Nástupnictví Přemyslovců jako „závody v plození“
VVM, LXI, 2009/3
Mimo válek, vražd, sňatků, smluv a jiných zákrutů „politických“ dějin má rodové nástupnictví na každém trůnu odpradávna až po dnešek jeden nezměnitelný předpoklad – mít děti. Když podlehl roku 1306 král Václav III. v Olomouci dýce zákeřného vraha, zahynul v něm poslední mužský Přemyslovec způsobilý pro královskou korunu, v té chvíli nejstarší, nepřetržitě panující dynastie v Evropě.1 Vládla nejméně 430 let, když vyjdeme z moderního poznatku o prvním historicky zachyceném knížeti Čechů, s jehož prosazením se počítá zhruba od počátku poslední čtvrtiny 9. století.2 Jestliže vezmeme v úvahu středověké myšlení, byla možná ještě o půl století starší. Přinejmenším jeden historický pramen, malba ve znojemské rotundě z roku 1091,3 dokládá, že v době krále Vratislava a také kronikáře Kosmy předpokládal její autor, zřejmě sázavský opat Božetěch, že vzešla z rodu velkomoravských knížat, jenž počíná Mojmírem I. nejpozději kolem 830. Tento dnes zdánlivě „nesmyslný“ názor má ve středověkém vnímání svou logiku. Bořivoj byl přece pokřtěn na Moravě, čímž se stal kmotřencem knížete Svatopluka, což tehdy bylo příbuzenství někdy „těsnější“ než pokrevní. Navíc dostal zřejmě jeho syn Spytihněv, zakladatel českého státu a nesporný dědic tradice Velké Moravy, odtud také manželku, jak o tom svědčí archeologický nález na její kostře v jejich společném hrobě v kostelíku Panny Marie na Pražském hradě.4
Tento nesporný úspěch Přemyslovců má kromě své stránky „politické“, pečlivě zkoumané mnoha pokoleními moderních historiků, také svou trochu zanedbávanou stránku „biologickou“, přesněji psychosexuální. Zásadní předpoklad nástupnictví v panovnických rodech je přece výskyt potomků, dětí, především ovšem synů. A ti museli být počati, narodit se,5 vyrůst do určitého věku a chopit se vlády. Je jaksi uklidňující, že i přes propast mnoha staletí, ba tisíciletí, je tento proces dodnes tentýž – ve svém biologickém aspektu naprosto, v aspektu psychosexuálním téměř.
Nemůže být pochyb, že pro historický vývoj lidské mentality není tisíc let málo, ale právě v této oblasti se tak mnoho nezměnilo – psychogenní poruchy erekce existovaly v 11. století stejně jako dnes a trvalá impotence nemohla mít za následek nic jiného než bezdětnost. Příběh tří svatebních nocí hraběnky Matyldy z Canossy to dokládá velmi názorně. Přesná analýza Kosmovy podivuhodné zprávy6 ukazuje (za využití dnešních znalostí psychosexuálních poruch) celkem jednoznačně, že mu mnoho historiků (opět jednou) křivdilo, když jej podezřívali z „vymýšlení nechutných anekdot“.7 Dokladem vymýšlení nebo falšování mohou být jen chyby, které je možné falzátoru dokázat. Zpráva o impotenci šestnáctiletého chlapce z rodu Welfů v sexuální konfrontaci s třiačtyřicetiletou hraběnkou Matyldou, vynikající osobností, mocnou a obávanou panovnicí, největší oporou papeže Řehoře a neohroženou protivnicí krále Jindřicha, musí mít reálný podklad. O tom nemůže být pochyb, neboť tuto historku si nemohl v předvedené formě ve 12. století nikdo „vymyslet“. To je faktum, které je na základě dnešních znalostí psychosexuologie celkem nepochybné.8
Vlivy civilizační na lidskou psychiku a proto i lidské chování jsou značné (třebaže existují i psychické antropologické konstanty), neexistuje však vliv civilizace na lidské geny. Antropologie předpokládá, že náš druh homo sapiens existuje geneticky nezměněně nejméně tři až čtyři sta tisíc let.9 Představme si 360 000 let jako 12 hodin – že člověk vznikl o půlnoci a teď máme poledne. Náš život lovců a sběračů doby kamenné trval 11 hodin a 40 minut, než jsme objevili pěstování plodin a chov domestikovaných zvířat. Kolem 11:50 začala v Egyptě a Sumeru civilizace, v 11:56 se narodil Kristus a v 11:59 byl Kolumbus v Americe. „Ötzi“ (muž z Alp, vzdálený od nás asi 5 300 let) měl ve svých asi čtyřiceti letech (díky rozdílné stravě) zuby obroušené jako dnešní pětasedmdesátník. Zároveň měl ale všechny čtyři zuby moudrosti sice založené, ani jeden se mu však za jeho života, stejně jako u dnešního mnohého čtyřicátníka, nestačil prořezat.
Plodit potomky je geneticky fixovaný instinkt živých tvorů, u člověka ovšem i uvědomovaný výsledek volních procesů. V rodech panovnických to bylo nutností, pokud měla být zachována kontinuita, rod, dynastie.10 Rituály plodnosti jsou od pravěku součástí lidské kultury. Není divu, že pohlavní potence mužů a jejich plodnost byla od starověku spojována s jejich mocí a politickým vlivem. Často se ukazovala navenek v podobě sekundárních mužských pohlavních znaků, například vousů. Po celý středověk se „plnoletost“ a tedy i způsobilost panovníka k vládě posuzovala podle jeho „pohlavní vyspělosti“, která byla zřejmě nejlépe prokázána porodem potomka, přinejmenším otěhotněním ženy, manželky, souložnice.11 A platí i dnes, že nic na světě si nepodrží svůj význam pro lidskou společnost, když se v ní přestanou rodit děti.
Rituály plodnosti, prastaré dědictví pohanských dob, byly ještě živé v Anglii 11. století, jak zachytil – zřejmě tím překvapený a pohoršený – vzdělaný normanský biskup Odo. Tapiserie z Bayeux, okolo 1075, bordura.
Téměř půl tisíciletí dlouhý úspěch českých a moravských Přemyslovců byl umožněn mimo jiné i tím, že se dokázali biologicky udržovat alespoň v tom nejnutnějším rozsahu.12 Chtěl bych se nad tímto aspektem blížeji zamyslet a ukázat, že ve dvou generacích vládnoucích Přemyslovců byla otázka nástupnictví jako vědomého plození dětí také dosti výrazně subjektivně reflektována. Jak těsně před rokem 1 000, tak i po přelomu poloviny 11. století došlo v tomto rodě ke skutečným „závodům v plození“ synů, které měly specifické důvody, průběh a výsledky.
Pro pokud možno plynulý přechod panovnické moci bylo ovšem ideální, když v okamžiku smrti předchůdce byl k dispozici jen jeden nikým nezpochybněný následník (915, 972, 1035). Něco takového je ovšem riskantní. Předčasná smrt jediného potomka může znamenat přetržení a zánik dynastie. Na druhé straně je však výskyt několika konkurentů nutně komplikací, vyzývající k bojům o moc, pokud neexistuje dostatečně jasné řešení – předem určená pravidla nástupnictví. Někdy nepomohla ani ta, jak o tom svědčí třeba neustálé rozpady a nová spojování říše franckých Merovejců 6. až 8. století. Podle starých germánských zvyklostí byl totiž majetek – v rodě panovnickém tedy celá země – dělen mezi všechny syny.
