Nástupnictví Přemyslovců jako „závody v plození“

VVM, LXI, 2009/3

Mimo válek, vražd, sňatků, smluv a jiných zákrutů „politických“ dějin má rodové nástupnictví na každém trůnu odpradávna až po dnešek jeden nezměnitelný předpoklad – mít děti. Když podlehl roku 1306 král Václav III. v Olomouci dýce zákeřného vraha, zahynul v něm poslední mužský Přemyslovec způsobilý pro královskou korunu, v té chvíli nejstarší, nepřetržitě panující dynastie v Evropě.¹ Vládla nejméně 430 let, když vyjdeme z moderního poznatku o prvním historicky zachyceném knížeti Čechů, s jehož prosazením se počítá zhruba od počátku poslední čtvrtiny 9. století.² Jestliže vezmeme v úvahu středověké myšlení, byla možná ještě o půl století starší. Přinejmenším jeden historický pramen, malba ve znojemské rotundě z roku 1091,³ dokládá, že v době krále Vratislava a také kronikáře Kosmy předpokládal její autor, zřejmě sázavský opat Božetěch, že vzešla z rodu velkomoravských knížat, jenž počíná Mojmírem I. nejpozději kolem 830. Tento dnes zdánlivě „nesmyslný“ názor má ve středověkém vnímání svou logiku. Bořivoj byl přece pokřtěn na Moravě, čímž se stal kmotřencem knížete Svatopluka, což tehdy bylo příbuzenství někdy „těsnější“ než pokrevní. Navíc dostal zřejmě jeho syn Spytihněv, zakladatel českého státu a nesporný dědic tradice Velké Moravy, odtud také manželku, jak o tom svědčí archeologický nález na její kostře v jejich společném hrobě v kostelíku Panny Marie na Pražském hradě.⁴

Tento nesporný úspěch Přemyslovců má kromě své stránky „politické“, pečlivě zkoumané mnoha pokoleními moderních historiků, také svou trochu zanedbávanou stránku „biologickou“, přesněji psychosexuální. Zásadní předpoklad nástupnictví v panovnických rodech je přece výskyt potomků, dětí, především ovšem synů. A ti museli být počati, narodit se,⁵ vyrůst do určitého věku a chopit se vlády. Je jaksi uklidňující, že i přes propast mnoha staletí, ba tisíciletí, je tento proces dodnes tentýž – ve svém biologickém aspektu naprosto, v aspektu psychosexuálním téměř.

Nemůže být pochyb, že pro historický vývoj lidské mentality není tisíc let málo, ale právě v této oblasti se tak mnoho nezměnilo – psychogenní poruchy erekce existovaly v 11. století stejně jako dnes a trvalá impotence nemohla mít za následek nic jiného než bezdětnost. Příběh tří svatebních nocí hraběnky Matyldy z Canossy to  dokládá velmi názorně. Přesná analýza Kosmovy podivuhodné zprávy⁶ ukazuje (za využití dnešních znalostí psychosexuálních poruch) celkem jednoznačně, že mu mnoho historiků (opět jednou) křivdilo, když jej podezřívali z „vymýšlení nechutných anekdot“.⁷ Dokladem vymýšlení nebo falšování mohou být jen chyby, které je možné falzátoru dokázat. Zpráva o impotenci šestnáctiletého chlapce z rodu Welfů v sexuální konfrontaci s třiačtyřicetiletou hraběnkou Matyldou, vynikající osobností, mocnou a obávanou panovnicí, největší oporou papeže Řehoře a neohroženou protivnicí krále Jindřicha, musí mít reálný podklad. O tom nemůže být pochyb, neboť tuto historku si nemohl v předvedené formě ve 12. století nikdo „vymyslet“. To je faktum, které je na základě dnešních znalostí psychosexuologie celkem nepochybné.⁸

Vlivy civilizační na lidskou psychiku a proto i lidské chování jsou značné (třebaže existují i psychické antropologické konstanty), neexistuje však vliv civilizace na lidské geny. Antropologie předpokládá, že náš druh homo sapiens existuje geneticky nezměněně nejméně tři až čtyři sta tisíc let.⁹ Představme si 360 000 let jako 12 hodin – že člověk vznikl o půlnoci a teď máme poledne. Náš život lovců a sběračů doby kamenné trval 11 hodin a 40 minut, než jsme objevili pěstování plodin a chov domestikovaných zvířat. Kolem 11:50 začala v Egyptě a Sumeru civilizace, v 11:56 se narodil Kristus a v 11:59 byl Kolumbus v Americe. „Ötzi“ (muž z Alp, vzdálený od nás asi 5 300 let) měl ve svých asi čtyřiceti letech (díky rozdílné stravě) zuby obroušené jako dnešní pětasedmdesátník. Zároveň měl ale všechny čtyři zuby moudrosti sice založené, ani jeden se mu však za jeho života, stejně jako u dnešního mnohého čtyřicátníka, nestačil prořezat.

