jasná každému kdo ví, že základem konzervatismu je víra v Boha a jeho věčný řád přírody i lidské společnosti.

Konzervatismus jiný, bez tohoto základu jaksi ‘ve vzduchu visící’, není hoden toho jména – především pro toho ne, kdo uznává Edmunda Burka za jeho duchovního otce.

Č. 5-6, 1992, str. 37: Německo v roce dva

Český úděl ve středoevropském prostoru je už téměř půldruhého tisíciletí – a bude i nadále – určován především ve vztahu k Němcům. Právě poslední čtyři desetiletí socialismu zvýraznily, že radikální popření této orientace a přimknutí k Východu (včetně podprahového panslavismu, který byl celou tu dobu tichým společníkem pseudointernacionalismu ‘tábora míru a socialismu’) vede do propasti. Do marasmu mravního, politického, ekonomického, ekologického a sociálního, z něhož se vyhrabat bude trvat desetiletí (jak zde jen v češtině vyjádřit myšlený plurál?), přičemž není nijak zaručeno, že se tato cesta vydaří. Návrat do Evropy vede tedy nejen tam, kam jsme vždy patřili, nýbrž i přes ty, s nimiž nás od úsvitu našich dějin svazovalo nejtěsnější a tak rozporuplné sousedství. Německo v roce dva po svém ‘znovuspojení’ je snad tématem právě dnes významným.

Je až téměř nepochopitelné, jak nepřipravená byla německá politická elita – u občanů to snad tolik nepřekvapuje – na to, co se odehrálo od poloviny roku 1989 a vyvrcholilo ‘německým sjednocením’, přesněji přistoupením bývalé NDR k Základnímu zákonu (což je detail velmi významný!) dne 3. října 1990. A je asi ještě překvapivější, jak dobře se s celým procesem při té nepřipravenosti vyrovnala, čímž nechci ovšem popřít, že starostí a potíží je až nad hlavu. Vřele však doporučuji všem pozorovatelům německé politické scény takříkajíc ‘zvenčí’, mít neustále na paměti nejvýraznější rys mentality dnešních Němců, shrnutý v krátké větě: ‘blahobyt, to je cesta od chudoby k nespokojenosti’.

Přestože sjednocení připadlo do doby vlády liberálně-konzervativní koalice, má na této nepřipravenosti zcela zásadní vinu německá levice. Vše začalo už nejpozději v polovině 60. let, kdy po velké koalici (1966) nastoupila roku 1969 koalice socialisticko-liberální a zahájila radikální změnu původně antikomunistické politiky ‘vnitroněmeckých vztahů’ (čímž byl myšlen poměr k tzv. ‘NDR’) poválečné Spolkové republiky. Zde bych chtěl s nostalgií vzpomenout politiky tehdejší levicové opozice, kteří Adenauera /v/ této oblasti bezvýhradně podporovali, např. Kurta Schumachera, předsedu SPD, který na rozdíl od všech Fierlingerů nikdy nepodlehl komunistickému vábení. Tehdy bylo možné brát levici i vážně, jako ‘vládu v přípravě’, dnes – se všemi těmi Lafontainy a Engholmy – je to nemožné.

Přišla tedy Brandtova a Genscherova ‘Ostpolitik’, podporovaná bývalým komunistou Wehnerem a ‘experty’ typu Egona Bahra. Pod praporem ‘zlepšení životních podmínek’ pro obyvatele NDR docházelo nejen ke stále těsnějším kontaktům ‘obou německých států’, ale i k rozmělňování a otupování odporu Spolkové republiky k nelidskému režimu východoněmeckého socialismu. Ten však až do svého konce neustoupil ani o píď od agresivních plánů likvidace demokracie Spolkové republiky, zvaných ovšem ‘boj proti imperialismu’. Prý snad tyto kontakty s Honeckerem přispěly k emancipaci místních bojovníků za práva, namlouvá nám dnes ta stejná levice. Inu, jak a kolik, rozhodnou jednou historikové, v každém případě se však ideově lišili a liší tito bojovníci za jiný socialismus od Honeckerů jen velmi nepatrně.

Když odstoupil Brandt kvůli superšpiónovi ve vlastním úřadě a nastoupil Helmut Schmidt, vše jen zintenzivnělo a každý, kdo poukazoval na nelidskosti socialismu a žádal vytrvat v idejích Základního zákona, byl okamžitě umlčován jako ‘revanšista’, ‘věčně včerejší studenoválečník’ a ‘odpůrce mírového dorozumění’ těmi, kdo se na podzim 1989 tak hlasitě divili – ‘kdo by si jen pomyslel?!?’… Inu, mnozí pomysleli, jen je v orgiích helsinských radovánek nikdo neposlouchal.

Krach Schmidta v roce 1982 byl jak známo vyvolán posunem jeho SPD doleva. Vedeni lafontainovskou klikou a nadšení hnutím ‘Zelených’ – které bylo vždy a výhradně jen proti americkým raketám – odmítli následovat svého kancléře, autora vynikající myšlenky dozbrojení NATO raketami Pershing, které pak provedl Kohl a které bylo, jak rovněž už snad všeobecně známo, spolu s SDI Ronalda Reagana skutečným začátkem konce sovětského impéria a pramenem svobody středovýchodní Evropy.

Tehdejší změna německé politiky, tak výrazná v obraně, ekonomice a finančnictví, se však bohužel na půdě vnitroněmeckých vztahů nekonala. Nová vláda sice nepodlézala betonovým hlavám ve východním Berlíně tak nechutně, jak to nadále činila levice, teď už v opozici, ale o nějakém návratu k jasnému stanovisku 50. let nemohlo být ani řeči – bohužel, tehdy totiž byly připraveny přesně vypracované plány pro případ sjednocení. Přišlo však, když už se s ním téměř nepočítalo. Kohl přijal Honeckera v Bonnu a sám FJS zprostředkoval NDR miliardový kredit. Dnes jsou to hlavní argumenty levicové kritiky. Ano, byly to politické chyby, ale pod velmi silným tlakem opozice, která má ve srovnání s touto třískou v oku protivníka celé trámy v oku vlastním.

A navíc – jeden důležitý rozdíl mezi oběma tábory zůstal až do konce: když už to nečekané, téměř za nemožné považované sjednocení přece jen nastalo, vláda a velká většina občanů je přivítala s radostí. Levice však byla šokována a posléze jasně odhalena jako ze sna probuzený snílek, jemuž se zhroutil svět vysněného a přes všechny chyby přece jen toho lepšího, protože socialistického, zřízení. Jen menšina SPD sjednocení přivítala, veřejné echo bylo pak spíše zdrženlivé.

Rozpolcenost pocitu německé levice nad sjednocením dodnes přetrvává. Navíc se rozšiřuje i do kruhů konzervativních; kupříkladu církve (především evangelická) mají vlastního másla na hlavě na celé roky požehnaně. Ty dva roky jsou tedy hlavně nepřehlednou řadou frustrací a zklamání pro stále větší okruh německého obyvatelstva. Ovšem opět, neradno zapomínat – u Němců je ‘Stimmung’ vždy horší než ‘Lage’.

Nejsmutnější na dnešní politické situaci je vlastně Kohlova nenahraditelnost; jeho tak oprávněně kritizovatelná politika má totiž jako alternativu pouze nepředstavitelný chaos a propad celé společnosti, měla-li by přijít k moci dnešní německá levice. Kritika z její strany znamená téměř vždy (pokud má vůbec vlastní návrhy) jen něco mnohem horšího, než o co se snaží váhavý a nerozhodný Kohl.

Když se v listopadu 1989 zhroutila Zeď a lidé slavili to skutečně lidské znovuspojení, vymyslela šokovaná levice jako první slogan ‘nur nicht bevormunden!’; že přes celé zhroucení nemůže být ani řeči o nějakém revanšistickém sjednocování. Ti ze západu (co ještě včera jezdili vesele na hony s dobrým kamarádem Erichem), spojeni s těmi z východu (co vlastně chtěli jen ten lepší socialismus, co pouze Erichové trochu pokazili), chtěli rychle ‘zachraňovat identitu druhého německého státu’. Kdo si ještě dnes vzpomíná na odvážná tvrzení těchto kruhů, že jen další existence obou je zárukou míru a stability ve střední Evropě?

Bylo třeba masových demonstrací a volání ‘wir sind EIN Volk’, které nebylo naprosto nacionalistické, ale výsostně a až zoufale politické, aby se Kohlova vláda rozhoupala až k úspěchům ve východoněmeckých volbách a nakonec poměrně rychlému sjednocení. A to bylo ve skutečnosti naprosto vynucené z objektivních důvodů. Kritika Kohla za ‘přílišný spěch’ nebo ‘podněcování’ ke sjednocení je naprostým nesmyslem. I on jen kanalizoval ohromný a dravý proud, jímž byl nesen jako všichni ostatní.

Naopak, mám za to, že oprávněná kritka Kohlova způsobu sjednocení, velmi menšinová bohužel, přišla z opačných pozic. Sjednocení mělo proběhnout mnohem rychleji, měl to být skutečný ‘Anschluss’, který dodnes velmi neoprávněně levicová kritika vládě vytýká. Žádné hrátky na ‘novou NDR’, nové volby do ‘svobodného parlamentu suverénní NDR’, machinace s penězi a zbytečné pseudosmlouvy. ‘Chcete k nám? Dobře, přistoupíte k Základnímu zákonu podle článku 23, dne toho a toho, se vším všudy. O zbytek se postaráme (jako se staráme stejně!), neboť od této chvíle platí pro vás naše zákony se vším všudy.’ Bylo by to bývalo nejen jednodušší, ale hlavně mnohem levnější.

Ale kdepak. Nejdřív musel/a/ přijít jakási ‘měnová unie’ k 1. 7. 90, která nás stála – jak se právě dnes začíná odhalovat – jenom na kriminálních machinacích (převody východní marka/směnitelný rubl/západní marka) nejméně 8 miliard DM, těch tvrdých, skutečných. Byla to Kohlova dobrotivá vláda, která svým neskutečným gestem teprve vytvořila postkomunistické milionáře v tvrdé měně – výměna, ať už v jakémkoliv kursu (a on byl většinou 1:2!!!) byla naprostým nesmyslem. Východní marka byl pouhý papír, nic, ‘monopolygeld’. Nikdo neví, kolik miliard jich ještě ‘suverénní’ vláda NDR za první půlrok 1990 dala natisknout. Ale ani tisknout nemusela, kdejaké obskurní konto kdejaké včera ‘založené’ organizace, se třeba stamilióny pseudomarek, se přes noc mávnutím kouzelného proutku proměnilo v tvrdé marky. I když jen na polovinu, stačilo to.

Další holou zbytečností bylo horečné vypracování ‘spojenecké smlouvy’ mezi státem a ‘jakostátem’, připravujícím svůj zánik v okamžiku, kdy smlouva vstoupí v platnost. Odvolávají se však na ni dodnes s úspěchem všichni skuteční výherci sjednocení, staré struktury socialismu, které si velkoryse mohou ponechat nakradené domy, pozemky a majetky, sebrané ‘uprchlíkům z republiky’ a jiným nepřátelům režimu. Prý z ohledu na Sovětský svaz byly touto smlouvou vyjmuty z restituce právní akty z doby před rokem 1949 (vznik NDR). Rok a něco po této smlouvě přestal Sovětský svaz existovat a vy můžete hádat, jestli dnes německý demokratický a právní stát vrací kdysi ‘rozkulačený’ majetek bývalým vlastníkům. Správně, nevrací, smlouva je smlouva. Člověk se až musí divit, že v celém tom hysterickém českém rozhořčení nad sudetoněmeckým problémem (při nové čs.-německé smlouvě) nezazněl ten jediný správný argument, který by i CSU okamžitě umlčel: ‘Jak můžete chtít po nás nějaké vracení majetku, když nejste schopni nebo ochotni ho vracet svým lidem sami?!?’

Už v roce 1990, ale především po Kohlově prosincovém vítězství, začal neslýchaný přesun peněz do ‘nových spolkových zemí’ – jen pro rok 1992 asi 140 miliard DM. Ale jen z jedné pětiny na investice, zbytek se spotřebovává na nejrůznější formy podpor, přeškolování, platů za nicnedělání a všelijak jinak kamuflované nezaměstnanosti. Vděku se vláda pochopitelně nedočká, ani na východě, kde je to málo (oni se totiž srovnávají se svými západními bratry a nikoliv logicky správně se svými bývalými ‘bratry’, co s nimi ruku v ruce budovali 40 let socialismus a opěvovali zářné zítřky), ani na západě, kde je to až moc, neboť někde se na to pravda ušetřit musí. Levice přitom chytře na východě volá po co nejrychlejším vyrovnání životní úrovně a na západě nadává na vysoké výdaje a dluhy.

Mentalita Němců obou částí se mnohdy podobá absurdnímu divadlu, tady by se Havel teprve vyřádil. Nutno zde ovšem žít mezi nimi, neboť je to úplně jinak, než namlouvají zveřejňovatelé mínění ve všech těch různých Špíglech (pravopis prosím redakci ponechat jako politickou narážku).

Východní Němci ve skutečnosti chápou, jak obrovskou pomoc dostávají, je jim to ale trapné. Rádi by sami udělali víc, ale jednak neví jak na to, což je úplně pochopitelné po 40 letech socialismu, a jednak ani moc nemohou – obklopil je přece supersociální stát nejpokročilejšího postkapitalismu a žádný levicový pisálek to v manchesterské vykořisťování nepřetvoří, i když se snaží.

Tady se už dnes skutečná liberální aktivita a dravost vážně moc nenosí. Východní Němce však velmi zraňuje časté urážlivé krčení nosů Němců ze západu – ‘my jsme si to tady vystavěli v potu tváře vlastníma rukama, tak dělejte taky, snažte se a přestaňte pořád naříkat!’ To říkají prosím ti, jejichž rodiče (popř. prarodiče) to tu vystavěli vlastníma rukama.

Největší frustrace a apatie v nových zemích pochází pak z nedostatečného vypořádání se s bývalým režimem a jeho protagonisty, v tom je velká podoba v celém bývalém ‘Ostbloku’. A právě v demokratickém Německu, které by přece mohlo, kdyby chtělo, je nejneuvěřitelnější, jak dobře se zabydleli staří soudruzi v novém kapitalismu. Jsou z nich nadále ředitelé, nadřízení, úředníci státní správy, noví podnikatelé. Jen ti nejzkompromitovanější prokurátoři a soudci byli odstraněni, ale jsou z nich většinou soukromí advokáti, takže si určitě nepohoršili. Jinak je denní zkušenost v pěti nových německých zemích skoro stejná jako mezi Aší a Hodonínem.

Čím to, že má spořádaný právní stát takové potíže zúčtovat se socialismem? Nejde jen o Ericha Honeckera, na jehž /ob/žalobu potřebovala berlínská justice přes dva roky (!). Ani SED, ani sama Stasi nebyly prohlášny zločineckými organizacemi, ale pořádají se hony na kdejakého agentčíka, co možná kdesi kdysi něco na někoho donesl. Supergauneři však vystupují v televizi, píší knihy a dávají interview za statisícové honoráře; Schalck-Golodkowski bydlí dokonce ve stejné vesnici jako já, jednou už jsem ho potkal, když jsem byl venku se psem. Vypadal dobře, jen co je pravda, stejně jako třeba Krenz, ale ten kdesi aspoň dostal při předčítání své nejnovější knihy od bývalé politické vězenkyně po hubě. Je to prostě perverzní, snad to jednou chytří historikové a politologové objasní.

Mentalita Němců ze Západu je pak vytvářena především kolosální neznalostí, nezájmem a neschopností představit si do důsledku těch 40 let života v socialismu. Ve své velké většině své nešťastné ‘Landsleute’ litují, jsou připraveni jim pomoci, ba dokonce se i (trochu) uskrovnit. Jsou však vystaveni neustálé drtivé propagandě levicových médií (to jsou zde všechna, která neplatí za bulvární), která nevynechají jedinou možnost, jak zasít nové nesváry a udržet onu ‘zeď v hlavách’ co nejdéle.

Nejlepším příkladem je poslední stávka ve veřejných službách, vůbec největší za celou historii Spolkové republiky. Její absurdita je tak typická, že si dovolím ji na závěr trochu detailněji nastínit.

