Národní politika, Mnichov 1989 – 1992

Ročník XXI, 1989

Č. 4, duben, s. III. přílohy Zvon: Počátek plesové perestrojky?

Čtrnáctý reprezentační ples Čechů a Slováků byl ozdoben návštěvou pražské zpěvačky Evy Pilarové, což je, pokud je mi známo, poprvé, kdy soudruzi povolili návštěvu oficiálních umělců na plese, který jistě sami nazývají emigrantským, reakčním. Nebo spíše nazývali?

Co se asi změnilo v naší bývalé vlasti – a co v našem exilu – že můžeme přivítat na našem plese jejich zpěvačku, mimochodem pořád ještě velmi dobrou?

Sporadické záběry německé televize z demonstrací k výročí upálení Jana Palacha a informace o dalších následcích na vlnách rozhlasu ukazují jasně, že na poststalinském neototalitním charakteru tohoto komunistického režimu se nezměnilo zatím vůbec nic. Nezbude asi, než hledat příčinu spíš na naší straně, mezi námi vyhnanci a utečenci. Zdá se mi, že jediné vysvětlení povýšení našeho (německého) exilu z úrovně zaprodaných a zrádných emigrantů na úroveň ‘krajanů’, tedy lidí, hodných vychutnávat vrcholný umělecký zážitek, spočívá v tom, že už dostatek (v očích soudruhů) našinců požádalo, zaplatilo, podepsalo a slíbilo loyalitu až za hrob – totiž až do okamžiku opuštění státního svazku Československé republiky. To tvrdé jádro těch, kteří vzpomenuté neudělali, aby se nemuseli sami před sebou stydět, je už zřejmě tak malé, že se prostě na plese ve znamení perestrojky přiživí a oba hlavní partneři mohou dělat, jako by jich ani nebylo.

Bohužel oprávněně – jako by nás ani nebylo. Dokonce nikoho ani nenapadlo, aby místo trapného vystoupení jakési amatérky, která měla ještě tu smůlu zpívat právě po Evě Pilarové, požádali o písničku vynikající zpěvačku, která na plese rovněž byla, totiž Yvonne Přenosilovou.

Přesto, že nepamatuji tolik jako Josef Škvorecký (z důvodu mladosti), odmítám rovněž zapomínat, že Marta Kubišová nesměla za dvacet let zazpívat ani tón, že Václav Havel opět sedí ve vězení, že probíhají nové vlny zatýkání a šikanování těch, kteří chtějí žít jako občané a nikoliv poddaní a žádají od komunistické moci, aby dodržovala vlastní zákony – jaká troufalost ve střední Evropě roku 1989!

Byl bych si přál, kdybychom jako účastníci plesu podepsali petici proti věznění Václava Havla a na příště pozvali Martu Kubišovou – jako test perestrojkové připravenosti režimu, za který se dnes stydí už i jeho moskevští ochránci.

Č. 5, květen. s. První: Čas se nachýlil

Vývoj v táboře míru a socialismu, jak se komunistické země střední a východní Evropy samy nazývají, nenechává myslím dnes už ani skeptiky na pochybách, že totalitní diktatuře sovětského typu – reálnému socialismu na základě marxismu-leninismu – definitivně zvoní hrana. To co dnes probíhá před očima zbytku světa není už ani zdaleka začátek konce – ten udeřil už dávno – to už je pokročilý rozpad, který se nadále zrychluje. Jednotlivé baráky tábora míru vykazují však v tempu a stadiu rozpadu pozoruhodné rozdíly.

Začněme klasicky nejveselejším z nich, Maďarskem, které se zdá v současné chvíli nejdál. Reformní hnutí ‘shora’, tedy stranického ražení, je podporováno a zjevně i urychlováno bujením nezávislých organizací a politických stran. Pluralitní společnost a soukromé hospodaření vidí už i strana jako jediné řešení a sovětský dohližitel to schvaluje – Bogomolov, představitel kremelských hospodářských reformistů, potvrdil na západě veřejně, že neutrální a kapitalistické Maďarsko nejen že neznamená pro Sovětský svaz nebezpečí, ale je jim naopak příjemnější, než země nespokojené, chudé a vůbec nestabilní ve vlastním táboře. Zdá se, že obě strany se v tichosti dohodly: lépe nám bude oběma, bude-li na tom Maďarsko jako dnes třeba Rakousko nebo Finsko.

V Polsku, které ani za nejpříznivějších okolností nemůže ještě hodně dlouho doufat, být na tom jako Rakousko nebo Finsko co se hospodářské prosperity týče, je motorem reforem jednoznačně spíš obyvatelstvo než strana. Opozice v Polsku se nejen rozrůstá, ale i radikalizuje, takže dnes je Solidarnošč vítaným partnerem vlády k rozhovorům o budoucnosti Polska i proto, aby mohla jednou fungovat jako tlumič a nárazník při výbuchu nespokojenosti, který by komunistickou stranu prostě smetl.

Zdá se, že v obou těchto zemích už komunisté ani sami nechtějí zůstat u moci za každou cenu, jen doufají, že při odchodu zachrání krky – jak jinak si vysvětlit názory polských potentátů, že opozice má být začleněna do vlády, než snahou o ‘koalici’, jak ji známe zde na západě.

Sovětský svaz, supervelmoc na hliněných nohách, se potácí a svíjí v křečích, které si Evropa prodělala částečně už v hlubokém středověku. Ne že by nám ho mělo být líto, zavinili si to sami, ale koneckonců musíme přiznat, že ať už se Gorbačov snaží o cokoliv, jedno se mu upřít nedá – totiž zvyšovat nespokojenost vlastně všech: strany, která se bojí ztráty totální kontroly moci (oprávněně), armády, ztrácející divize a oblíbené tančíky a letadýlka, policie, ztrácející přehled, koho právě zatýkat a koho zatím ne, intelektuálů, kterým jde reforma příliš pomalu, betonových stalinistů, kterým jde moc rychle a koneckonců prostého lidu, který si neví rady s přemírou svobody (na ruské poměry přemírou) ‘a la glasnost, ale rád by spíš viděl víc v obchodech ‘a la perestrojka. Jinými slovy, znovu se potvrzuje stará pravda, že totalitní režim je nejvíc ohrožen v tom momentě, kdy se začne reformovat.

Jak to dopadne je zajímavá otázka, ale jen krátkodobě – komunismus jde k čertu tak jako tak, ty dvě cesty se liší jen málo. Buď GORBAČOVA odstaví soudruzi neostalinisté a zmrazí vše novým mrazem z Kremlu, což zaplatí nejen ztrátou postavení velmoci, ale úpadkem na úroveň třetího světa, nebo se další reformy prosadí až ke klíčovému bodu, totiž opuštění nesmyslných dogmat marxismu-leninismu, této mrtvoly z 19. století, někam směrem k čisté vojenské diktatuře, což by byl pro dnešní Rusko bezesporu pokrok. Že by se přitom mohlo smrsknout na své původní hranice, je nejenom žádoucí, ale i pravděpodobné – už dnes by měl celý svět otevřeně a opakovaně žádat, aby skoncování se stalinismem, které probíhá plným proudem, bylo rozšířeno i na stalinismus v oblasti zahraniční politiky – jinými slovy, aby se Sovětský svaz vrátil na hranice řekněme z roku 1923. Dnes se to zdá nemožné, ale ještě před pouhými pěti lety se zdálo zcela nemožné to, co plnou parou probíhá právě teď.

A co my, naše milá vlast v srdci Evropy, kdo nám to tentokrát vyhraje? No, doufejme, že si to tentokrát vyhrajeme sami. Reformy u nás zatím silně pokulhávají a dveře do vězení se netrhnou, ale i tady bije poslední hodinka – a protože bije konkrétně těm, co spoluzabíjeli podobné reformy před dvaceti lety, tak tito bijí kolem sebe hlava nehlava v poslední křeči.

Neštěstí je, že pořád ještě trefují mnoho nevinných, kteří už celá desetiletí nastavují vlastní kůži jako Václav Havel, přestože nikdy s planoucím srdcem nepomáhali na svět zrůdě zvané socialismus verši typu Stálinečku Stáline, ty naše světlo úžasné…

Je to vlastně s podivem, že naši soudruzi reformátoři lidských tváří ještě pořád sedí ve svých Vídních a Římech, diskutují, vydávají, informují a polemizují, ale přesto přese všechno – hlavně sedí. Mně by už na jejich místě pěkně svrbělo – vždyť je nejvyšší čas!! Na co ještě čekají? Teď anebo nikdy, soudruzi – sbalit kufry, nasednout do bouráků a hajdy do Prahy! Však on už si Burgtheater někoho najde na nová libreta a i ten evropský parlament to ochuzení přežije. Čas se nachýlil, nebylo by skutečně záhodno, jet konečně BOJOVAT?! Nabídnout vlastní kůži bývalým spoluzakladatelům socialismu a jimi vyškoleným pendrekářům! Ulehčit tím těm pár týraným, zatýkaným a mláceným! Nebylo by na čase, jet odčinit aspoň částečně svoje VINY jinak, než jenom mluvením?

Jinak se vám totiž stane, že když zaváháte, vývoj se přes vás přežene takovým tempem, že po vašich dalších utopiích ještě lidštějších tváří už neštěkne ani pes. Pro mladou generaci je už jenom slovo ‘socialismus’ nadávkou a chtějí-li někoho skutečně urazit, řeknou mu soudruhu. Nejde vám mráz po zádech z prohlášení Českých dětí? Já doufám, že jde, protože vím bezpečně, že mluví z duše hodně velké skupiny mladých a nejmladších. Jestli ještě chcete zachránit aspoň náznak pietní vzpomínky na pojem ‘socialismus’, máte právě nejvyšší čas!

Že nezachráníte socialismus je samozřejmě jasné – aspoň u nás doma už nikdy, na to můžete vzít jed. Ale je vaší mravní povinností jet bojovat a připravovat půdu dalších návratů po vlnách tak, jak byly vyháněny. Až vyženete stalinisty a budete si hrát na demokratizaci socialismu, vrátí se sociální demokraté a liberálové, aby vás poučili, jaký je rozdíl mezi demokratizací a demokracií – a vy už nebudete mít tu sílu být k nim tak sprostí, jako před čtyřiceti lety a jako byli vaši nástupci před dvaceti lety.

A potom někdy, možná, do skutečné už demokracie, se vrátí sem tam ti konservativní, podle vás pravicoví, ti tehdy jako první zabíjení a vyhánění. Ale i kdyby jich mělo být jen pár, nevadí, v dobře fungující pluralitní demokracii vznikne i konservativní křídlo zcela zákonitě. Dokonce se zdá, že právě pro tyto myšlenky je mezi mladými ten největší potenciál – a to je logické. Konsekventní a penetrantní čtyřicetileté lži o pokrokovosti levicové ‘avantgardy’, spolu s denodenní zkušeností socialismu s husí kůží, vedou k návratu k tradičním hodnotám a ke zdravému rozumu. Po reakčním pokrokářství pokrok konservatismu, toho skutečného. Však svobodné a tajné volby demokratického právního státu ukážou, v jakém poměru národ zvolí představitele různých myšlenek a programů.

Soudruzi reformátoři, máte tu čest učinit první krok tímto směrem – čas se nachýlil.

s. III. přílohy Zvon: Stalinská anexe Baltských republik

Ze všech stran slyšíme, jak důsledně prý reformátor Gorbačov vymetá stalinismus ze Sovětského svazu. Aniž bych chtěl zkoumat, nakolik tyto zprávy odpovídají pravdě, zůstává bez ohledu na to jedna otázka, která není zatím otevřeně ještě vůbec kladena – kdy konečně opustí SSSR všechny Stalinem okupované a dodnes anektované země? Zde malé připomenutí těm, kteří by tak rádi už v dnešním Rusku viděli ‘bezpečného partnera’ a mají často sliby za hotová fakta.

Dne 23. srpna 1939 podepsaly dvě totalitní diktatury, totiž nacionálně-socialistické Německo a mezinárodně-socialistický Sovětský svaz známý pakt, který mezi jiným rozdělil sféry zájmů obou těchto mocností v Evropě po vykonání přepadu Polska. Hitler dostal volnou ruku pro západní Evropu a Stalin p/r/o oblast Baltu a Rumunsko. Jakmile si tedy oba kontrahenti rozdělili Polsko, které přepadl Stalin s dvoutýdením zpožděním za Hitlerem, – mírumilovný Sovětský svaz startoval jednu ze svých typických mírotvorných akcí, proti enormnímu ohrožení míru od tří mrňavých demokratických republik na pobřeží Baltského moře. Její historii, plnou zastrašování, vydírání, hrozeb a lží, je podle mého názoru právě dnes dobře připomínat – a požadovat nápravu.

Již 15. září 1939 započal Molotov jednání v nejmenší z těchto tří zemí, v Estonsku. Nabídl rozšíření obchodních styků a žádal volnou možnost průjezdu Estonskem k Baltu pro ruské zboží (ačkoliv od Petra má Rusko přes Leningrad tento přístup zaručen). Přesto Estonci jednání víceméně přivítali a rychle spěli k dohodě. Když však estonský ministr zahraničí Selter dorazil 24. září do Moskvy k podpisu smlouvy, byl konfrontován s úplně jinou dohodou, než s tou, o které týden jednal – náhle šlo o spolupráci vojenskou s právem použití estonských přístavů a výstavbu leteckých bází Sovětského svazu v Estonsku. Vysvětlení Molotova k této drobné změně bylo ve znamení typicky ruské diplomatické jemnosti: ‘Nenuťte nás, abychom pro zajištění naší bezpečnosti museli sáhnout k jiným metodám!’ Smlouva byla v několika dnech podepsána, jak jistě pochopí každý, kdo si uvědomí, že Estonci měli přímo před očima, jak v těch dnech probíhá v nepříliš vzdáleném Polsku zajišťování sovětské bezpečnosti těmi jinými metodami – a do Estonska vstoupilo dvacet pět tisíc rudoarmějců.

Za pouhý týden bylo na řadě Lotyšsko. Ministr zahraničí Munters vybojoval přitom veliké vítězství. Po skutečně orientálním smlouvání ztlačil počet požadovaných rudoarmějců v Lotyšsku na pouhou polovinu – totiž jen dvacet pět tisíc.

Smlouva s Litvou byla podepsána 5. října 1939 a stála v ní tatáž vznešená slova o právu na nezávislé politické struktury a o nevměšování do vnitřních záležitostí ‘partnerů’, jako v obou předchozích. Molotov byl zřejmě již poněkud unaven předvedeným tempem – spokojil se totiž s pouhými dvaceti tisíci rudoarmějců na Litvě.

Nějakou dobu se nedělo téměř nic, neboť Sovětský svaz měl práci v poslední zemi s přístupem k Baltu mezi spojencem Německem a neutrálním Švédskem – totiž ve Finsku. Finové si ale nechtěli být vědomi oboustranných výhod podobných smluv a opovážili se bránit, a to i ozbrojenou mocí. Jejich malá, ale dobře vyzbrojená a výtečně vycvičená armáda, pohybující se většinou na lyžích, rozprášila čtyři sovětské divize, což stálo Stalina zhruba čtvrt milionu vojáků – dohoda o odstoupení Karelie však uvolnila Stalinovi ruce k rozdělané práci v Pobaltí.

V květnu 1940 požadoval Sovětský svaz od lotyšské vlády vysvětlení neuvěřitelného případu – z jedné garnisony Rudé armády zmizeli prý dva vojáci! Nejjednodušší řešení, že totiž asi desertovali, se neodvážili Lotyši v palbě levicové propagandy ani nabídnout. Z mnoha výčitek a lží v této kampani zůstává nejpikantnější, že Sovětský svaz nemůže přihlížet protiněmecké nenávisti a probritským sympatiím v Lotyšsku. Pod tlakem Moskvy odstoupili ve stále ještě suveréním sousedním státě ministr vnitra a šéf policie, ale už bylo stejně pozdě. Ohrožená velmoc žádala výměnu celé vlády a zcela volný pohyb vlastní armády na lotyšském území. Ultimátum bylo přijato 15. června a Rudá armáda zaplavila zemi. President a vláda se právě ještě včas zachránili útěkem do exilu, obyvatelstvo se nebránilo.

Obě zbývající země přišly na řadu ještě v červnu. Estonsko pod záminkou sestřelu civilního letadla nad Baltským mořem (posádka a všichni pasažéři mrtví) a Litva přepadem na nyní společné hranici s mírumilovným sousedem, který se k ní dostal obsazením východního Polska (dva pohraničníci a jedna žena mrtvi, další žena s dítětem zraněna a deset dalších Litevců odvlečeno do SSSR). Po úplném a naprostém obsazení Rudou armádou vyhlásila agentura TASS slavnostně, že v žádné z těchto tří zemí se nebude konat žádná sovětizace.