Plodit potomky je geneticky fixovaný instinkt živých tvorů, u člověka ovšem i uvědomovaný výsledek volních procesů. V rodech panovnických to bylo nutností, pokud měla být zachována kontinuita, rod, dynastie.¹⁰ Rituály plodnosti jsou od pravěku součástí lidské kultury. Není divu, že pohlavní potence mužů a jejich plodnost byla od starověku spojována s jejich mocí a politickým vlivem. Často se ukazovala navenek v podobě sekundárních mužských pohlavních znaků, například vousů. Po celý středověk se „plnoletost“ a tedy i způsobilost panovníka k vládě posuzovala podle jeho „pohlavní vyspělosti“, která byla zřejmě nejlépe prokázána porodem potomka, přinejmenším otěhotněním ženy, manželky, souložnice.¹¹ A platí i dnes, že nic na světě si nepodrží svůj význam pro lidskou společnost, když se v ní přestanou rodit děti.

Rituály plodnosti, prastaré dědictví pohanských dob, byly ještě živé v Anglii 11. století, jak zachytil – zřejmě tím překvapený a pohoršený – vzdělaný normanský biskup Odo. Tapiserie z Bayeux, okolo 1075, bordura.

Téměř půl tisíciletí dlouhý úspěch českých a moravských Přemyslovců byl umožněn mimo jiné i tím, že se dokázali biologicky udržovat alespoň v tom nejnutnějším rozsahu.¹² Chtěl bych se nad tímto aspektem blížeji zamyslet a ukázat, že ve dvou generacích vládnoucích Přemyslovců byla otázka nástupnictví jako vědomého plození dětí také dosti výrazně subjektivně reflektována. Jak těsně před rokem 1 000, tak i po přelomu poloviny 11. století došlo v tomto rodě ke skutečným „závodům v plození“ synů, které měly specifické důvody, průběh a výsledky.

Pro pokud možno plynulý přechod panovnické moci bylo ovšem ideální, když v okamžiku smrti předchůdce byl k dispozici jen jeden nikým nezpochybněný následník (915, 972, 1035). Něco takového je ovšem riskantní. Předčasná smrt jediného potomka může znamenat přetržení a zánik dynastie. Na druhé straně je však výskyt několika konkurentů nutně komplikací, vyzývající k bojům o moc, pokud neexistuje dostatečně jasné řešení – předem určená pravidla nástupnictví. Někdy nepomohla ani ta, jak o tom svědčí třeba neustálé rozpady a nová spojování říše franckých Merovejců 6. až 8. století. Podle starých germánských zvyklostí byl totiž majetek – v rodě panovnickém tedy celá země – dělen mezi všechny syny.

U našich Přemyslovců bylo nejprve celé první století jejich vlády ve znamení podivuhodné stability, možná díky náhodně daným příznivým okolnostem. Pokud můžeme rekonstruovat z velmi sporých pramenů 10. století, měl kníže Bořivoj se svou slovanskou manželkou Ludmilou dva syny. Když poměrně mladý, asi šestatřicetiletý, kolem roku 889 zemřel, měl starší Spytihněv asi 14 let, mladší Vratislav měl snad teprve rok.¹³ Jak víme, vládu zachránil Spytihněvovi přímý vliv jeho velevýznamného kmotra, velkomoravského knížete Svatopluka, který až do své smrti roku 894 panoval v Čechách sám. Spytihněv pak založil stát a vládl malému přemyslovskému knížectví dvacet let. Během nich zažil zánik Velké Moravy (906) a tím vytvoření kontaktu s novým sousedem na východě, Maďary, jakož i vymření dynastie Karlovců za opačnou hranicí na západě (911). Když roku 915 zemřel, nastoupil bez problémů (alespoň o nich nic nevíme) jeho bratr Vratislav. Můžeme předpokládat, že Spytihněv zemřel bezdětný, protože kdyby syny měl, měli by asi (při poměrně mladém věku tehdejšího rodičovství) kolem dvaceti let a byli by tedy konkurenty svého strýce Vratislava, který měl tehdy sedmadvacet let.¹⁴ Mimochodem, v této souvislosti je zajímavý již vzpomenutý údaj o hrobu tohoto knížete. Pokud vím, je jediný ze všech známých přemyslovských pohřbů, který byl uložen k poslednímu spočinutí se svou manželkou po boku.¹⁵