Především je nutno říci, že zvyšování platů je v Německu naprostá samozřejmost. Starý tarif trvá většinou rok, někdy o něco déle, a o tom, že se potom platy zvýší se naprosto nediskutuje. To platí nejen pro prosperující oblasti hospodářství, tam je to koneckonců pochopitelné a správné. Vydělá-li Daimler-Benz nebo Deutsche Bank za rok pár miliard, je jenom správné, aby se po odečtení nových investic, sponzorování umění a zaplacení daní o ten zbytek rozdělili majitelé (několik tisíc akcionářů) a zaměstnanci. Platí to i pro odvětví, která chronicky prodělávají, jako jsou třeba severoněmecké loděnice, porýnské a sárské doly nebo Spolková dráha, která rok co rok ‘najede’ prodělek několika miliard.

O čem se diskutuje, hádá a proč se posléze stávkuje, to je vždy jen otázka o kolik se platy mají, mohou, nebo snad musí zvýšit. Japonská solidarita s podnikem, který právě nevydělává, a proto platy se tento rok nejen nezvýší, ale dokonce – se souhlasem zaměstnanců! – sníží, je v Německu naprosto neznámá.

Nejnechutnější je pak hádání a stávkování ve veřejných službách, neboť jde o nevýrobní sféru, placenou z daní a poplatků, a to bohužel nejen Daimlerbenzů, ale nás všech. A navíc jde o citlivé služby (komunální podniky s odvozem odpadků nebo třeba nemocnice) mající dokonce mnohdy monopol, jako pošta nebo dráhy.

Jednání za zaměstnance vedou pouze odbory. Nejmocnější z nich v oblasti veřejných služeb je ÖTV (Öffentliche Dienste, Transport und Verkehr) a vede je žena, Monika Wulf-Mathies. Jelikož ji tohoto léta čekaly volby (k těm se ještě dostanu) a je pochopitelně správně radikální neomarxistická socialistka – alespoň navenek – vyhlásila ÖTV požadavek 9,5% zvýšení mezd. Právě teď! S těmi miliardami nejen do bývalé NDR, ale i do tzv. SNS a všude možně! S těmi dluhy!! (co tak oprávněně levicoví kritikové kritizují).

Každému je jasné, že šlo o čistou ideologii a naprostý ekonomický nesmysl. Za touto nehoráznou sumou, zaplatitelnou pochopitelně jen ze zvýšených daní, se skrýval pouze vztek a správná socialistická závist. Touha trefit Kohla, vládu, buržoazii – a ty chudáky v ‘nových zemích’. Devět a půl! Když zadlužení otřásá důvěrou v marku, kdy úroky dosáhly ještě nikdy nedosažených procent, kdy se hospodářský růst téměř zastavil a inflace dosáhla pro Německo obrovských 4,5%!! Takový požadavek je prostě nehoráznost, to říkám za plného vědomí, ač sám zaměstnanec ve veřejné službě, kterého by těšilo dostat je do kapsy. Jako občan však vím, odkud ten levicí zbožňovaný a do abstrakce vyhnaný ‘stát’ ty peníze vezme: z mé druhé kapsy, odkud je vytáhne zvýšením daní. Rovněž podnikům, čímž sníží jejich schopnost konkurence na světovém trhu a ohrozí budoucí pracovní místa.

To je ta věčná zamilovaná modla levice – přerozdělovat. Dávat, brát, rozdělovat, kupovat si přízeň, samozřejmě za neustálého zvyšování daní, poplatků a odvodů a dělání dluhů. A kolik toho ještě zmizí na cestě mezi všemi těmi přerozdělovači, které musí také někdo platit! Co na tom, že všichni nezávislí ekonomové a finančníci nabádali k mírnému zvýšení platů a zapřísahali ÖTV, ať se spokojí s ‘vier vor dem Komma’. Že jinak hrozí za současné, zcela jedinečné situace (a kdo by chtěl popírat, že německé sjednocení je jedinečná událost – ti, co ho ještě v říjnu 1989 označovali za ‘duchovní znečišťování prostředí’ jako soudruh Egon Bahr?), že se celé hospodářství propadne do hluboké deprese.

Ale kdepak. Stát jako pohádkový dědeček, který může vše, stačí prý jen chtít. Začala jednání, která vede za zaměstna/vatele/ ministr vnitra, spolu s vedoucím sdružení spolkových zemí a vedoucím komunálních zaměstnavatelů. Nakonec zvýšili poslední nabídku na 4,8%, zatímco odbory snížily na 5,4%. Tady se to však zadrhlo, rovněž nový ministr (Seiters) se zatvrdil a odbory vyhlásily tu stejně už dlouho připravovanou stávku.

Šlo už tehdy doslova jen o 0,6% zvýšení platů, což dělá v přepočtu asi 25 DM měsíčně u průměrného zaměstnance. Pro tuto směšnou sumu stávkovaly dva týdny statisíce těch, kterým se nevede ale ani trochu špatně, ve srovnání s až 35% nezaměstnanoctí v některých oblastech bývalé NDR. Mohutná Monika podněcovala plamennými proslovy a navíc vyhlásila, že teď, když už se stávkuje, jde opět o těch původních 9,5%, my už jim to ukážeme! Je to logické, ono ani mnoha odborářům nabylo dobře při pohledech na hromady smetí, tisíce dětí čekajících marně na školní autobusy a zavřené pošty, kde se stejně nikdo nepředře – to vše pro 0,6%. Konečně ale, udělali si předtím hlasování, 90% bylo pro, tak stávkovali. To číslo jen vypadá demokraticky, hlasují totiž jen členové odborů, kteří tvoří průměrně jen 35% osazenstva podniků. Ostatní stávkovat prostě musí, když ta třetina ‘demokraticky’ rozhodne.

Vláda to nakonec vzdala, bohužel, jsou to žabaři. Měla vynikající šanci ustávkovat odbory k smrti podle receptu M. Tchatcherové – stávka byla velmi nepopulární, přes 80% občanů bylo proti ní. Odbory byly především kritizovány za naprostý nedostatek solidarity s novými zeměmi, neboť šlo o zvyšování pouze na Západě.

Po nastalé škodě mnoha miliard DM a všech siláckých řečech skončila stávka přijetím těch 5,4%, co už odbojáři akceptovali i bez stávky. Překypující Monika se svou kamarilou si oddechla a sebejistě předložila vystávkovaný obnos novému hlasování té odborářské ‘základny’. A stalo se něco (pro ni) strašného: ve všech ostatních menších odborech kompromis přijali, jen v její největší ÖTV ho přes 50% členů odmítlo. Oni chtěli stávkovat dál a dostat víc. Navíc nechápali, proč je nemohli mít hned, těch ‘mizerných’ 5,4%, k čemu tedy to všechno vlastně bylo?!? Byla to přece sama Monika Wulf-Mathies, kdo je zapřísahal nutností boje za 9,5% proti ‘vykořisťovatelům’! Oni udělali jednu chybu – vzali ji vážně.

Naštěstí pro nás všechny funguje ta odborová demokracie výborně, kompromis byl i přesto přijat, protože mají ve stanovách, že komise může rozhodnout sama. Celé to nové ex post hlasování je vlastně jen taková šaškárna, která má jen potvrdit, co soudruzi funkcionáři domluvili.

Dva týdny po stávce byl velký sjezd ÖTV. Tak maličkou a scvrklou Moniku Wulf-Mathies jsem ještě neviděl, byl to nádherný pohled. Její plat funkcionářky mimochodem převyšuje 200 000 DM ročně, nepočítaje ovšem vedlejší příjmy, které jsou pravděpodobně vyšší (třeba členství v mnoha ‘dohlížecích radách’, snad se tak česky řekne ‘Aufsichtsrat’). Zajíkavě vysvětlila svým odborářům, že když je žene do stávky za 9,5%, tak musí přece vědět, že je to jen ‘jako’ a nebrat ji tak vážně. Vlastně je za dnešní situace ve skutečnosti těch 5,4% veliký úspěch!

A to má bohužel pravdu. Pochopili to i její odboráři, neboť ji promptně zvolili na další dva roky.

Č. 8, 1992, str. 28: Spojení ano, ‘Maastricht’ ne

Po dlouhých křečovitých bolestech porodila francouzská hora myš. Němci mají pro těch padesát a něco procent souhlasu francouzského referenda k maastrichtským dohodám pěkné slovo: na zdánlivě jednoduchou otázku zda ‘ano’, nebo ‘ne’, odpověděl frncouzský volič jasným a hlasitým ‘jein’. Je to pořád totéž (s čestnou výjimkou prastzaré švýcarské tradice): plebiscity neřeší vůbec nic, ať už všichni ‘superdemokraté’ tvrdí cokoliv.

Toto francouzské tiché ‘ano’ je pochopitelně Pyrrhovým vítězstvím všech nadšenců pro rychlé dokopání Evropy do jejího společného štěstí podle byrokratických vzorců. Šance ‘maastricht’ definitivně pohřbít a začít rovnou vyvíjet novou koncepci byla sice promarněna, ale oslavy nad ‘jasnou a neochvějnou cestou ke spojené Evropě’ jsou jen křečovitým pokusem nepřipustit si vědomí prohry. ‘Maastricht’ už totiž ve skutečnosti mrtvý je. To malinké ‘ano’ francouzského referenda jen opět trochu dále odsunulo nutnost si toho všimnout.

Dánský nesouhlas, mimochodem stejně mrňavý, jako francouzské ‘ano’, je nepřekonatelnou překážkou k přijetí ‘maastrichtu’ v jeho nynější podobě. K tomu je nutná jednomyslnost všech dvanácti zemí, možnost ‘přehlasování’ se právě ‘maastrichtem’ teprve připravuje. Zároveň není možné předložit Dánům v novém referendu (asi v půli roku 1993) přesně tu stejnou smlouvu. Ať to tedy Kohl s Mitterandem popírají jak chtějí, budou jistě nutná nová jednání, a to je moc dobře.

Konečně začne široká a bohatá diskuse veřejnosti a odborníků, která se před ‘maastrichtem’ nekonala, a to je ještě lépe. A bude to v době převládající skepse nad Evropou, a to je vůbec nejlépe. Není nic lepšího pro politický vývoj, než převládající hluboká konzervativní skepse; není nic nebezpečnějšího, než nadšení pokrokářů. Dějiny nás učí, že nejškodlivější je začít uskutečňovat teoretické utopie, sepsané do programů, prohlášení a plánů. Však se jakýsi bruselský funkcionář otevřeně vyjádřil, že ‘maastrichtská smlouva znamená revoluční urychlení sjednocování Evropy’. To už samo stačí, aby konzervativci dostali mrazení v zádech. Veškerý úspěch vývoje posledních čtyř desetiletí v západní Evropě je výsledkem toho, že ničím takovým nebyl.

‘Smlouva o Evropské unii’, přijatá dvanácti státy ES v holandském městě Maastrichtu, je základem jakési nové ‘ústavy’ těsnějšího spojení těchto zemí směrem ke spolkovému státu. Nahrazuje, a to je důležité, tzv. Římské smlouvy z roku 1957. Protože se jedná o závaznou smlouvu podle mezinárodního práva, podléhá ratifikaci všech dvanácti parlamentů. Některé země navíc provedly (nebo plánují) lidové referendum.

Je velmi příznačné, že jako první ratifikovalo Lucembursko a Řecko. Ultrabohatý trpaslík a nejnespolehlivější žebrák Společenství se skutečně nemají čeho bát. Dánové těsně odmítli a Francouzi těsně přijali, oboje však znamená totéž: právem vzrůstající obavy. Nikoliv ovšem ze spojování jako takového – to je a bude přirozeným procesem, nemajícím alternativ. Tady jde o to, jak rychle, jak daleko a podle jakého ‘scénáře’ se má odehrávat.

Na maastrichtské smlouvě je ovšem mnoho dobrého: rozšíření pravomocí Evropského parlamentu, který má získat právo ‘veta’ v oblasti kultury, školství, zdravotnictví, dopravy, vědeckého výzkumu, energie a životního prostředí. Zavedení společného občanství s volebním právem komunálním a ‘evropským’ kdekoliv v zemích dvanáctky. Vytvoření ‘druhé komory’ vedle štrasburského parlamentu podle německého modelu (Bundestag, Bundesrat) jako ‘sněm regionů’ a tím omezení bruselské centralizace.

Problémy se smlouvou jsou ale kolosální.Začíná to těmi přesně předplánovanými časovými úseky. Do roku 1994 (!) má být ukončena (!!) koordinace v oblasti vnitřní politiky a justice, čili zavedení jednotných zákonů vnitřní bezpečnosti. Nechte si to prosím projít před očima: za pouhé dva roky se má zákonně prosadit jednotná představa (mimochodem, která vůbec?!?) o vnitřní bezpečnosti zemí tak rozdílných jako je Dánsko a Itálie (včetně Sicílie), Irsko a Lucembursko, Německo a Řecko. S něčím takovým může počítat jen blázen.

Ostatní plány jsou ještě odvážnější. Za pouhé čtyři roky, tedy do roku 1996, má být definitivně vytvořena pevná politická unie zemí dvanáctky, tedy taková jednota spolužití, že její dnešní představa vyvolává pocit diktatury a omezování svobody. Politickou unii má doprovázet hospodářská unie s tak přísnými kritérii, že je zatím nesplňuje žádná země, ani Německo. Vše pak korunuje roku 1999 měnová unie, což znamená jednu měnu pro všechny a zrušení všech ostatních.

Zde se trochu zdržíme, v Německu je to téma nejžhavější. Hovoří-li zastánci ‘maastrichtu’ o ‘vytvoření jednotné měny do roku 1999’, jde buď o čirou demagogii, nebo nevědí, o čem mluví. Jednotná měna už dávno vytvořena je. Je to ten známý ECU, paritní jednotka všech dvanácti měn, a kdo chce, nic mu nebrání ji používat – jako peníze (např. v Belgii běžné) nebo k jykýmkoliv finančním operacím – vedle své vlastní měny nebi i místo ní. Ve skutečnosti tady jde o to, že od roku 1999 má být tato měna (ať už se bude jmenovat jakkoliv) ta jediná, která bude existovat – jedná se tedy o likvidaci národních měn.

Němci mají naprosto pravdu, podezřívají-li ostatní, především Francouze, že jim v měnové oblasti nejde o nic jiného, než o likvidaci německé marky, popřípadě alespoň její ovládnutí. Přitom ale ani v tom případě by Němci nebyli zásadně proti. Požadují pouze naprostou samozřejmost: aby nová měna spojené Evropy byla ještě lepší, tedy pevnější, než německá marka.

A tady je na místě nejvyšší skepse. Německá marka je bezesporu nejlepší a nejsilnější měna dvanáctky a je nutné se ptát proč. Odpověď, že jen proto, že Německo je hospodářsky nejsilnější, je příliš jednoduchá. Z mnoha dalších důvodů jmenujme jen dva. Jeden je psychologicko-mentální: protože Němci jsou takoví, jací jsou, rozhodně ne lehkomyslní, ale opatrní, dúslední, v určitém smyslu tvrdí a beze smyslu pro humor, zvlášť, když jde o peníze. Zažili v tomto století nejen dvě prohrané války, z nichž se vyhrabali především vlastní pílí a pracovitostí, ale především dvě strašlivé inflace, z nichž ta první v roce 1923 vyhnala dolar na několik bilionů marek.

Jestliže okolní Evropa vyčítá Němcům (co se týče měnové politiky), že jsou ‘fanatici’, má částečně pravdu. Pro budoucí Evropskou unii to ale znamená, že bude-li chtít mít měnu na úrovni německé marky, stanou se řekové, Portugalci a Italové do šesti let (!) přesvědčenými Němci, nebo alespoň bez výčitek, závisti a hlavně kecání přenechají starost o měnovou politiku Evropské unie Němcům.

A to je to poslední, co v současnosti zamýšlejí nejen Řekové, ale i mnohem důležitější Italové, Britové a Francouzi. Tím jsme také u druhého důvodu, který je institucionální. Zatímco ve všech zemích dvanáctky je státní (emisní) banka pouhou součástí ministerstva financí, a tedy plně podřízená vládě, to znamená denním starostem a hlavně oportunitě politiky, je v Německu podle geniálního nařízení Základního zákona Spolková banka naprosto samostatná ve svém rozhodování a poplatná jen jedinému: stabilitě a síle německé marky.