U našich Přemyslovců bylo nejprve celé první století jejich vlády ve znamení podivuhodné stability, možná díky náhodně daným příznivým okolnostem. Pokud můžeme rekonstruovat z velmi sporých pramenů 10. století, měl kníže Bořivoj se svou slovanskou manželkou Ludmilou dva syny. Když poměrně mladý, asi šestatřicetiletý, kolem roku 889 zemřel, měl starší Spytihněv asi 14 let, mladší Vratislav měl snad teprve rok.13 Jak víme, vládu zachránil Spytihněvovi přímý vliv jeho velevýznamného kmotra, velkomoravského knížete Svatopluka, který až do své smrti roku 894 panoval v Čechách sám. Spytihněv pak založil stát a vládl malému přemyslovskému knížectví dvacet let. Během nich zažil zánik Velké Moravy (906) a tím vytvoření kontaktu s novým sousedem na východě, Maďary, jakož i vymření dynastie Karlovců za opačnou hranicí na západě (911). Když roku 915 zemřel, nastoupil bez problémů (alespoň o nich nic nevíme) jeho bratr Vratislav. Můžeme předpokládat, že Spytihněv zemřel bezdětný, protože kdyby syny měl, měli by asi (při poměrně mladém věku tehdejšího rodičovství) kolem dvaceti let a byli by tedy konkurenty svého strýce Vratislava, který měl tehdy sedmadvacet let.14 Mimochodem, v této souvislosti je zajímavý již vzpomenutý údaj o hrobu tohoto knížete. Pokud vím, je jediný ze všech známých přemyslovských pohřbů, který byl uložen k poslednímu spočinutí se svou manželkou po boku.15
Vratislav padl mladý jen po šesti letech panování a když zemřel, situace z předchozí generace se víceméně opakovala. Zůstali dva synové, oba příliš mladí pro okamžité převzetí vlády. Václav (narozen asi 907), byl zrovna tak čtrnáctiletý jako kdysi jeho strýc Spytihněv, Boleslav (narozen asi 915) byl asi šestiletý. Jak známo, došlo k regentství kněžny Drahomíry, která vládla za pomoci své osobní družiny severských válečníků Varjagů včetně likvidace své tchyně.
Václav nastoupil nejpozději 925 (translace ostatků sv. Ludmily) a vládl deset let, zabit byl zřejmě 935.16 O jeho možném potomstvu víme jen málo (syn Zbraslav?), a není ani divu při jeho „kariéře“ světce, ale zajímavé náznaky o „topení dětí ve Vltavě“, zachované v legendě tzv. Kristiána, leccos naznačují. Je zdánlivě „pikantní“, že právě tento kníže měl za svého lidského života kromě (neplodné?) manželky také souložnici17 (jak praví tzv. Druhá staroslověnská legenda), ale proč ne. On přece neměl o své budoucí kariéře světce ani tušení. Jeho mladší bratr nastoupil vládu sice krutě, ale (jak víme z dalších událostí) nadále velmi úspěšně, na stolci setrval téměř 40 let. Věkem to odpovídá. Jestli se dožil i více než Kosmou předpokládané doby, měl při úmrtí jen necelých 60 let, což je dobře možné (915-972 spíše než 967). Nástupnictví jeho syna bylo zjevně také bezproblémové. Možná měl Boleslav Pobožný více bratrů, než jen v pramenech zachyceného kněze Strachkvase (jistě měl dvě sestry, Dobravu a Mladu), za dlouhé doby vlády jejich otce je ale dobře možné, že zemřeli ještě před ním. Až do posledních let prvního milénia, tedy více než století panujících Přemyslovců, nevidíme nástupnické spory nebo rozbroje ve formě boje více synů (bratrů) o moc, a to podle nejnovějších poznatků včetně zabití Václava Svatého.18
Tehdy se však situace dramaticky mění. Krize českého státu kolem roku 1 000 měla ovšem více důvodů, než jenom vznik a zesílení Polska.19 Nejméně tři další vnitropolitické důvody jsou zde významné: paradoxně rozkladný vliv působení významné osobnosti, druhého pražského biskupa Vojtěcha, existence nejméně tří (možná čtyř nebo ještě více) synů Boleslava II. s důsledkem prohlubující se diferenciace prvních „předních rodů“, počátků české „prašlechty“ (a závislost knížecích synů na nich) a ochrnutí panovníka po záchvatu mozkové mrtvice roku 994.20
Vyvraždění Slavníkovců a pronikání Boleslavů (mnohem spíše budoucího Třetího, než současného, starého a nemocného Druhého) na Brněnsko v této době21 jsou první příznaky boje možných nástupců o moc, ke kterému pak dojde otevřeně po smrti Boleslava II. A v této generaci Přemyslovců jsme také poprvé svědky jejich promyšlené strategie, použít v boji o moc a politický vliv i prostředky, týkající se možností plodit potomstvo.
Kolik jich bylo a jak byli staří? Podle plauzibilních vývodů22 byl Boleslav II. při svém úmrtí zhruba sedmašedesátiletý (932-999). Jeho nejstarší syn stejného jména byl narozen mezi lety 950 až 966, měl tedy nejméně třiatřicet, možná i podstatně více. Jaromír a Oldřich byli narozeni zřejmě těsně po sobě (možná snad byli dvojčaty?)23 kolem roku 975, bylo jim tedy asi pětadvacet. O jejich potomstvu víme nejprve, že Boleslav Ryšavý měl jedinou dceru (s manželkou nám neznámého jména), kterou za odměnu provdal za předáka (v té době nejmocnějšího) domácího rodu Vršovců. Ten jej významně podporoval v době nemoci jeho otce jak při vyvraždění Slavníkovců (995), tak zřejmě i při pronikání na jižní Moravu, na Brněnsko.