Průběh sovětizace vypadal takto: náhle se vynořilo množství obskurních ‘spolků’, které žádaly okamžité připojení k Sovětskému svazu, o čemž bylo ještě v létě 1940 okamžitě hlasováno. Hustota ruských vojáků a prosycenost obyvatelstva agenty tajné policie byla zjevně v této době už dostačující. Volby byly povinné, kandidátka jednotná a hlasování samo veřejné – urna stojí při takovýchto volbách vždycky uprostřed místnosti. Agentura TASS ohlásila slavnostně, že voleb se zúčastnilo přes 99% obyvatelstva. O rok později po vyhnání Rudé armády ukázalo německé šetření číslo 17% – a nemyslím, že Němci měli v úmyslu je falšovat. Oni totiž připojení baltských zemí k Říši nepožadovali. První vlna u nové moci, domácí nadšenci, členové místních komunistických stran, byli ovšem brzo likvidováni a nahrazeni spolehlivými sovětskými soudruhy.

Co se týče likvidací, zmizely pochopitelně už předtím desetitisíce – členové demokratických politických stran, kněží (Estonsko a Lotyšsko je převážně protestantské, Litva katolická), policisté, právníci, úředníci, učitelé, větší sedláci. Menší část byla postřílena hned po takzvaných ‘soudech’, většina nacpána do dobytčáků a odvezena směrem Sibiř. Zatýkány a transportovány byly vždy celé rodiny společně, na nadráží rozděleny a deportovány odděleně. Muži do pracovních táborů, ženy a děti… Nutno připočítat další desetitisíce nuceně povolané do Rudé armády. Jako poslední následovali vždy místní užiteční idioti z doby před ‘osvobozením’ – nejrůznější příslušníci levice byli klasicky pohlceni revolucí, jíž pomáhali na svět, jako tolik podobných před nimi a tolik po nich.

Proběhlo zestátnění a vše potřebné bylo odvezeno; obilí, dřevo, uhlí, ocel, textilie, léky… Může se někdo divit, že za pouhý rok poté, v červnu 1941 po vypuknutí německo-sovětského konfliktu, došlo okamžitě k povstáním a přicházející Němci byli většinou oslavováni jako osvoboditelé? O to krvavější ovšem bylo konečné zúčtování za další tři roky po německém ústupu, při opětovném ‘osvobození’, tentokrát už definitivním.

Asi jen skutečně zlé jazyky by mohly tvrdit, že Sovětský svaz využil výhodné mezinárodně-politické situace a slabosti svých demokratických sousedů k bezohledné anexi, avšak skutečností zůstává, že dodnes neopustil ani píď tehdy obsazených území, jak by bylo možno očekávat, kdyby jejich nechutné vysvětlování smlouvy s Hitlerem, jakožto možnosti záchrany sebe a těchto zemí před ním, se zakládalo na pravdě.

Finsko naopak, které v zimě 1944/45 vyřadilo dalšího čtvrt milionu Stalinových poddaných, získalo tím jeho úctu. Zůstalo (s malými ústupky) nezávislé – bojovali, nekolaborovali ani s komunismem, ani s Ruskem a měli vynikající politiky, skutečné státníky. Na rozdíl od jiných, kteří se dali poslat panem presidentem z dobře opevněných pevností domů, s komunismem koketovali už dvacet let a Rusko milovali tradičně – ale to je jiná kapitola.

Je nejvyšší čas žádat trvale a neústupně, aby destalinizace VNITŘNÍ, dnes v SSSR probíhající, byla co nejdříve rozšířena i na destalinizaci VNĚJŠÍ, a to je náš úkol ve svobodném světě. Aby se Sovětský svaz smrskl na tradiční hranice Ruska z doby před Stalinem, řekněme k roku 1923. Že je to absurdní? Možná, ale ještě před pouhými pěti lety by sotva kdo odhadl to, co se tam děje právě dnes.

A reakce sovětských reformátorů na tyto zcela legitimní požadavky ukážou jasně, kde má jejich perestrojka hranice – totiž v prastaré tradiční mentalitě Ruska jako velmoci přinejmenším stejně, jako v komunistické ideologii.

Č. 6, červen, s. Sedmá: Tradice a noční můra (pokus o obhajobu konservatismu).

‘Revoluce odporuje přirozenému řád. Rozum nemůže být nejvyšším měřítkem politického a sociálního chování lidí, neboť neodpovídá kemplexní přirozenosti člověka, která je něčím víc, než jen pouhým rozumem. Zničení tradice a zrušení smlouvy, tohoto spojení zemřelých, žijících a ještě nenarozených, nemůže být legitimní, otevírá jen dokořán dveře zvůli a násilí a ohrožuje kontinuitu státu a národa. Chtít vytvářet zcela novou politickou a společenskou koncepci jen na základě vlastního vědění a vůle je troufalé a nemorální… Člověk je v zásadě špatný a hříšný, jen věčný řád Boží může v něm zabránit nejhoršímu. Jen náboženství může pomoci zabránit zneužití moci a vládě zvůle, neboť jen ono upomíná její nositele, že jejich úřad je z vůle Boží a že jsou před ní zodpovědni. Kdo nahradí vůli Boží svou vlastní a učiní ji mírou pro dobro a zlo, kdo zruší násilím smlouvu a vyvrátí tradici, nemůže vytvořit nic jiného než tyranii.’ Edmund BURKE

Vše bylo už dávno řečeno, mnohé však pozbylo svého významu, překryto tisíckrát později opakovanou lží. Není dnes činnosti záslužnější, než snažit se navracet slovům původní významy – a není snad úkolu těžšího, jde-li o pojem KONSERVATISMUS, který dnes kdekdo považuje za synonymum slova ‘reakční’. Za časů, kdy kdejaký komunista je označen za konservativního, ačkoliv označovatel chce pouze vyjádřit, že je jen ještě reakčnější, než jeho ‘progresivní’ soudruh, za časů, kdy programově konservativní Margaret Thatcher je spíláno reakcionářky, přestože pokrok, dosažený díky jejím reformám, uznávají i mnozí odpůrci, za těchto časů je snad dobré pokusit se diferencovat.

Konservatismus bývá interpretován jako lpění na minulosti, jindy zase spíše jako lpění na přítomnosti – i když v tom je část pravdy, do pravdy celé ještě cosi chybí. Troufám si tvrdit, že rys pravého konservatismu nejzásadnější je skepse k budoucnosti.

Nedůvěra k budoucnosti a úcta k minulosti, to jsou v tomto pořadí základní rysy konservatismu – z nich obou vyplývající spokojenost s přítomností, ba někdy i to lpění, je pouze důsledkem. Ale navíc, co nemožno opmenout, je postoj ke změnám, k reformám; to je úhelný kámen odlišení konservativního od reakcionáře. Řekl bych, že skepse a nedůvěra neznamenají pouze odmítání.

Typický byrokrat, šosák bez fantazie a humoru, úzkoprsý bázlivý úředníček, jak už byli mnohokrát přesvědčivě vykresleni, to je už jen pokleslý konservatismus, jeho okrajová odrůda. Člověk skutečně jen lpějící na přítomnosti a reformy odmítající – jistěže jsou, a ne málo, ale jsou tito skutečně ztělesněním konservatismu jinde, než v posměšcích těch druhých? Myslím tím ty sympatické snílky, tzv. ‘progresivní avantgardisty’, revolucionáře plné vizí, nadějí a snů – copak charakterizuje je?

Nezájem o minulost, nenávist k přítomnosti a zbožnění budoucnosti. Fixace na sliby – ať zhyne starý podlý svět! Vždyť oni stejně jako šosáčtí byrokrati odmítají reformy, ten pomalý klidný vývoj k pokroku, to stavění malých a nejmenších kamínků na oné stavbě lidstva, které říkáme civilizace. Nejsou nakonec stejně reakční jako šosáci bez fantazie, fixovaní na přítomnost? Nevytvářejí tito zbožňovatelé budoucnosti příliš často minulost svou snahou mít všechno a hned a jinak, ať to stojí co chce? Vždyť je to přece vždycky jen slib, který prý bude stát zato; u nich účel světí prostředky – a příliš často už kdejaký pochybený účel jakékoliv prostředky.

Ne každý vývoj je pokrokem – samozřejmě že záležel a záleží vývoj společnosti na tom, jak se oba ‘typy’ (které jsou jistě jen umělou abstrakcí) doplňují. Jestliže nápady a vize snílků jsou motorem vývoje, je skepse a nedůvěra konservativních brzdou. Je vskutku s podivem, jakým sympatiím se skutečně těší ti první a s jakým mnohdy až pohrdáním se setkávají ti druzí – a přitom splašený motor roztříští auto v první zatáčce.

Proč ne raději skepse, opatrnost? Však když se ukáže, že novinka je pokrokem, bude přijata i člověkem konservativním – tím pravým konservativním, rozumí se, ne ovšem úzkoprsým šosákem. Kolik snů se však ukázalo být jen noční můrou, kolik revolucí, válek, kolik krve a zotročení už nám přinesli ti snílkové, když se přemnožili a získali moc? Že se přemnožili za vlády šosáků? Ano, to je pravda, myslím dokonce, že ta věčná sinusoida vývoje lidských společností zachovává nejen střídání kvality, ale i úměr kvantity – čím delší stagnace za vlády šosáků, tím krvavější revoluce snílků; čím krvavější revoluce snílků, tím delší a nudnější potom vláda šosáků. Asi bude znakem dospělosti národa, když výkyvy kyvadla jsou co nejmírnější, asi jako ve Švýcarsku, této nejstarší fungující demokracii světa. Kdo ví, jak se jmenovali tři poslední švýcarští presidenti? A není to tak správné, že to nevíme, není to dobře, mít všechny politiky jen různě konservativní?

Ztělesněním pravého konservativce je vědec. Vědec vycházející ze současného stavu své vědy, z nahromaděných hodnot minulosti, na nichž pracovaly desítky předchůdců, celé generace – on to musí vše znát, aby mohl jít dál. Skutečný vědec, který má novou hypotézu, teorii (častěji cizí než vlastní) se ji snaží vyvrátit, dělá skepticky desítky pokusů a vyhodnocení a čeká na důkaz, že se mýlí. Jen diletant vytvoří teorii a snaží se ji dokázat. Vědec vytvoří teorii a snaží se ji vyvrátit – teprve když se to nezdaří, začne mít za to, že tedy snad platí; za současného stavu vědy rozumí se. Co bychom si pomysleli o fysikovi, který by prohlásil, že Pythagoras, Descartes, Pascal, Newton, Einstein a Helmholtz prostě neplatí, protože on teď teprve vytvoří tu správnou a jedinou fysiku? Kolikrát však jsme byli svědky téhož na poli věd sociálních, kolikrát vytvořili ‘vědci’ ten jediný správný světový názor popřením všech ostatních?

Snad ještě jeden příklad, že pokrok se s konservatismem nejen nevylučuje, ale snad přímo podmiňuje – nechť je odpuštěna jeho zřejmá subjektivnost: každý rodič, který se nad tím zamyslel, si musel všimnout, že dítě je tvor neobyčejně konservativní. Protože zatím vládne jen částí své budoucí duševní kapacity, není nic snadnějšího, než je zahltit přívalem informací a nápadů. Představa, že dítě lačně přijímá veškeré novinky, je zcela mylná. Dítě lpí na známém a má k novinkám ‘zdravou nedůvěru’ – je jim však otevřeno. Když zjistí, že novinka je výhodná, že je pro ně pokrokem, přijme ji rádo a rychle. Je až směšné, jak otec trápený dvěma dcerami dělá tuto zkušenost dnes a denně. Dítě přímo vyžaduje neměnnost – zkus mu při pohádce prohodit dvě slova a už tě opraví. A zkus mu ji nečíst, to je oheň na střeše a máš dlouho co vysvětlovat. Když mu místo ní nabídneš něco jiného, podivíš se nejprve nechuti, s jakou to přijme – zjistí-li ale, že je to ‘pokrok’, přijme to rychle do své konservativní pokladnice hodnot. A my už nikdy v životě nebudeme schopni tak rychlého vývoje, jako v našem vysloveně konservativním dětství.

Pravý konservatismus je úcta k tradici, snaha o zachování hodnot, které za to stojí. Které to jsou? Inu, ty prastaré a známé, tak zapomínané a pošlapávané – nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš manželky bližního svého ani statků jeho, nepromluvíš křivého svědectví, cti otce svého a matku svou – a hlavně v jednoho Boha věřiti budeš. Jistěže klasický konservatismus je ve své podstatě vírou v Boha, něco, co nás přesahuje. Jak říká klasik konservatismu ve své kritice snílků, jejichž vraždy popsal dávno předtím, než se staly, Edmund BURKE ve své kritice Francouzské revoluce, vydané r. 1790.

Já nevím, jestli je Bůh a jsou-li ty hodnoty od něj, ale ono to není ani tak důležité – myslím tím, že i kdyby snad nebyly, měli bychom dělat jakože jsou a snažit se jim pomáhat z prachu zašlapání. A některým dalším, jako rodina, láska, čest. Zní to dnes až směšně, já vím, kdekdo už zívá. Jaký však rozdíl mezi krédem nejkonservativnějším obdivuhodného ducha, který s úsměvem zvolil dobrovolnou smrt, a nadutým ‘vědeckým světovým názorem’, který prý vysvětluje každičkou zákonitost minulosti, přítomnosti i budoucnosti: vím, že nic nevím, řekl ten, co věděl; ať zhyne starý podlý svět, křičeli ti, co nevěděli, že neví. Je zajímavé, lehkost a smích, nikoliv vážnost a strach, je na straně konservativní. To snílci a vizionáři, kteří chtějí přes noc dokopat svět k dobru podle svých představ, nerozumí žertu – budování socialismu je věc smrtelně vážná, jak si všichni dobře pamatujeme, povinný optimismus fixované budoucnosti, to je nuda strašidelná. Skepse a zdravý pesimismus se výborně snáší s veselostí a humorem, vždyť i ti vědci jsou většinou veselá cháska.

Vezměme jen na př. snílky a vizionáře naší nejmladší minulosti, těch dvacátátých a třicátých let – co vzniklo stvořením snů naší avantgardy (ve smyslu politickém, jejich dílo umělecké nepřestane samozřejmě zářit nikdy), surrealistů, poetistů, Devětsilu, Osvobozeného divadla a všech ostatních, co snili o socialismu, víme sami. A jak dopadli oni? Kalandra na popravišti, Teige uštván k smrti, Bieblova sebevražda, Toyen a spousta dalších v exilu, ještě více ve věznicích – co by asi dnes na to řekli, revolucionáři a jejich pomocníci? Někteří to přece ještě zažili, co tedy třeba Nezval, Werich? Jeho tvář při podpisu anticharty nelze zapomenout. Neschopnost Voskovcova napsat paměti. Jaké to musí být, pomáhat revoluci přivést na svět dítě pokroku a být svědkem zrození zrůdy? Probudit se ze sna a zjistit, že skutečnost je noční můrou? Jistě jen příklad, ale nebylo to tak vlastně VŽDY? Byla vůbec někdy revoluce pokrokem? Mohla jím vlastně kdy být? Proč si trochu nezaprovokovat: nevděčíme vlastně za skutečný pokrok, ono trpělivé vršení tisíců maličkých zlepšení, těm konservativním skeptikům, kteří mnohokrát zabránili snílkům probouzet se hrůzou noční můry? Vždyť tradice, ta nesmírná práce desítek generací, je neobyčejně křehká, vzácná, tak snadno zničitelná a tak těžce znovu vznikající.

Proč není v naší vlasti téměř pomníku, který by byl starší čtyřiceti let? Proč musela každá nová vláda vždy jako první zbořit staré pomníky, vyrvat i jen ten nejmenší kousek tradice a chtít začínat znovu, pořád jen znovu, na úhoru přítomnosti a jenom se snem o té nové, teď už prý nejlepší budoucnosti? Není to tím, že u nás byl vždy nadbytek snílků? Tolik umělců a tak málo politiků?

Člověk konservativní hledí do minulosti, ale vytváří budoucnost, reakcionář hledí do budoucnosti, ale vytváří minulost. Jak často jsou snílci a vizionáři náplní té druhé kategorie! Jak snadné je plát, bojovat za sny a vize krásné budoucnosti, podléhat emocím, citům svého člověčenství – prověřit ale novoty skepsí a nenechat se strhnout nadšením je těžší, protože racionální. Jak lehké, protože člověčí povaze přirozenější, je nechat řádit emoce a nadšení; hurá za tím lepším příštím, vždyť dnes je to jen hrozné! Jen to probuzení – noční můra je hrozná i ve snu, ale zjistit po probuzení, že noční můra je skutečností, to je asi to nejhorší. A byla snad někdy revoluce, která se nezvrhla ve zradu svých vlastních ideálů, ve svou vlastní karikaturu? Věří skutečně ještě někdo, že to vždy byla jen náhoda?

Kruh se uzavírá. Tradice, jak ukazuje historie, je hodnotou příliš cennou, aby mohla být obětována na oltář kdejakého vizionáře, slibujícího ráj na zemi snadno a rychle. A přítomnost, ta mnohdy nenáviděná skutečnost, to je přece náš život, ten jediný, který žijeme. Bude-li změna pokrokem, to může ukázat jen budoucnost. Marná sláva, skepse mi připadá lepší než nekritické nadšení – vždyť minulost ukazuje, jak často končily sliby ráje hrůzami pekla.