V maastrichtské smlouvě je tato jedinečnost formálně uznána a samostatnost budoucí Evropské banky podle německého vzoru zakotvena. Jak se však Němci velmi oprávněně obávají, prakticky to moc neznamená. Mitterand řekl kupříkladu před referendem zcela otevřeně, že pro něho to nepřipadá v úvahu a budoucí banka bude podřízena politice tak, jako je tomu v zemích dvanáctky. Pro Němce je přitom tato otázka conditio sine qua non Evropské unie.

Kam vede byrokratický dirigismus a potlačování trhu, ukázaly mohutné turbulence Evropského měnového systému (EWS) těsně před referendem. Britská libra a italská lira z něj musely vystoupit, protože byly pod nesmírným devalvačním tlakem, částečně ovšem zapříčiněným spekulací. Jenže proč? Protože jejich pevný kurs, kolísající jen v nepatrném předepsaném rozmezí kolem politicky a byrokraticky dané veličiny, už dávno neodpovídá skutečnosti, ted stavu národního hospodářství a obchodu těchto zemí. Libra i lira byly ze směšně prestižních a politických důvodů především vůči marce silně nadhodnoceny, jak okamžitě pocítil každý německý turista v Itálii a Británii, zatímco důležitý německý export si liboval. Nynější pokles na skutečnou hodnotu – a tu může určit jenom volná tržní směna devíz a nic jiného – je jenom dávno nutnou korelací, která je ovšem dnes o to překvapivější, rychlejší a bolestnější.

Nadávky na adresu Spolkové banky, že tyto turbulence zavinila, jsou neseriózní a nesmyslné. Nejenže nakoupila v několika kritických dnech liber a lir za 60 miliard marek, aby podpořila jejich kurs. Pouhý pohled na fakta ukáže, že ta tzv. ‘politika vysokých úroků’ Německa je opět jenom politickou floskulí – Německo leží spolu s Holandskem na dolním konci spektra, všude jinde jsou úroky vyšší! Je sice pravda, že všude by je bývali rádi snížili, zatímco Němci zvyčovali, ale jednak myjí na krku sjednocení a jednak, jak už bylo řečeno, Němci nejsou principiálně ochotni vykupovat možnou naději na ekonomické oživení zlevněním peněz a inflací. Tady není místo pro populismus, a dlouhodobý vývoj jim dává velmi zřetelně za pravdu.

Nejde však jen o likvidaci německé marky maastrichtskou smlouvou. Jde o spoustu dalších problémů, které zcekla jistě není možné překonat za několik let podle sebelepších plánů, ani kdyby se všichni skutečně snažili, což stejně nebudou. Ještě horší než finance a ekonomika je oblast politická, která je také symptomaticky v maastrichtské smlouvě zpracována nejhůř, šitá horkou jehlou a bez zájmu, jak přesně odpovídá postoji hlavního autora Francie.

Současný text smlouvy o ‘společné vnější a bezpečnostní politice’ je špatný vtip, překypující prázdnými frázemi a vyhýbající se jakékoliv konkrétní definici společných politických zájmů. Už jugoslávská krize ukázala, že dvanáctka není schopna sjednotit ani své řečnění, natožpak činy. Dva opačné póly přitom tvořili ‘nejlepší přátelé’, Francie a Německo. Neexistuje společný projekt východní politiky Evropské unie včetně azylového práva. Francouzské obstrukce v NATO trvale ohrožují stále ještě životně důležité spojenectví s USA, aniž by jen náznakem vedly k formulaci společné obranné politiky; ještě v roce 1992 mířily francouzské atomové rakety krátkého a středního doletu na německá města a vesnice.

Byrokratizace ES je už dnes neúnosná. Jsou-li politikové národních parlamentů a vlád oprávněně kritizováni za velký odstup od svých voličů, není to nic proti bruselské ‘vládě’. Evropská komise je vytvořena politiky jmenovanými národními vládami. Ty sice ještě mají legitimitu všeobecných svobodných voleb, ale vzdálenost těchto byrokratů od voličů je přes dva mezistupně už tak veliká, že naprosto nemohou cítit jejich zájmy a tlak. Centralizace je nepředstavitelná, styl vlády Delorse přímo diktátorský. Zákonodárná hysterie jde do neuvěřitelných detailů, jako je třeba velikost kuličky v píšťalkách Evropského společenství nebo úhel zakřivení banánů, dovážených do zemí dvanáctky.

Chudáci Rakušané ve Společenství ještě ani nejsou, ale už dostali přípis z Bruselu, že v případě přijetí musí přistoupit na jednotné německé názvy zemědělských plodin. Bude konec s ‘Marilen’, už budou meruňky jen ‘Aprikosen’, už žádný ‘Ribis/l/’, jen ‘Rote Johannisbeeren’ a namísto všem bývalým c. a k. poddaným dobře srozumitelných ‘Powideln’ už jen nudný německý ‘Pflaumenmus’. To všechno je v Bruselu nesmírně důležité. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

Co se týče iracionální francouzské kampaně předreferendového zveličování strachu z Němců, šlo o čirou demagogii, vedenou přes všechny oholence v bývalém Německu míru a socialismu. Nejlépe se to projevilo v tom, že tyto pseudoargumenty používaly velmi intenzívně oba tábory. Jedni říkali: podívejte se na ty Němce, jak jsou silní, jak jsou arogantní, jak jsou nebezpeční…, s těmi se přece nemůžeme spojovat do jednoho státu. Druzí naopak říkali: podívejte se na ty Němce, jak jsou silní… jediná šance, jak je zkrotit, je spojit se s nimi do jednoho státu a mít je tak pod kontrolou. Takzvaný nejlepší přítel měl zapotřebí vyhrabávat po čtyřech desetiletích dobrého soužití takovou politickou veteš.

Pro střední Evropu z maastrichtských dohod vyplývá, že její cesta do Evropské unie se odkládá na neurčito – čím jednotnější, homogennější a pevnější Společenství bude, tím těžší bude pro nováčky dostat se dovnitř. Řekové dobře věděli, proč si tak pospíšili s ratifikací…

Co tedy bude následovat? Nejdříve nová jednání, ať už to diplomaté nazvou ‘vylepšením’, ‘dodatkem’ nebo ‘Maastrichtem II’. Celý plán se silně zpomalí, což je elementární nutnost, a možná i rozvolní, což by bylo velmi žádoucí. Jak už bylo řečeno, přirozenému, to jest pomalému spojování nestojí v cestě nic už teď. Harmonizovat už vzniklé je snažší a také správnější než vydupávat jednotu ze země vyhláškami a předpisy.

Jde o to, že Evropa dvanáctky (a dalších) se bude spojovat a integrovat různou rychlostí a v různých stupních. Tam, kde konvergence mentalit, a tedy i hospodářství – které prosím není vůbec nic materialisticky ‘objektivního’, nýbrž jen odrazem lidské duše – a tedy i měn dosáhne určitého stupně, tam dojde i k formálním spojením, vyjádřenýmn zákonem politické vůle. Kupříkladu tři státy Beneluxu jsou v měnové unii s Německem nekonečně blíže než Francie, o Itálii nebo Británii ani nemluvě; a Rakousko ji má už dnes, aniž by bylo členem Společenství.

Domnívám se, že vznikne nejprve základ, krystalizační jádro Evropské unie, které bude víceméně okolo Německa, pravděpodobně i s Francií. V dalším ‘kruhu’ budou státy zbytku dnešní dvanáctky plus dnešní země EFTA – spojené sice liberálním otevřeným trhem, ale s vlastní politickou suverenitou a vlastní měnou. V třetím vnějším ‘kruhu’ budou pak čekatelé středovýchodní Evropy, v první řadě Česká republika (měla by se ostatně jmenovat Bohemia, to má ve světě zvuk, je krátké, pádné a srozumitelné), Maďarsko a Slovinsko, později zbytek, tedy Polsko Chorvatsko a malé státy Pobaltí. To je vše, tady, jak dobře víme, naše Evropa končí. Sem se také možná vrátí (myslím do toho třetího kruhu) hrdý Albion, však proč také ne?

Co vúbec nelze odhadnout, je časový faktor tohoto vývoje, který se bude jistě navíc různě prolínat a nebude lineární. Spojená Evropa několika rychlostí a na několika úrovních, to je realistická předpověď budoucího půlstoletí Abendlandu.

Co bude na východ a na jih od něj, to je ovšem otázka další, jistě neméně závažná.

Č. 1, 1993, str. 22: Ztráta autority, kocovina svobody

Motto:

Svaz teplých v Německu vyzval své členy k masovému podání ohlášek na 19. srpna 1992 v 11 hodin. Po očekávaných zamítnutích je plánována lavina procesů až k Nejvyššímu ústavnímu soudu. Jde o zrovnoprávnění manželství pro partnery téhož pohlaví a změnu současné situace, kdy se za ‘manželství’ stále ještě diskriminačně považuje spojení muže a ženy.

(Zpráva z německého denního tisku)

‘…když ale stojí psáno: Pán stvořil muže a ženu a ne …stvořil dva teplouše…!??’

(Mladý účastník televizní diskuse)

Začátkem poslední dekády XX. století žijeme v Evropě podivuhodného paradoxu. Konfrontace dvou zásadně odlišných státních systémů, dvou různých filosoficko-politických přístupů k člověku a státu, se skončila porážkou a zánikem socialismu, ideologie utopistického kolektivismu a oslnivým vítězstvím liberální demokracie západní evropské (a ovšem severoamerické, což je ale totéž) civilizace. Zároveň však dosáhlo právě dnes toto dítko posledních dvou a půl století vývoje Abendlandu takových hloubek všeobecné krize, že v mnoha zemích začínají otřásat samými základy tohoto, jistě v dějinách nejúspěšnějšího, společenského zřízení.

Vyjádřeno v kostce odpovídá této krizi výrazné zmenšení významu státu. Mimochodem další z předlouhé řady kolosálních omylů marxismu: předpověď ‘ubývání státu’ v socialismu skončila ve všeobsahující státní totalitě, zatímco nenáviděná státní moc kapitalismu se zjevně rozkládá.

Příklady možno zaplnit několik čísel tohoto časopisu, snad tedy jen dva. Sicílie a velká část jižní Itálie jsou pevně v rukou Mafie, zde státní vliv už víceméně neplatí. Soudci vyhozeni do povětří tunou dynamitu, několik dní povinných rétorických cvičení o nutnosti udělat tomuto řádění přítrž. Mnoho desetiletí už však trvající snahy o co největší omezení policie, co nejmírnější justici, co nejpříjemnější vězení pro chudáčky odsouzené vrahy.

Nejde však jen o kriminalitu. V dnešním Německu znamená plán vlády vyslat jedinou vojenskou loď – nikoliv snad do boje, pouze na pozorování efektu mezinárodní organizací vyslovených sankcí proti Srbsku – nejen zvláštní zasedání parlamentu (stálo samo přes půl milionu, neboť poslanci byli už na dovolené), ale především žalobu ze strany opozice před Nejvyšším ústavním soudem.

Nevím, nakolik je možné objektivizovat tuto krizi nezaujatě a neutrálně. Navíc je známo z dějin, že liberální demokracie byla opakovaně schopna přežití a regenerace právě v okamžicích svého bezprostředního ohrožení. V tomto století vytrestala už dvě socialistické diktatury, německou a ruskou, a usvědčila je z omylu nad pohrdáním její slabostí, neschopností a degenerací. Vycházím však ze subjektivních pocitů nad úpadkem této společnosti u tak velké části obyvatelstva západních zemí, že to nelze pominout. Stále silnější nechuť, až odpor ke státu liberální demokracie, se tak zdá být paradoxně v přímé úměře k jejím úspěchům v soutěži s diktaturami.

Konsumismus, sobectví, kriminalita, drogy, ‘vykořisťování’ třetího světa, znečišťování prostředí, mnoho dalších fenoménů se udává a kritizuje jako poruchy liberální demokracie. Drtivá většina této kritiky přicházela však v posledním století – a přichází vlastně dodnes, i když už jen ze setrvačnosti po ztrátě utopie – takříkajíc zleva.

Dnes už se však víceméně prosadila myšlenka, že skutečné vyřešení poruch liberální demokracie směrem ‘doleva’ je NEMOŽNÉ.

Ani socialismus radikální levice, komunistů, která liberální demokracii zrušila (nebo jaksi preventivně nahrazovala) krvavými revolucemi, aby zavedla ‘sociální rovnost, směřující k beztřídní společnosti’, ani sociálnost méně radikální levice, řekněme sociálních demokratů, kteří jen nekrvavě a tím pomaleji šli a jdou stejným směrem, nemohly ‘opravit’ neduhy liberálního státu.

Ten první socialismus jen místo slíbeného rovnoměrného rozdělení bohatství dosáhl nerovnoměrného rozdělení bídy a konečně v dějinách nebývalého marasmu společnosti v celém spektru jejího bytí. Ten druhý, sociáldemokratismus, měl jistě své dějinné oprávnění a smysl, ale zásadně liberální demokracii neprospěl – ani nemohl, byl na ni zvnějšku ‘roubován’ s menším či větším úspěchem, kořenů se však dotknout nemohl. Navíc dnes v nejrozvinutějších zemích svou roli dohrál, sociálnost není a nemůže být /ne/konečná, má své hranice, které nelze překročit – a ty jsou víceméně dosaženy.

Dosažení těchto hranic se projeví odporem lidí k sociálnosti a odklonem od příslušných stran, jak ukázaly volby posledního desetiletí v západních zemích. Je proti lidské přirozenosti, aby podpora za nepracování byla vyšší než plat za práci. Tomuto vývoji odpovídají i vnitřní změny socialistických stran, které se stále více přidávají k tomu, co se nejlépe označuje pojmem ‘levicový liberál’.

Zde jde tedy o analýzu a kritiku liberální demokracie ‘zprava’, ze strany konzervativní. Vycházím ze stavu poloviny roku 1992 v západní Evropě a USA, skutečně detailně znám problematiku Německa jako jeho občan a volič. Kritika z této pozice – aniž by ovšem opouštěla základnu liberální demokracie směrem k jakékoli diktatuře! – je stále ještě řídká, i když jí bohudíky přibývá. Musí být ovšem vedena ‘zevnitř’, kritika západu z třetího světa i bývalého tábora míru a socialismu je příliš často neobyčejně povrchní, málo kvalifikovaná a podmalovaná závistí, která oslepuje. Je často oprávněná, ale vždycky vedle.

Co se týče pojmu ‘liberální’, nutno rozlišovat. V americkém chápání stačí sám o sobě, neboť už má automaticky nádech ‘levicovosti’ za což vděčíme v USA stále ještě silnému konzervatismu. V evropském chápání myslím nutno přímo mluvit o ‘levicovém liberalismu’, máme-li právě tento na mysli. Zde je mnohý liberalismus pod náporem levičáckých útoků stále ještě chápán mnohem ‘konzervativněji’ než v USA, což je také historicky správnější. Chtěl bych zde naznačit, že dnešní levicový liberál je vlastně scestný liberál, měřeno na vlastních ideách, základech a požadavcích.

Ve všech dnešních západních demokraciích se dají zjednodušeně (neboť politických stran, hnutí a směrů je ovšem mnohem víc) vyčlenit dva hlavní tábory dnešní politické scény: konzervativní a liberální.

V USA republikáni a demokraté, přičemž ovšem jsou ti druzí neobyčejně různorodí. Od levicových radikálů typu Jacksona, přes všechny ty Dukakise, Mondaly, Cartery a Kennedy po Clintona, až po demokraty vysloveně konzervativní a pravicové, jako je např. Lyndon La Rouche. Nejtypičtějším fenoménem volebního boje je výrazný posun demokratů zleva do středu – jak logické v době mohutné krize celého systému, když slibované řešení vlevo se rozplynulo v chiméru, kterou vždy bylo.

V Británii toryové a labour, přičemž ti druzí po sérii porážek provedli už druhý personální krok (Smith za Kinnocka) zleva do středu, Kinnock sám byl ten první krok. Díky volebnímu systému živořící liberálové a zelení patří většinově rovněž do liberálního tábora.