Tím se Ryšavý rozhodně dopustil velké chyby, vynucené ale zřejmě mimořádně těžkými současnými okolnostmi: oba Boleslavové byli nejen pod silným tlakem polského krále Boleslava Chrabrého. Byli také oslabeni paradoxně rozkladným působením biskupa z významného domácího rodu Slavníkovců a konfrontováni s narůstající nespokojeností jiných vznikajících českých rodů, které se začínaly shromažďovat kolem dvou nejmladších bratrů. Ryšavý pozdvihl Vršovce novým příbuzenstvím s vládnoucí dynastií až na podest možných konkurentů na českém stolci. Cena za zbavení se Slavníkovců, kteří zřejmě hrozili tímtéž – a byl to rod nesmírně plodný v prvé generaci nástupců24 – byla příliš vysoká, takříkajíc z „z louže pod okap“. Pokud víme, měli zatím všichni přemyslovští panovníci manželky z ciziny.25 Myslím, že to byla volba vědomá, stejně jako snaha provdávat dcery za hranice – Dobrava a později Jitka „Starší“ do Polska, Jitka „Mladší“ (obě Jitky byly dcery krále Vratislava) do Grojče. Měla to být jistě (mimo jiné, později šlo také o „vznešenost“, snahu spojovat se s vládnoucími rody) pojistka proti nebezpečí ohrožení přemyslovské vlády ze strany původu jejich případných manželů, nějakého významného domácího rodu. Vyvraždění potomků Slavníka, který byl zřejmě z postraní přemyslovské větve a velmi aktivní svou sňatkovou politikou až za hranice české země, sem dobře zapadá.26
Jaromír byl bezdětný, zatímco Oldřich měl zjevně už před rokem 999 syna, malého Břetislava. To totiž vysvětluje na první pohled překvapivý rozdílný ortel Ryšavého nad oběma bratry. Zatímco jednoho nechal kastrovat a ponížit svou družinou Vršovců – vlastně „státní mocí“ té doby – pokusil se druhého zabít. Zatímco v prvém případě, o kterém máme u jinak málo spolehlivého Kosmy až podezřele dobré informace (událost na Velízi a také „obžaloba“ Vršovců při předání moci Břetislavovi) splnil akt kastrace a ponížení oba své úkoly – symbolický (vyloučení z nástupnictví) a faktický (zabránění bratrovi zplodit potomstvo) – bylo v případě druhém zjevně nutné, konkurenta o nástupnictví usmrtit. Z kontextu Kosmovy zprávy totiž vyplývá jasně, že případnému usmrcení Jaromíra by se bylo nedalo zabránit, kdyby o ně Vršovcům skutečně šlo. Myslím, že v barbarské, ještě v duši doslova „pohanské“ staročeské společnosti prvního tisíciletí bylo v mysli lidí, především válečníků, propojení politické moci s pohlavní potencí tak silné, že provedené ponížení stačilo zadavateli k vyjádření úmyslu, tedy k vyloučení z nástupnictví. Zní to paradoxně, ale myslím, že jsme zde svědky podobného pokusu o „humanizaci“ v řešení nástupnického problému, jako když Pipin Krátký už nezavraždil roku 751 posledního potomka starého merovejského královského rodu, nýbrž jej pouze dal ostříhat a oholit – zbavil jej tedy sekundárních pohlavních znaků, přičemž zde je i kastrace dobře myslitelná – a zavřel jej až do konce jeho pozemského života do kláštera.27
Biskup Odo měl zjevně za důležité zachytit, že dobytí Anglie umožnili Normanům jejich hřebci (a ne snad valaši), zatímco žertovná postavička, komentující asi chlípné choutky jednoho nehodného kněze, v tomto stavu jistě objektu své touhy velké naděje nedává… Tapiserie z Bayeux, tamtéž.
Dá se důvodně předpokládat, že mezi rokem 994, ochrnutím jejich starého otce, a rokem 999 toužil nejmladší z bratrů velmi silně po synovi, když nejstarší bratr měl pouze jednu dceru a druhý byl navždy z plození vyřazen.28 Měl již dvacet let a byl zřejmě ženatý, nevíme ovšem s kým. Je nabíledni, že se asi velmi snažil o syna, který by za těchto okolností byl jediným potenciálním nástupcem a pro něj tedy nejlepším argumentem, dostat se sám na otcovský stolec – důkaz plodnosti (syna) se rovnal důkazu schopnosti, být panovníkem. A je nabíledni, že když se mu to nedařilo s manželkou, neměl v této době (běžného mnohoženství a konkubinátu) žádné morální zábrany, pokusit se o to s nějakou souložnicí. A bylo by jen logické, kdyby nechtěl opakovat chybu bratrovu a vyzvednout nějaký z českých předních rodů svým příbuzenstvím s ním. Vzal si tedy k tomuto (jistě více politickému než sexuálnímu) účelu prostou selku – Boženu, „jež byla Křesinova“.
Vskutku nevím, proč pochybovat o její existenci. Kosmas nejen udává explicitně její úmrtí v roce 1052,29 ale i logika celé této situace je velmi přesvědčující. Není důvodu, proč klást narození Břetislava až do prvních let po roce 1000.30 Právě tehdy se Oldřich téměř nevyskytoval v Čechách, a když, tak za okolností války všech proti všem (až do roku 1004), které k námluvám a plození potomstva příliš nesváděly. Kromě toho, jestli později svěřil svému synovi nově dobytou Moravu kolem roku 1019, těžko mohl být tento sotva patnáctiletý. Naopak, jeho smrt roku 1055 je velmi dobře možná i v šedesáti letech, to nebyl u Přemyslovců žádný vysoký věk.31
V další generaci se situace poněkud uklidnila. Nejprve díky faktu jediného následníka Břetislava, který jistě neměl (na rozdíl od mínění některých moderních historiků) potíže se svým uznáním jako kníže v očích ještě velmi barbarských, polopohanských Čechů.32 Něco jiného bylo ovšem jeho postavení panovníka v očích mocnějších a civilizovanějších zahraničních sousedů. Je proto logické, že usiloval o sňatek, který by takříkajíc vylepšil jeho „kádrový profil“ syna z prosté selky (což bylo možná horší než nemanželský původ).33 Únos Jitky ze Schweinfurtu do této situace dobře zapadá a nám se zde otevírá další zajímavá otázka, kterou řeší historikové již celá desetiletí, především (z psychologických důvodů?) ovšem čeští a polští: kdy to vlastně bylo? Souvisí to totiž s otázkou znovudobytí Moravy Přemyslovci, které kladou novější české výzkumy k letům 1019/20,34 zatímco polské až k roku 1030. Pokud platí, že Břetislav odjel se svou nově nabytou „kořistí“ na jeho otcem Oldřichem právě dobytou Moravu jako její nový správce, a zároveň souhlasí Kosmou zachycený rok narození jeho nejstaršího syna Spytihněva (1031), mluví důvody biologické celkem jednoznačně pro polské závěry. Protože umělou antikoncepci nemůžeme ve středověku ovšem předpokládat, museli bychom si v opačném případě klást otázku, co dělali po večerech Břetislav s Jitkou těch prvních deset let, když neměli ani televizi.35
Můžeme jen spekulovat, proč vlastně neměl Oldřich v posledních třiceti letech svého života žádné další syny, ať už s manželkou zákonnou nebo s dalšími, v tehdejší době jistě dobře možnými souložnicemi. Spekulovat zato nemusíme o rozhodnutí knížete Břetislava na smrtelném loži, které vyhlásil pro (dvě?) následné generace. Zavázal předáky významných rodů a přední bojovníky, tento středověký politický národ Čechů, aby vždy nejstaršího z jeho synů a vnuků – ano, explicitně takto – pozvedli svou volbou na stolec. Měl totiž pět synů a před očima krvavé zkušenosti z doby svého otce a strýců. Seniorát je první pokus Přemyslovců institucionalizovat nástupnictví36 stejně jako Břetislavovo vytvoření moravských údělů. Něco podobného se vyvinulo ještě rigidněji na Kyjevské Rusi, kde hrála rurikovská knížata při smrti ústředního vládce jakési „škatule, škatule hejbejte se“.37 Musíme uznat za obrovskou zásluhu tohoto řešení, že přes všechny pozdější krvavé nástupnické boje ve 12. století už alespoň jednota českomoravské země nebyla nikdy ohrožena.38
Všichni synové knížete Břetislava se narodili zřejmě ve 30. letech, o prvním Spytihněvovi to k roku 1031 podotýká Kosmas explicitně. Z důvodů biologických můžeme totiž postulovat, že (ještě dnes manžely často vědomě volený) časový odstup dvou let mezi sourozenci je velmi přirozený. Těhotenství trvá jak známo necelý rok39 a doba kojení je jediná myslitelná přirozená antikoncepce, která jistě fungovala i ve středověku. Pokud předpokládáme, že ženy z panovnického rodu tehdy samy kojily – pokud měly kojné, může se ovšem rytmus početí a porodů uměle „zkrátit“40 – je dvouletý odstup mezi sourozenci něco velmi přirozeného. Početí (řekněme) v lednu, znamená porod v říjnu, plné kojení trvá nejméně půl roku do zhruba dubna (tehdy vyrostou robátku první zoubky a rozumní rodiče tím poznají, že by mělo asi něco začít kousat), ale dál se ještě dá kojit i při zvykání na kaše a pevnější stravu nejméně půl roku, do asi tak října. To znamená, že koncem roku dojde k obnovení pohlavního cyklu a první menstruaci. Další početí je možné a při neporušené plodnosti ženy a normální mužské potenci také zakrátko nastane.