Vratislav padl mladý jen po šesti letech panování a když zemřel, situace z předchozí generace se víceméně opakovala. Zůstali dva synové, oba příliš mladí pro okamžité převzetí vlády. Václav (narozen asi 907), byl zrovna tak čtrnáctiletý jako kdysi jeho strýc Spytihněv, Boleslav (narozen asi 915) byl asi šestiletý. Jak známo, došlo k regentství kněžny Drahomíry, která vládla za pomoci své osobní družiny severských válečníků Varjagů včetně likvidace své tchyně.

Václav nastoupil nejpozději 925 (translace ostatků sv. Ludmily) a vládl deset let, zabit byl zřejmě 935.¹⁶ O jeho možném potomstvu víme jen málo (syn Zbraslav?), a není ani divu při jeho „kariéře“ světce, ale zajímavé náznaky o „topení dětí ve Vltavě“, zachované v legendě tzv. Kristiána, leccos naznačují. Je zdánlivě „pikantní“, že právě tento kníže měl za svého lidského života kromě (neplodné?) manželky také souložnici¹⁷ (jak praví tzv. Druhá staroslověnská legenda), ale proč ne. On přece neměl o své budoucí kariéře světce ani tušení. Jeho mladší bratr nastoupil vládu sice krutě, ale (jak víme z dalších událostí) nadále velmi úspěšně, na stolci setrval téměř 40 let. Věkem to odpovídá. Jestli se dožil i více než Kosmou předpokládané doby, měl při úmrtí jen necelých 60 let, což je dobře možné (915-972 spíše než 967). Nástupnictví jeho syna bylo zjevně také bezproblémové. Možná měl Boleslav Pobožný více bratrů, než jen v pramenech zachyceného kněze Strachkvase (jistě měl dvě sestry, Dobravu a Mladu), za dlouhé doby vlády jejich otce je ale dobře možné, že zemřeli ještě před ním. Až do posledních let prvního milénia, tedy více než století panujících Přemyslovců, nevidíme nástupnické spory nebo rozbroje ve formě boje více synů (bratrů) o moc, a to podle nejnovějších poznatků včetně zabití Václava Svatého.¹⁸

Tehdy se však situace dramaticky mění. Krize českého státu kolem roku 1 000 měla ovšem více důvodů, než jenom vznik a zesílení Polska.¹⁹ Nejméně tři další vnitropolitické důvody jsou zde významné: paradoxně rozkladný vliv působení významné osobnosti, druhého pražského biskupa Vojtěcha, existence nejméně tří (možná čtyř nebo ještě více) synů Boleslava II. s důsledkem prohlubující se diferenciace prvních „předních rodů“, počátků české „prašlechty“ (a závislost knížecích synů na nich) a ochrnutí panovníka po záchvatu mozkové mrtvice roku 994.²⁰

Vyvraždění Slavníkovců a pronikání Boleslavů (mnohem spíše budoucího Třetího, než současného, starého a nemocného Druhého) na Brněnsko v této době²¹ jsou první příznaky boje možných nástupců o moc, ke kterému pak dojde otevřeně po smrti Boleslava II. A v této generaci Přemyslovců jsme také poprvé svědky jejich promyšlené strategie, použít v boji o moc a politický vliv i prostředky, týkající se možností plodit potomstvo.

Kolik jich bylo a jak byli staří? Podle plauzibilních vývodů²² byl Boleslav II. při svém úmrtí zhruba sedmašedesátiletý (932-999). Jeho nejstarší syn stejného jména byl narozen mezi lety 950 až 966, měl tedy nejméně třiatřicet, možná i podstatně více. Jaromír a Oldřich byli narozeni zřejmě těsně po sobě (možná snad byli dvojčaty?)²³ kolem roku 975, bylo jim tedy asi pětadvacet. O jejich potomstvu víme nejprve, že Boleslav Ryšavý měl jedinou dceru (s manželkou nám neznámého jména), kterou za odměnu provdal za předáka (v té době nejmocnějšího) domácího rodu Vršovců. Ten jej významně podporoval v době nemoci jeho otce jak při vyvraždění Slavníkovců (995), tak zřejmě i při pronikání na jižní Moravu, na Brněnsko.