Ve Francii koalice RPR/UDF (Chirac a Giscard), strany občanské, a socialisté, opět se zelenými. Zde je ještě u moci levice, ale mele z posledního. Podle průzkumů dosáhla dnes nejnižších procent souhlasu za celou dobu své existence. Její obrana bude v příštím období jistě spočívat v posunu zleva do středu, směrem k Rocardovu ‘sociáldemokratismu’.

Konečně v Německu CDU/CSU a SPD/Zelení. Zde je originálně liberální strana FDP typicky rozštěpena sama v sobě, má křídlo konzervativní (vlastně to tradiční, skutečně liberální) a křídlo levicové, scestně liberální. Nemá tím pádem potíže vládnout s kteroukoli velkou stranou a je také u moci s malinkou přestávkou (1966-1969) čtyřicet let. Vždy jen ‘vysune’ jiné politiky do popředí a zdůrazní jiné části programu, který jako chameleon září všemi barvami.

Troufám si říct, že v dnešní době jasného vítězství liberálních myšlenek a liberální praxe jako základu státu, je v rozvinuté a stabilní demokracii existence ‘liberální strany’ zbytečná. Stejně by tomu mělo být se stranou (nebo dokonce stranami) ekologickou. Jak liberální demokracie jako státní zřízení, tak i ochrana prostředí, jsou tak elementární nutností, že všechny (v tom nejlepším případě obě dvě) strany musí být zásadně jak ‘liberální’ tak i ‘ekologické’. S tím prvním už tomu tak převážně je, s tím druhým pravděpodobně brzy bude.

Strany liberální se svým scestným liberalismem přímo pyšní, i když se třeba z nostalgie nebo oportunismu jmenují všelijak. Nutno si však uvědomit, že i jejich konzervativní politický protějšek už dávno neodpovídá ideálům klasického konzervatismu, jak se mu rozumělo od Edmunda Burka přes Disraeliho až třeba po staročechy nebo šlechtické poslance polského nebo uherského sněmu. Dnešní NEOKONZERVATISMUS je přece už dávno rovněž liberalismem, jen právě – troufám si tvrdit – tím pravým, tradičním a správným.

Došlo zde k výraznému posunu, srovnáme-li dobu Edmunda Burka (zemř. 1797) s dneškem: tehdy klasický náboženský konzervatismus monarchií a tradice šlechticko-selské společnosti, těchto dvou pilířů konzervatismu, proti klasickému liberalismu osvícenských intelektuálů a středních vrstev, měšťanstva, řemeslníků, obchodníků a podnikatelů. Dnes ‘liberalizovaný’ neokonzervatismus, pokračovatel těch dobrých tradic osvícenství, ne proti, ale ve spojení s náboženstvím, proti ‘levicovému’ liberalismu, scestné variantě, popření a často výsměchu liberalismu, navíc silně ovlivněnému utopiemi socialismu.

Ideové východisko státoprávního uspořádání mají oba přístupy dnes už společné. Vždyť který dnešní konzervativec se ještě odváží veřejně argumentovat řádem Boží vůle a náboženstvím člověka jako základnou státního uspořádání, jako Edmund Burke? Dnes je to představa státu jako smluvního společenství občanů, rovných si před zákony tohoto státu, který má povinnost dát svým občanům pevný rámec a chránit je a jejich práva před zvůlí.

Nejčastěji je tento rámec stanoven psanou a slavnostně vyhlášenou ústavou a určován zákony. Moc výkonná, zákonodárná a soudní jsou od sebe odděleny a vyváženy ve svém účinku. Moc je navíc kontrolována i jinými mechanismy: spolky, sdruženími, odbory, veřejným míněním zprostředkovaným sdělovacími prostředky.

Zcela zásadní důležitosti je poznatek, že tato koncepce prakticky vznikla kdekoliv na světě jen na jediném podkladu – na půdě připravené okcidentálním křesťanstvím. Mimo západní Evropu a severní Ameriku se dostala všude tam, kde dnes existuje a slaví své úspěchy, pouze importem v rámci objevných cest a kolonizace. A kdo byl v Singapuru nebo Hong-kongu si jistě povšiml, jakého umocnění se dostalo tomuto výdobytku Abendlandu naroubováním na tisíciletou tradici poslušnosti a úcty k autoritě ve východní Asii.

V zemích svého vzniku však ztrácí liberální demokracie dech. Hle, jaká to pomsta dějin! Liberální stát vznikl na přepevném fundamentu křesťanského náboženství, které popíral a potíral, velmi dlouho bezúspěšně. Déle než století to šlo ‘ze setrvačnosti’ dobře, dnes však, s rozpadem tohoto fundamentu, se zdá zanikat i liberální demokracie. Právě tehdy, když to nenáviděné ‘tmářství’ konečně definitivně potřela.

Na druhé straně nutno ovšem přiznat, k čemuž rovněž dospěla: k naprosto nevídanému, v dějinách ještě nikdy ani náznakem nedosaženému MASOVÉMU blahobytu.

Není divu, že tento vývoj více než dvou století radikálně změnil člověka nastupujících generací, a tím změnil a nadále mění tuto společnost. Největší změnou je bezesporu ztráta náboženské víry, téměř stejně masová, odklon od Boha a prosazující se sekularizace. Z ní pramení zráta autority tohoto fenoménu, na němž nehmatatelně, nezvážitelně, prostě NEHMOTNĚ, stojí lidská společnost od počátku dějin.

Individuální duši, jako přirozenosti člověka, odpovídá politické společenství jako přirozeně lidské, učí nás moudrý Burke. Není žádných přirozených práv člověka od přírody, nýbrž pouze od společnosti, od státu, není jiných práv člověka než občanských.

Jenom zmar, bídu a nekonečné utrpení přinesly romantické simplifikace Rousseauovy, převzaté ovšem lačně marxisty, že přírodní, předpolitické lidské společenství je prý synonymem lidského štěstí. Pohádky o ‘prvotní rovnosti beztřídní společnosti’ byly odjakživa nejen věcně chybné, ale byly i přímým východiskem pro všechny sociální inženýry všech možných socialistů tohoto století, nejdůrazněji patrně u Rudých Kmérů Pol Potova režimu.

Jde o dvojí omyl. Připustíme-li už materialistický výklad a uznáme-li nejprimitivnější společnost (doby kamenné nebo obdobnou) za přírodní, předpolitickou, záhy zjistíme, že naprosto není šťastná. Výzkumy podobných společenství zachovaných až do moderní doby (např. v odlehlých končinách Nové Guineje) dokazují jasně, že jde o společenství lidí těžce stresovaných. Strach, že budu zabit a sněden, jako denní realita, má například za následek výskyt psychosomatických onemocění, takže žaludeční vředy, pro nás přímo synonymum ‘civilizační nemoci’, jsou u lidí těchto společenství neobyčejně časté.

A co více – výzkumy především ukazují, že sen o rovnosti jako základu štěstí všech je i zde pouhou utopií. Ani na tom nejprimitivnějším stupni společenství lidí nechybí hierarchie, dělba údělu a práce, přesné zařazení v rodině, kmeni, společenství. Naopak, zde právě je vztah podřízenosti a závislosti neobyčejně silný a výrazný. Ani stopy po ‘prvotní rovnosti’, ale přesná, doslova ritualizovaná pravidla hierarchie a úcty k autoritě – lidské, ale především té nad ní.

Lidská přirozenost člověka, ať už stvořeného k obrazu Božímu, nebo se ‘sama od sebe’ vyvinuvšího z bílkovinné ‘prapolévky’, je charakterizována několika základními rysy, které jsou věčné. Jedním z nich je přirozená různost, přímo to princip života, jak nás o tom přesvědčuje moderní genetika. Přirozený stav člověka je proto nerovnost a řád lidské společnosti, stejně jako celé přírody, je proto hierarchický. Podřízení a úcta, nadřazenost a pochopení (nikoliv ovšem pýcha) jsou přirozené. Rovnost, a především ta před zákonem, je naopak postulátem vysoce umělým, a zde je myslím jeden ze základních kamenů dnešní krize liberální demokracie, že tento fakt není dostatečně reflektován.

Jeden a půl tisíciletí okcidentálního křesťanství zpracovalo výše řečené dokonale. Úcta před řádem Božím i lidským, který ovšem není ‘výmyslem’ křesťanství ani jiného náboženství, jen substrátem jejich reflexe, byly pramenem přirozené AUTORITY ve společnosti. A tímto pojmem mám na mysli dobrovolné podřízení se, nikoliv vynucené. Autorita jako instituce, ku které se člověk obrací s úctou a vnitřní bázní, protože ji cítí a ctí jako něco, co potřebuje, co mu pomáhá žít a přežít. Autorita, jako vlastnost člověka vzbuzovat ji jaksi ‘vrozeně’, automaticky, nevědomě. Čím to, že známe lidi s přirozenou autoritou, zatímco mnozí z těch, co mají moc, ji nevzbuzují?

Jistěže je podíl násilí na vzniku jak lidské společnosti, tak i autority, neodmyslitelný. Chtěl bych však, aby byla autorita v tomto smyslu chápána jako protiklad moci, moci státu, moci panovníka, vynucované násilím. Po celá staletí působily obě pospolu; jak často bylo snadné žít pod vládou autority, která byla právě proto aautoritou, že nepotřebovala násilí ke své legitimaci, a naopak, jak často musela nová moc sahat k násilí, protože neměla autoritu, o kterou opírala svou moc legitimní vláda předešlá.

Autorita je velká věc, jako každý vysoce konzervativní fenomén. Trvá celá desetiletí, celé generace, než se etabluje, může však vzít za své přes noc – za pár hodin převratu, za několik dní nebo týdnů revoluce, války a násilí. Je to jako s tím anglickým trávníkem: ten je třeba pouze zasít, válcovat, kropit a stříhat. Asi tak tři sta let. Rozorat se dá vmžiku.

Až do poloviny 18. století – a to je konec evropských dějin, zde začíná naše dnešní současnost – byl vývoj Abendlandu přirozený. Že protestantství 16. století znovu zdůraznilo prakřesťanskou myšlenku (vlastně už starozákonní) o individualitě člověka před tváří Boží, o jedinečnosti Bohem dané duše (pro materialisty: přírodou dané genetické výbavy), bylo jenom obohacením. Osvícenství však znamenalo radikální posun k nové kvalitě. Nejprve vyzvedlo racionalitu na úkor ostatních složek lidské přirozenosti jako to ‘nejlidštější’ a posléze ji zabsolutizovalo. Nejpozději francouzská revoluce postavila lidský rozum na podest nejvyšší. Bůh byl prohlášen za zbytečnou chiméru a rozum člověka za nejvyšší autoritu, soudce mezi dobrem a zlem. Kdo se vlastně ještě může vůbec divit, že to tak dopadá?

Už sám Robespierre byl nucen za svého vskutku krátkého panování vyrovnat se s poznatkem přirozené a věčné religiozity člověka, čemuž složil tribut sochou ‘bohyně rozumu’. Liberální demokracie naprosto není důsledkem revoluce, ani francouzské, ani žádné jiné, to je jen běžný omyl povrchního pozorovatele. Něco tak stabilního jako společenské zřízení trvající přes dvě stě let nemůže vzniknout náhlým převratem, ale jen pomalu a postupně. Bylo třeba celého 19. a ještě části 20. století, aby vznikly liberální demokracie kdekoliv na této planetě. Co se však revolucionářům zcela typicky povedlo, a čím také trpí čím dál více, je zničení autority. Autority Boží, autority vládnoucího panovníka, autority státu.

Přirozenou danost rovnosti před Bohem nahradil racionalismus nepřirozeným postulátem ‘rovnosti před zákonem’. Nejprve (to jest několik generací, nejméně sto let) si však toho byl alespoň vědom, za současného ještě velmi silného přežívání křesťanské religiozity obyvatelstva. Navíc, ve sféře politické, došlo blahodárnou rekonstrukcí monarchié vídeňským kongresem (1815) k zachování přirozené, i když ovšem otřesené, autority světské, panovnické, tedy výkonné moci. Sice čím dál méně ‘autorita z Boží milosti’, ale přece jenom autorita tradice, schopná prosazovat a chránit tu novou, umělou autoritu rovnosti – zákon.

Zvraty socialismů, jejich důsledný ateismus, jejich programovou státní zvůli, můžeme zde ponechat stranou. V západních zemích, jimi mocensky nedotčených, vidíme však další zhoubný vývoj ztráty autority. Zákon nemá autoritu přirozenou a není dostatečně vynucován mocí, s autoritou zákona klesá autorita státu, parlamentu, justice. Běžný občan už si není vědom toho, že stát svobody a demokracie, ve kterém žije v blahobytu a bezpečí, naprosto není ničím ‘přirozeným’, ale naopak něčím vysoce umělým, co vzniklo a musí být udržováno nezměrným, denodenním úsilím celých generací; ne snad úplně všech občanů, ale jistě té rozhodující většiny. A i zde platí lidská přirozenost, skvěle vystižená moudrým Burkem: aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají nic.

Realita je dnes podstatně horší. Spousta slušných lidí zlu napomáhá – z nevědomosti, neznalosti, zaslepenosti a lenosti.

Trápí je neřešitelný rozpor rovnosti a svobody. Slibované a zbožňované rovnosti, které není a nikdy nemůže být dosaženo, slibované svobody, stále větší a širší a přitom stále jen neúplné, omezené; pochopitelně, jiné není. Trápí je rozpor práv a povinností. Jak by také ne, když se jim od dětských let namlouvá, že hlavní výbavou člověka jsou jeho ‘přirozená’ práva, stále víc a stále nových práv, že svoboda je samozřejmost bez hranic a hromadění požitků smyslem života?

Málokdo jim však řekne, že práva neexistují bez povinností, že svoboda je zároveň omezení, bez něhož nemůže existovat a nikdo se neodvažuje – církev nejméně – odmítnout hedonismus nového evropského pohanství a ukázat skutečný smysl života. Obhajovat hodnoty, které jsou věčné. Dnešní liberalismus zrelativizoval už úplně všechno, včetně své vlastní bývalé nejvyšší autority, absolutizuje však toleranci až do odmítnutí a neschopnosti rozeznávat mezi dobrem a zlem. Máme přece svobodu – kdo chce, může se přece modlit, nekrást a nezabíjet nenarozené.

Problém je v tom, že jedná-li podle té poslední věty jen ta stále se zmenšující menšina, nebude možné udržet a zachovat systém liberální demokracie.

Většiny dělají v demokracii zákony, však to podle toho vypadá. Dnešní liberalita zběsilé svobody už dávno opustila hodnoty, které jsou věčné. Křesťanství je nevymyslelo, jen poznalo, pojmenovalo a dalo lidem jako cíl vědomého usilování. Smazat hranici mezi dobrem a zlem znamená opustit mravnost a ztratit autoritu.

Kde není autority, nastupuje násilí. Stát vyklízí jednu pozici za druhou tam, kde je povinnen zasahovat. Je obrovským omylem scestných liberálů trvat na slabém, do věcí občana se nemíchajícím státu. Samozřejmě, platí to pokud možno v hospodářství (a jak často je tady vývoj přímo opačný, stát zasahuje stále více do podnikání občanů), ale jinak byl klasický liberalismus přesvědčený o nutnosti silného státu.

Dnešní občan není dostatečně chráněn proti násilí a kriminalitě. Policie je slabá, má nedostatek prostředků a ruce svázané velmi složitými restriktivními předpisy. Justice je přetížená, věznice přeplněné, tresty za zločiny velmi mírné. K tomu bagatelizace viny, omlouvání a neustálé ‘chápání’ všech možných chudáků vrahů – protože maminka ho nutila už v šesti letech chodit na hrníček, tak on má dnes nucení vraždit ženy; to přece správný liberál musí chápat!

Trest smrti prý neodstrašuje, proto bylo zavedeno doživotí. Trest smrti zcela jistě navždy odstraší alespoň toho jednoho, kterého se týká. V právním státě s nezávislou justicí prý nemá nikdo právo zabít svého bližního – jenom ten, kdo si ho sám dal? Restriktivní předpisy pro držení zbraní znevýhodňují oběť hned dvakrát: jednak je překvapena zločincem, který si vše rozmyslel a připravil, jednak mu stojí ozbrojenému tváří v tvář s holýma rukama. Jemu restriktivní předpisy nikdy nezabrání opatřit si zbraň, to jen slušnému člověku.