Dá se tedy velmi důvodně předpokládat, že druhý Vratislav mohl být narozen kolem 1033, třetí Konrád 1035,41 čtvrtý Jaromír 103742 a poslední Ota kolem 1039.43 Protože jejich otec zemřel v roce 1055, musel si být plně vědom nebezpečí, které tímto počtem znovu odevzdává svému dědictví, českomoravské zemi, jež „není tak obzvláště širá“.44
V další generaci vidíme plný úspěch. Seniorát v pohodě a míru platil, i když na samém konci, v roce 1091 (konflikt Vratislava s Konrádem), už jen tak tak. Tento nový „zákon“ ale vyvolal ještě výraznější „závody v plození“, než tomu bylo o dvě generace dříve kolem přelomu tisíciletí.
Když nejstarší Spytihněv nastoupil po smrti svého otce roku 1055 na stolec, vyhnal nejprve (spíše jen některé než všechny) Němce z Čech, což potrefilo nejen abatyši svatojiřského kláštera, ale především jeho vlastní matku, což je psychologicky zajímavé.45 Nevíme, jestli již měl v této chvíli svého (jediného!) syna Svatobora, ale zato víme, že pronásledoval své mladší bratry. Konráda s Otou na Brněnsku zajal a odvedl do Prahy, zatímco Vratislav před ním uprchl do Uher. Spytihněv však zajal v Olomouci jeho těhotnou manželku a dal ji věznit na hradě Lštění. Kosmas nás o tom zpravuje až podezřele podrobně: předák Mstiš „však ji nehlídal tak, jak by se slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze“.46
Protože víme, že Kosmas je mistrem v naznačování a nemá žádné skrupule ani s „lechtivými“ tématy, je sexuální podtext této poznámky celkem jasný. Vratislavova manželka byla sice po měsíci propuštěna, ale cestou za manželem do Uher utrpěla předčasný porod a na jeho následky zemřela.47 Je tedy zřejmé, že Spytihněvovi se podařilo zbavit svého mladšího bratra jeho (ještě nenarozeného) potomka, aniž by musel sahat k opatřením tak drastickým, jako by bylo přímé zabití vlastní švagrové. Je to jen spekulace, ale dnešní lékařská věda zná velmi dobře působení prostaglandinů, hormonů objevených původně v mužském ejakulátu, na vyprovokování porodu, a to i předčasného, ba za použití prostaglandinů umělých dokonce i potratu. Mechanické dráždění pochvy a děložního hrdla souloží vyvolává rovněž dost spolehlivě předčasné kontrakce dělohy (a zvyšuje riziko infekce) – a to v jakémkoliv století. Proto se těhotným nedoporučuje v třetím trimenonu pohlavní styk ani dnes, třebaže máme lepší možnosti, vypiplat předčasně narozená miminka. „Pospíchajíc cestou, poškodila si dělohu…“, říká Kosmas. Možná jí spíše byla „poškozena“, než se na tu cestu vydala?48
Mladý (asi 22 let?) vdovec Vratislav sice na uherském dvoře zesmutněl, ale král Ondřej jej rychle oženil se svou dcerou Adlétou, nejspíše roku 1056. Oba novomanželé ovšem nelenili, ale nejprve přišly zřejmě dvě dcery. Judita (Jitka) „Starší“ (1057?), kterou provdal později otec za polského knížete Vladislava Heřmana a Ludmila (1058/59?), která se stala, jak již jméno napovídá, jeptiškou.49 Teprve třetí byl Břetislav (1060?),50 nazvaný jménem svého slavného děda, ale zjevně to stačilo – byl nesporně nejstarší z pozdějších celkem devíti relevantních následníků na kamenném stolci českých knížat, jak je schvěle zachovala malba ve znojemské rotundě (tehdy) Panny Marie.51
Existoval sice původně jeden ještě starší vnuk velkého Břetislava – Svatobor, jediný syn knížete Spytihněva, ale kníže Vratislav se svému staršímu bratru posmrtně velmi elegantně pomstil. Aby odstranil svému synovi tohoto konkurenta v nástupnictví, rozhodl o jeho dráze duchovního. V tehdejší době to znamenalo automatické vyřazení jak z nástupnictví, tak i z možnosti plodit (legitimní a pro nástupnictví relevantní) potomky. Možnost panování pražského biskupa na knížecím stolci je teprve (skoro 150 let) před námi. Svatobor se stal arcibiskupem akvilejským roku 1085, což bylo zřejmě možné až po dosažení kanonického věku třiceti let. Mluví tedy hodně pro podezření, že byl narozen někdy kolem roku 1055, v době těhotenství první Vratislavovy manželky. Šlo možná tehdy skutečně jen o pouhé týdny! Břetislav zemřel v lednu, oba jeho první vnukové mohli být očekáváni v témže roce. Možná bylo oběma bratrům známo, jak dlouho je těhotná nejen jejich manželka, ale i švagrová. A oba přece dobře věděli, že podle seniorátního rozhodnutí bude jednou z obou vnuků panovat ten starší. Jestliže tedy měl malý Svatobor při smrti svého otce asi šest let, rozhodl o jeho budoucí životní dráze jistě panující kníže, jeho strýc Vratislav…52
Kníže Vratislav nesměl ztrácet čas, jeden syn rozhodně nestačil. Ještě téhož roku se po smrti své ženy oženil s polskou princeznou Svatavou a dočkal se dalšího syna: Boleslava, narozeného koncem roku 1062 nebo nejpozději začátkem roku příštího, třetí byl Bořivoj nejspíš roku 1064.53 Ani dva další bratři Vratislavovi neváhali v těchto „závodech plodnosti“ o co nejstarší vnuky velkého Břetislava. A oba měli úspěch. Starší syn brněnského knížete Konráda s rakouskou kněžnou Virpirkou Oldřich se zřejmě „vešel“ do let 1063/64 stejně jako Svatopluk, starší syn Oty Olomouckého. Moderní česká historiografie má s tímto datem problém, ale jenom proto, že je známo, že se Ota I. oženil se svou uherskou manželkou Eufémií až později. Znojemská malba však zachovala pořadí nástupců v roce 1091 jednoznačně! Nemůže být pochyb, že i pramen ikonografický je spolehlivý, ba právě v této době velice spolehlivý, jak to dokládá třeba i známá tapiserie z Bayeux.54 Kromě toho právě jeho jméno svědčí o velmi pravděpodobném moravském původu jeho matky, o níž víme zjevně ještě méně, než o první nešťastné manželce Vratislavově, jménem snad Marie.55 Nelze nevzpomenout událostí po smrti Břetislava II., který činem v českých dějinách do té doby neslýchaným „udělal“ za pomoci císaře Jindřicha roku 1099 předem svého mladšího bratra Bořivoje knížetem Čechů. Brněnský Oldřich se vzbouřil okamžitě po jeho smrti a vedl neúspěšnou válku, zatímco olomoucký Svatopluk si několik let připravoval pozici, aby Bořivoje roku 1107 úspěšně svrhl. Nemůže být pochyb, že nejsilnější legitimací ozbrojeného odboje právě v této generaci muselo být vzájemné stáří všech přemyslovských bratranců.