Tím se Ryšavý rozhodně dopustil velké chyby, vynucené ale zřejmě mimořádně těžkými současnými okolnostmi: oba Boleslavové byli nejen pod silným tlakem polského krále Boleslava Chrabrého. Byli také oslabeni paradoxně rozkladným působením biskupa z významného domácího rodu Slavníkovců a konfrontováni s narůstající nespokojeností jiných vznikajících českých rodů, které se začínaly shromažďovat kolem dvou nejmladších bratrů. Ryšavý pozdvihl Vršovce novým příbuzenstvím s vládnoucí dynastií až na podest možných konkurentů na českém stolci. Cena za zbavení se Slavníkovců, kteří zřejmě hrozili tímtéž – a byl to rod nesmírně plodný v prvé generaci nástupců²⁴ – byla příliš vysoká, takříkajíc z „z louže pod okap“. Pokud víme, měli zatím všichni přemyslovští panovníci manželky z ciziny.²⁵ Myslím, že to byla volba vědomá, stejně jako snaha provdávat dcery za hranice – Dobrava a později Jitka „Starší“ do Polska, Jitka „Mladší“ (obě Jitky byly dcery krále Vratislava) do Grojče. Měla to být jistě (mimo jiné, později šlo také o „vznešenost“, snahu spojovat se s vládnoucími rody) pojistka proti nebezpečí ohrožení přemyslovské vlády ze strany původu jejich případných manželů, nějakého významného domácího rodu. Vyvraždění potomků Slavníka, který byl zřejmě z postraní přemyslovské větve a velmi aktivní svou sňatkovou politikou až za hranice české země, sem dobře zapadá.²⁶

Jaromír byl bezdětný, zatímco Oldřich měl zjevně už před rokem 999 syna, malého Břetislava. To totiž vysvětluje na první pohled překvapivý rozdílný ortel Ryšavého nad oběma bratry. Zatímco jednoho nechal kastrovat a ponížit svou družinou Vršovců – vlastně „státní mocí“ té doby – pokusil se druhého zabít. Zatímco v prvém případě, o kterém máme u jinak málo spolehlivého Kosmy až podezřele dobré informace (událost na Velízi a také „obžaloba“ Vršovců při předání moci Břetislavovi) splnil akt kastrace a ponížení oba své úkoly – symbolický (vyloučení z nástupnictví) a faktický (zabránění bratrovi zplodit potomstvo) – bylo v případě druhém zjevně nutné, konkurenta o nástupnictví usmrtit. Z kontextu Kosmovy zprávy totiž vyplývá jasně, že případnému usmrcení Jaromíra by se bylo nedalo zabránit, kdyby o ně Vršovcům skutečně šlo. Myslím, že v barbarské, ještě v duši doslova „pohanské“ staročeské společnosti prvního tisíciletí bylo v mysli lidí, především válečníků, propojení politické moci s pohlavní potencí tak silné, že provedené ponížení stačilo zadavateli k vyjádření úmyslu, tedy k vyloučení z nástupnictví. Zní to paradoxně, ale myslím, že jsme zde svědky podobného pokusu o „humanizaci“ v řešení nástupnického problému, jako když Pipin Krátký už nezavraždil roku 751 posledního potomka starého merovejského královského rodu, nýbrž jej pouze dal ostříhat a oholit – zbavil jej tedy sekundárních pohlavních znaků, přičemž zde je i kastrace dobře myslitelná – a zavřel jej až do konce jeho pozemského života do kláštera.²⁷

Biskup Odo měl zjevně za důležité zachytit, že dobytí Anglie umožnili Normanům jejich hřebci (a ne snad valaši), zatímco žertovná postavička, komentující asi chlípné choutky jednoho nehodného kněze, v tomto stavu jistě objektu své touhy velké naděje nedává… Tapiserie z Bayeux, tamtéž.

Dá se důvodně předpokládat, že mezi rokem 994, ochrnutím jejich starého otce, a rokem 999 toužil nejmladší z bratrů velmi silně po synovi, když nejstarší bratr měl pouze jednu dceru a druhý byl navždy z plození vyřazen.²⁸ Měl již dvacet let a byl zřejmě ženatý, nevíme ovšem s kým. Je nabíledni, že se asi velmi snažil o syna, který by za těchto okolností byl jediným potenciálním nástupcem a pro něj tedy nejlepším argumentem, dostat se sám na otcovský stolec – důkaz plodnosti (syna) se rovnal důkazu schopnosti, být panovníkem. A je nabíledni, že když se mu to nedařilo s manželkou, neměl v této době (běžného mnohoženství a konkubinátu) žádné morální zábrany, pokusit se o to s nějakou souložnicí. A bylo by jen logické, kdyby nechtěl opakovat chybu bratrovu a vyzvednout nějaký z českých předních rodů svým příbuzenstvím s ním. Vzal si tedy k tomuto (jistě více politickému než sexuálnímu) účelu prostou selku – Boženu, „jež byla Křesinova“.