Kdo už však skutečně ‘sedí’ doživotně? Za 40 let Spolkové republiky jen jediný, Rudolf Hess. Kolik zločinců předčasně propuštěných, na ‘dovolené’ z vězení, na podmínce nebo po velkorysé amnestii už zabilo, znásilnilo, zavraždilo nevinné oběti? Nejvyšší ústavní soud právě v Německu trest doživotí prakticky zrušil. V hamburských věznicích se zavádějí pokoje pro ‘dlouhodobou návštěvu’ chudáků vězňů, ‘souložny’ za peníze daňových poplatníků. Dostat se tam k heroinu je podstatně snažší, než ‘venku’.

Smyslem státu je ochrana slabších. Pro volené a jmenované instituce se občan dobrovolně vzdává části své osobní suverenity a zříká se lynče, pomsty – tato koncepce smlouvy byla přece tím jedinečným pokrokem civilizace! Jak má však reagovat, když už není autority a moci státu, aby jej ochránil a potrestal ty, kdo se vysmívají zákonu, té prý nejvyšší novodobé autoritě?

Jaká je to spravedlnost, která prý měří všem stejně? Nejen, že to nedělá prakticky, ona ani teoreticky nemůže. ‘Každému to, co mu patří’ – to byla spravedlnost přirozené společnosti autority, nikoliv ‘každému stejně’, což by nebylo spravedlivé, ani kdyby tomu tak bylo.

Co zbylo ze vznešené liberální ‘rovnosti šancí’? Zvýhodňování a protěžování menšin, těch, kteří o to ani mnohdy nestojí, nehledě na to, že na to často prostě ani nemají. Kvóty každému, kdo byl dříve možná spokojenější se svým přirozeným údělem, než mu ti ‘pokrokoví’ namluvili, jak je vlastně nešťastný. Jakápak vůbec rovnost šancí, už okamžikem porodu, ba dávno před ním, jsou nám uloženy do nejvnitřnějšího nitra naše šance, možnosti, schopnosti a vady. Kdo chce zde zavádět jakou rovnost, jak, a především proč?

Co zbylo z hlasité emancipace? Rovnost žen? V čem, že smějí být mužštější než muži a ztratit především svou ženskost? Přesvědčení o zbytečnosti a nesmyslnosti rodiny, o ‘nutnosti’ seberealizace pouze v kariéře a zaměstnání, ‘právo’ zabíjet nenarozené podle chuti? Rovnost ve zhoubě, místo přirozené jednoty v různosti? Kde končí honba za rozkošemi, svoboda sexu a masová promiskuita liberální amorálnosti? Ve 40 milionech infekcí HIV, očekávaných roku 2000, v masovém úhynu svobodných individuí na pitomou virózu jménem AIDS? I zde platí jedno z pravidel věčného Řádu, jehož částí je i člověk a jím vytvořená společnost – není-li autority dobrovolné poslušnosti, přijde násilí.

Západní společnost liberální demokracie stojí na rozcestí, což by měl vědět každý, kdo touží po této společnosti. Buď se rozpomene své přirozené autority, nebo zanikne pod náporem těch, kteří ji uctívají, i když jiným způsobem. A země bývalého socialismu mají jedinečnou šanci neopakovat některé chyby, ba dokonce pomoci možná v nedaleké budoucnosti svým příkladem nové renesance té skutečné liberality.

Český národ zde má z několika důvodů dobrou šanci. Potřebuje však právě naléhavě nejen legitimitu svého státu, tu už získal svobodnými volbami, ale především jeho AUTORITU, kterou tak jednoduše získat nelze. Potřebuje návrat k hodnotám, z nichž vyrostla liberální demokracie. Dlouhodobě novou evangelizaci a tím ten nejpevnější možný fundament. Krátkodobě pak především ten nejklasičtější liberální postulát: ÚCTU K ZÁKONU.

Nová ústava je věc posvátná, na zákonech z ní vyplývajících nemůže být nic tak nedůležitého, aby to smělo být porušováno. Lépe málo a jasných zákonů, které stát musí vynutit a občané dodržovat, než záplavy ‘předpisů’ a ‘právních norem’, o které se nikdo nestará.

Mladá demokracie potřebuje AUTORITATIVNÍ STÁT, ne přemíru liberality, která jej ohrozí v časech bez autority. Je jen demagogií dnešních scestných liberálů – v české politice tak krásně absurdně ztělesněných třeba v OH – označovat tímto slovem pejorativně ‘skorodiktatury’. Není nutné bát se autoritativní vlády pod dobrou liberální, to jest tradičně konzervativní, ústavou; v takové zemi se žije dobře všem slušným lidem. Jako se žilo na Západě, jako se ještě leckde žije na Západě.

Druhý pilíř autority, jímž je TRADICE, vznikne sám od sebe, jen je ovšem třeba několika generací. Živoucí dějiny, jež je nutno pěstovat a rozvíjet, z nich vyplývající pocit sounáležitosti se světem svobody a demokracie, který je přece jen, přes všechny své krize a obtíže, tím nejlepším místem pro život člověka na této planetě.

Č. 2, 1993, str. 27: Asylová absurdita I.

Motto: Vláda ztratila důvěru lidu. Nezbývá jí než lid rozpustit a zvolit si nějaký jiný.

Bertolt Brecht

Vzrůstající nepřátelství k cizincům je smutným dojmem ze sjednoceného Německa konce roku 1992. Dojmem proto, že drtivé většiny občanů se netýká, alespoň pokud jde o jeho násilné projevy. Není to dokonce ani žádné německé specifikum, ani tehdy ne, srovnáváme-li jen srovnatelné – tedy v rámci západní Evropy. Od Portugalska po Švédsko, od Irska po Řecko se během posledních tří let množí incidenty, jejichž oběťmi jsou cizinci, většinou mimoevropští. Všude se dá také pozorovat určité oživení nacionálních idejí a také růst popularity pravicových stran.

Ale přece jenom – z důvodů nedávné historie – je okolní svět na tento vývoj právě v Německu citlivější, ba snad někdy až alergický. Chtěl bych se zde pokusit ukázat tuto nesmírně složitou problematiku dnešního Německa pokud možno komplexně. Za svou specifičnost – totiž početní zaplavení cizinci, které je nesrovnatelné s jakoukoliv jinou rozvinutou zemí na světě – si může Německo samo. Ne všichni stejně, samozřejmě, někteří více a jiní méně.

Přepady organizované oholenými lebkami a jinými násilníky hlásícími se většinou k nějakému druhu nacionálního socialismu, jež obracejí svou zášť a nenávist proti různým skupinám cizinců, jsou ovšem jen smutným koncem dlouhého a složitého vývoje, kterému se při dobré vůli – a především politické odvaze – dalo zcela jistě zabránit. Jedná se zde o moderní propojení dvou starých fenoménů, o kterých musíme pro přehlednost pojednat zvlášť. Prvním z nich je problém zaplavení Německa nejrůznějšími druhy cizinců, druhým dnešní postavení násilí v politickém boji a jako způsobu sociálního vyjádření vůbec.

Zjednodušeně řečeno máme v Německu dvě velké skupiny cizinců. První z nich jsou (bývalí i dnešní) zahraniční dělníci, ‘Gastarbeiter’, kterých je dnes celkem asi tři miliony. Přišli jako první. V době německého hospodářského zázraku 50. let došlo nejen k úplné zaměstnanosti, ale dokonce k silnému nedostatku pracovních sil. Byli to nejprve Italové, později Španělé, Portugalci, bývalí Jugoslávci a posléze Turci, kterých přišlo po náborech nejvíc.

Přestože už tehdy se dělaly administrativní a politické chyby, nebyla tato skupina až do nedávné doby žádným politickým problémem. Chyby spočívaly především v tom, že byly uzavírány smlouvy na neomezenou dobu a velmi dlouho neexistovala žádná omezení na přistěhovávání rodinných příslušníků, jak známe například ze Švýcarska. Dále to, že nábory neskončily dostatečně včas, když začala narůstat nezaměstnanost. Ale především: když skončily, neznamenalo to zdaleka, že by se výrazně omezil příliv cizinců. Nikoliv, pouze začala od té doby ‘fungovat’ zadní vrátka masového přistěhovalectví, zvaná ‘právo na asyl’.

Pro srovnání pár čísel týkajících se přistěhovalectví ze zemí tak říkajíc ‘klasických’ – Kanady (hustota obyvatel 2,4/qkm) a Austrálie (1,9/qkm). Obě dohromady přijaly v roce 1986 199.000 lidí, zhruba půl na půl. Německo však samo přijalo 180.000 lidí při hustotě 247 na qkm. V roce 1988 už to bylo 440.000, zatímco do Kanady, která je 40-krát větší (při méně než 1/3 německého obyvatelstva) 162.000 a do Austrálie 135.000. V roce 1990 přibylo do Německa (už se spojujícího) přes 700.000 přistěhovalců, do Kanady pouze 213.000 a do Austrálie jenom 129.000, tedy ani ne pětina německého počtu na pátý kontinent. K tomu nutno podotknout, že obě tyto země si pečlivě vybírají a procento uprchlíků přijímaných z humanitárních důvodů je poměrně nízké. Do Německa však kromě vysídlenců německého původu z východní Evropy přichází kdekdo.

Soužití s touto skupinou přistěhovalců bylo poměrně dobré, přicházeli totiž skutečně za prací. Evropané jsou dnes plně integrováni přes ES, problémy jsou pouze s Turky, kterých je dohromady asi 1,8 milionu. Ani ne tak právně, neboť po deseti letech života v Německu má každý právo požádat ‘Einbürgerung’, tedy německé občanství. Znamená to však stát se Němcem a odevzdat občanství jiné. To je ale právě to, co Turci ve velké většině nechtějí – přes dvě třetiny z nich dnes žije v Německu už déle než 15 let, ale požádat o německé občanství se rozhodlo jen okolo mizivých 3%. Raději chtějí zůstat Turky a cizinci. Je to jistě jejich právo, proč ne. Ale je to i argument, že to s tím pronásledováním cizinců není až tak horké. A skutečně: až do listopadu 1992 nebyla tato skupina (už dlouho v Německu žijících cizinců) obětí neonacistického násilí.

Druhou skupinou jsou žadatelé o asyl, přicházející z celého světa využít neobyčejnou zvláštnost německé ústavy (Základní zákon, Grundgesetz, GG, z roku 1949), která v článku 16, odstavec 2, věta 2 praví: Politicky pronásledovaní se těší právu asylu. (Politisch Vefolgte genießen Asylrecht). Tato větička je dodnes zárukou toho, že kdokoliv na světě, kdo stanul na německé hranici a vyslovil slovo ‘asyl’, má právo na to, aby byla jeho žádost přijata a prověřena. Na první pohled se to nezdá tak mnoho, ale během desetiletí vývoje, interpretací, soudních rozhodnutí a politického zneužití určitými kruhy, nastala taková situace, že to samo o sobě znamená téměř vše, zatímco fakt neudělení asylu téměř nic.

Nechci zde zacházet do podrobností, proč něco takového autoři do zákona vůbec napsali. Zcela jistě to však nebylo výrazem ‘mravní odpovědnosti za zločiny nacionálního socialismu’, jak dnes trvale, ale nepravdivě namlouvá penetrantní levice. To je jen pozdější racionalizace jejího (stále ještě skrývaného) hlavního politického zájmu, kterým je co nejmasovější příchod určitých lidí do této země. V poválečných letech, kdy muselo v sutinách a ruinách ležící a hladovějící Německo co nejrychleji integrovat přes 13 milionů Němců, vyhnaných ze ztracených východních území, nenapadlo nikoho ani ve snu, že by tato větička mohla být za pouhých dvacet let využita pro toto – v dějinách nevídané – zaplavení země cizinci.

Dokonce se podle některých pamětníků zdá, že tato větička vůbec nebyla myšlena na cizince, nýbrž na Němce z těchto ztracených území, kteří ještě později přijdou! Celý článek 16 se totiž týká německého občanství: v odstavci 1 se hovoří o tom, že ho nikdo nemůže být zbaven proti své vůli, a předchozí věta 1 odstavce 2 dokonce zní: ‘Žádný Němec nesmí být vydán’ (myšleno cizí zemi). Bezprostředně následující věta 2 o asylu se skutečně, z celého kontextu článku GG, velmi logicky týká rovněž Němců. Je ostatně nepřirozené mít ústavní článek o asylu ‘zamíchán’ s občanstvím, ten patří prostě jinam, do jiné hlavy – jiné země Západu ho také takto zařazen mají. Ale názor tak kacířský je dnes pochopitelně silně menšinový, ukřičen levicovými médii.

Faktem zůstává, že podle tohoto článku dochází už desetiletí k masovému přílivu cizinců do Německa – lidí, kteří nejsou a nesmějí být vybíráni podle jakýchkoliv rozumných kritérií, nejen sociálně ekonomických, ale ani politických! Ani slova o tom, že přijati budou ti, kteří jsou pronásledováni pro svoji politickou činnost za ‘prosazení demokracie, svobody a lidských práv’, jak stojí například v ústavě italské a obdobně mnoha jiných. Nikoli, každý vrah a dokonce i prokázaný lidojed musí být zkoumán a zůstane tedy nejprve v Německu, měsíce, roky, často navždy. Kdyby Idi Amin z Ugandy, ‘císař’ Bokassa ze Středoafrické republiky či masový vrah z rumunské Securitate požádali v Německu o asyl, dostalo by se jim stejného řízení, jako komukoliv jinému – ba dokonce jejich šance na uznání by byla značně vyšší než u ‘průměrných’ uprchlíků! Pravděpodobnost ‘pronásledování’ v jejich domovině je přece právě u nich zřetelně vyšší, ne?

Ale především, asylové právo není v Německu výrazem dobré vůle státu, jako kdekoliv jinde v civilizovaném světě, nýbrž něčím mnohem víc: nezadatelným, před soudy žalovatelným individuálním právem každého jednotlivého člověka této planety. Tato absurdita je koncem roku 1992 stále platnou realitou.

Podle posledních statistik ke konci roku 1991 se odhaduje – neboť přesná čísla nelze z mnoha důvodů zjistit – že je v Německu nejméně 1,2 milionu asylantů, žadatelů o asyl a odmítnutých. Nezdá se to tak mnoho ve srovnání s počtem ‘gastarbeitrů’, ale nejde jen o prosté počty. Jsou to další absurdity asylového řízení a dalších okolností ‘vypořádávání se’ s tímto problémem, které německé obyvatelstvo tak dráždí, některé jedince až k nepříčetnosti.

Začíná to uznáváním: čím více žadatelů, tím nižší kvóta ‘úspěšnosti’, to je pochopitelné. V první polovině 70. let přišlo např. ročně 5 až 10.000 žadatelů o asyl (nejméně v roce 1972 – 5.289 a nejvíce roku 1975 – 9.627). Kvóta uznání za skutečně pronásledované klesla už v této době z dnes neuvěřitelných 57% roku 1971 až k 22% roku 1975. Druhá polovina 70. let byla ve znamení stále rychlejšího vzrůstu počtu žadatelů až k prvnímu modernímu ‘rekordu’ v roce 1980, kdy přišlo 107.818 lidí. To mělo za následek jednak pokles kvóty (např. v roce 1981 už pouhých 7,7%), ale rovněž přechodný pokles počtu žadatelů, v roce 1981 pouze 49.391.

Po přechodném nejnižším stavu roku 1983 (19.737 – zajímavé, že to byl zároveň vrchol hospodářské krize!) dochází opět ke strmému narůstání počtu žadatelů a poklesu procenta uznaných. Stotisícová hranice padla opět v roce 1988 (103.076, uznáno 8,6%), aby se posléze celá věc prakticky vymkla z kloubů: v roce 1989 – 121.318 (5%), v roce 1990 – 193.063 (4,4%) a roku 1991 – 256.112 (6,9%). Za první půlrok 1992 už to bylo 187.455 žadatelů, takže pro rok 1992 se očekává nejméně 400.000 nově příchozích. (Podle první zprávy ze 7. 1. 93 to bylo téměř 440.000 žadatelů o asyl).