Všichni tři bratři měli ještě další syny, ale zde už zřejmě napětí poněkud povolilo. Od 2. poloviny 60. let až asi do poloviny let 70. byli narozeni: druhý syn Konrádův Litolt, čtvrtý Vratislavův Vladislav, druhý Oty Olomouckého Ota II., budoucí „Černý“ (Kosmas mu říká v této době Otík56) a konečně pátý Vratislavův Soběslav, a to zřetelně v tomto pořadí.57 Zajímavé je, že i v této generaci se seniorát víceméně naplnil, přestože se o moc také opakovaně bojovalo. A typické je, že v této době i moravští údělníci bez nejmenších skrupulí zasahovali do bojů o pražský stolec.
Nevíme ovšem, jak skutečně vypadali naši Přemyslovci v 11. století, ale dá se důvodně předpokládat, že přinejmenším zpočátku zhruba takto – jako každý úspěšný výsledek shora popisovaného snažení. Novorozenec č. 649/2007, okresní nemocnice Agatharied. Foto autor.
Následníků bylo původně v této generaci devět. Někteří byli úspěšní, jiní ne, ale až hluboko do 12. století je patrné, že jejich stáří bylo v této době rozhodující. První nastoupil fakticky nejstarší Břetislav, což ostatní víceméně akceptovali, třebaže podle svědectví znojemské malby měl být odsunut až na páté místo.58 Po jeho smrti se vzbouřil nejstarší Oldřich Brněnský, ale neuspěl, dál vládl uměle povýšený Bořivoj. Byl pak svržen Svatoplukem, ale vrátil se na trůn roku 1109 po jeho úkladném zavraždění v ležení německého krále Jindřicha V. Po jeho zásahu v lednu 1110 nastoupil Vladislav, který tím přeskočil dalšího brněnského bratrance , Litolta, ale ten už byl na podobné zvyklý. Oba synové Konrádovi pak poměrně mladí zemřeli, Litolt 1112 a Oldřich 1113/15, takže situace se poněkud uklidnila. Žili teď (na svobodě a v Čechách přinejmenším přechodně) už jen tři nejmladší z původních devíti, Bořivoj strádal v jakémsi porýnském vězení. O jedno desetiletí později se situace opět přiostřila, když smrtelně nemocný Vladislav chtěl spíše učinit nástupcem svého bratrance Otu (jejich manželky byly sestry) než bratra Soběslava. Ale zasáhla jeho matka, stařičká Svatava, takže i tehdy přeskočil mladší staršího. Následná válka situaci konečně definitivně vyřešila – Ota Černý padl na německé straně v památné bitvě u Chlumce v únoru roku 1126.
V této historii lze zřetelně vysledovat trend, který zahájil král Vratislav a zvýrazní další století, totiž snaha zvýhodňovat pražské Přemyslovce na úkor moravských. Ale přece jen, přes všechny války a boje se i u devíti vnuků nakonec prosadil seniorát. V generaci další ovšem definitivně vymizel, proto se jedinečná situace „závodů v plození“ už nemohla ve 12. století opakovat.
Boj o moc na pražském kamenném stolci se v další generaci zúžil na potomky dvou nejmladších synů krále Vratislava, „vladislavovce“ a „soběslavovce“, třebaže moravští příbuzní se ještě pořád nevzdávali. Neúspěšně oblehl Pražský hrad (a neváhal ani zapálit jeho chrámy) roku 1142 syn Litoltův Konrád Znojemský. A není vůbec divu, když si uvědomíme, že byl nejen starší než oba jeho bratranci Vladislavové – ten úspěšný, nový kníže a budoucí druhý český král, i ten neúspěšný, nejstarší syn zemřelého knížete Soběslava. Navíc měl od svého dětství trvale před očima nádheru znojemské malby, na ní zvěčnělou „svatou smlouvu knížat“ o nástupnictví podle stáří. A úspěšně se to na krátkou dobu dvou let podařilo jeho synovi, moudrému59 Konrádu II. Otovi, poslednímu moravskému Přemyslovci na českém stolci. V zásadě ale probíhaly nové boje o nástupnictví mezi syny knížete Soběslava a syny krále Vladislava, ze kterých vzešel jak známo třetí a konečně dědičný král český Přemysl Otakar I., což mělo za následek definitivní uklidnění nástupnických bojů.60 Od té doby nastupoval prostě po otci nejstarší syn bez ohledu na své bratry – Václav I., Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III., mladičký, bezdětný a bohužel v Olomouci úkladně zavražděný.
Sám život, biologie, na které stojí i dějiny, se prosadila. Ve třetí a čtvrté generaci nástupců „zákonodárce“ seniorátu knížete Břetislava I. se jeho přemyslovský rod rozplodil do takové šíře, že zúžení počtu nástupců na nejprve dvě větve pražských Přemyslovců a později na prvorozené syny dědičných králů se stalo naprosto logickou nutností. A je nesmírně zajímavé, že Kosmas nám zanechal zprávu přesně takto. Jako by si byl kníže Břetislav těchto budoucích procesů, konfliktu mezi moudrostí lidského zákona a silou lidské plodnosti, vědom:61 „A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví…“
O generaci pravnuků už se zde nepraví ničeho…
1 Opavský kníže Mikuláš nebyl jako levoboček – byť Přemyslovec – už v této době (1306) jako panovník přijatelný. Starší než Přemyslovci (ze 6. a 7. století) byly pouze langobardské rody italských vévodství, ty však roku 1306 již neexistovaly. Stejně stará jako přemyslovská (od asi 880) byla rurikovská dynastie severských Varjagů na Kyjevské Rusi, ta se však rozpadla spolu se svým státem během 12. století. O něco mladší uherská arpádovská dynastie z průběhu 10. století právě zanikla (1301), polská dynastie Piastovců roku 1306 sice ještě existovala, ale byla skoro o století mladší než Přemyslovci. Teprve potom přichází francouzská dynastie kapetovská (987), normanská anglická je až z roku 1066. V německé říši se vystřídalo za tu dobu dynastií několik, zanikli už Karlovci (911), Otoni (1024), Sálci (1125) i Štaufové (1250). Španělsko a Portugalsko ještě možno zapomenout (začaly vznikat teprve v 11. století úspěšnou reconquistou) stejně jako Skandinávii, kde se stabilnější královské dynastie začaly vytvářet také až ve druhém miléniu.
2 Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců, Praha 1998, s. 100: „První zmínka o Přemyslovcích pochází z roku 872, kdy Fuldské anály mluví … o Bořivojovi jako o jednom z mnoha knížat Čechů.“
3 Konečný, Lubomír J.: Románská rotunda ve Znojmě, Brno 2005, Novotný, Aleš: Metody moderní mytologie neboli boj o „rukopis znojemský“, in: VVM LVI, Brno 2004, s. 3-14, týž: Znojemská malba jako rébus neboli o smyslu této malby očima psychologie, in: Znojemská rotunda, sborník z 2. konference o rotundě 25.-26. června 2003, Znojmo 2004, týž: Malba ve znojemské rotundě a tapiserie z Bayeux, in: VVM LIX, Brno 2007, s. 234-249.