Vskutku nevím, proč pochybovat o její existenci. Kosmas nejen udává explicitně její úmrtí v roce 1052,²⁹ ale i logika celé této situace je velmi přesvědčující. Není důvodu, proč klást narození Břetislava až do prvních let po roce 1000.³⁰ Právě tehdy se Oldřich téměř nevyskytoval v Čechách, a když, tak za okolností války všech proti všem (až do roku 1004), které k námluvám a plození potomstva příliš nesváděly. Kromě toho, jestli později svěřil svému synovi nově dobytou Moravu kolem roku 1019, těžko mohl být tento sotva patnáctiletý. Naopak, jeho smrt roku 1055 je velmi dobře možná i v šedesáti letech, to nebyl u Přemyslovců žádný vysoký věk.³¹

V další generaci se situace poněkud uklidnila. Nejprve díky faktu jediného následníka Břetislava, který jistě neměl (na rozdíl od mínění některých moderních historiků) potíže se svým uznáním jako kníže v očích ještě velmi barbarských, polopohanských Čechů.³² Něco jiného bylo ovšem jeho postavení panovníka v očích mocnějších a civilizovanějších zahraničních sousedů. Je proto logické, že usiloval o sňatek, který by takříkajíc vylepšil jeho „kádrový profil“ syna z prosté selky (což bylo možná horší než nemanželský původ).³³ Únos Jitky ze Schweinfurtu do této situace dobře zapadá a nám se zde otevírá další zajímavá otázka, kterou řeší historikové již celá desetiletí, především (z psychologických důvodů?) ovšem čeští a polští: kdy to vlastně bylo? Souvisí to totiž s otázkou znovudobytí Moravy Přemyslovci, které kladou novější české výzkumy k letům 1019/20,³⁴ zatímco polské až k roku 1030. Pokud platí, že Břetislav odjel se svou nově nabytou „kořistí“ na jeho otcem Oldřichem právě dobytou Moravu jako její nový správce, a zároveň souhlasí Kosmou zachycený rok narození jeho nejstaršího syna Spytihněva (1031), mluví důvody biologické celkem jednoznačně pro polské závěry. Protože umělou antikoncepci nemůžeme ve středověku ovšem předpokládat, museli bychom si v opačném případě klást otázku, co dělali po večerech Břetislav s Jitkou těch prvních deset let, když neměli ani televizi.³⁵

Můžeme jen spekulovat, proč vlastně neměl Oldřich v posledních třiceti letech svého života žádné další syny, ať už s manželkou zákonnou nebo s dalšími, v tehdejší době jistě dobře možnými souložnicemi. Spekulovat zato nemusíme o rozhodnutí knížete Břetislava na smrtelném loži, které vyhlásil pro (dvě?) následné generace. Zavázal předáky významných rodů a přední bojovníky, tento středověký politický národ Čechů, aby vždy nejstaršího z jeho synů a vnuků – ano, explicitně takto – pozvedli svou volbou na stolec. Měl totiž pět synů a před očima krvavé zkušenosti z doby svého otce a strýců. Seniorát je první pokus Přemyslovců institucionalizovat nástupnictví³⁶ stejně jako Břetislavovo vytvoření moravských údělů. Něco podobného se vyvinulo ještě rigidněji na Kyjevské Rusi, kde hrála rurikovská knížata při smrti ústředního vládce jakési „škatule, škatule hejbejte se“.³⁷ Musíme uznat za obrovskou zásluhu tohoto řešení, že přes všechny pozdější krvavé nástupnické boje ve 12. století už alespoň jednota českomoravské země nebyla nikdy ohrožena.³⁸