Že jsou v současném Německu velké potíže se spojováním s ruinami reálného socialismu bývalé NDR, ponechme zde stranou. Stejně tak pomiňme, že právě v tomto roce přijalo Německo navíc, tedy mimo asylové řízení, přes 250.000 uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Kromě toho přichází ročně ještě zhruba 150. až 350.000 tzv. ‘vysídlenců’, tedy lidí německého původu, především z Rumunska, bývalého SSSR a Polska. Ti sice nepatří do problematiky cizinců, neboť jsou to Němci (byť i v kolikáté generaci), patří však z logických důvodů do problematiky přistěhovalců vůbec – stojí rovněž hrůzu peněz a potřebují obdobné ‘služby’ jako asylanti: ubytovny, školy, určité úřady apod. V posledních letech se jejich počet snižoval, vláda se snažila tímto způsobem kompenzovat příchod asylantů – o smysluplnosti tohoto opatření netřeba mít iluze.

Výše zmíněná suchá čísla se však stávají skutečným problémem teprve tím, že odmítnutí asylu naprosto neznamená automatický a rychlý odsun z této země.

Odsun odmítnutých je doslova mizivý, a zde začíná ta skutečná mizérie, které si obyvatelstvo všímá a kterou oprávněně pociťuje jako nespravedlnost a zneužití jinak dobrého a humánního zákona. Křičí-li dnes levice zoufale: ‘právo na asyl musí zůstat!’, málokdo jí odporuje: toto není jádrem problému, nýbrž jen typické levičácké zamlžování a utíkání od tématu. Právo samo zůstat může, jde jen o to, aby skončilo jeho nestydaté a masové zneužívání.

Známý skandál s makedonskými cikány (oni si tak sami říkají, my nesmíme, to je rasová diskriminace) z požehnané země Severní Porýní-Vestfálsko. Od léta do prosince 1989 byli na zvláštní příkaz ministerstva vnitra ‘trpěni’, třebaže už byli dávno odmítnuti a povinni vycestovat. Šli ovšem masově demonstrovat před dotyčné ministerstvo, kde se jim podařilo za mohutné podpory ‘nezávislých’ médií vymámit svými transparenty, kde srovnávali dnešní Německo s Hitlerovou říší a svůj odsun s ‘novou Osvětimí’, prodloužení. V létě 1990 se zemská vláda rozhodla pro ‘modelový program’ – za peníze daňových poplatníků se postaví na předměstí Skoplje Šutka, odkud většina z nich byla, domy, školky a školy a vytvoří pracovní místa. Stalo se, projekt pohltil více než 20 milionů DM a v březnu 1992 se skutečně dobrovolně vrátilo celých 250 vyhnanců. Zjistili ovšem velký zádrhel: v nových domech nebyly automatické pračky a televizory, na které si zvykli v německých ‘lágrech’. Obvinili tedy Porýňany z podvodu a pohrozili návratem do Německa. Dostali proto ještě navíc 400 DM měsíčně po celý další rok, což je 4x více než průměrný měsíční plat v Šutce. Celkem 23 vytvořených pracovních příležitostí ponechali bez povšimnutí, což Němce velmi udivilo. Místní rómský poslanec celou akci nazval ‘násilným vyhnáním jako za Hitlera’. Zemská vláda přesto doufá, že ještě kolem 300 dalších Rómů se vrátí a chce v této ‘úspěšné moderní politice’ nadále pokračovat. Zadlužení této spolkové země už přitom dosáhlo obrovských rozměrů, neboť přesáhlo částku 100 miliard DM a úroky z něj jsou druhou největší položkou zemského rozpočtu.

Asylové řízení trvá průměrně 9 měsíců, ale často i déle než rok. Nesčíslné novelizace zákonů, usilující o zrychlení, nedosáhly nikdy nic. Každý odmítnutý má právo na žalobu státního úřadu před nezávislým soudem, v několika instancích, což trvá několik let. Kromě toho existuje nespočet kliček v asylovém a cizineckém zákoně, které umožňují stále znovu se vyhýbat té de iure povinnosti opustit zemi poté, co zjistila svým příslušným úřadem a popř. i soudem, že dotyčný politicky pronásledován není, a tedy právo asylu nemá.

Jak usuzují nezávislí soudci? Inu, jsou to také jenom chybující lidé, že ano. Navíc na nižších soudních úrovních už často sedí úspěšní čtyřicátníci generace osmašedesátnických studentů. Syrský žadatel o asyl, odmítnutý spolkovým úřadem, byl shledán ‘důvěryhodným’ i přesto, že u soudního přelíčení předložil prokázané padělky. Soudce odůvodnil svůj ‘dobrý dojem’ z něj jako ‘z poctivého člověka’ především tím, že dotyčný dostal během řízení a žalování do Německa i svou devítičlennou rodinu, což prý svědčí o jeho ‘zvláštní citlivosti a smyslu pro zodpovědnost’. Možnost odsunu soudce zamítl a zdůvodnil to tím, že celá početná rodina by v domovině zůstala bez prostředků a proto nelze k dotyčným být tak ‘tvrdí’. Tím nepřímo sdělil, co to je za ‘výdělek’ – vskutku, sociální podpora se ještě do ciziny nepoukazuje, zatím. Že pochází z daní a dávek nás všech hlupáků, co pořád ještě pracují a podnikají, je samozřejmé, ale před slepou tváří Spravedlnosti nepodstatné.

Vyhoštění je věcí spolkových zemí. Většině vládnou dnes socialisté a liberálové, o zelených ani nemluvě. Zemské úřady zodpovědné za odsun ho přímo sabotují, jinak se to říct nedá. Navíc panuje praxe výkladu zákona, že sám fakt, že odmítnutý asylant zde žije stále déle, zakládá právo na další právní utužování jeho statutu a pobytu. Dá se říci, že trvalé právo pobytu (a práce samozřejmě s tím) je možné v Německu vysedět. A ani není nutné být nějak moc hodný. Trestný čin ani odsouzení za něj zdaleka nemusí být (a přečasto skutečně není!) důvodem k vyhoštění.

Příklad z Berlína z roku 1989, kdy vládla koalice SPD-zelení. Dva bratři, Libanonci, byli po divoké honičce zatčeni protidrogovou policií, která je už delší dobu sledovala. Bylo u nich nalezeno kilo hašiše, takže měli soud a možná i trest vězení. To jediné, čeho se však skutečně obávali, totiž vyhoštění, je ovšem nepotkalo. Nový socialistický senát totiž nejen stanovil, že každý, tedy i s konečnou platností odmítnutý žadatel o asyl, dostane povolení k pobytu, je-li v Berlíně déle než pět let, nýbrž zahrnul do této skupiny výslovně i ty, kteří se provinili kriminálními delikty. Na papíře sice požaduje ‘celkovou pozitivní sociální prognózu’, kterou má vystavit nápravné zařízení, ale v praxi si může každý domyslet, kdo tyto ‘prognózy’ ve vězeních sepisuje a kdo za těchto politických okolností předstírá, že je čte. A tak vrazi, bankovní lupiči a odsouzení překupníci drog mohou v Berlíně, praskajícím ve švech pro drastický nedostatek volných bytů, najít své teplé místečko, v bezpečí před ‘politickým’ pronásledováním.

A jsme u smutné kapitoly kriminality cizinců v Německu. Jelikož je to téma ožehavé, zdržím se přísně komantářů a podržím se suchých čísel statistik. Chtěl bych jen zdůraznit, že jsou víceméně tajené, v této liberální zemi ‘svobody projevu’, a pokud z nich už přece jen vyleze něco na veřejnost, tak za nesmírně zuřivého pokřiku levice, že jde o diskriminaci a demagogii. To zveřejnění, rozumí se, neboť popírat pravdivost těchto čísel se neodvažují ani oni – jen se je snaží ‘přeinterpretovat’ k nepoznání.

V roce 1990 bylo v Německu (staré země) ze všech podezřelých, vyšetřovaných pro trestnou činnost, 27,6% cizinců. Jejich podíl na obyvatelstvu činil 8,7%. Zde jsou ovšem obsaženi všichni, třeba i turisté. Podíl žadatelů o asyl na celkové cizinecké kriminalitě ve stejném roce byl 26,7%, což je více než 4x víc, než odpovídá jejich procentu mezi cizinci vůbec. Porovnáme-li tedy tyto tři skupiny, vypadá to takto: u německého obyvatelstva bylo v roce 1990 vyšetřováno z kriminality 1,8% obyvatel, u cizinců mimo žadatele o asyl 6,3% a u žadatelů o asyl 28% – z toho plyne, že z asi 310.000 žadatelů o asyl bylo 86.690 podezřelých z kriminální činnosti. (To samozřejmě neznamená, že téměř každý třetí žadatel byl kriminálník, neboť mnozí jsou často vyšetřováni opakovaně.)

Ještě výraznější je zastoupení určitých specifických deliktů u cizinecké kriminality. Následuje výběr, procenta značí podíl cizinců na celkové kriminalitě určitého druhu v Německu v roce 1991: Vražda, loupežná vražda, zabití, vydírání 31%, vloupání 32%, podvod s kreditními kartami 35%, znásilnění 36%, obchod s heroinem 39%, práce na černo 43%, větší krádeže v obchodech 46%, loupežná přepadení 49%, ilegální hry 53%, falšování dokladů a peněz 54%, ilegální pašování kokainu 56%, kapesní krádeže 77%, ilegální příchod cizinců jako výdělečná činnost 84%.

Jak je vidět, jde především o typické delikty organizované kriminality, nověji dokonce i (dříve individuálních) kapesních krádeží a vloupání. Zároveň je samozřejmě cizinecká kriminalita soustředěna do velkých měst. Už roku 1988 bylo v Mnichově ze všech kriminálně vyšetřovaných 32% cizinců, ve Wuppertalu 37%, ve Stuttgartu 40% – a vyhrál to Frankfurt nad Mohanem s 53%. Hlavně, že tam sedí v teplé funkci radního pro ‘multikulturu’ bývalý revolucionář a barikádník roku 1968 soudruh Daniel Cohn-Bendit. (On se jim ten pochod institucemi směrem vzhůru docela vydařil, takže dnes uskutečňují své dávné utopie z míst vskutku významných. Jen kdyby alespoň tihle apoštolové ‘liberality’ a ‘odporu proti státu’ tak strašně překvapeně nekřičeli nad dnešním pravicovým násilím, když mu už pětadvacet let připravují cestu.)

Než se k nim na závěr dostanu, už jen poslední procenta – zastoupení různých národností v německé kriminalitě. Pro rok 1991 vypadají takto (procento kriminálně vyšetřovaných ze všech příslušníků této národnosti žijících v tomtéž roce v Německu):

Portugalci 2,2%, Španělé 2,4%, Italové 3,9%, Švýcaři 4,7%, Turci 4,9%, Vietnamci 5%, Britové 5%, Jugoslávci 7,3%, Iránci 8,4%, Američané 8,9%, Cejloňané 11,9%, Poláci 13,9%, bývalí Sověti 22%, Libanonci 23%, prosím pozor, Čechoslováci 27% (stejně jako Somálci a Bulhaři), různé černé národy Afriky (Ghana, Nigérie, Zaire a Angola) 34-39%, Rumuni 52,4%, Albánci 60,8% a vyhráli to Gambijci 76,8%.

To naše otřesné číslo připadlo dokonce i autorovi knihy, z níž mimo jiné cituji (Heinrich Lummer, Asyl, Ullstein Verlag, Berlin 1992) nutné zdrženlivě okomentovat (stejně jako rumunské) poukazem na to, že drtivá většina přistěhovalců s československým a rumunským občanstvím jsou ve skutečnosti příslušníci národů Sinti a Roma…

Č. 3, 1993, str. 35: Asylová absurdita II.

Jak jsem již řekl, kriminalita není důvodem k odsunu, natožpak ‘horší vychování’ některých ‘politicky pronásledovaných’. O tom krátce z dopisu jednoho komunálního politika z Brandenburska spolkovému ministrovi vnitra:

…na podzim 1991 renovovaná ubytovna je v dubnu 1992 před zavřením, nebude-li znovu totálně renovována. Jejích asi 150 obyvatel, většinou z Balkánu, nejen trvale způsobovali neuvěřitelný hluk za neobyčejného konzumu alkoholu, ale i neuvěřitelné zašpinění společných zařízení. Na denním pořádku je násilí nebo jeho hrozba, krádeže v okolí i mezi sebou, nesmyslné ničení předmětů vybavení i stavebního zařízení, včetně zakládání požárů a ohrožování zaměstnanců zařízení na životě a zdraví. Mezi 15. 8. 1991 a 27. 4. 1992 bylo demolováno 40 dveří, 90 oken, několik antén, části elektrické instalace, zničeny kuchyňské přístroje, toalety záměrně ucpány kusy šatstva a zbytky potravin; škody za nejméně 30.000 DM. Celkem devadestkrát byla volána policie, pětašedesátkrát musela zasahovat…

Těch asi 1,2 milionu žadatelů o asyl stojí ročně minimálně 6 miliard DM, celkové náklady přesahují však 10 miliard. Německo sice ‘bohaté’ je, ale peníze se musí nejprve vydělat.

V okrese Cáchy (Aachen, Sev. Porýní-Vestfálsko) se za jeden rok zhruba 90% všech žadatelů o asyl ‘ztratí v ilegalitě’, sděluje v denním tisku rada okresu Leo Cloots. Od září 1991 do 24. srpna 1992 bylo zamítnuto 1.079 žádostí o asyl. Jen 38 osob poté dobrovolně vycestovalo, dalších 55 se podařilo vyhostit. Zbytek, tedy 986 osob, zmizel mimo jakoukoliv kontrolu. Podle pana Clootse zjistilo pokusné modelové šetření v tomto okrese, že 268 u nich přihlášených žadatelů o asyl má zároveň požádádno i v jiných okresech a pobírá tedy celkem 686 dávek sociální podpory. 154 osob ji bere dvakrát, 80 třikrát, 32 čtyřikrát a dva uštvaní pronásledovaní berou těch v průměru 500 DM měsíčně pětkrát. Tato suma je ovšem jen základ na hlavu, k tomu přijdou dávky na děti a další podpory, ošatné, obuv, vánoční a velikonoční nadílky apod. Nejen tedy, že je jedna měsíční sociální podpora v Německu vyšší, než v některých zemích Afriky roční výdělek; rodina s dětmi si přijde hravě na více než 2.000 DM měsíčně.

Myslím, že se naskýtá otázka, jak je to vůbec možné, proč se toto trpí a kdo to způsobil. Moderní středoevropská země je zahlcena nepřehlednými davy lidí, k jejichž označení asi nutno sáhnout k antice. Obyvatelstvo se nabádá k povinnému usmívání se na každého cizince, aby se tím ukázalo odmítání neonacistického násilí. Drtivá většina Němců ho odmítá, ale lampionové průvody ani v demokracii nic neřeší.

Kdo za to může? Je nepopíratelné, že propagátorem přistěhovalectví přes zneužití asylového zákona a zároveň zuřivou brzdou všech pokusů o usměrnění a snad i omezení, je německá levice. Počínaje silnou částí vládní FDP, přes většinu sociální demokracie SPD, až po militantní funkcionáře z řad zelenopokrokových zapálenců pro mír a životní prostředí. Pseudoargumentů mají spoustu, jmenuji jen ten jediný, na první pohled docela logický: že přistěhovalectví je pro Německo žádoucí z důvodů čiré demografie, neboť vymírá. Že vymírá proto, že právě oni vybojovali ‘právo’ na beztrestné zabíjení statisíců nenarozených ročně, to už neříkají.

Kdyby tomu tak ale bylo, dobrá. Ale právě v tom případě by bylo třeba přesných pravidel; výběru, kdo smí přijít a hlavně kolik za rok. Proč je to však ve své většině pakáž a skoro půl milionu ročně? Vždyť to už dnes má novou kvalitu! Už se ani nedá říci, že jde o asylanty, kteří se dopouštějí kriminálních přečinů, už je to naopak – přicházející kriminálníci a členové organizovaných band žádají o asyl, tuto nejlepší záruku ponechání v klidu.