Č. 7-8, červenec/srpen, s. Sedmá: Vyvážím, vyvážíš, dovážíme…

Zatímco k zániku prý odsouzené demokratické země sociálně-tržního hospodářství vytvářejí neustále přebytky, které mnohdy upomínají na klasické nerudovské dilema ‘kam s tím?’, bojují ‘pokrokové’ země tábora socialismu s trvalým nedostatkem základních potřeb. Tato skutečnost je zajisté všeobecně známa, ale přesto zůstává zajímavým způsob, jak si jednotlivé země RVHP tu vzájemnou hospodářskou pomoc – už tento název byl kdysi zvolen neobyčejně případně – představují.

Protože v jednotlivých zemích chybí vždy něco jiného než právě chybí jinde a naopak se občas objeví něco, co už velmi dlouho chybělo třeba v NDR ale nikoliv v Československu, vypukla hraniční válka mezi bratrskými zeměmi, kterou se snaží zamezit odvozu zboží ‘hladovými’ sousedy.

Podle Lidové demokracie z 15. listopadu m. r. přijali pracující opatření k regulaci vývozu spotřebního zboží, které začalo platit téhož dne – lid měl tedy skutečně čas připravit se na změny, které uzákonil jakožto majitel veškeré moci. Zboží je rozděleno do dvou skupin, na takové, které je vyvážet zakázáno, a na takové, k jehož vývozu je potřeba povolení.

Jelikož se uvádí, že jde výjimečně o podrobnou citaci zmíněné vyhlášky, dá se předpokládat, že šedesát šest položek prvé skupiny je skutečně vyčerpávajícím seznamem. Některé jsou ovšem označeny velmi široce a zahrnují celé odvětví, jako například trvanlivé masné výrobky, suché plody (nevím, jestli sem spadají i brambory), zboží osobní hygieny a toalety, kojenecké a dětské ošacení všeho druhu, prádlo, oděvy z usní a kožešin, obuv všeho druhu, klenoty a starožitnosti, vozidla od automobilů až po mopedy a veškeré náhradní díly, instalační materiál, porcelán a sklo, řezivo a stavební dřevo, prací prostředky a výrobky (zřejmě jakékoliv) dovezené z nesocialistické ciziny včetně Jugoslávie.

Jiné položky jsou zato konkrétnější, jako káva, čaj, dětské pleny, pneumatiky, ledničky, sporáky, psací stroje, osobní počítače (značky Tesla?), videomagnetofony, okna a dveře, cement a vápno – písek se zatím zjevně vyvážet smí. Myslím, že tato zhruba polovina seznamu stačí k ilustraci, není zde účelem informovat vyčerpávajícím způsobem všechny nás navštěvující rodinné příslušníky.

Druhá skupina, zboží na něž nutno mít při vývozu povolení a které mimochodem stojí takzvaný správní poplatek ve výši sto procent maloobchodní ceny – obsahuje prakticky všechno ostatní, snad kromě toho písku. Potravinářské výrobky výše neuvedené, ošacení a ložní prádlo, lehátka a čluny, sportovní potřeby včetně zbraní (které lze jistě koupit v ČSSR na každém rohu), televizory a rádia, všechny možné elektrické spotřebiče včetně kávovarů a mixerů, svítidla a kamna, vany a kotle, dokonce i vědra (tedy prostý kýbl), dále záchody, umyvadla, nádobí, laky a ředidla, lékařské teploměry, sifony a šlehačkové láhve a také vložkové a visací zámky, to asi proto, aby si pracující mohli svůj majetek dobře uzamknout před nenechavými sousedy. Vtip toho druhého seznamu spočívá v tom, že hodnota věcí povolených k vývozu se zároveň snižuje na 500 Kčs, takže třeba takový televizor bude muset být vyvezen v rozebraném stavu asi tak nadesetkrát a doma zase složen, aby šťastný kupec třeba v bratrské NDR mohl přes hranice lapat takové kulturní zážitky, jako seriál Rodáci.

Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. V době, kdy bývalé země třetího světa zaplavují svými výrobky i rozvinuté státy, jako například Singapur, pouhé město, které vyváží do západní Evropy a USA víc, než všechny státy RVHP dohromady, v době, kdy dvanáct zemí EHS připravují do roku 1992 úplné a naprosté propojení trhu zboží, kapitálu i pracovních možností, doufají mocipáni, kteří považují stát za své vlastnictví a jeho občany za své poddané, že naprostý a dokonalý krach plánovaného socialistického hospodaření zakamuflují tím, že zakážou lidem vyvážet prakticky vše. Jde sice o předpis pro turisty, ale těžko si představit, že soudruzi tento způsob myšlení opustí při dalším drastickém zhoršování ekonomické situace, které je očekává, nebudou-li mít odvahu alespoň k náznakům politických reforem, bez nichž je skutečné ekonomické ozdravění prostě nemožné. Je jen otázkou času, kdy se podobné principy ‘obchodu’ prosadí i do hospodářských styků mezi jednotlivými zeměmi vzájemného hospodářského podpírání.

Dodatkem této vyhlášky se však velkoryse dovoluje dovážení všeho možného. Některé zboží, jako počítače a barevné televizory se osvobozují od cla úplně, jiné jako auta, videa a kamery se těší padesátiprocentnímu snížení téhož. Takže se můžeme těšit na přibývající invazi našich milých příbuzných a známých, kteří tím mohou stále lépe dovážet odsud tam, což jim zajisté zájem něco na poměrech doma změnit spíše sníží než naopak. Usuzuji tak z toho, že ti, kdo se o podobné pokoušejí, sem za statky pozemskými necestují.

Článek uzavírá optimistickým prohlášením, že občané jistě ocení opatření, přijatá k ochraně toho mrňavého zbytku, který ještě občas mohou sehnat, protože hladovým sousedům se zatnul tipec. Popadá mě strach, že se s tímto předpokladem ani tak moc nemýlí.

Č. 9, září, s. Třetí: Demokracie nebo socialismus? Rozdíl mezi křeslem a elektrickým křeslem.

Zdá se na první pohled, že otázka je špatně položená nebo dokonce úplně zbytečná. Kdekdo přece blouzní o demokratickém socialismu (a to nezávisle na tom, na které straně železné opony se nalézá), takže by se mohlo zdát, že nemůže být nic snažšího, než obé elegantně spojit a začít znovu budovat další (kolikátý už?) ráj na zemi. Chtěl bych zde upozornit, že tomu tak není, že ve skutečnosti je nutno volit buď jedno nebo druhé, že ať už zavedl socialismus kdokoliv a kdekoliv, demokracie se mu z něj vždycky vytratila.

Především nutno definovat. Socialismem rozumím nejen onen reálný feudalismus, který v politickém smyslu existuje v komunistických zemích – jen poněkud vylepšený vědeckotechnickým pokrokem, kterému se ani tam nedalo zcela zabránit – tedy ‘reálný socialismus’ naší vlasti. Socialismem rozumím onen stále ještě neopuštěný sen i mnohých demokratů (opět lhostejno zda tady nebo tam) o blahobytné společnosti sociální spravedlnosti bez vykořisťování, postavené na ‘troskách kapitalismu’ jako systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků a ekonomické svobody. Mnozí socialisté se sice už poučili, že pouhé jejich zestátnění přináší místo spravedlivého rozdělení bohatství jen nespravedlivé rozdělení bídy, ale tak daleko ještě nejsou, aby přiznali principielně, že jenom a pouze nejen soukromé vlastnictví, ale i soukromá iniciativa a volný trh, jedním slovem ekonomická a jiná svoboda, dokážou na tomto světě vytvářet blahobyt.

Demokracií rozumím pak onu formu zřízení, jak ji vidíme v ‘rozvinutých kapitalistických zemích’. Zřízení, jehož nejzásadnějším principem je rozdělení moci a její vzájemná kontrola. Možnost se o ni ucházet, ‘bojovat’ o ni legálními prostředky v rámci zákona, který jedině stojí principielně nad společností, jako dříve nad ní stál Bůh. Demokracie /a/ je samozřejmě víc, než jen možnost volně zastávat názory, svoboda spolčovací a jiná práva. Demokracie je věcí záruk a znamená nejen práva a svobody, ale i povinnosti, brané na sebe občany s vědomím zodpovědnosti. Demokratický právní stát, to jsme my všichni, jeho úkolem je pouze dbát na dodržování zákonů jako pravidel hry a chránit nás nevenek. Jistěže během doby i demokratické státy západu prodělaly svůj vývoj směrem od tohoto ideálu ke stále většímu vměšování státu do oblasti ekonomické, sociální i kulturní, ale přesto nelze ani těm zemím, kde socializace pokročila již tak daleko, jako třeba ve Švédsku, odepřít predikát demokracie. Rozdělení moci funguje. Socialisty je možné nejen zvolit, ale i odvolit, a jestliže je i celá desetiletí ve Švédsku většina neodvoluje, pak to znamená, že je se svým druhem ‘socialismu’ spokojená, a pak má právo ho mít. A prosil bych na tyto uvozovky brát zřetel alespoň tak dlouho, dokud nebude stejně mnoho Švédů emigrovat do Československa jako je tomu naopak. Tyto země rovněž nazývají samy sebe ‘sociálními’, nikoliv socialistickými, jak o tom svědčí formulace ‘země sociálního tržního hospodářství’ (soziale Marktwirtschaft), běžná ve Spolkové republice.

Na co tedy vůbec socialismus? Že o něm sní západní socialisté lze jakž takž pochopit. Daří se jim skvěle, takže žádají stále více blahobytu při stále kratší pracovní době bez ohledu na to, odkud se vlastně bere. Oni nemají zkušenost našich bývalých socialistů, kteří skončili na smetišti dějin v kotli komunistické diktatury, kde při případném přežití pochopili, že není větší lži než té ‘pravdy’ jejich školitelů, že bohatým nutno brát, aby bylo možné chudým dávat. Mnozí z nich dnes vědí, že nic jiného než závist a nenávist bylo hnacím motorem ‘socialistických revolucí’ a že i chudým se může dařit skutečně lépe pouze tam, kde se daří čím dál lépe všem.

Že o něm však blouzní i nadále část naší opozice – a opět lhostejno zda tady ve Vídni nebo Římě, nebo tam v Chartě i mimo ni – to už je těžko pochopitelné a myslím, že je načase se ptát, co vlastně přesně chtějí. Pak totiž si musí pomáhat při presentování svých představ ‘skutečného’ socialismu (nebo který adjektiv už si vymyslí) tak krkolomnými konstrukcemi, jak předvedl například před nedávnem v ZÁPADU soudruh Šik. Cestička mezi totalitním socialismem – a jiný není soudruzi, to nutno vzít jako bolestivý fakt – a sociálními vymoženostmi demokratického západu je prostě čím dál užší, takže tápajícím bloudilům hrozí spadnutí na jednu nebo druhou stranu. Kdyby popadali všichni sem k nám, kteří odmítají socialismus i s tou nejlidštější tváří, kterou je schopen předstírat než vycení zuby, nebylo by třeba psát o nich články.

Jakkoliv definovaný socialismus (a tím méně vůbec nedefinovaný) je naprosto nemyslitelný v ústavě demokratického státu, protože je nepřípustným zúžením snah, představ a ideálů, které každý jednotlivý člověk má o své cestě za štěstím. Jen široce pojatý zákon o dodržování pravidel soužití může být základnou demokratického státu. Svoboda jedince končí tam, kde omezuje svobodu svobodu jiného, této liberální zásadě odpovídá v politice vymezení hranic demokratického státu všem myšlenkám a snahám, které stojí na základně právě parlamentní demokracie, čili vyloučení snah po diktatuře a totalitě. Jak snášenlivě který stát zachází i s menšinami, sledujícími tyto zavrženíhodné cíle, je jistě rozdílné a může být tématem diskuse. Demokracii mladé a nezkušené sluší spíš opatrnost, jak o tom svědčí historie německé Výmarské republiky.

Zúžení ústavy našeho státu po roce 1945 na závazek budování socialismu už jako jedna naše zkušenost stačí. Nebylo žádnou náhodou, že nejradikálnější socialisté zúžili další socialismus v další ústavě na vedoucí roli jedné strany na věčné časy. Nebylo žádnou náhodou, že z demokracie první republiky – která přesto, že dobře fungovala, nebyla tou nejlepší a vrcholem evropské moudrosti, jak se mnohdy předkládá (i když je až neskutečně nádherná v pohledu z dnešního uskutečněného socialismu), zůstala mezi rokem 1945 až 1948 jen pseudodemokracie Národní fronty, směřující jednotně k socialismu. Jakápak demokracie tam, kde není opozice, jaké to bylo rozdělení moci, jaká vzájemná kontrola, jak legální boj o ni a v rámci jakého zákona?

Zkušenosti se socialismem jsou na tomto světě všude stejné: tam, kde se ho podařilo ‘prosadit’, byla demokracie zlikvidována; pokud tam ani ještě vůbec nebyla, pak pochopitelně ani nikdy nevznikla. Blahobyt pak zůstal a zůstává snem, může-li člověk srovnávat se zeměmi demokracie, které vždy se vzrůstajícím blahobytem vylepšovaly a vylepšují i sociální postavení chudých a nejchudších. Srovnání právě sociálního zabezpečení prostých lidí dnešní Spolkové republiky s obdobným v Československu je nejdrastičtějším dokladem zkrachování socialismu právě na poli jemu ‘nejdražším’.

Je sice možné nechtít vidět a srovnávat, ignorovat skutečnost a nepoklonkovat před fakty, jak to nesmrtelně za všechny socialisty vyjádřil jeden jejich president. Být tedy ignorantem a opakovat stále stejné chyby. Je proto nutné tolerovat v rámci demokratického státu i socialisty, pokud se drží jeho zákonů. Ty jsou totiž jedinou zárukou, že je možné je zase odvolit, mají-li občané jejich experimentů za nějaké ty čtyři roky plné zuby. Vedoucí role jedné strany, proč ne, ale jen do příštích voleb.

Přerozdělování bohatství jde totiž socialistům skvěle, ale odkud ho brát, na to moc odpovědí nedávají, jak o tom svědčí katastrofální stav firem a koncernů v NSR, jejichž majitelem jsou odbory. Nebo smutný fakt, že stoletá německá sociální demokracie musela zastavit vydávání vlastních novin z důvodů finančního krachu. Ono jim to sluší přece jen lépe v opozici, kde kritizují a nadávají (mnohdy oprávněně), ale tolik škody nenadělají. Historicky vykonali mnoho dobrého, ale časy bojů za placenou dovolenou (zhruba 30 dní do roka), osmihodinový pracovní den (dnes už jen 38 hodin týdně) a příplatky za všechno možné už jsou většinou za námi.

Kdo tedy chce v pluralitní demokracii holdovat socialistickým myšlenkám, má na to právo, ale musí přiznat právo všem ostatním socialismus nechtít. A měl by poctivě říct, jak přesně si ho představuje, kolik Marxe, kolik Lenina, kolik jiných dědečků, aby si občané mohli udělat obrázek. Už se těším, jak si ho budou dělat v naší vlasti po vyhnání těch dnešních reálných socialistů, až jim budou zase nějací další slibovat jiné, nové, lepší socialismy, teď už jen ty pravé a zaručené. Jedinou šanci někoho přesvědčit mají asi jen tehdy, když všem ostatním zakážou účast, umlčí je a zůstanou opět sami jediní na tom politickém smetišti.

Demokratický socialismus nebo socialistická demokracie je rozpor sám o sobě, proto zůstane rozdíl mezi mezi demokracií a lidovou demokracií rozdílem mezi křeslem a elektrickým křeslem.

Č. 10, říjen, s. Šestá: Diktatura prostřednosti?

V čísle 29. týdeníku DIE ZEIT se pražský spisovatel Ludvík Vaculík pokouší v překladu Gabriela Lauba vysvětlit německým čtenářům, proč Československo nezasluhuje soucitu Západu, který ‘přichází a soucitně a zároveň domýšlivě nás považuje za chudáky oběti diktatury.’ Ne že by neměl, mezi námi, spoustu pravdy – má. Václav Havel dokázal přesvědčivě už před deseti lety, že linie dělící utlačované a utlačovatele prochází dnes každým jednotlivcem, že jednoduchý model z doby masového teroru padesátých let, který rozdělil národ na dvě ostře oddělené skupiny, dávno neplatí. Vaculík konstatuje totéž, tónem sice až mírně uraženým (ve stylu ‘už ani ten teror není co kdysi býval’), ale přiznejme mu právo na ironii a doufejme, že ji alespoň některý z jeho levicově-liberálních německých čtenářů pochopí.

Vaculík dokládá svým typickým způsobem nerozeznatelné hranice mezi vážně míněným a ironickým, že národy Československa mají přesně takovou vládu, jakou si zaslouží:

‘Lidičky, co chcete, tohle je přece vláda po vašem způsobu! Stejně jako vy rozhoduje o věcech, o nichž nemá zdání, tak jako vy neposlouchá hlasy těch chytřejších! (…) Vaše vláda se obává, stejně jako vy, především lidí nadanějších a vy sledujete s nedůvěrou stejně jako ona každého, kdo má čehokoliv víc než druhý, a hlavně když je to víc úspěchu. Vy dáváte rovnosti přednost před svobodou a užitečnosti před krásou – přesně to je denním programem vlády! Co hlavně vládě vyčítáte je, že vám nezařizuje příjemnější život – ale to ona přece chce, pouze se jí to nedaří!’