Všichni synové knížete Břetislava se narodili zřejmě ve 30. letech, o prvním Spytihněvovi to k roku 1031 podotýká Kosmas explicitně. Z důvodů biologických můžeme totiž postulovat, že (ještě dnes manžely často vědomě volený) časový odstup dvou let mezi sourozenci je velmi přirozený. Těhotenství trvá jak známo necelý rok³⁹ a doba kojení je jediná myslitelná přirozená antikoncepce, která jistě fungovala i ve středověku. Pokud předpokládáme, že ženy z panovnického rodu tehdy samy kojily – pokud měly kojné, může se ovšem rytmus početí a porodů uměle „zkrátit“⁴⁰ – je dvouletý odstup mezi sourozenci něco velmi přirozeného. Početí (řekněme) v lednu, znamená porod v říjnu, plné kojení trvá nejméně půl roku do zhruba dubna (tehdy vyrostou robátku první zoubky a rozumní rodiče tím poznají, že by mělo asi něco začít kousat), ale dál se ještě dá kojit i při zvykání na kaše a pevnější stravu nejméně půl roku, do asi tak října. To znamená, že koncem roku dojde k obnovení pohlavního cyklu a první menstruaci. Další početí je možné a při neporušené plodnosti ženy a normální mužské potenci také zakrátko nastane.

Dá se tedy velmi důvodně předpokládat, že druhý Vratislav mohl být narozen kolem 1033, třetí Konrád 1035,⁴¹ čtvrtý Jaromír 1037⁴² a poslední Ota kolem 1039.⁴³ Protože jejich otec zemřel v roce 1055, musel si být plně vědom nebezpečí, které tímto počtem znovu odevzdává svému dědictví, českomoravské zemi, jež „není tak obzvláště širá“.⁴⁴

V další generaci vidíme plný úspěch. Seniorát v pohodě a míru platil, i když na samém konci, v roce 1091 (konflikt Vratislava s Konrádem), už jen tak tak. Tento nový „zákon“ ale vyvolal ještě výraznější „závody v plození“, než tomu bylo o dvě generace dříve kolem přelomu tisíciletí.

Když nejstarší Spytihněv nastoupil po smrti svého otce roku 1055 na stolec, vyhnal nejprve (spíše jen některé než všechny) Němce z Čech, což potrefilo nejen abatyši svatojiřského kláštera, ale především jeho vlastní matku, což je psychologicky zajímavé.⁴⁵ Nevíme, jestli již měl v této chvíli svého (jediného!) syna Svatobora, ale zato víme, že pronásledoval své mladší bratry. Konráda s Otou na Brněnsku zajal a odvedl do Prahy, zatímco Vratislav před ním uprchl do Uher. Spytihněv však zajal v Olomouci jeho těhotnou manželku a dal ji věznit na hradě Lštění. Kosmas nás o tom zpravuje až podezřele podrobně: předák Mstiš „však ji nehlídal tak, jak by se slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze“.⁴⁶

Protože víme, že Kosmas je mistrem v naznačování a nemá žádné skrupule ani s „lechtivými“ tématy, je sexuální podtext této poznámky celkem jasný. Vratislavova manželka byla sice po měsíci propuštěna, ale cestou za manželem do Uher utrpěla předčasný porod a na jeho následky zemřela.⁴⁷ Je tedy zřejmé, že Spytihněvovi se podařilo zbavit svého mladšího bratra jeho (ještě nenarozeného) potomka, aniž by musel sahat k opatřením tak drastickým, jako by bylo přímé zabití vlastní švagrové. Je to jen spekulace, ale dnešní lékařská věda zná velmi dobře působení prostaglandinů, hormonů objevených původně v mužském ejakulátu, na vyprovokování porodu, a to i předčasného, ba za použití prostaglandinů umělých dokonce i potratu. Mechanické dráždění pochvy a děložního hrdla souloží vyvolává rovněž dost spolehlivě předčasné kontrakce dělohy (a zvyšuje riziko infekce) – a to v jakémkoliv století. Proto se těhotným nedoporučuje v třetím trimenonu pohlavní styk ani dnes, třebaže máme lepší možnosti, vypiplat předčasně narozená miminka. „Pospíchajíc cestou, poškodila si dělohu…“, říká Kosmas. Možná jí spíše byla „poškozena“, než se na tu cestu vydala?⁴⁸

Mladý (asi 22 let?) vdovec Vratislav sice na uherském dvoře zesmutněl, ale král Ondřej jej rychle oženil se svou dcerou Adlétou, nejspíše roku 1056. Oba novomanželé ovšem nelenili, ale nejprve přišly zřejmě dvě dcery. Judita (Jitka) „Starší“ (1057?), kterou provdal později otec za polského knížete Vladislava Heřmana a Ludmila (1058/59?), která se stala, jak již jméno napovídá, jeptiškou.⁴⁹ Teprve třetí byl Břetislav (1060?),⁵⁰ nazvaný jménem svého slavného děda, ale zjevně to stačilo – byl nesporně nejstarší z pozdějších celkem devíti relevantních následníků na kamenném stolci českých knížat, jak je schvěle zachovala malba ve znojemské rotundě (tehdy) Panny Marie.⁵¹