Kdyby tomu tak bylo, proč by levice tak vehementně bránila v příchodu té jediné skupině, která je vysoce motivovaná k práci a slušnému životu, má odpovídající mentalitu a částečně i řeč a kulturu? Mám samozřejmě na mysli německé vysídlence (‘Aussiedler’) ze zemí východní Evropy, kteří nejen že nejsou nápadní zvýšenou kriminalitou, ale naopak. Oni mají ty nejlepší předpoklady být tím žádaným přílivem ‘čerstvé krve’, po které volají levicoví proroci. Nikoliv, těm nutno zabraňovat! Omezit právě jejich příchod kvótou byl odjakživa jeden z hlavních požadavků levicové opozice. Naposledy při jednáních s vládou o dávno už přepotřebné změně GG začátkem prosince 1992. Místopředseda SPD, soudruh Lafontaine, to konečně řekl jasně už před lety: každý černý chudák z Afriky je mu milejší než takzvaní němečtí vysídlenci z bývalého Ruska. Konečně proč ne, aspoň to řekl. Však voliči už mu odpověď dají, jen ať se potom tak hlasitě nediví, že budou mít republikáni přes 20% a neonacistické bojůvky potlesk zoufalých zástupců mlčící většiny – a to je na tom to nejhorší.

Řešení této záhady je přece tak snadné: zoufalá německá levice ví velmi dobře, už mnoho let – a oslnivý krach reálného socialismu jí to velkolepě potvrdil – že v této bohaté postindustriální zemi má navždy odzvoněno. Socialismus už nikdy, a i pouhá sociálnost je podezřelá. Co mají nabídnout?

Už jen více nebo méně konzervativní liberalismus – nic víc, v tomhle smyslu má ten ‘konec dějin’ cosi do sebe. S tímhle národem k moci už nikdy nepřijdou. Co dělat? Zalistovat u klasika a vzít jeho ironii smrtelně vážně: k novému socialismu je třeba nového lidu, nových voličů, nové závisti a nové nenávisti. Že to znamená konec blahobytu, civilizace i Německa? No a? Hlavní je přece utopie, ‘geniální’ teorie, copak to už neznáme?

Průzkumy ukazují, že nejméně 80% těchto ‘asylantů’ smýšlí (a volilo by, kdyby mohlo – a aby mohlo, to má levice na programu úplně vpředu) levicově až radikálně levicově. Nechuť k německým vysídlencům pak pochází z toho, že jsou ve své drtivé většině konzervativní a volí jen CDU/CSU, popřípadě vůbec.

Ba co víc, někteří z těchto potomků například banátských Švábů nebo sedmihradských Sasů, kteří osídlovali víceméně pustá území od 12. století, podobně jako pod záštitou přemyslovských knížat bývalé Sudety, jsou /silně/ konzervativní. Je znám případ několika ortodoxně protestantských rodin s mnoha dětmi, které přišly před lety ze Sibiře do severního Porýní-Vestfálska. Po seznámení se s tímto výlupkem sociáldemokratismu v ‘kapitalistickém’ Německu odhlásili všechny své děti z místních škol. Tyto poměrně chudé rodiny se raději složily na financování vlastních soukromých učitelů (což podle zákona lze, takovou drzost soudruzi nepředpokládali, takže ho nestačili zrušit), než aby své děti ponechali ‘sexuální výchově’ pro devítileté a ‘sociálním vědám’ na pevné bázi milovaného marxismu.

Dospěli jsme konečně k druhému slíbenému fenoménu, za který vděčíme přesně těm stejným osvíceným ‘pokrokovým’ silám levicové avantgardy. Dnešní zjevné neonacistické násilí jako vzdor a způsob politického boje je pouze kopií dvou desetiletí politického boje německé levice. Nejde jen o to, že nejmilitantnější neonacismus je ten bývalý východoněmecký, že je částečně odpovědí na 40 let socialismem ordinovaný ‘internacionalismus’ a ‘antifašismus’. I na západě má levice tolik másla na hlavě, že by se měla jen tiše stydět v koutku: Kdo to tady dvacet let propagoval ‘občanskou neposlušnost’, která se nemá zastavit ani před násilím? Kdo to zpochybňoval monopol státu na právo a pořádek? Kdo to křičel pokaždé, když maskovaní chaoti dostali zcela výjimečně po hlavě, o ‘fašistické policii’? Kdo to měl plné oči slz nad chudáčky ‘oběťmi vykořisťování’, kterým nezbývá než jít a ‘demonstrovat’, tedy házet kameny a zapalovat auta a obchody? Proti americkým raketám, samozřejmě, sovětské byly mírumilovné, proti omezení práva na volné zabíjení nenarozených, proti čemukoliv, co bránilo ‘pokroku’. Ale hlavně: nejde-li to v téhle ‘takzvané’, protože ‘buržoazní’ demokracii jinak, je nutno sáhnout k násilí, věc je příliš vážná! Macht kaputt, was euch kaputt macht! To vy nás k tomu nutíte, s vašimi odpornými pravicovými většinami! My jsme sice menšina, ale ta pokroková!

Kdo to tady dvacet let ‘liberalizoval’ justici, že dnes musí soudce nekonečně zdůvodňovat nuntost vazby, ale propustit na svobodu podmíněně může mávnutím prstu, jen když udá obviněný ‘trvalé bydliště’? Že tam není k nalezení? Kdo by to byl řekl?! Kdo to znejisťoval a omezoval promyšleně dvacet let policii (ta je v zemské kompetenci!), když měla občas přece jen odvahu a zasáhla proti ‘hrdinům odporu’, tedy levicovým násilníkům? Kdo to propagoval ‘antiautoritativní výchovu’, spočívající v tom, že dítě je nevinné a může proto absolutně cokoliv – a běda rodičům nebo nedostatečně pokrokovým učitelům, kdyby něco snad zakázali! To je zločin na nevinné dětské duši. Tisíce let výchovy prohlášeno přes noc nesmyslem! Diví se pak někdo, kam jsme pokročili?

Kdo to rozmělňoval právní stát až k nepoznání, kdo ho oslabil až téměř k nefungování tam, kde stát prostě fungovat musí? Byli to ti, kteří v boji za socialismus, který stál teprve nějakých 100 milionů životů, dělali vše pro to, aby zničili tento stát, který nenávidí, protože je demokratický, liberální a právní. A dělají vše možné dál.

To k té ideové, nepřímé pomoci levice dnešním neonacistům. A pomoc přímá?

Průměrný věk násilníků, zadržených při přepadech ubytoven asylantů, je mezi 14 a 19 lety. Hlavní podezřelý ze zapálení ubytovny ve městě Mölln (Šlesvicko-Holštýnsko, země soudruha předsedy SPD Engholma – ne náhodou má s velkým odstupem nejméně podobných incidentů Svobodný stát Bavorsko – zde totiž ještě není policie pouze k smíchu), kde tragicky uhořely tři Turkyně, nedokázal ukončit ani pomocnou školu.

Tihle idioti sedí někde v hospodě a křičí ‘sieg heil’. Oni nevědí, že jeden jejich veliký filosof řekl už před stopadesáti lety, že pyšný na svůj národ může být jen ten, kdo nemá nic, na co by mohl být hrdý on sám. Jak dlouho potřebuje dobře vyškolený soudruh od (prý bývalé) Stasi, aby těmto hlupákům strčil do ruky kanystr benzínu a pošeptal jim, kde jsou přesně ti, co za to všechno můžou? Turci, Židé, Češi, prostě ‘auslendři’? Aby totiž soudruzi měli zítra o čem bouřit v Špíglech…

Před krajským soudem města Rudolfstadtu (Duryňsko) stojí 31-letý Thomas Dienel, předseda mezitím už zakázané Německé národní strany (DNP, 20 členů, 600 sympatizantů). Je obviněn z toho, že popíral zločiny národního socialismu, především masové zplynování Židů v Osvětimi, a chválil útoky na ubytovny asylantů. Kromě toho se přiznal, že v červenci hodil na počest úmrtí bývalého předsedy Rady Židů v Německu Heinze Galinského do zahrady synagogy v Erfurtu dvě prasečí hlavy. Dienel, povoláním kuchař, zahájil svou kariéru u komunistů (SED) v roce 1979 a byl (před ‘obratem’) poslancem městské rady města Výmaru. Poté přešel k NPD (v západním Německu jako ‘rechtsextrem’ objekt pro sledování pro Úřad na ochranu ústavy), ale přílišná umírněnost těchto pravičáků mu nestačila, takže si založil stranu vlastní. Hlupáci už se sem tam provalili, ale kolik chytrých, léta připravovaných, ještě Stasi vyslala do budoucího ‘třídního boje’?

Qui prodest, pořád totéž. Je zbytečné mít strach z (neo)nacismu, je to, co se týče ideologie a organizace, zanedbatelná hrstka. Oni totiž vůbec nejsou primárně nacisté a sekundárně násilníci, jako tomu bylo u RAF a levicového teroru. Jsou to nejprve násilníci a pak teprve rádoby nacisté. Pro chudáky mrtvé a zmrzačené asylanty je to samozřejmě lhostejné, avšak z hlediska politologického velmi významné.

Drtivá většina německého obyvatelstva je s odporem odmítá, i ti, kteří vědí, že asylového práva se hrubě zneužívá a žádají, aby se s tím přestalo. Aby zde totiž mohli ti skutečně pronásledovaní a spořádaně usazení asylanti žít v míru a pokoji. Dokud jim budou darebáci, kterým se převelice hodí zapálené ubytovny k ohřívání vlastních politických zájmů, namlouvat, že je jejich povinností milovat jakoukoliv pakáž z celého světa jen proto, aby dokázali, že konečně ‘překonali zločiny svých otců a dědů’, budou bohužel občas jen přihlížet, jak ty ubytovny hoří. Je to ohavné, ale nelze se tomu za těchto okolností příliš divit.

To, co dnes vyrostlo, bylo zaseto na barikádách německých měst v roce 1968, přestože tehdejší oráči jsou dnešními nejhlasitějšími ‘bojovníky proti fašismu’ a zastánci ‘drakonických trestů pro pravicové extrémisty’ – ale jenom pro ně, tím se totiž vždy prozradí. Skutečný demokrat žádá potrestání násilí a zločinů bez ohledu na to, pod kterým praporkem byly spáchány.

Oba fenomény se jenom vzájemně našly, pravicové násilí se muselo prodrat levicí doširoka rozraženými dveřmi, aby přesycený liberalismus začal vůbec rozpoznávat, kam až se dostal ve svém masovém blahobytu při opuštění hodnot, které jsou věčné.

Nemuselo k tomu dojít. Mnozí to viděli a varovali včas, léta předem. Heinrich Lummer, tehdejší poslanec CDU ve Spolkovém sněmu, řekl 14. 5. 1982 k tématu nedokonalého vypořádání se politické elity s problémem nekontrolovaného, masového návalu ‘asylantů’, doslova: Prosím, abyste vzali na vědomí, že dnešní zanedbávání může znamenat zítřejší ohrožení vnitřního pořádku a míru.’

Bavorská CSU jasně požadovala už v roce 1986 to jediné, co může být počátkem skutečného řešení přistěhovalecké problematiky – změnu článku 16 GG, protože bez tohoto kroku jsou jakékoliv jiné zákonné a administrativní snahy neúčinné a zabránění nekontrolovatelnému přílivu přistěhovalců nemožné. Zdá se, že k tomu dojde, po velkých bolestech dokonce i u části CDU, počátkem roku 1993.

Byli zde takoví, kteří viděli a varovali. Jediné, co si vysloužili – dokud nehořely domy, zapálené konečně těmi správnými násilníky – byly nadávky, pomluvy, krčení nosem a rameny – to víte, pravičáci, odpůrci ‘uvolnění veškerého napětí’. Namlouvalo se nám, že celý problém by problémem vůbec nebyl, kdyby se ‘nevyvolával’ tím, že se o něm mluví. To vše pod praporem ústavnosti, zákonnosti a humanity, v romantické touze po ‘multikulturní’ společnosti a frustrací zbytečného špatného svědomí za zločiny předků.

Muselo to bohužel dojít až sem, aby i nemožný Kohl a ideologicky zabetonovaná SPD pochopili, co perfektně formuloval Abraham Lincoln: že je možné dělat si nějakou dobu blázny ze všech lidí, a z některých dokonce napořád, ale že není možné dělat si napořád blázny ze všech. A že když ani frustrace tak elementární nenajde ve fungující demokracii odpovídající politické vyjádření, vytvoří si je mimo ni. Je hanbou všech demokratů této země, že ke svému prozření potřebovali jediného mrtvého, ať už jakékoliv národnosti.

(prosinec 1992)

Č. 8, 1993, str. 14: Umělé oplodnění

Je tomu už přes dvě stě let, co člověk prohlásil, že Bůh je mrtev – Nietzche už to jenom shrnul – a postavil sebe sama na podest nejvyššího soudce dobra a zla. Učinil tak na poli filosofie, politiky, etiky, historie i sociologie, o umění ani nemluvě. Snad to poslední, co osvícenci, liberálové a posléze marxisté museli (opisujíce to ovšem ‘přírodou’) ponechat Bohu, bylo samo Stvoření – člověka, tvorstva, života. V posledním desetiletí však pronikla pozitivistická a materialistická věda i sem, do poslední tajné komnaty Mysteria. Pohybuje se v ní s elegancí dělové koule a četní světoví vědci jsou dnes názoru, že 21. století bude stoletím genetiky. Vše nasvědčuje tomu, že mají bohužel pravdu.

Technika bez etiky, technologie bez ducha je však cesta do záhuby. Po fyzice a atomové bombě se otevírá další pole, pravděpodobně ještě mnohem nebezpečnější. Už dnešní stav, úroveň, které už dosáhlo umělé oplození a genetické inženýrství, se zdá být nezvratným milníkem na této cestě. Američtí vědci mají právě na programu zmapování celého lidského genomu a předpokládají, že do konce desetiletí ho budou mít kompletní. Metodicky je to propracovaná záležitost, běžící téměř automaticky, při dostatečné kapacitě počítačů a dostatku času si lze jen těžko představit, proč by se jim to nemělo podařit. Co to však bude znamenat si ovšem dnes ještě neumí představit nikdo.

Všechno to začalo velmi nevinně – přáním manželů mít děti, i když to jaksi samo od sebe nešlo. Již tehdy, někdy v padesátých letech, by bylo nutné říci jasně a zřetelně: ‘Ne! Děti jsou dar Boží, smiřte se se svým osudem!’ Jenže kdo už to tehdy (a dnes o to méně, pochopitelně) dokázal, když stačilo znázornit vejcovody kontrastním roztokem a jediným rentgenovým snímkem jasně prokázat, že směšným důvodem neplodnosti je pouze jejich neprůchodnost? Že stačil možná jeden jediný hloupý zánět v dobách (hříšného?) mládí. A s tím se smířit, když pomůže jedna malá operace? Vždyť je to nemoc jako tolik jiných, kdo by chtěl po lékařích eticky zdůvodněné odmítnutí léčby?

A tak se začalo léčit, nejprve /nejen/ bez etických důsledků, nýbrž dokonce otázek. Věci se však začaly brzy komplikovat. Protože ne každý vejcovod se dá operativně zprůchodnit (nehledě na stavy, kdy oba dva prostě chybí, třeba po opakovaném mimoděložním těhotenství), přišli lékaři na myšlenku, jak je obejít: odebrat zralé vejce operativně, oplodnit je ve zkumavce a po několika děleních vpravit přes kanál děložního hrdla do hormony připravené děložní dutiny. Tehdy se poprvé oddělil akt lásky od opakování aktu stvoření, jak člověku předurčeno. Poprvé se narodily děti, na jejichž všetečnou a přirozenou otázku ‘proč jsem vlastně na světě’, nelze dát tu jedinou pravdivou, protože iracionální a tedy nevyvratitelnou odpověď: ‘protože se s maminkou máme rádi’.