Čte se to dobře a těžko něco namítat. Je jen s podivem, že národ právě dnes, kdy se přece jenom probouzí ve srovnání se zahníváním posledních dvaceti let, dočkává se od jednoho z těch, kteří pociťují potřebu mluvit mu do svědomí, takového vysvědčení. Ale pravda, Vaculík před šesti lety snil česky mnohem depresivněji, takže i on svým vaculíkovským způsobem vlastně chválí pokrok.

Námitky se ovšem začínají hromadit, když dochází k zúčtování s demokracií, která prý vlastně taky nestojí za nic:

‘Je vůbec ten dnešní rozdíl mezi osudem lidí v naší diktatuře a ve vaší demokracii skutečně tak velký? (…) Kromě toho myslím, že mnoho turistů ve věci lidských práv těžko může pochopit, jaké strachy má našinec, když mrkne ven: podplatitelnost ředitelů a ministrů, která není menší než u nás, agresivita pouličního provozu, teror módy, hluku a chemie tady i tam, rozežranost průmyslu a stavebních organizací, strach vlád před davem na ulici; a především – stále mocnější diktát lidské prostřednosti.’

Jaká to hudba v uších čtenářů Die Zeit, jaké to spokojené přikyvování se sklenicí koňaku u ruky, který je k dostání na každém rohu za směšný pakatel a nemusí být sháněn přes deset známých za týdenní plat. Jaký to vnitřní souhlas německého intelektuála, když zavře svůj týdeník a odsviští svým Mercedesem na demonstraci proti krutému útlaku nelidského kapitalismu!

Tady to bude složitější, ale stojí ještě zato, vysvětlovat kdekomu, že demokracie není zárukou, že lidé se stanou anděly, že ztratí rázem ty desítky špatných vlastností, které mají a vždy měli? Že i tady je mnoho bezohledných korytářů, podplacených darebáků, jdoucích bez skrupulí za svým prospěchem, že ale vtip je v tom, že tady nemají vrch, že si nemohou dovolit ani zdaleka tolik, co v diktatuře ‘sychravé gubernie’, kde vládnou. V totalitě, která stojí právě na nich, kde svinstvo, lež a klam jsou už dávno principem a základem? Že aféry, korupce a skandály jsou sice všude, ale jen demokracie je odhaluje, vyplavuje na povrch, zpracovává a překonává – a že tato vlastnost je ta nejvlastnější pro tento systém rozdělené moci, která se vzájemně kontroluje a omezuje? Že naopak v diktatuře zůstávají principielně uzavřeny, a proniknou-li sem tam smrduté bubliny na povrch stojatých vod, že se jedná jen o přechodné selhání totality v její všeobsahující funkci potlačovat? Že pluralitní demokracie není a nemůže být záruka, že se národu musí vést dobře, že však socialistická diktatura je zárukou, že se mu vede mizerně? Že demokracie je alespoň naděje?

Jistě se dá souhlasit s Ortegou y Gassetem a Ludvíkem Vaculíkem, že moderní demokracie je po ‘vzpouře davů’ ‘diktaturou prostřednosti’ – to je daň za vládu lidu, za odstranění elit tradičně vzniklých nebo moderních, ať už radikálně pod francouzskou guillotinou nebo českou šibenicí, ať už v mentalitě rovnosti za každou cenu, které holdují vydatně prosocializované demokracie bohatého Západu. Kdo se tomu chce divit? Ten, kdo ‘zabil boha’, ten, kdo budoval ‘nejspravedlivější společnost’ podle ‘vědeckého světového názoru’ na horách mrtvol? Jistěže je tupá konzumnost mas nechutná, tady jako tam, ale to byla vždycky! Dříve se jen netlačila na podest vlády, do čela pokroku a ukazatele světlých zítřků.

Na jeden rozdíl ovšem bych si přece jen dovolil upozornit: Je-li západní demokracie ‘diktaturou prostřednosti’, je socialistická diktatura reálného socialismu pořád ještě diktaturou nejsprostší podprostřednosti, těch nejhorších zástupců spodiny, kterou má každá společnost. Myslím, že si to dobře uvědomily stovky nešťastných lidí, zmlácených potetovanými a ožralými katovými holomky ‘zvláštních jednotek’ ministerstva vnitra na Václavském náměstí i jinde. Diktatura umí ukázat zuby, a že dnes nemusí tak masově jako před čtyřiceti lety, nesvědčí nutně pro její zlidštění.

Vaculík sice uznává, že ‘přednost demokracie spočívá v tom, že chrání menšinu’ (i když mnohem správnější je zde plurál), že ‘to nejcennější na ní je, že v ní lidé, kteří vynikají nad prostřednost, mají svobodu a příležitost druhé ovlivňovat.’ Doufejme, že si už brzo uvědomí, jak mnoho právě toto znamená.

Je s podivem a na škodu, odhalovat pravdu právě tímto způsobem a právě v tomto týdeníku – nebylo a není lehké motivovat Západ k angažovanosti a podpoře pronásledovaných československou diktaturou a není těžké si představit, že Vaculíkovy vývody ji nadále sníží. Jistě, jde o starý a asi nikdy důsledně nerozhodnutelný spor, zda může pravda škodit. Řekněme to tedy jinak:

Pravda zůstane pravdou, i když nebude vykřičena českými spisovateli do německých uší.

Pozn. red.: U citátů se jedná o zpětný překlad z němčiny, takže jsou možné drobné – v žádném případě ale smysl měnící – odchylky od českého originálu, který jsme k dispozici neměli.

Č. 11, listopad, s. Čtvrtá: Zdařilé setkání ve Frankenu

Jako každý rok pořádalo laické katolické sdružení Opus Bonum od 6. do 8. října exilové setkání ve Frankenu nedaleko českých hranic. Na téma ‘Československo 89 – dialog nebo konfrontace’ diskutovalo nejen široké spektrum našeho exilu, ale poprvé i návštěvníci z domova – větší počet mladých lidí, z nichž někteří působí v nezávislých strukturách a čtyři oficiální hosté, vyslaní českým a slovenským Svazem spisovatelů.

Byli to Petr Prouza, básník a prozaik, Vladimír Kolár, literární historik, kritik a publicista, Milan Šútovec, literární teoretik a zasloužilý umělec Ladislav Ballek, básník, spisovatel a funkcionář Svazu spisovatelů. Nutno přiznat, že jejich účast byla vítaným oživením v jinak už dost zaběhaném systému ‘normálního’ Frankenu, ať už si o jejich přínosu či efektu myslíme cokoliv.

Program byl zahájen v pátek dopoledne zprávou o sociálním a hospodářském stavu dnešního Československa. Přímo od pramene byl referát Petra Pitharta z Prahy, který přečetl Milan Schulz. Přestože byl přítomnými pociťován jako dost deprimující, vyjádřili se o něm oficiální hosté v tom smyslu, že to všechno doma už dávno vyšlo – a nic se nestalo, dokonce ani těm ne, kteří to napsali nebo otiskli. Koneckonců je prý dokladem zlepšení poměrů sám fakt, že oni smějí být tady, jak nám několikrát zopakovali. Na to odpověděl v diskuz/i/ básník Petr Král z Paříže: ‘Pokuste se prosím pochopit, že my bychom tu mnohem raději viděli jiné, než jste vy.’ Aby nebylo sporu o tom, koho má na mysli, připomenuli jiní účastníci diskuse, že ti, kteří svou odvahou v minulých letech umožnili, aby se už i oficiálně mohlo dnes leccos napsat, sedí stále ještě ve vězení, jako třeba Martin Jirous a František Stárek, a že jejich propuštění je nezbytným předpokladem dalších kontaktů.

Odpolední program byl věnován situaci křesťanů a církví v dnešním Československu. Spisovatelka Iva Kotrlá z Brna, která se ve Frankenu zastavila na své soukromé cestě do Německa, přednesla neobyčejně dojemným způsobem referát o pronásledování katolických věřících. Oficiální hosté se vyznačovali chyběním, až na mlčenlivého pana (soudruha?) Kolára, který si ovšem pilně zapisoval.

Vrcholem setkání byla bezesporu sobota. Spisovatel Jan Vladislav z Paříže přednesl obžalobu zločinů režimu, jehož odstranění označil za jedinou možnou smysluplnou činnost, která může vést ke skutečné diskusi. Každý pokus o ni v rámci tohoto režimu zůstává nutně jen pseudodiskusí. Po přečtení referátu Milana Jungmanna z Prahy zúčtoval Antonín Měšťan s katastrofálním stavem literární vědy a historie v Československu. Nabídl mimo jiné docela konkrétní pomoc domácím vědcům, totiž bezplatné zasílání exilové knižní a časopisecké produkce do Československa.

Poté se dostali ke slovu oficiální hosté. Ladislav Ballek přednesl umělecky zamlžený metaforický projev, zabývající se především krásami slovenské přírody. Kritik Antonín Brousek z Berlína to v následující diskuzi označil za útěk do estetična.

Petr Prouza se snažil o tón věcnější a reagoval dokonce i na konkrétní kritiku. Přiznal organickou sounáležitost všech tří proudů naší literatury, domácí ineditní, oficiální a exilové, ale neodpustil si metaforické kádrování – ta oficiální literatura, to je přece jen ten skutečný proud, mohutný a široký, i když pravda trochu kalný, zatímco ty dvě druhé součástky jsou pouhé potůčky. Čistší, jak už to u potůčků bývá, ale přece jen potůčky.

K tomu bychom rádi poznamenali, že takové přirovnání vychází z kritérií, která s takovým ‘úspěchem’ používají i domácí ekonomové – z kritérií tun, v tomto případě potištěného papíru. Není snad tak zcestný předpoklad, že až příští literární vědci přefiltrují ten mohutný proud oficiální literatury do čistoty potůčku, nezbyde z něj možná víc, než kapající kohoutek, zatímco jedinou překážkou, aby se z těch potůčků stal veletok, je pouze ‘nedostatek papíru’ a chybění třeba jen jediného domácího družstevního nakladatelství, které my smělo vydávat cokoliv – cokoliv z hlediska politického, rozumí se, nikoliv uměleckého.

Že všechny výplody exilu a domácího podzemí nezáří literární kvalitou, připomněl Prouza správně. Vybral si k tomu trochu nešťastně citát ze Svědectví, aby to, jak řekl, ‘zacílil do našich řad’. Aktivní diskutér Petr Král na to jen suše odpověděl, že v tom právě je ten rozdíl, protože v našich řadách to beze všeho vyšlo.

K Prouzou opakovaně propagované teorii malých krůčků se vyjádřil spolupracovník Radia Svoboda Fištejn. Řekl, že malé krůčky možno činit i v kruhu, také se jimi dá přešlapovat na místě. Jsou-li už pak namířeny nějakým směrem, je pouze tento rozhodující. Kromě toho nelze zapomínat na vnější vlivy – za silného protivětru jsou jistě vítaným pokrokem, když však buší do zad vichr, podobají se malé krůčky fatálně brzdění.

Naprosto katastrofálním vyvrcholením oficiálních referátů bylo vystoupení soudruha Kolára, přednesené čistou funkcionářštinou, která bezpečně zabránila postřehnout jakoukoliv případnou myšlenku, pokud snad byla obsažena. Jediné, co si člověk uvědomil, byla radost nad tím, že je v exilu.

Diskuse sobotního večera přivedla na pódium mnoho mladých a málo známých tváří. Ukázala se zajímavá věc, že totiž optimisty co se týče budoucího vývoje v Československu, jsou spíše lidé středního věku a starší, zatímco u mladých převládá skepse. Za své kolegy se na pódiu statečně bil nejsympatičtější z oficiálních návštěvníků Milan Šútovec, kterého se málem podařilo rozčílit. Pavel Tigrid ho však zase uklidnil střízlivým poukazem na to, že vracet se jako fysická osoba ‘domů’ z nás hodlá málokdo. Jde nám o normální, to jest demokratické podmínky v Československu, o dialog, ne konfrontaci, a jestli o návrat, pak jen myšlenek a děl. Na to sklidil největší potlesk mladý neoficiální návštěvník z Prahy, který věcně poznamenal, že v tom případě pan Tigrid nikdy neodešel.

Co říci na závěr? Podle mého názoru cesta ke spojení těch ‘tří literatur’ přes oficiální kontakty nepovede.

Na poli domácí literatury, zpustošené normalizátory do naprosté pouště, sice už leccos vyrazilo, ale přesto se na něm vyjímá kdejaký trpaslík jako obr. Jen druhá a třetí garnitura našeho exilu, o jeho velikánech nemluvě, by jim dala zaniknout v moři průměru a podprůměru. Totéž platí o návratu většiny domácích podzemních autorů. Může soudný člověk očekávat, že nynější ‘velikáni’ a koryfejové budou dobrovolně napomáhat tomuto procesu?

Naděje však ve Frankenu bylo hodně. Je v mladých a nejmladších, v těch, kteří nechtějí demokratizovat socialismus, ale dojít k pluralitní demokracii, čili vrátit se do Evropy. V mladých, kteří nemají nejmenší obavy z toho, že budoucnost ukáže nad slunce jasněji, že existuje jen jedna jediná česká nebo slovenská literatura. Přinášíme proto rozhovor s jedním z nich.

Autor článku hovořil za NP s jedním z mladých účastníků Frankenu, ‘nevyslaných nikým jiným’ – jak sám říká – ‘než vlastním zájmem’:

NP: Co říkáš tomu celému setkání, jak na tebe působí?

NN: No, to ještě nemohu tak říct. Je to hrozně zajímavé, ohromné, veliké. Já jsem ještě v životě nic takového nezažil.

NP: Zajímá tě spíš atmosféra nebo konkrétní otázky, které se tu pokoušíme diskutovat?

NN: Oboje. Je to něco ohromného, že lidé, kteří se dokážou i ostře zkritizovat před mikrofonem, mohou pak klidně sedět u stolu a nevjet si do vlasů. Já jsem včera večer zde viděl některé se spolu smát a plácat po zádech, což jim ale nezabránilo, aby dnes před mikrofonem řekli, co si skutečně myslí, a mnohdy tak, že bych v kůži těch kritizovaných být nechtěl.

NP: Co říkáš o těch čtyřech delegátech?

NN: Nevím, co si mám o nich myslet. Zdá se mně, asi víc než vám tady, že jsou to představitelé establišmentu, že jsou od nich, i když se zde snaží prodávat moderátně. Řekl bych, že ti dva Slováci mají větší úroveň.

NP: Máš doma přístup ke všem těm dnes už četným domácím neoficiálním publikacím?

NN: Já jsem z Moravy a pořád ještě je patrný rozdíl v neinformovanosti, v možnostech dostat se k věcem – mezi Prahou a periférií.

NP: Jak ty vidíš situaci doma?

NN: Je to těžké. Jde to pomalu. Člověk by si přál, aby to bylo alespoň tak, jako v Maďarsku a Polsku. Jde to těmi malými krůčky dopředu, jak se zde o nich mluvilo. Je to divný pocit. Na jedné straně, když vidíš ty lidi doma, tak si říkáš, že je to dobře, že to jde tak pomalu.

NP: Tomu nerozumím, jak to?

NN: Protože strašná spousta lidí se aranžuje. Žije s tím, pomáhá tomu. Vy jste zde o tom mluvili. Nakraď co můžeš, zajeď si na chatu, zavři se mezi čtyři zdi a s politikou mně dejte pokoj… Já vím, jistě, chodí se demonstrovat, ale ta masa, ten národ… co potřebuje? Zní to asi hloupě, ale tak… obrodit se! Zevnitř, ne zvenčí. Já se bojím, že kdyby nám ta svoboda spadla zase do klína, teď hned, tím vnějším vývojem, že to dopadne bledě. Cesta z toho svinstva je cesta mravní. A na to je potřeba čas. Někteří se zde těšili, že ten vnější vývoj to u nás urychlí, že si to vynutí. Já mám však pocit, že to musí přijít zevnitř. Jinak je to k ničemu.

NP: To je pro mě zážitek slyšet něco takového od někoho tak mladého. Ještě mně řekni, přijel bys sem znovu?

NN: Co přijel? Kdyby to šlo, přišel bych pěšky.

s. II. přílohy Zvon: Politická pohádka pro pokročilé

Když přišli v Československu komunisté k moci, zavedli pochopitelně do neladného chaosu soukromého hospodaření jednotný plán. Všichni, kdo nezůstali v soukolí různých čistek a reorganizací, byli pozváni před příslušného soudruha, který je poučil o jejich povinnostech v novém, teď už spravedlivém státu.

Tak se jednoho dne dostavily před soudruha tajemníka i tři sudičky, jejichž úkolem už od pradávna je vkládat dítkám do kolébky rozličné vlastnosti a talenty.

‘Poslechněte, soužky sudičky, teď budujeme sociálismus’, zahovořil k nim odpovědný soudruh, ‘to už teď nepude, dávat těm fakanům jen tak co vás napadne, jasný?! Ty tam, no ty první, jak se menuješ, ty budeš vode dneška dávat každýmu LÁSKU KE STRANĚ, to je ze všeho nejdůležitější. Cože, k jaký straně? No přece k naší, ty troubo, žádná jiná stejně nebude mít co říct. Ty druhá, poslouchej, ty dáš každýmu ten, no tu INTELIGENCI, páč my máme vědeckej názor, jasný? No a ty třetí dáš každýmu dobrej CHARAKTER, páč žádný darebáky nebo šupáky my v sociálismu potřebovat nebudem. Jasný? Tak odchod.’