4 Frolík, Jan: Archeologie na Pražském hradě, Praha 1997, s. 76. Pro středověké myšlení je typické, že různé stupně a druhy pokrevní příbuznosti akceptovalo paralelně, k tomu např.: Otis-Cour, Leah: Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku, Praha 2002, s. 19.
5 Adopce jako sociální alternativa prosté biologie, tak úspěšná třeba v době starého Říma ve 2. století a jistě především proto (alespoň trochu) aktuální i v italském raném středověku (neúspěšný pokus bezdětné hraběnky Matyldy z Canossy), nehrála ovšem v Čechách a na Moravě v době vlády přemyslovské dynastie žádnou roli.
6 Kosmas II, 32, např. in: Bretholz, Berthold: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH, Berolini 1955, s. 127-129.
7 Např. Bretholz, tamtéž, Einleitung, s. IX: „…die läpische Zote von der Ehe der Gräfin Mathilde von Tuszien…“, ale i mnozí jiní pozdější historikové. Vlastně dodnes všichni, kteří se Kosmovou kronikou zabývali…
8 Novotný, A.: Pornografie ve středověku?, Hýsly 2005, s. 20-37.
9 Bude to asi souhlasit, když k fylogenetickému oddělení našich předků druhu homo sapiens od předchůdců našeho nejbližšího dnešního příbuzného, šimpanze, s nímž máme nejméně 98% genetické výbavy totožných, došlo zhruba před sedmi miliony let…
10 A co se muselo z tohoto důvodu „vymýšlet“ už ve středověku, dokládá třeba příběh anglického krále Edwarda II., který jako homosexuál byl schopen dostát této své povinnosti pouze tak, že si do společného lože s královnou bral jako (pro něj nezbytnou!) přípravu k pohlavnímu styku s ní zároveň svého milence, což ovšem královnu uráželo (psychologicky zcela pochopitelně) tak strašlivě, že mu to posléze nechala „splatit“ smrtí vskutku ohavnou…
11 Tento známý poznatek historiků (např. Třeštík, Počátky, s. 196/197) mne ovšem svádí k detailním otázkám. Co se tím přesně myslí? Co se „zkoumalo ještě roku 1486 na Moravě veřejně“ ?! Jistě ne schopnost erekce, tu mají už úplně malí chlapečkové. Možná snad (v pubertě počínající) ejakulace, ale ta by se asi sama o sobě (z důvodů jaksi „technických“, masturbace byla přece hřích) „zkoumala“ dost nesnadno. Logicky tedy zbývá nejspíše pohlavní styk, ve středověku skutečně mnohdy veřejný (zřejmě i první dvě svatební noci hraběnky Matyldy z Canossy, teprve v té třetí „…ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice…“). Jsou doloženy případy povinné soulože před komisí, např. při snahách manželky, vynutit rozvod poukazem na impotenci manžela, ovšem až ve středověku pozdějším (např. Otis-Cour, Rozkoš, s. 88-89, k roku 1259). Ještě lepší bylo asi těhotenství, nejlepší jistě porod potomka.
12 A vymřeli naopak typicky proto, že mladičký Václav III. děti neměl, zatímco jeho plodný otec Václav II. tak málo synů. Jeho četné, ale (v našem smyslu) „irelevantní“ dcery směly sloužit po roce 1306 už jenom jako transportní prostředky bývalé přemyslovské moci do nových, cizích dynastií…
13 Třeštík, Počátky. Spytihněv zemřel čtyřicetiletý roku 915, musel být tedy narozen kolem 875, Vratislav padl v boji s Maďary v únoru 921 ve svých třiatřiceti, musel se tedy narodit kolem roku 888. Autor dovozuje velmi dobře, že nápadný rozdíl 13 let ve věku obou bratrů je vysvětlen porody nejméně tří (blíže neznámých) dcer a dalších v kojeneckém věku zemřelých dětí, s. 194.
14 Je ovšem možná i spekulace, že Spytihněv mohl mít malé syny v dětském věku, které Vratislav odstranil, jako se velmi pravděpodobně stalo v generaci příští.
15 Psychologicky je to vysvětlitelné tak, že mu byla „milejší“ (důležitější) než případní synové, i pokud snad byla neplodná a jejich manželství bezdětné, což by byla zrovna taková výjimka, jako je jejich společný hrob. Máme hezkou paralelu z doby jen o málo pozdější. Král Jindřich II. vytrval věrně po boku své neplodné manželky Kunhuty až do své smrti (1024), třebaže věděl, že to znamená konec otonské dynastie. Odměny se dočkal ovšem na nebesích – je jediný z četných německých králů, který byl (spolu s manželkou!) pozvednut mezi světce.
16 Třeštík, Počátky, především s. 196-260.
17 Tamtéž, s. 387: „Legenda vlastně přiznává, že zplození synů bylo povinností knížete, kterou musel uznat i světec.“
18 Tamtéž, s. 434-435: Šlo spíše o nešťastnou náhodu, Václava zabili družiníci Boleslavovi při obraně svého pána.
19 Krzemieńska, Barbara: Krize českého státu na přelomu tisíciletí, in: ČsČH XVIII, 1970, s. 497-529.
20 Např. Novotný, A.: Tři přemyslovská ohrožení a krize českého státu v letech 994-1004, in: Pornografie?, s. 48-97.
21 Staňa, Čeněk: Pronikání Boleslava II. na Brněnsko ve světle archeologických objevů, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 197-208. Dobře datovatelným dokladem je mince z konce doby vlády Boleslava Pobožného.
22 Třeštík, Počátky, s. 463-466.
23 Je s podivem, jak málo vlastně víme z dějinných pramenů o jistě nutných porodech dvojčat, ke kterým dochází statisticky v 1:80 případům, což není vůbec málo, když známe tisíce historických osobností. Navíc víme, že narození dvojčat mělo odpradávna mystický podtext, viz např. Třeštík, D.: Mýty kmene Čechů, Praha 2003, s. 154.
24 Svatý Vojtěch, který vraždění na Libici přežil, měl nejméně jednoho staršího bratra, Soběbora (který přežil rovněž a padl v polských službách až roku 1004 v Praze) a najméně tři (čtyři?) bratry další, zabité na Libici, viz Kosmas I, 29. O (možná početných) sestrách nevíme ovšem v intencích středověku nic, můžeme je ale důvodně předpokládat: „Střezislava měla se Slavníkem šest synů a nejspíše i přiměřený počet dcer.“, Třeštík, Počátky, s. 442.
25 Bořivoj (Ludmila) a Vratislav (Drahomíra) ze severních (pohanských) slovanských zemí, Spytihněv (?) z Moravy, Václav snad měl jakousi (neurozenou) „družku“, což bylo, jak ještě uvidíme, rovněž moudré opatření, Boleslav I. (Biagota, známá z mincí) podle jména zjevně z Itálie (Biagio je česky Blažej), Boleslav II. (Emma Regina, matka jen dvou nejmladších synů?) asi z (Západo-?) Francké říše, před ní měl ale asi ještě jinou, matku (nejméně?) Boleslava III.