Leč nedosti na tom. Podníceni úspěchy veterinární medicíny začali především Britové a Australané oplozená lidská vejce (protoembrya) zmrazovat v tekutém dusíku, aby prodloužili jejich ‘dobu použití’. Primární motivace byla jistě ‘technologická’, z ohledu na ženu – protože jen malé procento žen po přenosu protoembryí skutečně otěhotní (embrya se neuchytí) a je nutné umělá oplození opakovat. Aby však nebylo zároveň nutné opakovat celou proceduru hormonálních příprav ovulace a operativní odběry, snažili se vědci odebrat hned napoprvé co nejvíce vajíček, která pak oplodnili všechna a dočasně ‘přebytečná’ embrya zmrazili. V případě nutných opakování se tato pouze rozmrazí a použijí. V dnešní době pobíhá po světě už jistě mnoho set dětí, které strávily ve stadiu několika buněk dny, týdny nebo i měsíce v tekutém dusíku.

Je velmi pravděpodobné, že zmrazená protoembrya jsou při zachování potřebné technologie přechovávatelná neomezeně dlouho. To nabízí lidstvu a jeho zvědavým vědcům spoustu dalších možností:

• neomezenou dobu k pokusům a zkoumání, kupříkladu dělení protoembryí na jednovaječná dvojčata, čtyřčata atd., klonování vůbec;

• prodej přebytečných embryí ženám, toužícím porodit vlastní dítě i tehdy, je-li geneticky cizí, a tím vylepšit finanční možnosti pro další výzkumy;

• založení genetických a biologických bank k budoucí produkci tkání a orgánů k transplantacím, a to nejen obecně (pro jakékoliv příjemce) ale i zcela konkrétně, jen pro některé.

Následující scénář je už dnes technologicky realitou: po umělém oplození následuje nejprve rozdělení protoembrya na identická jednovaječná dvojčata. Jedno se implantuje, druhé zmrazí a uchová. To první bude vynošeno a porozeno, načež žije řekněme třicet let. Představme si, že toto individuum (spolu s mnoha podobnými) získá zákonné právo nakládat se zmrazeným zárodkem – takříkajíc částí sebe sama, neboť ono původní rozdělení bylo přece umělé – podle vlastního uvážení. Naškrábat přece o čemkoliv zákon není pro demokratickou většinu liberálního státu problém, takže není těžké si v době masových potratů představit, že loby ‘žijících’ se jasně prosadí proti těm ještě zmrazeným.

Takže to druhé protoembryo bude nejprve prohlášeno za ‘ne-člověka’, nějaký ten termín už nám nějaký ten Peter Singer vymyslí. Člověk sice ano, ale osobnost ještě ne, však už ty hrátky známe. Pak bude rozmraženo a implantováno ženě ochotné je vynosit a porodit. Je dokonce představitelné, že bude-li dotyčnou rozhodující osobou žena, může vynosit svou vlastní jednovaječnou sestru a porodit ji zároveň jako svou dceru. Může to být ovšem za přiměřenou úplatu jakákoliv vhodná žena. Takto narozené dítě, jemuž se zrušení práva na život pouze odsunuje z dvanácti týdnů na řekněme dvacet let, bude pak chováno jen k jedinému účelu – k odběru všech možných tkání a orgánů k transplantacím. Padesátiletý/á bratr/sestra nechají tohoto nečlověka prostě rozebrat a obdrží o třicet let mladší srdce, plíce, ledviny, játra, slinivku břišní, rohovky, kůži na obličej a kostní dřeň, popřípadě další náhradní součástky, jejichž transplantaci pokrok medicíny ještě v dalších desetiletích umožní.

A proč to všechno? Protože dotyčný/á bude mít naprostou jistotu, že všechny orgány a tkáně bez problémů (a komplikovaného snižování imunity silnými léky) přijme – jsou s těmi jeho totiž geneticky totožné. Zdá-li se někomu, že snad přeháním, opět trochu reality. Už dnes pobíhá po světě několik párů jednovaječných dvojčat, kde jedno dvojče je o několik měsíců starší než druhé; mám dojem, že v rekordním případě jde o 18 měsíců, takže by teoreticky mohla být předmětem dvou různých těhotenství téže matky. Dále je popsáno několik případů, kdy se rodiče rozhodli k zplození dalšího dítěte jen proto, aby jeho tkání (většinou kostní dřeň) pomohli léčbě svého už narozeného a smrtelně nemocného dítěte.

Myšlenka vědomého pěstování ‘náhradních biologických dílů’ je už dávno na světě a v dnešním Rusku v masovém použití. Stále ještě kolektivistická společnost post-socialismu, stojící na marxistické neúctě k člověku a nadšeném hýkání nad ‘pokrokem vědy a techniky’, objevila ve své bídě lukrativní zdroj devíz. Ženy požadující abrupci (umělé ukončení těhotenství) musí nejprve svolit k prodloužení těhotenství do 20-22 týdne. Pak teprve jsou prostaglandiny a oxytocinem plody vypuzeny a zpracovány k dalšímu použití: pracovnice v bílých čepičkách sedí u dlouhých běžících pásů, které jim přivážejí ‘suroviny’ a třídí hbitě srdce, ledviny, játra, rohovky, kosti. Tkáně a orgány přináší ‘mladé ruské demokracii’ miliony dolarů, protože na zaostalém Západě přes veškeré snahy takhle daleko ještě nejsme.

Jde skutečně o denní realitu roku 1993, i když to někomu možná připadá jako v příšerném science-fiction. Mimochodem, o české realitě nevím sice nic, ale ruku do ohně bych za to nedal, že i v tomto směru přetrvává příklad velkého slovanského bratra i nadále, jako v tolika jiných. Zdůvodnění je přece tak materialisticky jednoduché – zabíjet ‘to’ stejně musíme, tak proč ‘to’ kyretovat a vyhazovat v 8. týdnu, když se na ‘tom’ dá tak dobře vydělat? Vždyť ‘to’ přece slouží k léčebným účelům!!

Vskutku, genetické inženýrství slaví také opravdové léčebné úspěchy. Například mukoviscidosa, jedna z nejčastějších dědičných chorob. Jde o vrozenou enzymatickou poruchu, při které dochází v plících a dýchacích cestách (i v jiných orgánech) k tvorbě příliš hustého hlenu, který se špatně odlučuje z povrchu sliznic, takže dochází k těžkým poruchám dýchání se záchváty dušení a zánětům plic. Nemoc se objevuje hned po narození a je smrtelná, i když se dnes s velikými terapeutickými náklady daří prodloužit postiženým život i nad dvacet let.

V USA bylo už několik dětí léčeno pomocí genetického přenosu. Oslabený neškodný virus je předem obohacen o zdravý gen (ten, který je u mukoviscidosy poškozen) a použit jako dopravní prostředek do postižených buněk, především kapénkovou ‘infekcí’, tedy sprejem do dýchacích cest. Jakmile začnou příslušné buňky, přeprogramované zdravým genem, tvořit normální hlen, je celá nemoc jako zázrakem v okamžení pryč, aniž by byly nutné jakékoliv další léky.

Přenos zdravých genů se zkouší i u jiných genetických chorob, normálními způsoby buď neléčitelných, nebo jen velmi těžce a nedokonale mnoha nákladnými opatřeními. Dá-li se nějaká léčba skutečně nazvat kauzální, radikální, ke kořenům příčiny jdoucí, je to právě tato – kolik milionů diabetiků si bude moci přestat píchat insulin a obávat se všech četných nepříjemných komplikací této choroby, podaří-li se rutinně pouhým přenosem zdravého genu vytvořit v těle podmínky pro normální produkci insulinu! Vše má ovšem svou cenu. Tisíce a miliony původně genetických diabetiků přesto přenesou na potomstvo své vadné geny, k čemuž by v přírodě nedošlo, neboť by umřeli dávno před dosažením plodnosti – především juvenilní (časná a velmi zhoubná) forma diabetu je geneticky podmíněná a bude proto nejlépe geneticky léčitelná. Nebude to trvat tak dlouho a ‘pokroková’ část lidstva se stane tak závislou na technologii, že v případě jejího zhroucení a nemožnosti dalších manipulací – přenechána přírodě – nepřežije.

A opět trocha reality: jedna americká vědkyně-zooložka bojuje proti vymírání živočišných druhů tím, že zmrazuje protoembrya ohrožených druhů. Nadšení ochránci přírody jásají a nechápou, že to je ‘ochrana přírody’ převelice lidská – to pouze člověk si namlouvá, že kdejaká pijavice musí přežít v příslušném biotopu. Přírodě je to ve skutečnosti absolutně lhostejné, tisíce druhů vyhynuly a vyhynou, jiné vznikly a asi i v současnosti vznikají, chceme-li věřit Darwinovi. Příroda vytvoří příslušný biotop i v kaluži vylité nafty, to jen člověk nad tím křičí ‘fuj’, pronásledován (oprávněně) špatným svědomím.

Jak z toho všeho ven? Kde je hranice smysluplné léčby a perverse, ženoucí nás do propasti? Jak tomu zamezit, jakým způsobem, jakým zákonem? Jde to ještě vůbec?

První reakce je většinou rezignace. ‘Džin už utekl z láhve, je pozdě, zabránit se tomu nedá, když se pokusíme omezit to zákonem tady, budou dál experimentovat někde jinde.’ Zní to logicky, ale přesto je rezignace špatným rádcem, a to i v uších liberálních. Jejich duchovní otcové přece stanovili, že demokratické většiny mají v právním státě povinnost určovat zákony, co se smí a co se nesmí. Zajímavé, jak často se víceméně mlčky předpokládá mravně normativní funkce zákonů, jak často se jí dokonce ta stejná ‘pokroková část lidstva’ dovolává! Jen musí jít o atomové elektrárny, nedostatečnou lásku k přistěhovalcům nebo vymírání pijavic. Jak lehce pak jdou ze rtů bojovníků za pokrok vášnivé požadavky po zákonech a především trestech! To nás neotravují nesmysly o tom, že trest přece nikoho neodstrašuje, že každého je třeba především pochopit a co že si to stát vlastně osobuje za právo, zasahovat do svaté svobody jedince. A že jinak to prý nejde, neboť objektivní pravdy a mravnosti prý stejně není. A tak se liberál trýzní v rozporu předpokládané vrozené dobroty člověka, denně korigované jeho nepředstavitelnou špatností, s nechutí ke společnosti a státu, vyabstrahovanému k absurditě.

Duch konzervativní tyto problémy nemá, neboť ví, nejpozději od Edmunda Burkeho, že stát je umělým výtvorem lidského ducha. Že člověk je stvořen jako bytost nedokonalá, ba ve svém jádře mnohem více špatnému než dobrému nakloněná a že jen normy, výchova a zákony mravní a trestní jsou jakž takž schopny držet jej na uzdě. S pomocí Boží to jde jistě lépe, není-li však tohoto vědomí v dostatečné míře, nutno ji nahradit autoritou pozemskou.

A proto, přese všechno: snažit se, usilovat, bojovat. Za vědomí, že je nutné zabraňovat tomu, aby člověk směl všechno, co může. Že je potřeba zákonů zakazujících jakoukoliv manipulaci s lidskými zárodky, snad jedině mimo umělá oplození u oddaných a milujících se manželů. Ačkoliv, má-li být ta laťka ještě vyše, i tak dobře…

(srpen 1993)

Č. 8, 1993, str. 69: Zbytečný pláč na cizím hrobě

(K článku Karla Křepelky ‘Tajemství Izraele’, Proglas 4/93)

Domnívám se, že je mnoho témat důležitějších – abychom zůstali jen u genocid německého nacionálního socialismu, stálo by za to také se věnovat téměř stejně početným obětem etnika cikánského, neboť dnešní ‘antiromismus’ české populace svým významem a praktickou nebezpečností klasický antisemitismus značně převyšuje. Diskuse je však otevřena, nutno zvednout rukavici. Důležitost pořadí témat je už zřejmě dána způsobem, který ponechává pochyby o prioritách v dnešním českém prostředí.

Nevidím žádné ‘uklouznutí’ redakce ve zveřejnění názoru Ladislava Jehličky o vzniku a vývoji první republiky. Kdo je názoru jiného, nechť argumentuje fakty, omluvy za sám fakt zveřejnění působí v demokratické diskusi trapně. Co však zaráží na editorialu Karla Křepelky ještě více, je, vedle uhnuté optiky a nepochopitelného příkladu českého antisemitismu, ono zbytečné sypání si popela na hlavu za cizí vinu – kolik že bylo českých Osvětimí, Treblinek a Bergen-Belsenů? City básníků lze pochopit, jsou-li však prezentovány ve vážně míněné próze, musí se smířit s opozicí faktů a rozumu.

Proč hledat český antisemitismus mezi Demlem a Březinou, proč ne mezi redakcemi Arijského boje a Vlajky? Proč u Otokara Březiny, který se už nemohl bránit jednostranným výpovědím svého zbožňovatele? Od Březiny neexistuje jediný autentický doklad jakéhokoliv antisemitismu! O jeho citech a míněních možno diskutovat, nechme však hovořit fakta: jeho styky s židovskými literáty a vydavateli byly příkladné, ať už jde o Gisu Pickovou a její ‘Hovory s Otokarem Březinou’ z roku 1929, překladatele Emila Saudka, E. Picka nebo Franze Werfela. Německé překlady Březinova díla pocházejí prakticky výlučně z per židovských autorů a vycházely v jejich tisku, jako byly ‘Die Tat’ nebo ‘Der Jüngste Tag’. A co nadšené studie o Březinově tvorbě z pera Stefana Zweiga nebo Hugo von Hofmannsthala, popřípadě jedna z dodnes nejlepších březinovských monografií (1937) literárního vědce a emigranta roku 1939 i 1948 Pavla Fraenkla?

Proč vůbec křečovitě hledat antisemitismus tam, kde byl a dosud je ve srovnání s jinými národy zanedbatelný? Nechme o tom promluvit Romana Jacobsona, jehož původ jej doufejme exkulpuje z podezření nadměrné čechofilie a nedocenění židovského utrpení:

‘…Před tisíci lety přijala tato země snad jediná v Evropě přátelsky židovské obyvatele. I když mluvili jiným jazykem a měli jiné zvyky, podala jim svou ruku a oni – věřte mně – na to nikdy nezapomněli. Za svého pobytu ve Skandinávii jsem našel středověké židovské dokumenty ze severu a v nich židovští kupci s obdivem a úctou popisují zemi, kde po Židech nikdo neplive a nikdo neponižuje jejich důstojnost… a pijme klidně, tyto číše přece nepocházejí z cizí země a ruce, které je zvedají, nerozbořili chrám Šalamounův – chrám lásky a moudrosti. Naopak, vždyť právě ony patří těm, kdo se Šalamounův odkaz, který tomuto národu tak krásně tlumočil Konstantin ve svém Proglasu, už po jedenáct staletí snaží naplnit.’ (Přípitek české zemi, 1969)

Ano, antisemitismus je zlo, a je jím i ona Křepelkou správně popsaná, leč bohužel zároveň produkovaná jinotajná forma shovívavé a objímající křesťanské lásky. Je zbytečné plakat na českém hrobě mravnosti národa, chceme-li v něm hledat vinu za holocaust.

Jsou však další nebezpečí v diskusi o antisemitismu, o kterých se úpěnlivě mlčí. Například že ne každá kritika židovství – a potažmo činů státu Israel – musí být nutně anisemitismem. O tom nechť rozhodují fakta, znalosti, fundovanost, hloubka a šířka diskuse, ne však už předem hrozivě vztyčený ukazovák antiantisemitismu.

Komu vadí poznámka Ladislava Jehličky o ‘marxistických pejzech’ v Obci spisovatelů českých (a byl to stejně jenom citát ‘výronu žluče’ zasloužilého antisemity ‘ubohého ducha’ Jakuba Demla) mohl by třeba napříště zkusit otřást tezí, že bolševismus ruské revoluce a židovství jsou dvě strany téže mince, jak dokládá třeba Sonja Margolina v ‘Das Ende der Lügen’, Berlin 1992. Kde se bere ona podivuhodná supertolerance dnešního liberalismu, který už rozvrátil téměř všechny hodnoty tradiční křesťanské společnosti, že se nechá i v případě diferencovaných a přesných fakt umlčet halasným pokřikem: ‘pozor antisemitismus’? Takovýto přístup prokazuje věci židovství a pochopení všech souvislostí službu vskutku medvědí.