Chudinkám sudičkám samozřejmě nezbývalo, než plnit plán, ale protože to byl plán vědecký podle marxismu-leninismu a podle toho fungoval, nestalo se nikdy, že by se všechny tři sešly u téhož novorozeňátka, nýbrž většinou jen dvě.

Od té doby máme národ rozdělen zhruba na tři skupiny. Kdo má intelekt a charakter, ten nemiluje stranu. Kdo má intelekt a stranu miluje, to je pěkná mrcha. A kdo má charakter a stranu miluje, ten je úplně …

No a pak jsou výjimky, kde plán fungoval mimořádně špatně, takže máme i takové, co pouze a jenom milují stranu tolik, jako třeba soudruh Jakeš.

Č. 12, prosinec, s. II. přílohy Zvon: Dobrou chuť!

Exilovým tiskem se minulého roku mihla zpráva o stavu hospodářského zvířectva v dnešním Československu (Svědectví 83/84, str. 516), která poodhrnula kousek opony, chránící před informacemi o katastrofálním stavu životního prostředí v naší bývalé vlasti. Inu, mohl by si pomyslet skeptický čtenář, jde sice o přednášku sekce Čs. biologické společnosti v Praze, ale přece jenom v exilovém periodiku, to by mohla být kdovíjaká dezinformace. Nyní se však dostalo problematice pozornosti z míst vysoce oficiálních, totiž v týdeníku Tvorba č. 15 z dubna 1989. Jsou zde popsány pokusy jednoho družstevního zvěrolékaře, pohnout pomocí televizních pořadů svědomím příslušných zodpovědných soudruhů. Následující citáty pocházejí tedy z obou vzpomenutých článků.

Ten první se zaobírá především hovězinou: ‘Před třiceti lety jsme léčili krávy i jedenáctileté. Dnes krávy sotva přežívají tři laktace. Analýzy ukázaly, že 50-70% krmiv je kontaminováno plísňovými toxiny kancerogeny. Veterináři na jatkách zjišťují při pouhé vizuální kontrole, že 91% jater jatečních zvířat je tak poškozeno, že nejsou schopna konzumace. Mohu říci, že dnes nemáme poživatelná játra. (…) Kadmium není vylučováno organismem a hromadí se především v játrech. Zvýšili jsme proto normu obsahu Cd v játrech na 1g/1kg, přesto nemáme hovězí játra, která by tuto normu plnila.’

Čte se to jako horor. Ten jeden gram je však asi (doufejme!) překlep – odpovídající hodnota ve Spolkové republice je totiž 0,5 mg, čili 2000x méně.

‘Nejrizikovější potraviny u nás jsou mléko, máslo, všechny druhy vnitřností, hovězí maso, řepný cukr a vejce. (…) S mlékem jsou velké problémy. Naše mléko se hodí jedině k výrobě kaseinu pro knoflíkářský průmysl.’ Takže mléko je na prvním místě ze všech škodlivin. Nezbude asi, než v nejrozvinutějším stadiu socialismu převádět kojence od prsu rovnou na pivo.

Jak ta zvířata vypadají, se plasticky dozvídáme v týdeníku ÚV strany, která má vždycky pravdu, i když se trvale dopouští chyb a omylů:

‘…s mikrofonem v ruce zve diváky na procházku do Augiášova chléva. Kamera sjíždí z redaktora na řadu býků. Jsou na bocích olysalí, kůže je mnohde pokryta rozbolavělými strupy. Záď a břicho každého zvířete jsou pokryty nalepenou vrstvou hnoje. Nohy zvířat spočívají na holé dlažbě stání, na mnoha místech v loužích neodtékající močky. Na končetinách jsou patrné bolestivé otlaky a hniloba paznehtů. V obraze se zaškubávají víčka na okraji prázdné oční jamky. Býk má totiž levé oko vyražené. Není sám. V té povedené stáji jsem napočítal takhle postižených zvířat čtrnáct z necelé stovky. (…) Vysvětluji divákům, že je nutné býkům na krku stále převazovat řetěz, neboť tak jak zvíře roste, mohutní mu i šíje. Když se pravidelně úvazek nepovoluje, zaroste řetěz hluboko do tkáně. S těmito slovy se chápu oběma rukama řetězu na býčím těle a vší silou ho vytrhávám z masa. Hovězí kus se zmítá, přímo mě nadzvedává. Ze zátylku mu nejprve vytryskne hnis a hned po něm se z rány vyřine proud krve. Ukazujeme divákům, jak je zmlácený dobytek svážen na jatky. Krvavé pruhy na hřbetním sádle prasat prosakují až do kotlet a znehodnocují je. Rozdrcená svalovina na zádích skotu. To jsou stopy po hadicích a železných tyčích, s jejichž pomocí mnohde zvířata nakládají. Stopy bolesti a utrpení.’

Jelikož bydlím na bavorském venkově, nemohu si odpustit srovnání. Sedlák Riecke v Gmundu na Tegernsee má osmdesát čisťounkých a spokojených krav, zasněně přežvykujících na jeho loukách nebo na čisté slámě v klimatizované stáji. Ne že by neměl starosti. Ta hlavní, za kterou nadává vládě bavorské, spolkové i ‘evropské’ v Bruselu, spočívá v tom, že mu nechtějí odebírat všechno mléko, které by byl schopen vyprodukovat, mléko, jehož chuť už nezná v naší vlasti nikdo, kdo je mladší padesáti let. On má málo pochopení pro to, že EHS se doslova topí v moři nejen mléka, ale i mnoha dalších zemědělských přebytků, že subvence a náklady na jejich udržování stojí daňové poplatníky přes třicet miliard marek ročně – než se např. dva roky staré máslo prodá do SSSR za 50 pfenigů kilo (pro místní spotřebitele stojí německé máslo kolem osmi marek kilo).

Myslím, že Tvorbou naznačené vysvětlení čs. stavu nevede nikam: ‘Protože jsou mezi námi lidé, kteří nechtějí plnit svoje základní povinnosti. Další lidé je špatně řídí a kontrolují a vlastně je jim mnoho věcí docela jedno. Tak může vzniknout stav, který jsi viděla a který odnesou právě ta nevinná zvířata.’

Což o to, takových je dost i tady, takoví lidé jsou všude. Tady se jim ovšem raději platí za to, že nedělají nic, než aby byli nuceni ‘jako pracovat’ kvůli razítku v občanském průkazu. Že pouhé donucování nemůže mít nikdy takový ekonomický efekt jako svobodné vlastnictví, pochopilo v Evropě už osvícenství, pod jehož vlivem zrušil v našich zemích Josef II. v roce 1781 nevolnictví.

A tak chodí v socialistických stájích ‘slepí’ ošetřovatelé kolem jednookých krav, předsedové ‘družstev’ oslavují na 100% a víc splněný plán a rozdělují si prémie a třinácté platy. A co na to zvířata ve ‘společném vlastnictví’?

Jen opravdová demokracie skutečné svobody (nejen ekonomické) je prvním krokem do budoucnosti, která ani tak by nebyla vůbec růžová. Čekání na zlepšení ve znovu nějak ‘reformovaném socialismu’ je však čekáním na Godota.

Ročník XXII, 1990

Č. 1, leden, s. Druhá: Probuzení

Nebyly to lehké měsíce od léta do podzimu loňského roku. Strašlivý příkrov šedivé nudy, která byla ztělesněním posledních dvaceti let, nahradilo mlácení lidí na ulicích, surové, sprosté, sadistické. Pak přišly desetitisíce Němců, kteří přes českou krajinu chtěli do jiné části Německa. Seděli týdny namačkaní v jedné zahradě v Praze, v podmínkách nedůstojných člověka i v mnohem odlehlejších koutech světa, než v srdci Evropy. Češi a Slováci v uniformách je tahali z plotu, který pro ně znamenal svobodu. Malé dítě vytahují zoufalé ruce na plot a kdosi, snad člověk, je tahá za malinkou nožičku zpět.

Je to pryč. Obrovská touha těch nejmladších nežít už ve lži – nikdy – ukončila tuto noční můru dobudovaného socialismu. Lidé se probudili a dějiny zaznamenají jednou provždy ‘něžnou revoluci českých dětí’. Během tří týdnů předběhlo Československo všechny ostatní v bývalém táboře socialismu a dostalo se na špici snah o svobodu a demokracii.

Vyhráli to.

Další cesta nebude lehká, ale je jasně narýsovaná – Československo se vrací do Evropy. Národy začaly chodit do školy demokracie, kterou nelze zavést přes noc; jen ji zničit. To jen socialismus možno zavést jedním nočním pučem a postavením šibenice, ‘znárodnit’ čili ukrást kdeco jedním dekretem a začít vykořisťovat nejen minulost a přítomnost, ale i budoucnost.

Vybudovat demokracii trvá léta, ve strukturách, které nutně potřebuje, ale hlavně v lidech, v jejich hlavách a srdcích. Naše národy mohou jistě doufat, že jejich cesta bude z těch nejkratších.

Dnešní situace je přechodná a bude jí tak dlouho, dokud pseudoparlament Národní fronty nebude nahrazen parlamentem skutečným.

Komunisté se nevzdávají snadno, ani včerejší neostalinisté, ani předvčerejší reformátoři. Snaží se brzdit a blokovat, budou využívat každé demagogie k očerňování odpůrců. Rozhodující je, že už nemohou střílet a mlátit, že se musí držet základní nutnosti demokratického právního státu. Násilí nemůže být prostředkem politického boje. Už se není čeho bát.

Je neuvěřitelné, jak vyspěle formulovali studenti a opozice své představy o budoucí cestě – právní stát, pluralitní demokracie, záruky lidských práv, tržní hospodářství. Ne nové experimenty s novými socialismy, už nikdy! Stačilo několik projevů ‘symbolu pražského jara’ Dubčeka, aby lidé pochopili, že k nim promlouvá zástupce nelidské marxistické utopie století devatenáctého.

Toto zjištění hřeje srdce demokratů, kteří se vždy modlili za to, aby probouzející se národ si protřel oči důkladně, aby nepřikývl slibovatelům nových utopií. Ztrapnění soudruha Mlynáře v košické televizi, mlčení Hájků a Pelikánů, je nejlepším příslibem pro novou Československou republiku.

A tyto noviny krajanů v zahraničí se mohou s klidným svědomím ohlédnout na dvacet jeden rok své exilové činnosti. Nikdy se nezpronevěřily zásadám demokracie a nikdy nezapochybovaly, že to tak dopadne.

S. V. přílohy Zvon: Bajka o společném domečku

Když uhasl požár po poslední lesní válce, začala zvířata spravovat a stavět každé svůj vlastní příbytek. Netrvalo všakm dlouho a některá pochopila, že když budou kamarádi a dají se dohromady, bude se jim všem dařit lépe.

Trvalo to mnoho let, než postupně vyrostl jejich společný dům, ve kterém sice bylo i tak hádek dost, ale nakonec se zvířátka vždycky dohodla v dobrém, protože měla dobrou vůli a společnou představu o správném uspořádání věcí – byla koneckonců z jednoho lesa.

Veliký kus lesa sebral však ve válce medvěd a proto se ho zvířata bála. Věděla dobře, že chudáci, co zůstali v medvědově lese, musí jen poslouchat, neboť medvěd jako nejsilnější rozhoduje o všem sám. Když ten však snědl na co přišel a dokonce i všechny kameny ve svém lese obrátil v honbě za tučnou ponravou, začal mít čím dál větší hlad a jeho zvířata s ním, protože hospodařit neuměl. Zatáhl tedy drápy, schoval tesáky za mlsné pysky a snažil se usmívat – že prý už je na čase spojit oba lesy dohromady a stavět jeden jediný společný dům.

V bohatém lese se sešla porada, aby projednala medvědovu žádost.

„Já jsem rozhodně pro, aby medvěd bydlel s námi,“ prohlašoval tlustý pštros a kýval hlavičkou s malou čepičkou, až se na ní bambulka třásla, „on tu byl u mě nedávno na návštěvě a všichni jsme se moc radovali, jak se nám to líbilo.“

„Jen pomalu,“ zívla lvice, která sice patřila do společného lesa, ale bydlela na ostrově v moři vedle něj, „s medvědem se sice dají dělat kšefty, ale se společným bydlením bych nepospíchala.“

„Ty s ním nepospícháš ani co se nás týče,“ durdil se červenomodrobílý kohout, který se s lvicí tradičně snášel špatně, ale zato byl od konce veliké války nejlepší pštrosův kamarád, „on k nám přece jen patří a lépe ho mít v domě a koukat mu na tlapy, než aby seděl ve vedlejším lese a my nevěděli, co zase chystá.“

„Podívejte se na nás,“ zapištěl malý sysel, „my máme s křečkem a myškou už dlouho společný domeček, a jak nám to klape!“

„No jo,“ zamručela lvice, „když oni se malí vždy lépe domluví než velcí, to už tak vždycky bylo.“

Poslouchal je opelichaný šedý vlk, který se s pochroumanou tlapou dostal mezi zvířata teprve nedávno a mohl jen radit.

„Jestli dovolíte,“ ozval se nesměle, „já medvěda znám. Já se narodil v jeho lese a když jsem byl malý, slýchal jsem pohádky o hodném medvědovi, co nás jednou zachrání před zlým a zpupným orlem. Děláte chybu, když ho berete jako by byl jeden z nás. Já ho poznal a moc bych mu nevěřil.“

„Ty tvoje věčné strachy,“ zaprskal pštros, který byl ze všech zvířat nejbohatší a těšil se na nové obchody, „medvěd se jen oprávněně bojí, když je chudák sám a okolo něj tolik zvířat, co ho třeba ani nemají ráda. Nezapomeňte, že můj táta orel mu moc ošklivě zaťal drápy do masa, když začal poslední velkou válku.“

„Tu začal proti nám,“ připomněl kohout, „a medvěd, co se s ním tehdy moc kamarádil, ji začal s ním. Od nás všech jak tu sedíme, a od tebe nejmíň, už se ničeho bát nemusí. Ale já myslím, že on je taky lepší, ten dnešní, než byl jeho dědek. Přece vytáhl tlapu z toho hnízda tak kdesi v těch vysokých horách, jak se to tam honem jmenuje…“

„Tlapu vytáhl jenom proto, že ty divoké vosy v tom hnízdě tak strašně štípaly,“ připomně vlk skepticky, „a kolik jich napřed rozmačkal, nejmíň milion. Vy ho neznáte, to nikam nevede, strkat hlavu do písku. On je silný, dravý, strašně chytrý a zákeřný. Umí čekat a je trpělivý, on jenom vypadá jak pomalý chlupytý dobrák. Se slabším se nikdy nemazlí, úctu má jen před silnějším. Kdyby se mu dařilo líp, nebo byste vy nedávali pozor, sežral vás už dávno.“

„Ty s tím tvým sýčkováním,“ namítl hrdý býk, který přišel do společného lesa teprve nedávno a bydlel od medvěda nejdál, „vždyť je to hloupý dobrák. Nemůže být tak těžké, držet ho na šňůře.“

„To říkal náš vůdce smečky deset let,“ odtušil vlk, „a když skončila velká válka, netrvalo ani tři zimy a medvěd nás schlamstl. Však krocan, pštrosův brácha, bydlí od té doby taky pod medvědem. Proč se ho nezeptáte, jak se mu to líbí?“

„Pochopte konečně,“ zvolal silným hlasem navztekaný pštros, který neměl vůbec rád, když mu ostatní zvířata připomínala bratrův osud, „že s medvědem se nemusíme vůbec nikoho bát! Ani velikého jestřába za mořem; a tomu se nedá už vůbec věřit!“

„Myslíš toho velkýho jestřába, co roztrhal tvýho tátu a pak sem lítal s jídlem? Vždyť právě tobě pomohl nejvíc, abys byl tak bohatý jak jsi,“ divil se vlk. „Toho myslíš, opravdu?“

„Tomu ty nerozumíš a všechno pomotáš,“ zlobila se bekavá ovce, co obývala hornaté pastviny na samém konci lesa a ještě spoustu malých ostrovů, „ten si nás chtěl přece jen vykrmit, než nás definivtivně sežere!“

„No,“ podotkl vlk, „zatím to spíš vapadá, že nás tady všechny chrání před medvědem. Já bych se nechtěl dožít dne, až se na nás vykašle, než se tu konečně dohodneme a budeme dohromady tak silní, jako medvěd. Tomu on rozumí, protože medvěd zůstane medvědem, ať bručí zrovna jakou chce písničku. Já bych nerad utíkal podruhý. A kromě toho, v jeho domě bydlí spousta zvířat, co nemají jiné přání, než se zabvit medvěda, nechcete jimn nějak pomoct?“

Vlkova poslední řeč zanikla ve všeobecném halasu. Zvířata křičela jedno přes druhé a hádala se, jako by úplně zapomněla, jak dobře se jim vlastně vede. Jaakoby jejich hlavním problémem byl medvěd vedle v lese a ona neměla svých starostí dost.

Jak se dohodli nevím. Když mě od porady vyhnali, ještě se hádali.