26 Viz např. Třeštík, Počátky, s. 420-426 a především návrhy rodokmenů na ss. 420, 421 a 425.
27 Totéž učinil i jeho syn Karel Veliký s odsouzeným a sesazeným bavorským vévodou Tassilem III. Koneckonců, i oslepení Ryšavého Chrabrým se snad (ve srovnání s popravou) dá chápat jako pokus o „humanizaci“…
28 Nevíme ovšem přesně, kdy byl později vysoce významný kníže Jaromír, skutečný zachránce přemyslovského státu a tím i vlastně národa Čechů, kastrován, ale mohlo to být ve stejné době. Mám zato, že už tehdy „vládl“ především Ryšavý, i když možná k činu došlo až po jeho skutečném nástupu na stolec po smrti jejich otce, tedy roku 999.
29 Kosmas II, 13: „Anno dominice incarnationis MLII Obiit Bozena, coniunx Odalrici ducis, mater Bracizlai“.
30 Třeštík, Počátky, s. 466, jej klade bez bližších věcných důvodů do roku 1003.
31 Mám tím především na mysli jejich genetickou dispozici k arterioskleróze, viz Vlček, Emanuel: Nejstarší Přemyslovci, Praha 1997. Je velmi rozšířeným omylem, domnívat se, že kvůli známému faktu nízkého průměrného věku dožití snad nebylo ve středověku starých lidí. Jde o veličinu statistickou, zapříčiněnou hlavně vysokou kojeneckou úmrtností a množstvím úmrtí mladých žen v souvislosti s těhotenstvím a porodem a mladých mužů v souvislosti s úrazem (boj a lov). Kdo se vyhnul těmto rizikům, mohl se klidně dožít stařeckého věku – především ovšem duchovní osoby, i náš Kosmas se dožil osmdesátky, u žen to byly typicky jeptišky. Například v čele kláštera Cluny stáli po dlouhých 115 let pouze dva opati, Odilo 994-1048 a Hugo 1049-1109. A co se týče genetické poruchy vadného metabolizmu lipidů, není lepší prevence hrozící arteriosklerózy, než co nejpřísnější dieta! Jestli se tedy některý z Přemyslovců mohl dožít až 84 let (narození nejdříve 950, smrt asi 1034), pak nejspíš skutečně Boleslav Ryšavý, který zřejmě strávil posledních třicet let svého života doslova o chlebu a vodě…
32 Krzemieńska, B.: Břetislav I., Praha 1999. Na legitimnosti potomků trvala církev, viz např. Otis-Cour, Rozkoš, s. 63, a právě její vliv v Čechách této doby rozhodně nesmíme přeceňovat. Na druhé straně dovolovala legitimizovat levobočky „následným sňatkem“, což zřejmě učinil i Oldřich (…coniunx Odalrici ducis…)
33 I když ani to není jisté. Máme dobré srovnání s normanskou dynastií téže doby. Později slavný Vilém Dobyvatel zahájil svou skvělou kariéru jako Vilém Bastard (což tehdy byla běžná přezdívka bez pejorativního podtextu), narozený kolem roku 1028 jako syn vévody Normanů Roberta s Herleve (neboli Arletta), dcerou koželuha(!). Stala se však jeho manželkou a to ji „vyzvedlo“ v očích Normanů tak vysoko, že po smrti vévody Roberta ji jako vdovu vyženil Herluin z Conteville. Měli spolu dva syny, čímž dodali králi Anglosasů Vilémovi nevlastní bratry – Roberta, hraběte z Mortainu a Oda, biskupa z Bayeux, autora dnes světoznámé tapiserie.
34 Např.: Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 43, Krzemieńska: Břetislav I., s. 133.
35 Není pochopitelně možné uvažovat o neplodném manželství, jestliže po deseti letech zplodilo pět synů a zřejmě i několik dcer. Jediným možným vysvětlením by bylo, kdyby Jitka při svém únosu (kolem 1020) byla malým dítětem. Okamžitý sňatek (zasnoubení) by byl ovšem možný, to nebylo ve středověku žádnou vzácností, ale se svatební nocí by bylo v tomto případě nutno čekat do menarche, první menstruace, ke které zřejmě docházelo v těchto dobách o něco později než dnes. Zato k prvnímu těhotenství dost bezprostředně nato, jak je to také předurčeno lidské přirozenosti v našich genech, které neví nic o dvaceti letech umělé antikoncepce, která jsou dnes běžná před prvním porodem. Raná menarche okolo dvanácti, jak jsme jí svědky dnes, je jistě důsledkem vývoje moderního psycho-sociálního prostředí, stejně jako pozdní menopausa. Prameny (Dětmar Merseburský) však zřejmě zachytily, že Jitka byla narozena před rokem 1003, viz Krzemieńska, Břetislav I., s. 123, měla by tedy nejméně 17 let…(?)
36 Je to vlastně tak trochu návrat k římskému právu, kde dědil nejstarší. Už třeba na historii říše Franků za Merovejců i později Karlovců vidíme názorně – a tento příklad z německé země měli přece naši předkové trvale jako ten nejjasnější před očima – kam vede tradiční germánský zvyk, dělit dědictví mezi více potomků: k trvalému drobení země a jejímu více nebo méně krvavému, mocí vynucovanému znovuspojování v případě vymírání bočních větví rodu. Je nutno mít trvale na paměti, že „stát“ raného středověku nebyl pro panující rody ničím jiným než osobním (nebo snad rodovým) majetkem, se kterým zacházeli jejich příslušníci úplně stejně, jako svobodný sedlák se svým statkem. Nebylo tomu tak vždy, leckde byl panovník závislý na účasti „předních mužů“ (třeba i na Velké Moravě), ale pro přemyslovský stát to (nejpozději od doby Boleslava I.) až do konce 11. století jistě platí.
37 Nejstarší z následníků se stal knížetem na ústředním stolci v Kyjevě a všichni mladší se „posunuli“ z jednoho údělu do dalšího, z jednoho knížectví do jiného. Tato byla nejen četnější, ale zjevně také přísněji hierarchizovaná než naše moravské úděly. Nic to ale nepomohlo. Kdysi mocná Kyjevská Rus se ve 12. století, tedy dávno před mongolským vpádem, rozpadla na drobná knížectví především z těchto (vnitřních) důvodů – rozpadem své vládnoucí dynastie.
38 Ani v samém závěru této epochy perfidními intrikami císaře Barbarossy s vědomými pokusy o odtržení Moravy.
39 Nikoliv „devět měsíců“ (když už, tak zhruba devět měsíců a jeden týden), ale deset lunárních měsíců, tj. 280 dní (40 týdnů), počítáno od prvního dne poslední menstruace.
40 To je mechanismus, využívaný v přírodě i zcela instinktivně. Mladý lev, nový pán harému lvic po starém a jím zabitém předchůdci, usmrtí okamžitě všechna kojená mláďata. Tím ukončí jejich matkám přirozenou neplodnost a učiní je plodnými pro svoje vlastní potomky.
41 Zde souhlasí navíc jeho jméno, jež zřejmě obdržel podle současného německého císaře, který byl právě v této době v úzkém spojeneckém vztahu s jeho otcem, panujícím knížetem Břetislavem (zásluhy z války proti Luticům).
42 Tady odpovídá také jeho zvolení biskupem roku 1068, měl tedy právě kanonickým právem předepsaných třicet let.
43 Jsou to pochopitelně částečné spekulace, ale z důvodů geneticky fixovaných dosti plauzibilní. Posuny jsou možné hlavně v důsledku možných porodů dcer mezi chlapci, o kterých středověké prameny většinou mlčí, pokud nebyly nějak vyjímečné, typicky ovšem sňatky a porody významných potomků, někdy i kariérou duchovní, jako jeptišky a nejlépe světice.