Existoval sice původně jeden ještě starší vnuk velkého Břetislava – Svatobor, jediný syn knížete Spytihněva, ale kníže Vratislav se svému staršímu bratru posmrtně velmi elegantně pomstil. Aby odstranil svému synovi tohoto konkurenta v nástupnictví, rozhodl o jeho dráze duchovního. V tehdejší době to znamenalo automatické vyřazení jak z nástupnictví, tak i z možnosti plodit (legitimní a pro nástupnictví relevantní) potomky. Možnost panování pražského biskupa na knížecím stolci je teprve (skoro 150 let) před námi. Svatobor se stal arcibiskupem akvilejským roku 1085, což bylo zřejmě možné až po dosažení kanonického věku třiceti let. Mluví tedy hodně pro podezření, že byl narozen někdy kolem roku 1055, v době těhotenství první Vratislavovy manželky. Šlo možná tehdy skutečně jen o pouhé týdny! Břetislav zemřel v lednu, oba jeho první vnukové mohli být očekáváni v témže roce. Možná bylo oběma bratrům známo, jak dlouho je těhotná nejen jejich manželka, ale i švagrová. A oba přece dobře věděli, že podle seniorátního rozhodnutí bude jednou z obou vnuků panovat ten starší. Jestliže tedy měl malý Svatobor při smrti svého otce asi šest let, rozhodl o jeho budoucí životní dráze jistě panující kníže, jeho strýc Vratislav…⁵²

Kníže Vratislav nesměl ztrácet čas, jeden syn rozhodně nestačil. Ještě téhož roku se po smrti své ženy oženil s polskou princeznou Svatavou a dočkal se dalšího syna: Boleslava, narozeného koncem roku 1062 nebo nejpozději začátkem roku příštího, třetí byl Bořivoj nejspíš roku 1064.⁵³ Ani dva další bratři Vratislavovi neváhali v těchto „závodech plodnosti“ o co nejstarší vnuky velkého Břetislava. A oba měli úspěch. Starší syn brněnského knížete Konráda s rakouskou kněžnou Virpirkou Oldřich se zřejmě „vešel“ do let 1063/64 stejně jako Svatopluk, starší syn Oty Olomouckého. Moderní česká historiografie má s tímto datem problém, ale jenom proto, že je známo, že se Ota I. oženil se svou uherskou manželkou Eufémií až později. Znojemská malba však zachovala pořadí nástupců v roce 1091 jednoznačně! Nemůže být pochyb, že i pramen ikonografický je spolehlivý, ba právě v této době velice spolehlivý, jak to dokládá třeba i známá tapiserie z Bayeux.⁵⁴ Kromě toho právě jeho jméno svědčí o velmi pravděpodobném moravském původu jeho matky, o níž víme zjevně ještě méně, než o první nešťastné manželce Vratislavově, jménem snad Marie.⁵⁵ Nelze nevzpomenout událostí po smrti Břetislava II., který činem v českých dějinách do té doby neslýchaným „udělal“ za pomoci císaře Jindřicha roku 1099 předem svého mladšího bratra Bořivoje knížetem Čechů. Brněnský Oldřich se vzbouřil okamžitě po jeho smrti a vedl neúspěšnou válku, zatímco olomoucký Svatopluk si několik let připravoval pozici, aby Bořivoje roku 1107 úspěšně svrhl. Nemůže být pochyb, že nejsilnější legitimací ozbrojeného odboje právě v této generaci muselo být vzájemné stáří všech přemyslovských bratranců.

Všichni tři bratři měli ještě další syny, ale zde už zřejmě napětí poněkud povolilo. Od 2. poloviny 60. let až asi do poloviny let 70. byli narozeni: druhý syn Konrádův Litolt, čtvrtý Vratislavův Vladislav, druhý Oty Olomouckého Ota II., budoucí „Černý“ (Kosmas mu říká v této době Otík⁵⁶) a konečně pátý Vratislavův Soběslav, a to zřetelně v tomto pořadí.⁵⁷ Zajímavé je, že i v této generaci se seniorát víceméně naplnil, přestože se o moc také opakovaně bojovalo. A typické je, že v této době i moravští údělníci bez nejmenších skrupulí zasahovali do bojů o pražský stolec.