Č. 2, únor, s. První: Obvyklá demagogie

Dnešní Československo jde k pluralitní demokracii a tak v něm vznikají nejrůznější spolky, skupiny a strany. Jednou z nich je i tzv. ‘Demokratické fórum komunistů’. Tato sémantická potvornost, urážející ucho skutečného demokrata, označuje seskupení soudruhů, kteří v minulých dvaceti (nikoliv tedy čtyřicet) letech vychutnávali osud zavržených. Měli tu smůlu, že jiní, mnohem oddanější soudruzi, odhalili jejich revizionistické pikle a vyšoupli je z rodné strany mezi neprivilegované.

Z programového vyhlášení této skupiny mě zvlášť zaujal jeden bod: ‘Zabráníme výprodeji národního bohatství’. Vskutku obdivuhodné, tolik demogogie v jediné krátké větě!

Zapomeňme na chvíli, že tou větou vlastně jenom zapřísahají, aby vše zůstalo při starém, především státní vlastnictví, a pokusme se tu větu blíže analyzovat:

Co myslí tím ‘bohatstvím’? Stroje ještě předválečné, dobíhající z posledních sil, rozpadající se továrny, které doslova otravují životní prostředí? Nebo suroviny, třeba uranovou rudu, kterou sami vyprodali za ceny, které národ dodnes nezná a za utrpení tisíců nevinných, které nahnali k otrocké práci jejího těžení? Nebo snad bohatství, jak já mu rozumím, schopnosti lidí, jejich motivaci, naději, jejich nápady a podnikavost? Jak s nimi zacházeli komunisté v posledních čtyřiceti letech? Kolik set tisíc právě těchto lidí zahnali do vnější nebo vnitřní emigrace, dozvíme se to někdy?

Co myslí tím ‘národním’? Zatím veškeré bohatství, pokud jaké zbylo, patřilo státu, tedy vlastně komunistické straně. Korupce jejích představitelů se vyrovnala výkonům Marcose a Noriegy. Národ směl zatím jen skřípat zuby a dělat, ‘jakože’ je to národní bohatství.

Co myslí tím ‘výprodejem’? Privatizaci, akciové společnosti, zahraniční investice a zavírání nerentabilních podniků? To má být výprodej? Proč neřeknou rovnou, že mají strach, že zavedením tržního hospodářství se národu posléze začne dařit lépe a později snad i výborně? Vždyť my víme, že jejich hnutí rostlo jen ze závisti, nenávisti a chudoby ne vždy nezaviněné.

A konečně, jak myslí to ‘zabráníme’? Předpokládejme, že většina svobodně zvoleného parlamentu stran liberálních a konservativních uzákoní změny, které oni nazývají ‘výprodejem národního bohatství’. Jak tomu chtějí zabránit jako malá a bezvýznamná opoziční strana, ke které se zřetelně vyvíjejí? Co nadělají komunisté, když nemají po ruce státní bezpečnost, koncentráky a šibenice?

Soudruzi by si měli uvědomit, že programy se formulují positivně a začít uvažovat v kategoriích ‘uděláme’, ‘vytvoříme’ nebo alespoň ‘pokusíme se’. Ale možná, že je to tak dobře, že to jinak neumí. Jen málokdo jim dá hlas ve skutečně svobodných volbách, i když se dnes zdobí cizím peřím demokracie.

Voliči ještě nezapoměli, že pravým komunistickým přívlastkem je diktatura proletariátu.

S. Pátá: Upravovat nepřestávají. Otevřený dopis některým upravencům.

Od člena frankfurtského Občanského fóra jsme se dozvěděli věci, které svou nechutností zastíňují všechny do dneška udělané zkušenosti s částí naší emigrace.

Sešlost výtečníků ve Frankfurtu se rozhodla využít autority jména ‘Občanské fórum’ k požadavkům úhrady poplatků, které dobrovolně zaplatili komunistům, aby směli podepsat, že se budou cítit nevolníky i nadále, i když žijí ve svobodné zemi a panstvo je milostivě propouští.

Protestujeme rozhodně proti takovým požadavkům. Doufáme pevně, že demokratická vláda odkáže podobné žadatele na stejnou adresu, na kterou své jidášské groše platili – na soudruhy Husáka, Jakeše a spol. Pokud nesedí ve vězení, prodají možná nějakou tu ‘zachráněnou’ cennost, aby panu X. Y., váženému německému občanu, vrátili tvrdé marky, za které kdysi nakupovali nejen ty cennosti do vlastních vil, ale i obušky, pouta a vodní děla proti lidem, kteří svou odvahou dokázali přivodit změnu, která teprve umožňuje podobné nehorázné požadavky. Jak je to dnes bolí, ty dvakrát ztracené tisícovky – ztracené nejen pro ně, ale i pro československý lid.

Č. 3, březen, s. Čtvrtá: O rovnosti

Jedna z nejdůležitějších otázek při vývoji moderní společnosti je problém rovnosti, přesněji diferenciace jednotlivých jejích definic. Není se ovšem co divit, když si uvědomíme, že samotným prazákladem života je různost, pravý opak rovnosti, především ve významu ‘stejnost’. Křesťanský etický systém, tato nepopíratelná báze okcidentální kultury, rozumí rovnosti jako rovnosti před Bohem. Je to danost, vlastnost života lidského individua – že musí skončit na této zemi, že člověk znovu předstoupí před svého Stvořitele. Poněkud vulgárnějí vyjádřeno pro materialisty mezi námi – všichni jsme si rovni v okamžiku smrti tím, že musíme všichni zemřít, čímž pro vás začíná nekonečná Nicota.

Jinou rovností se tento systém už nemusí zabývat, a to z dobrého důvodu – žádná jiná rovnost jako danost neexistuje. Z toho vyplývá klasický pojem práva v tom smyslu, že spravedlivé je, když se každému dostane jeho právo a nikoliv ‘všem stejně’. Není nic přirozenějšího, než rozdíly mezi lidmi.

Především nutno zdůraznit, že rovnost před zákonem je postulát, nikoliv danost. Kdyby revolucionáři pod guillotinou tisíckrát vyhlásili, že ‘člověk se rodí svobodný a má svá nezadatelná a přirozená práva’, je nutno k tomu ještě dodat zbytek: prosím, ale jen ve společnosti, která tyto hodnoty uznává, ctí a chrání, t.j. že jedinci, kteří smlouvu (stát) tvoří, tyto ideály aktivně podporují, alespoň ve své většině; jinak jsou to jen prázdné fráze.

Nemusí mít každý genialitu Edmunda Burkeho, který to pochopil už v roce 1790, ale minulých dvě stě let to ukázalo jasně – kdejaká diktatura má spoustu ‘práv’ ve své ‘ústavě’, a přesto někteří nemají vůbec žádná práva a práva všech ostatních, včetně generálních tajemníků, jsou velice zadatelná.

Co se pak té ‘přirozenosti’ týče, jediné přirozené právo je právo silnějšího, přesný to opak civilizace, která je právě tím pokročilejší, čím víc se vzdálila přírodnímu barbarství. Právě dnes, kdy je vyhlašován za ‘právo’ už kdejaký nesmysl, nutno zdůrazňovat, že rovnost před zákonem, tento postulát vědomě se snažící – nedokonale, jistě, je to jen dílo lidské – odhlížet od všech daností, je nutno uznávat a chránit, mnohdy i aktivně. Jinými slovy, že není práv bez povinností, jak rádi zapomínají ti nejhlasitější za ještě víc práv každého na cokoliv.

Zárukou rovnosti před zákonem je právní stát, což může ale nemusí být pluralitní demokracie. Pruská tradice právního státu sahá daleko do doby kurfiřtů a králů, kteří sice vládli autoritativně, uznávali však nad sebou zákon (Boží, proto i státu!) a chápali sami sebe jako prvního jeho služebníka. Je zajímavé, že i dnešní tzv. ‘pravicové’ diktatury mají mnohem menší potíže s právním státem, než diktatury socialistické, které neprávo a právní nejistotu přímo vyžadují.

Zárukou rovnosti před zákonem je i mravní a politická vyspělost občanů, jejich život rozhoduje o ní každodenně. Jsou i demokracie, které mají s právním státem těžkosti, protože korupce, podplácení a jiné vztahy, třeba rodinné, hrají ve společnosti větší roli než zákony. Každý národ má svou rozdílnou tradici a mentalitu, i když nad tím druhým slovem kdekdo nadskakuje – těžko ji specifikovat, ale nemožné popřít.

Jako poslední etický systém přišel socialismus, který už tak dost mlhavou rovnost dále rozšířil, především k požadavku rovnosti sociální. Ten sice nepředstíral danost jako jakobíni, ale o to radikálněji a s mnohem větší výdrží postuloval cestu k jejímu vytvoření: protože soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k sociální nerovnosti a tedy nespravedlnosti, nutno je zrušit, klasicky diktaturou proletariátu, který svým osvobozením osvobodí všechny.

Nenechme se mýlit nejnovějšími podvody jakýchkoliv dnešních socialistů – toto je naprostý základ jejich filosofické výzbroje. Není socialismu bez diktatury proletariátu a jak se tato srovnává s demokracií už zažily stamilióny. Sociální kapitalismus, lidská tvář demokracie, to prosím (je-li na to kde brát), ‘demokratický socialismus’ nikdy!

Nejen, že se společnost, budující socialismus jako spravedlnost sociální rovnosti, vždy zvrhla, ať to bylo v pokročilém Československu 48 nebo v Kambodži, kde radikální socialista (studoval na Sorboně) Pol Pot vyeliminoval třetinu národa Kmérů v úsilí o sociální rovnost zbytku. Ano, byl to také socialista, ať už se dnes ošívá kdejaký ten ‘demokratický’ soudruh jak chce, byl, a vy to víte!

Nic proti pomoci chudým, podpoře znevýhodněných a snaze o ‘rovnost šancí’ – co je to vůbec přesně? Je přece jen další nechutností socialistů dělat, jakoby sociálnost objevili oni, jakoby nebyla už bezmála dva tisíce let před nimi pevně zapuštěna v křesťanské etice.

Nepřehledné hory mrtvol lemují cestu k chiméře sociální rovnosti. Dnes už to ví i socialisté, že to byla nenávistná lež, vsazená do jejich utopie malicherným a ješitným člověkem, který své nejbližší dohnal k sebevraždě a pro jinak smýšlející měl jen nadávky. Hovořit na tisíci stranách o kapitálu, to Marx uměl, ale nějaký vytvořit, to ne. Dnes už se tedy mluví o sociální spravedlnosti, což je sice chiméra nemenší, ale zjevná nemožnost ji vůbec definovat jaksi zabraňuje radikálním řešením.

Je nejvyšší čas vrátit se ke konservativnímu myšlení křesťansko-liberálnímu a opustit poněkud to blažené pole sociálnosti. Ani rovnost, která je prostým nesmyslem, ani spravedlnost, kterou nelze prakticky definovat, ale sociální zajištění, zabezpečení pro ty, kteří z nezaviněného důvodu nejsou schopni obstát. A klobouk dolů před společností, která učiní dost pro své chudé, nemocné, staré a postižené z křesťanského přesvědčení; která nemusí zvyšovat daně na 80% a víc, aby zaplatila kdejakému ‘nezaměstnanému’ barevnou televizi, na kterou má přece ‘nárok’.

Ať to zní třeba zastarale: právní stát pluralitní demokracie s liberálním hospodářstvím, do kterého co nejméně zasahuje, s nutným sociálním zabezpečením z křesťanského milosrdenství – to je i dnes ta jediná cesta do budoucnosti. Stát, který na hlavu porazí nejen socialismy s jakoukoliv maskou, ale i státy přehnaně sociální.

Rovnost před zákonem vyspělých a mravných občanů, aktivně chráněná před těmi, kteří ji neuznávají.

A rovnost před Bohem, na které nemůže nikdo změnit vůbec nic.

Č. 4, duben, s. I. přílohy Zvon: Kde jsi byl, Pane, když mi bylo nejhůře?

Povolal Pán k sobě člověka.

„Proč mě voláš, co mám dělat zde u Tebe, teď když jsem zemřel?“ ptal se muž. „Myslím, že jsem se celý život obešel bez Tebe. Nikdy jsem Tvou přítomnost nepozoroval.“

„Pojď se mnou“ řekl Bůh, „chci ti něco ukázat“ a vedl muže k velikému poli. Od jednoho konce k druhému vede stopa – jednou rovně, jinde křivě, ve velkých zatáčkách, někde po oklikách, někdy v kruhu.

„Vidíš tu stopu?“ ptá se Bůh muže, „tu zanechal tvůj život.“

„Ano, poznávám ji“ řekl muž, „ale odkud pochází ten druhý pár kroků vedle mých?“

„To jsou mé stopy“ řekl Bůh, „šel jsem celou tu dobu vedle tebe, ty jsi to jen nepozoroval.“

„Ale tady“ zvolal muž, „vidíš tady ten úsek plný zatáček? Zde je jen jedna stopa a právě to byla doba, kdy mi bylo nejhůř. Cítil jsem se úplně sám, právě tehdy bych Tě skutečně potřeboval. Kde jsi byl?“

„V té době, když ti bylo nejhůře“ řekl Bůh, „jsem tě nesl.“

Z německého originálu Anne Christiansen přeložil Dr. Aleš Novotný

Č. 5, květen, s. Šestá: Loučení s Leninem

Současný vývoj v SSSR možno posuzovat z několika hledisek. Zdá se, že západní pozorovatelé rádi přeceňují – poplatni svému pragmatismu – pohled ekonomicko-sociální a nacionální. Ne že by tyto problémy nebyly dostatečně závažné, myslím však, že přenášet na sovětské poměry stejná demokratická hlediska je zavádějící. Je nutné mít neustále na paměti pohled ideologický, že Sovětskému svazu stále ještě vládne diktatura marxleninismu, který se ovšem vyvíjí. Ve spojení s imperiálními nároky ruského šovinismu vytváří podivuhodnou směs, podněcující k zamyšlení.

Západoněmecký levicově-liberální týdeník ‘Der Spiegel’ přinesl 2. dubna 1990 rozhovor s předním reformním komunistou Jurijem Afanasjevem. Tento historik a poslanec dokumentuje další krok ve vývoji ideologie některých svých soudruhů – zúčtování s Leninem.

Zmiňuje se o svém vystoupení na sjezdu poslanců 12. března, kde v radikální kritice označil tohoto světce sovětského státu za ‘zakladatele politiky nezákonnosti, násilí a masového teroru’. Ukazuje na příkladu Leninových záměrů a příkazů, že je chybou kritiků stalinismu zapomínat na tohoto ‘otce revoluce’, jehož byl Stalin jen důsledným pokračovatelem, nikoli revizionistou.

Počínaje rokem 1917, kdy po všeobecných volbách, ve kterých bolševici získali pouhých 24% hlasů, nechal tento ‘vůdce dělnické třídy’ parlament prostě rozehnat, sleduje Afanasjev Leninovu krvavou stopu pěti let jeho vlády. Vzpomíná však nejen desítek milionů mrtvých, nýbrž i: ‘…ty kolosální morální ztráty u těch, kteří přežili. A to ještě nevíme, jaké oběti demontáž tohoto monstra ‘socialismus v SSSR’ ještě bude stát’.

Tuto větu považuji za klíčovou v celém rozhovoru, neboť se týká budoucnosti. Jaký je ideologický vývoj sovětských komunistických intelektuálů – a jiní zřejmě nejsou po více než 70 letech – kde jsou nyní a kam směřují?

Zjevně zpracovávají vlastní dějiny pozpátku: korupční Brežněv, ‘dobrodruh’ Chruščov a uznaný masový vrah Stalin už spočívají na tom známém smetišti. Teď je u reformní avantgardy na pořadu další kolo, ‘objev’ Lenina jako původce teroru a ‘nesmyslnosti násilné realizace Marxových myšlenek’ čili zpochybnění celé slavné říjnové revoluce. Co však bude dál?

Gorbačov zahájil svou perestrojku jako přesvědčený leninista, kterým dodnes zůstal, ať už nám o něm namlouvají jeho západní užiteční idioti cokoliv. Nejen, že Afanasjevovi na kongresu prakticky odňal slovo, protože jako veliká většina poslanců už nevydržel poslouchat ‘znesvěcování’ své modly. Nejen vývoj v Litvě a neschopnost řešit národnostní problémy říše jinak než tanky, ale i polovičaté reformy ekonomické; to vše má jedinou příčinu – v rámci leninské ideologie nemůže Gorbačov ani jako president s řešením nezměrných problémů svého imperialistického kolosu na hliněných nohách ani začít.

Čím dál jasněji se ukazuje to, co nelevicoví pozorovatelé sovětského vývoje vědí už dlouho – není žádného nebezpečí pro Gorbačova ze strany ‘jestřábů’, on sám je jestřáb. Nejbližší budoucnost to ukáže: i přes optimistický Spiegel není vůbec jisté, že dojde k rozpadu KSSS. V současnosti se zdá pravděpodobnějším odsun radikálních reformistů do politické bezvýznamnosti a upevnění diktatury strany. Zatýkání není vyloučeno a znásilnění Litvy ještě nějakou dobu potrvá.