44 Kosmas III, 29.
45 Novotný, Pornografie?, s. 13-15.
46 Kosmas II, 15.
47 Kosmas II, 16, kde říká doslova: „…nemohla vydati ze života nezralý útěžek.“
48 Koho by udivovaly Kosmovy detailní znalosti anatomie a chtěl by předpokládat spíše chyby překladu, zde je originál: „Que quoniam vicina partui erat, dum ire properat, matricem viciat et infra spacium trium dierum spiritum exalat pulcherrima mulierum, quia non potuit uteri exponere pondus inmaturum /sic!/.“ Kosmas tamtéž, podle Bretholze, Cosmae, s. 106, tučné zvýraznění je moje.
49 To jsou zároveň důvody, proč o nich, na rozdíl od tolika předpokládaných (nebo i jistých, ale bezejmenných) středověkých dívek vůbec víme. Ludmila navíc roku 1100 slavně pohřbila svého zavražděného bratra knížete…
50 Koncem roku 1061 se narodil ještě Vratislav, zemřel však jen po několika týdnech života. Jeho matka Adléta jej v lednu roku následujícího následovala. Je to běžná středověká kariéra jinak mladé a zdravé ženy, manželky panovníka nebo vysokého šlechtice – utrpět čtyři porody v pěti letech znamenalo smrt jako následek posledního z nich.
51 K tomu především Konečný: Románská rotunda, Novotný: VVM 2004, 2007.
52 Není ovšem vyloučeno, že Spytihněv sám před smrtí vyslovil přání o kněžství svého syna. Kosmas jej velmi chválí, což svědčí hlavně o jeho zbožnosti. Mimo jiné prý „nosil biskupský kožíšek a sukni kleriků, postní čas trávil mezi mnichy“. Do doby vypjaté spirituality v předvečer bojů o investituru to dobře zapadá. Navíc víme, že právě on založil novou románskou baziliku na Pražském hradě a neváhal platit sto hřiven ročně do Říma za právo nosit mitru. Zde ale asi hrály roli především okolnosti „politické“, což ovšem v raném středověku téměř nelze vydělovat – byl to jistě pokus o větší samostatnost na německé říši. Opět máme paralely. Protože mu ji udělil papež Mikuláš II. (1058-1061), muselo se to stát ve stejné době, kdy udělil v Apulii (dokonce předáním kopí s praporcem císařství na zlost, za využité okolnosti, že král Jindřich IV. měl tehdy devět let) vévodský titul lstivému Robertu Guiscardovi (1059).
53 Viz třeba Bláhová, Marie-Frolík, J.-Profantová, Naďa: Velké dějiny zemí Koruny české, Praha, Litomyšl 1999, s. 750.
54 Wilson, David: Der Teppich von Bayeux, Köln 2003, Novotný: VVM 2004, 2007. Právě v románské době raného středověku byl (vzhledem k masovému analfabetismu) informativní, komunikativní aspekt malby směrem k světské mocenské elitě (v Čechách 11. století asi tři až čtyři tisíce osob) včetně rodu panovnického velmi významný. Byl také nadřazený nejen její hodnotě estetické, ale dokonce i významu psaného textu, kterým komunikovala jen velice úzká vrstva vyšších duchovních, což bylo tehdy v Čechách maximálně několik desítek osob, k tomu např. Třeštík, D.: O Kosmovi a jeho kronice, předmluva vydání Kosmova kronika česká, Praha, Litomyšl 2005, s. 9 a 13.
55 Bláhová: Velké dějiny, s. 749. Dnešní stav je takový, že v našem kulturním okruhu rozhoduje matka ve dvou třetinách případů o osobních jménech potomků, která jsou jen málokdy náhodná – a u českých a moravských Přemyslovců je něco takového nepředstavitelné. Cizí (neslovanská) jména začínají Oldřichem (Odalric, původně sv. Ulrich, biskup augsburský), jeho matka Emma byla zřejmě z Francké říše. Jeho syn se selkou Boženou má ovšem jméno české. Břetislav sám pojmenoval své první dva syny tradičními (slovanskými) jmény synů Bořivoje, ale s dalšími dvěma se zjevně prosadila jeho německá manželka Judita – Konrád (císař) a Ota (její bratr). Opět tradiční Jaromír mezi nimi byl mimochodem vyvolen pro dráhu duchovního – byl proto již svým jménem symbolicky „zbaven potomstva“(!) jako jeho předek? Všichni synové Vratislavovi s polskou Svatavou mají pochopitelně jména slovanská, tehdy byl rozdíl mezi oběma jazyky zanedbatelný. Oba synové Konrádovi jsou zato zjevně po vůli své maminky Virpirky. Oldřich je sice už tradiční, ale Litolt/d, vlastně Luitpold, později Leopold, je jméno doslova „rakouské“. Pojmenovat po sobě až mladšího syna (již s Eufémií), jako učinil Ota I. Olomoucký, je spíše výjimkou, i když Vratislav udělal (s Adlétou) totéž. Pro první moravskou manželku Oty I. svědčí kromě nejslavnějšího jména starého velkomoravského „krále“ také slovanské jméno dcery, která zřejmě existovala mezi Svatoplukem a Otíkem – Bohuslava, viz Bláhová: Velké dějiny, s. 752, kde je i pěkně naznačeno, že starší syn a dcera byli z první manželky, zatímco Otík až z druhé.
56 Kosmas II 43, Bretholz: Cosmae, s. 148.
57 K tomu naposledy podrobně Novotný: VVM, 2007. Ikonografie jejich štítů jistě není náhodná.
58 Není divu, byl to trest za ozbrojenou rebelii a zavraždění Zderada, předního rádce krále Vratislava. Proto také odešel princ Břetislav v létě roku 1091 takříkajíc „z válečného pole“, od obleženého Brna, do uherského exilu. Králem jako první následník vyhlédnutý jeho mladší bratr Boleslav (zároveň ale prvorozený syn své matky) byl 11. srpna 1091(!) velmi pravděpodobně zavražděn – byl „zachvácen předčasnou smrtí“, jak skvěle naznačuje Kosmas, tamtéž.
59 Jeho Statuta z roku 1189 předběhla slavnou anglickou Magnu chartu o celé čtvrtstoletí…
60 Myslím, že přes veškerou známou a nově skvěle zpracovanou, viz Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská, Praha 2005, historii zisku našeho dědičného království se díky nepopíratelnému úspěchu zahraničně-politickému stále ještě málo doceňuje tento skvělý vedlejší efekt vnitropolitický – jaká úleva, sledovat nástupnictví přemyslovských králů (i přes občasnou synovskou neposlušnost) po všech těch krvavých peripetiích nástupnictví v době knížecí…
61 A mýlil by se, kdo by chtěl v tomto bodě pochybovat o reálnosti kronikářovy informace a spekulovat, že snad jen „projikoval pohnuté události své doby do dávných časů knížete Břetislava“. Doba sice pohnutá byla, ale Kosmas zemřel, když na stolec nastoupil poslední z vnuků Soběslav (1125). Nemohl tedy tušit, co nastane po jeho smrti (1140) v dalších generacích přemyslovských panovníků.