Nevíme ovšem, jak skutečně vypadali naši Přemyslovci v 11. století, ale dá se důvodně předpokládat, že přinejmenším zpočátku zhruba takto – jako každý úspěšný výsledek shora popisovaného snažení. Novorozenec č. 649/2007, okresní nemocnice Agatharied. Foto autor.

Následníků bylo původně v této generaci devět. Někteří byli úspěšní, jiní ne, ale až hluboko do 12. století je patrné, že jejich stáří bylo v této době rozhodující. První nastoupil fakticky nejstarší Břetislav, což ostatní víceméně akceptovali, třebaže podle svědectví znojemské malby měl být odsunut až na páté místo.⁵⁸ Po jeho smrti se vzbouřil nejstarší Oldřich Brněnský, ale neuspěl, dál vládl uměle povýšený Bořivoj. Byl pak svržen Svatoplukem, ale vrátil se na trůn roku 1109 po jeho úkladném zavraždění v ležení německého krále Jindřicha V. Po jeho zásahu v lednu 1110 nastoupil Vladislav, který tím přeskočil dalšího brněnského bratrance , Litolta, ale ten už byl na podobné zvyklý. Oba synové Konrádovi pak poměrně mladí zemřeli, Litolt 1112 a Oldřich 1113/15, takže situace se poněkud uklidnila. Žili teď (na svobodě a v Čechách přinejmenším přechodně) už jen tři nejmladší z původních devíti, Bořivoj strádal v jakémsi porýnském vězení. O jedno desetiletí později se situace opět přiostřila, když smrtelně nemocný Vladislav chtěl spíše učinit nástupcem svého bratrance Otu (jejich manželky byly sestry) než bratra Soběslava. Ale zasáhla jeho matka, stařičká Svatava, takže i tehdy přeskočil mladší staršího. Následná válka situaci konečně definitivně vyřešila – Ota Černý padl na německé straně v památné bitvě u Chlumce v únoru roku 1126.

V této historii lze zřetelně vysledovat trend, který zahájil král Vratislav a zvýrazní další století, totiž snaha zvýhodňovat pražské Přemyslovce na úkor moravských. Ale přece jen, přes všechny války a boje se i u devíti vnuků nakonec prosadil seniorát. V generaci další ovšem definitivně vymizel, proto se jedinečná situace „závodů v plození“ už nemohla ve 12. století opakovat.

Boj o moc na pražském kamenném stolci se v další generaci zúžil na potomky dvou nejmladších synů krále Vratislava, „vladislavovce“ a „soběslavovce“, třebaže moravští příbuzní se ještě pořád nevzdávali. Neúspěšně oblehl Pražský hrad (a neváhal ani zapálit jeho chrámy) roku 1142 syn Litoltův Konrád Znojemský. A není vůbec divu, když si uvědomíme, že byl nejen starší než oba jeho bratranci Vladislavové – ten úspěšný, nový kníže a budoucí druhý český král, i ten neúspěšný, nejstarší syn zemřelého knížete Soběslava. Navíc měl od svého dětství trvale před očima nádheru znojemské malby, na ní zvěčnělou „svatou smlouvu knížat“ o nástupnictví podle stáří. A úspěšně se to na krátkou dobu dvou let podařilo jeho synovi, moudrému⁵⁹ Konrádu II. Otovi, poslednímu moravskému Přemyslovci na českém stolci. V zásadě ale probíhaly nové boje o nástupnictví mezi syny knížete Soběslava a syny krále Vladislava, ze kterých vzešel jak známo třetí a konečně dědičný král český Přemysl Otakar I., což mělo za následek definitivní uklidnění nástupnických bojů.⁶⁰ Od té doby nastupoval prostě po otci nejstarší syn bez ohledu na své bratry – Václav I., Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III., mladičký, bezdětný a bohužel v Olomouci úkladně zavražděný.

Sám život, biologie, na které stojí i dějiny, se prosadila. Ve třetí a čtvrté generaci nástupců „zákonodárce“ seniorátu knížete Břetislava I. se jeho přemyslovský rod rozplodil do takové šíře, že zúžení počtu nástupců na nejprve dvě větve pražských Přemyslovců a později na prvorozené syny dědičných králů se stalo naprosto logickou nutností. A je nesmírně zajímavé, že Kosmas nám zanechal zprávu přesně takto. Jako by si byl kníže Břetislav těchto budoucích procesů, konfliktu mezi moudrostí lidského zákona a silou lidské plodnosti, vědom:⁶¹ „A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví…“

O generaci pravnuků už se zde nepraví ničeho…