Klíčová otázka totiž zní – je dnes Rusko schopno demokracie? Pluralitního systému, otevřené diskuse, společnosti svobodných občanů, kde práva jsou zaručena dobrovolnou odpovědností (alespoň velké většiny) mravně vyspělých občanů? Nejde jen o elity, ať už komunistickou nebo opoziční, ono jde v demokracii hlavně o člověka, jehož plurálu se říká pateticky ‘lid’.

Rusku chybí několik set let evropského vývoje, tragédie komunistické diktatury v Rusku je jiná, než v jeho bývalých (i některých dalších) satelitech. Ty se mohou ‘vracet do Evropy’, Rusko však nikoli, neboť v ní ve skutečnosti ještě nikdy nebylo!

Co právě dnes potřebuje, je osvícenství, liberalismus v nejlepším smyslu, schopnost jedince, jeho snahu, odpovědnost a toleranci.

I kdyby se podařilo odstranit Gorbačova od moci, i kdyby Afanasjevové a Jelcinové převzali žezlo carů, bylo by možné jen doufat, že jejich diktatura bude osvícenější, než jiné myslitelné. Jak dlouho by jim však trvalo překonání jejich poslední historické modly, Karla Marxe? A to už ne za podpory západu, nýbrž zrazováni od takových snah všemi možnými ‘demokratickými socialisty’.

Je těžké k všeobecnému západnímu potlesku nad moudrým Gorbačovem přispět střízlivou námitkou. Je však tváří v tvář velkoruskému šovinismu – i pod jinou vlajkou než rudou – skutečně na místě diskutovat o rozpouštění NATO, drastickém odzbrojování a všeobecné lásce objímajícího se pacifismu?

I kdybychom souhlasili s nadpisem spieglovského interwiev ‘Strana se rozpadá’, budeme se ptát: nebude ta příští diktatura ještě horší?

Č. 6, s. II. přílohy Zvon: O moudrosti

Je jistě chvályhodné žádat politiku na základě mravnosti, jde-li o autora nebo publicistu a je obdivuhodné provádět takovou politiku, stane-li se řízením osudu a vlastní zásluhou autor politikem. Jaký je však vzájemný vztah těchto kategorií – a hlavně; není celá věc ještě poněkud složitější? Vycházeje z jednoho z klasiků konservatismu Friedricha Gentze bych se chtěl pokusit ukázat, že i legitimní politika na základě morálním ještě nemusí být moudrá.

Friedrich Gentz (1764-1832), pruský publicista, překladatel a politik v rakouských službách, tajemník Vídeňského kongresu a spoluautor míru, který trval neuvěřitelných padesát let (1815-1866) ve válkami odjakživa zmítané Evropě – v době kdy ještě nedržel jeden druhého v šachu hrozbou všeobecného zničení – je autorem zajímavé kresby, která vystihuje vzájemnou souvislost různých kategorií politiky, jíž je vlastně veškeré konání, ovlivňující stav a vývoj společnosti.

První /kruhovou/ hranicí, vydělující politickou činnost legitimní, je hranice formálního práva (1). Součástí politiky, ležící mimo ni, jsou i činy nezákonné, vše co leží uvnitř kru/h/u je legitimní politika. Další /vnitřní/ kruh (2), menší než předchozí, je hranicí morálky a mravnosti, vnitřního svědomí a obecných norem. Mezikruží (a) je politika sice legitimní, ale nemravná. Zde je dnes bohužel příkladů spousta, hlavně ve formách politického boje. Z formulovaných zákonů možno připomenout trest smrti, který ve státě křesťanské tradice může ležet přinejlepším zde, pokud vůbec není vyhnán mimo celý kruh (1). Konečně /uvnitř je/ kruh nejmenší, oblast kategorie rozumnosti, ve smyslu politické moudrosti, kategorie, o níž se dnes všobecně mlčí (3).

Ze schematu vyplývá, že každá mravn/á/ politika je zároveň legitimní (ale jak řečeno, nikoli naopak) a rovněž že ne každá mravná a legitimní politika je zároveň moudrá (mezikruží b /mezi (2) a (3)/), státu a národu přinášející největší prospěch – a to je i v demokracii uměním a zásluhou politiků, aby obě mezikruží byla co nejtenčí.

Vezměme si k praktické analýze rozhodnutí pana prezidenta, že stát s okamžitou platností zastavuje vývoz zbraní.

Nevím, je-li takové rozhodnutí legitimní, to musí zodpovědět znalci ústavního práva. Dovoluji si však o tom pochybovat, pokud šlo skutečně o presidentské rozhodnutí a ne návrh parlamentu, který jej schválil. Takovou pravomoc nemá president ani ve francouzském nebo americkém systému, natož pak v klasickém systému parlamentním.

Ale o to v této souvislosti nejde, nám jde o morálku a moudrost. To rozhodnutí je nepochybně morální, ve smyslu svědomí jeho autora, o tom svědčí vše, co víme o jeho osobnosti. Je však mravné ve smyslu platných obecných hodnot?

Zde začínají pochyby. Přesvědčení o mravnosti tohoto rozhodnutí přece vychází z předpokladu, že zbraně jsou prostě a priori špatné, jejich vývoz a obohacování se na něm nemravné. Je to však skutečně tak?

Je skutečně viníkem násilí zbraň, ať už nůž nebo atomová hlavice rakety? Nebo je to lidská vůle, která ji používá, která tento mrtvý a neškodný předmět probouzí k životu? A je toto použití vždy a za všech okolností nemravné? Jsou spravedlivé války, řečeno nejen s Leninem?

O tom možno diskutovat, ale jedno je jisté: existuje právo na sebeobranu jednotlivce i národa. In extremis nutno sáhnout i po zbrani, neboť ponížení, otroctví a hrozící záhuba tváří v tvář ozbrojenému násilí nenechává jinou volbu. Spartakovi otroci, státy Unie proti Konfederaci nebo spojenci druhé světové války, osvobozující Osvětim a Dachau, bojovali spravedlivý boj. A kdo viděl obrazy střelby komunistické policie do bezbraných lidí na rumunských ulicích, musel přece být šťasten jako já, když uviděl i v rukou prostých lidí a vojáků na jejich straně – zbraně.

Kdo následuje z přesvědčení nebo naivity heslo primitivního pacifismu, že válka je nejhorší ze všech nemravností, popírá ať chce nebo ne lidskou svobodu. Je na straně tyranů v jejich úsilí o klid a pořádek, jehož ideálním obrazem je hřbitov.

Otázka po politické moudrosti vyvstává samozřejmě ve vztahu k těm miliardám, o které přichází mladý demokratický stát v době nejtěžší. Snad by tedy stačilo přestat prodávat Semtex teroristům a určité zbraně určitým režimům. Tak to praktikují západní demokracie, už vyzrálé natolik, aby nechtěly být morálním majákem celého světa, zato však nositelem moudré politiky k co největšímu prospěchu svých občanů.

Celý příklad je ovšem zjednodušený a skutečnost pochopitelně jako vždy mnohem složitější. Možná, že hlasité vyjádření politického záměru a hlavně jeho faktické naplnění přinese mladému státu sympatie a tím koneckonců prospěch větší, než těch pár miliard. V tom případě klobouk dolů před takovou moudrostí a blahopřání k dalšímu příspěvku v zužování vnitřního mezikruží (b).

Č. 7-8, červenec/srpen, s. Třetí: Volby v Československu

Jelikož předpokládám, že podrobné výsledky voleb už čtenáři znají z čs. tisku, omezuji se na tabulku, vyjadřující rozdělení mandátů v budoucím Federálním shromáždění:

celé FS Sněmovna lidu Sněmovna národů

(300 mandátů) (české země 101 (české země 75

Slovensko 49) Slovensko 75)

OF/VPN 170 57% 87 (68,19%) 83 (50,33%)

KSČ 47 16% 23 24

KDU/KDH 40 13% 20 (9,11%) 20 (6,14%)

MORSL 16 5% 9 7

Soužití 12 4% 5 7

SNS 15 5% 6 9

K jednotlivým stranám a hnutím:

OF/VPN – Občanské fórum a jeho slovenský protějšek Veřejnost proti násilí jsou hnutí, vzniklá spontánně v pohnutých listopadových dnech. Sdružují nejen nejrůznější organizace, ale i nezávislé kandidáty, ba dokonce i příslušníky jiných politických stran, kteří takto byli zvoleni, zatímco jejich strany propadly (např. Rudolf Battěk, soc. demokrat). Vyznačují se proto velikou vnitřní pluralitou, která se doufejme projeví i při hlasováních. Nelze je tedy asi považovat za frakci v západním smyslu, s její disciplínou a jednotným hlasováním.

KSČ – jistě netřeba nikomu představovat. ‘Obrozená strana demokratického socialismu’ měla tři hlavní body volebního programu, tak typické pro stranu diktatury proletariátu a krvavých revolucí – demokracii, pluralitu a tržní hospodářství. Těch 16% mandátů je vylepšeno 5% klausulí, hlasů získali jen něco přes 13%. Na to, že dosud měli 99,97%, je to úbytek dost značný.

KDU/KDH – jsou křesťanské strany, v historických zemích Křesťansko-demokratická unie, vzniklá volebním spojenectvím známé strany lidové a nově vzniklé Křesťanskodemokratické strany, na Slovensku nové Křesťanskodemokratické hnutí. Jejich 13% je zklamáním, čekal se nejméně dvojnásobek, ale zde sehrál roli smutný fakt, že lidová strana a její představitelé byly daleko větším terčem kampaní ze strany některých částí OF, než třeba komunisté.

MORSL – Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko. Je to hnutí především za zlepšení státoprávního postavení Země moravskoslezské (ale ne jen za to) v rámci federativní republiky. Jejich 5% mandátů je nečekaným úspěchem, neboť kandidovali jen v části historických zemí a voleni byli prakticky jen na Moravě a ve Slezsku – zato však v celkovém počtu hlasů hravě překonali v obou sněmovnách 5% bariéru. Měli téměř 8% všech hlasů.

Soužití – (ESWMK-znamená Együtteles-Spoluzitie-Wspolnota-Soužití) je hnutím národnostních menšin na Slovensku, tedy především Maďarů, orientované umírněně a křesťansky. Jejich výsledek je neobyčejným úspěchem, protože byli voleni pouze na Slovensku. Aniž bych se chtěl dotknout tohoto sympatického hnutí, zde je pro srovnání jeden údaj jako ilustrace současných poměrů té ‘rovnoprávné federace’: těch 7 mandátů ve Sněmovně národů podmínilo tomuto hnutí 287.426 hlasů na Slovensku. Společnost pro Moravu a Slezsko dostala do téže sněmovny 658.477 hlasů. Kolik má za ně mandátů – stejných 7.

SNS – Slovenská národní strana je představitelkou bojovníků za samostatnost Slovenska, tedy stranou nacionalistickou, neboť je to jejich jediný bod programu. Těch 12 mandátů se nezdá mnoho, ale dostali na Slovensku do obou sněmoven 11% hlasů a do Slovenské národní rady (zemský parlament jako zde třeba bavorský ‘Landtag’) 14%, a jsou tam třetí nejsilnější stranou.

V novém celostátním parlamentu bude zastoupeno šest stran a hnutí a to pozoruhodně dobře politicky rozvrstvených: od extrémní levice komunistů, přes umírněnnou levici včerejších reformních komunistů a dnešních zasloužilých bojovníků za lidská práva (poté, co jim jejich vlastní soudruzi pošlapali jejich vlastní lidská práva) v OF/VPN, do politického středu, který se zdá velmi silný, tedy zbytku OF/VPN, moravskoslezského a národnostně-menšinového hnutí (ovšem plně státotvorného) a dále pře/s/ umírněně konzervativní strany křesťanské až k extrémní pravici slovenských nacionalistů, jejichž nestátotvornost je ještě otevřenější, než u jejich protilehlých kolegů komunistů, což je zcela typické pro tyto rodné bratry antidemokracie.

Žádné další z celkem 22 stran a hnutí (jedna z 23 registrovaných odstoupila těsně před volbami) se nedostaly přes 5% a zůstaly tedy mimo parlament. Ze známějších uvádím jejich procentuální výsledky hlasů do Sněmovny lidu FS:

Čs. strana socialistická, bývalá známá národně-socialistická – 2,7%, (!), Sociální demokracie – 3,8% v historických zemích a 1,9% na Slovensku, Svaz zemědělců a venkova – 3,8% a 2,6%, Zelení – 3,1%, což je asi největší překvapení voleb, neboť odhady byly přes 10%.

Československo tedy zvolilo neobyčejně rozumně, umírněně a podstatně konzervativněji, než bude milé mnoha domácím i zahraničním budovatelům nových socialismů. Voliči jednoznačně odmítli jakékoliv náhrady této zkrachované sociální utopie, prezentované většinou malých stran, které těžce ‘pohořely’, a rozhodli se jasně pro plnou demokracii, právní stát a tržní hospodářství. A to dokonce i přesto, že to ze začátku bude bolet.

Podíváme-li se totiž na tzv. preferenční hlasy, které voliči mohli udělovat v rámci kandidátky jednotlivým osobnostem, zjistíme, že s odstupem více než 100.000 hlasů (celkem přes 360.000) dostal nejvíce vysloveně konzervativní ministr financí Václav Klaus, tvrdý monetarista, který v celé předvolební kampani nevynechal jedinou příležitost, aby neujistil voliče, že první doba nebude žádný med. Jeho koncepce rychlé reformy se prosadila už před volbami, přestože ji kritizovaly ekonomické veličiny v čele s místopředsedou vlády Waltrem Komárkem jako příliš radikální. Občané tedy zřejmě vědí, o co jde a jsou připraveni trpět, pracovat a snažit se. Doufejme tedy, že vznikne vláda, která u předložených konceptů vytrvá.

Povede ji opět Marián Čalfa a půjde o koaliční vládu OF/VPN s KD/U//KDH. OF/VPN mají sice absolutní většinu, ale jednak nejsou dostatečně politicky homogenní, aby se dalo spoléhat na jednotné hlasování, a jednak nelze zapomínat, že nový parlament je také shromáždění Ústavodárné.

Pro přijetí ústavy je potřebná většina třípětinová – tato podivná hranice je výsledkem volebního zákona starého nelegitimního parlamentu a nám z vyspělých demokracií s většinou dvoutřetinovou připadá poněkud ‘balkánská’ (platí např. v Řecku), a tu OF/VPN nemá, především ve slovenské komoře Sněmovny národů, kde VPN nemá dokonce ani prostou většinu.

Tento stav považuji za optimální výsledek voleb – přestože OF/VPN zaznamenaly veliké vítězství, neboť dostali více hlasů, než se všeobecně čekalo, nedosáhli této rozhodující třípětinové většiny – o dvoutřetinové ani nemluvě, ale to zřejmě tušili, takže se předem ‘pojistili’, což teď díky Bohu nevyšlo – a nemohou tedy novou ústavu nadiktovat.

Potřebují nutně partnera. Že to nemůže být SNS, chtějí-li zachovat Československo, je samozřejmé, že to nebude KSČ zrovna tak. Bude to jen spojení křesťanských stran, které zabezpečí potřebnou většinu pro novou státnost naší bývalé vlasti, a to je dobře. A že budou dalším korektivem obě umírněná, ne nacionalisticky, ale národnostně (Soužití) nebo dokonce státoprávně (MORSL) definovaná a motivovaná hnutí, je ještě lepší.

Ať už bude výsledek v detailu jakýkoliv, zdá se po těchto volbách, že:

• z nespravedlivé ‘symetrické’ federace, kde menšina diktuje většině a která byla a je potratem zásahu cizích okupantů do komunistické diktatury, vznikne rovnoprávná (kon?)federace země české, moravskoslezské a slovenské, o jejímž názvu a znaku rozhodne legitimní parlament až na konci tohoto procesu podstatně snadněji, než to předvedl jeho najmenovaný předchůdce, který se o to snažil předem,

• to bude republika pluralitní demokracie, právního státu a tržního hospodářství, která jistě jednou, až bude prosperovat aniž by otravovala své občany a jejich prostředí, bude i socální a čím dál sociálnější

• to bude stát, který vystoupí z okupované části Evropy a odhodí vynucené členství v paktu na zajišťování zájmů bývalého okupanta a raději požádá o členství nejenom v EG, ale i v jeho vojenském obranném společenství NATO, které dá-li Bůh přetrvá nebezpečný rozpad Sovětského svazu a dá jistotu nejen nám zde, kteří ji máme už dávno, ale i novým demokraciím, které ji budou moc (a brzo!) potřebovat – ať už ‘věčně včerejší’ levice na Západě a milovaný Gorbi slibují cokoliv (nebo spíš právě proto),

• za dva roky přistoupí voliči v Československu k parlamentním volbám na normální pětileté období a po nich zůstanou v parlamentu jen dvě velké strany, jedna ve vládě a druhá v opozici, to totiž zralé demokracii stačí a občany přijde podstatně levněji: umírněně levicově-sociální strana, vzešlá z OF/VPN a mnoha drobných straniček, nesmírně liberální (v tom původním, tedy evropskémm, ne americkém smyslu) a nadevše milující zdravé životní prostředí a umírněně konzervativní strana, vzešlá z křesťanských, agrárních, živnostenských a národnostních hnutí, nesmírně liberální a nadevše milující zdravé životní prostředí;

• přičemž bude dobře, když ta druhá bude nejdřív o chlup silnější.

Nemyslím, že je to utopie. Touha po demokracii, uložená zřejmě nesmazatelně v genetické paměti národů Československa, se ukázala nad slunce jasněji faktem, který překvapil a skutečně nadchnul celý svět – účast v těchto volbách, těch fantastických více než 96%.

K tomu nezávislé soudy, vyčištěné ode všech zbytků totality a nad tím vším prezident s obrovským morálním kreditem a světovým uznáním, autor absurdních dramat.

Je něco absurdnějšího, než spořádaný stát, stojící na svobodě člověka?

Č. 10, říjen, s. II. přílohy Zvon: Záchvaty a mdloby dějin

Nejdříve byla revoluce náboženství,

pak policie.

Jules Michelet

Ne každá revoluce byla ‘sametová’. Ta francouzská – jak hlučně slavená! – jí také nebyla. Byla spíše začátkem hrůz, které vyvrcholily v našem století v socialistických revolucích v Rusku, v okupované části Evropy i v třetím světě. Věří ještě někdo, že jde o podobnosti čistě náhodné? Když minulý rok Francie (a hlavně její socialistický president) slavila s velkou pompou, civilizivaný svět vznešeně mlčel. Jen ‘železná lady’ s přímostí sobě vlastní a v intencích svého konservatismu podotkla, že nechápe, proč by měla ve Francii slavit v nepovedeném vydání to, co se v její vlasti podařilo o sto let dříve mnohem lépe – omezení svrchované moci zákonem.

Jestliže na dvou událostech r. 1789 je něco k slavení, pak o dalších pěti letech té slavné revoluce vládne jen mlčení – jak jinak také obhajovat tézi, že myšlenka byla výborná, jen to provedení… Není pravda na straně kritiků, kteří žádají vidět události vcelku a ne jen ty části, které se hodí k vlastním předsudkům? Tak lze ukázat, že diktatura a teror nejsou a nikdy nebyly jen jakýmsi ‘vykolejením’ revoluce, ale její kategorií nejvlastnější.

Králem svolané Generální stavy se sešly 5. května 1789, aby navrhly reformy země, která beze sporu trpěla pod vládci málo osvícenými. Že se však Třetí stav prohlásil 17. června Ústavodárným shromážděním, bylo aktem nelegitimním, bylo to ‘povstání advokátů a farářů’, kteří v něm tvořili většinu. Dne 14. července padá Bastilla, čin více než symbolický – lůza ‘osvobodila’ sedm vězňů, z toho čtyři padělatele, dva šílence a jednoho perverzního markýze. Jen na píku nabodnutá hlava velitele Launeye, nesená v triumfu po Paříži, dávala tušit věcí příštích. Občas byl někdo pověšen na lucernu, většinou omylem, budoucí mechanizace ještě nebyla.

Vrcholným činem se dá nazvat vyhlášení Deklarace práv člověka a občana z 2. října, zakládající ona známá práva ‘první generace’ – právo občana být nechán vrchností na pokoji. To byl ještě kdekdo pro konstituční monarchii, tedy zachování tradic, pro vládu zákona a rovnost občanů před ním. Ještě platila Voltairova vznešená myšlenka o právu druhého na jiný názor a Rousseova věta, že svoboda člověka nespočívá v tom, dělat co chce, ale nemuset dělat to, co nechce.

Co však bylo dál, proč se neslaví rok 1794, který jasně a přímo na tyto ‘veliké události’ navazuje?

Už 2. listopadu 1789 byl zabaven majetek církve a v únoru 1790 zrušeny a zakázány řády a kláštery – těmi, kdo byli pro svobodu vyznání. Ludvík XVI. slibuje zachovávat připravovanou ústavu, což do důsledku splní. Bude za to popraven, protože dokáže, že na něčem tak abstraktním a troufalém nemůže vyrůst stát, ani tak špatný ne, jako byl ten předchozí. Od ledna 1791 jsou pronásledováni kněží, kteří odmítli přísahu novému státu boha Rozumu, v březnu jsou zrušeny cechy a dělníkům zakázana stávka. V červenci, jen dva roky po pádu Bastilly, střílí Národní garda do lidí, teď už přece občanů! Dne 3. září 1791 je konečně vyhlášena ústava, kterou král schvaluje. Učí se jí nazpaměť a nosí ji neustále při sobě. Málokterý panovník byl tak nakloněný myšlenkám osvícenství jako tento Ludvík.

Jak dopadli velikáni ještě umírněného boje za vládu zákona a podřízení moci? Zde jsou tři osudy, jimž je společná úcta k monarchii a nenávist k diktatuře, jakékoliv:

Abbé Sieyës, jeden z hlavních autorů Ústavy, odchází do ústraní už r. 1791 a zachraňuje si tím život. Vzdává se kněžství, hlasuje pro smrt krále, ale přežívá. Musí do exilu, vrací se až r. 1830.

Markýz a generál Lafayette, hrdina americké války, velitel Národní gardy, ochránce krále a záruka jakés takés zákonnosti prvních tří let. Zachraňuje se útěkem do exilu, zajat Rakušany (byl vězněn v Olomouci), vrací se za Napoleona a také ještě zažije události července 1830.

Hrabě Mirabeau, skutečný vůdce prvních let, skvělý řečník a ohnivá hlava, bezbožník a muž života smyslného, uviděl brzy, kam se řítí balvan, který pomáhal svrhnout. Snaží se brzdit a umírá uštván 2. dubna 1791, otrava není vyloučena. Je pronásledován i po smrti, jeho tělo je odstraněno z Panteonu r. 1793 – co nám to jen připomíná?!

Ale co bylo dál, kam došli bojovníci za svobodu, rovnost a bratrství, stvořitelé národního cítění a národní armády, ničitelé všeho, co rostlo v Evropě tisíc let, ti první z budovatelů ‘Nové Evropy’ ohněm a mečem?

Dne 1. ledna 1792 je vyhlášena nová svoboda a už v březnu schválena gilotina pro všechny. V dubnu je vypovězena válka ‘králi českému a uherskému’ a v srpnu se lůza pařížské komuny zmocňuje krále a uvězňuje jej. Týž měsíc povstává ‘kontrarevoluce’ ve Vendeé. Bojují krutě, pravda, ale jsou to jen hloupí sedláci, měli vždy jen práci a víru v Boha, kterou už mít nesmějí. Zato armáda uvědomělých občanů Francie vyhlazuje celé vesnice, muže, ženy, děti – ve jménu rozumu a svobody. V září je vyhlášena republika a založen Výbor veřejné bezpečnosti.

21. ledna 1793 je popraven král a kolo hrůz teprve získává na obrátkách. Šílený Marat chrlí tuny pamfletů a žádá setnout sto tisíc hlav. Je vyhlášena totální válka a Danton zřizuje Revoluční tribunál. V dubnu vzniká Výbor obecného blaha a v červnu je vyhlášena nová ústava, mnohem horší než ta předchozí, s právem na práci a podobnými nesmysly. Dne 13. července je zabit Marat Charlottou Cordayovou, bohužel až teď, jeho jedovaté sémě už dávno bují… V srpnu je přikázáno pařížským divadlům hrát celý měsíc hry o ‘slavné Revoluci a statečných obhájcích Svobody’ – co nám to jen připomíná?! V říjnu je už jen tak mimochodem popravena královna a v listopadu konečně zasvěcen nový chrám – na oltář Bohyně Rozumu je vyzvednuta pařížská prostitutka.

Už jen poslední skutek spravedlnosti ční z moře ukrutností – 4. února 1794 je zrušeno otroctví v koloniích, po téměř pěti letech teď svoboda a rovnost i pro černochy. V březnu jsou na programu masové popravy ‘zběsilých’ a 5. dubna popraven Danton spolu se skupinou ‘umírněných’. Ano tak daleko už jsme, strašlivý Danton, lev revoluce, schvalující vraždění lůzy ve věznicích 3. září 1792 jako ‘revoluční vůli lidu’, je popraven jako ‘umírněný’! Rozsudek byl napsán předem a lid jásal – ať žije revoluce!

Za těmito ‘akty revoluční spravedlnosti’ stojí Robespierre, bledý byrokrat moci a naprostá nula začátků revoluce, neúprosný asketa, nejčistší ze všech. Myšlenka je prý správná, pryč se vším, co stojí v cestě. Zákon Revolučního tribunálu z 10. června ruší v případě ‘vážného podezření’ obhájce, svědky a event. i samo přelíčení. Žalobce Fouquier-Tinville, který odsoudil pod gilotinu krále, girondu, Dantona, zběsilé i shovívavé, posílá pod ni 28. července i Robespierra, již střeleného do úst, a jeho pravou ruku Saint Justa, mladého fanatika, který nedokázal v rozhodující chvíli strhnout moc z unavené ruky svého zbožňovaného Mistra na sebe a nechat popravit své popravčí dřív, než jej popravili.

Prokurátor Fouquier, tento praotec všech Vyšinských a Urválků, se před svou popravou r. 1795 hájil, že byl jen vykonavatelem zákonných opatření…

Žádná tyranie není tak hrozná jako ta, která se halí do roucha zákonů, řekl Platón už dva tisíce let předtím. A my dnes, dvěstě let potom, musíme poslouchat pohrobky těch dobře poučených ‘klasiků’ socialistických revolucí, že ty myšlenky, ty přece byly výborné, jen to provedení, pravda, někdy… Někdy? Byl/a/ kdy revoluce, která nepozřela své děti?

Revoluce odporuje přirozenému řádu, učí nás Edmund Burke, jen tam, kde trpí národ tyranií diktatury, je jako ultima ratio na místě. Co nejkratší, neboť ona jen ničí. Vytvořit nemůže nic, ani dvě cihly na sebe nepoloží. Pokrok je v reformách pomalého vývoje, úctě k zákonu a pokoře před Bohem.

Buďme rádi, že ta poslední listopadová se tak jen z piety a setrvačnosti nazývá, že tváří v tvář těm skutečným revolucím byla taková, jaká byla – typicky česká.

Č. 11, listopad, s. II. přílohy Zvon: Edmund Burke, otec moderního konservatismu

‘Víme, a jsmy pyšni na to, že víme, ba co víc, my cítíme, že člověk je bytost stvořená k náboženské víře. Kdybychom náboženství zavrhli, museli bychom se třást, že jeho místo zaujme nějaká surová, zkažená a ponižující pověra, neboť úplné prázdno lidská mysl nestrpí.’

Právě dnes, v době ‘budování státu’ /kolikátého už jen v posledním století?!/ se ukazuje, že konservatismus jako moderně artikulovaná politika je to, co nejvíce chybí střední Evropě. Není divu, s jeho představiteli naložili socialističtí revolucionáři nejnemilosrdněji. I když potenciál voličů je značný, není politická elita, která by jej zorganizovala; zatím je českou tragédií, že nemá svého Franz Josefa Strausse. Rok po ‘listopadu’ vládne Československu levice, však to také podle toho vypadá. Snad tedy alespoň pár myšlenek, které ukazují, že vše už tady bylo, než to zavalily ‘spisy’ bláznů, kteří tvrdili, že poznali veškeré zákonitosti vývoje přírody a společnosti a teď podle toho udělají revoluci.

Je tomu přesně dvě stě let, kdy vyšla v Londýně pozoruhodná kniha, která svým významem daleko přesáhla podnět, ze kterého vzešla, události prvního roku francouzské revoluce. ‘Reflections on the Revolution in France’ britského politika a publicisty Edmunda Burke, kniha, díky níž je její autor označován za zakladatele moderního konservatismu.

Narodil se v lednu roku 1729 v irském Dublinu v měšťanské rodině. Vystudoval literaturu, dějiny a filosofii, než zahájil r. 1761 svou politickou kariéru v Londýně, nejprve jako sekretář významných politiků strany Whigů, předchůdců liberálů. Během let se vypracoval jako poslanec na jednoho z nejlepších řečníků celého parlamentu. Velmi známá jsou jeho vystoupení za práva amerických osad proti anglické koruně, díky nimž je v USA dodnes ctěn jako jedna z nejdůležitějších postav amerického boje za nezávislost.

Bojoval na půdě parlamentu proti korupci, dosáhl i odvolání guvernéra Indie lorda Hastingse pro vykořisťovatelské praktiky Východoindické společnosti. Ještě na sklonku života po odchodu z aktivní politiky se zasazoval za práva své irské otčiny proti Anglii, než zemřel sám a zahořklý /jediný syn mu zemřel o tři roky dříve/ 9. července 1797.

Jen na první pohled se zdá podivné, že tento vášnivý zastánce práva, spravedlnosti a utlačených se stal ve své době nejsilnějším hlasem proti francouzské revoluci – a to nejen v praktickém provedení, ale právě především v jejích teoretických východiscích. Pro své přesvědčení o strašlivém nebezpečí této všeobjímající ateistické revoluce neváhal opustit svou stranu, která s osvícenstvím a revolucí povážlivě koketovala a přidat se k Toryům, stojícím jasně na protifrancouzské pozici.

Reflections udeřily jako blesk z čistého nebe. Chceme-li pochopit genialitu tohoto proroctví, musíme mít na paměti, že když vyšly 1. listopadu 1790, ve Francii se zatím ještě tak moc nestalo: Třetí stav se prohlásil Ústavodárným shromážděním /17. 6. 1789/, dobytí Bastilly /14. 7./, vyhlášení Deklarace práv člověka a občana /2. 10./ a konečně zabavení církevního majetku a zákazem klášterů a řádů /2. 11. až 13. 2. 1790/. Jaká to nevinnost ve srovnání s událostmi let 1793/94, které však naprosto přesně předpověděl včetně toho, že vše skončí vojenskou diktaturou!

Kniha byla během jediného roku vydána jedenáctkrát, ale právě dnes, kdy aktuální události ve Francii /kde má Burke paradoxně právě těch několik omylů a nedostatků, které se v knize vyskytují/ zavál čas, je její aktuálnost skutečně neuvěřitelná. Je to jakýsi soupis konservativní moudrosti, na neštěstí velmi nesystematický /Reflections byly původně pouze dlouhý dopis/, který právě dnes – po zkušenostech posledních století se dvěma strašlivými diktaturami, které obě mají část svých kořenů ve francouzské revoluci – ukazuje snad cestu z marasmu středoevropské společnosti.

Burkeho kritika je zaměřena především proti teoretickým základům a východiskům osvícenských revolucionářů. Bez rozpaků odsuzuje ‘etos rozumu’ a jeho přeceňování v životě člověka. Odmítá akceptovat rozum za nejvyšší měřítko chování lidí ve společnosti, neboť lidská přirozenost je komplexnější – člověk je víc, než pouhý rozum. Popírá, že pokus postavit stát na něčem tak abstraktním jako rozumem zdůvodněná ‘nezadatelná práva’, může skončit něčím jiným než terorem, chaosem a vojenskou diktaturou: ‘Ta domýšlivá pravda těch teoretiků jsou samé extrémy a čím jsou pravdivější ve smyslu metafysickém, tím chybnější jsou ve smyslu mravním a politickém.’

Rozpoznává smrtící nihilismus osvícenského ateismu a staví proti němu přirozenou religiozitu jako základ duše člověka. Vidí, že revolucionáři berou lidem víru v Boha, aniž by jim nabídli cokoliv jiného, než troufalost postavit vlastní vůli a ‘rozum’ jako měřítko dobra a zla. Jak toto musí skončit ani na okamžik nepochybuje, neboť ‘člověk je v zásadě tvor špatný a hříšný, jen věčný řád Boží v něm může zabránit nejhoršímu. Věčné neřesti člověka jsou příčinou všech vichřic dějin.’

Burke neuznává postulát rovnosti před jakýmkoliv zákonem pouze lidským a tvrdí, že lidé jsou si svou přirozeností nerovni. Ve snaze o násilnou rovnost revolucionářů vidí ne možnost, jak dosáhnout skutečné rovnosti – té dosáhnout nelze – nýbrž jen další nespravedlnost. Proti tomuto rovnostářství klade anglické ústavní uspořádání, které se vyvážeností prvků monarchistických, aristokratických a demokratických v podíle na moci vyrovnává s přirozenou lidskou nerovností mnohem lépe. Chápe ovšem, že ‘ancien regime’ bylo nutné reformovat, dokazuje však, že revoluce nejen že nebyla oprávněná, ale ani kdyby se jí mělo podařit splnit svoje předsevzetí, nemůže vytvořit nic jiného, než novou tyranii, jak se také skutečně stalo.

Bez náboženství, bez žité mravnosti si Burke neumí představit sílu, která by zamezovala výstřelkům moci v jakémkoliv státním systému, i v demokracii – a zde promlouvá přes propast dvou století přímo k dnešku i té jakž takž fungující demokracii západní. Je vůbec skeptický k demokracii jako způsobu státního zřízení, i když ji ovšem a priori neodmítá, jak mu nesprávně vytýkali jeho levicoví kritikové. Klade na ni jen vysoké nároky: právě v demokracii, kde lid vládne skrze sebe, je náboženství a mravnost ještě mnohem důležitější, než v klasických monarchiích – a tomuto soudu neuniknou ani dnešní ‘vyspělé demokracie’ se svým přetechnizovaným konsumismem a duchovní prázdnotou.

Edmund Burke končí své geniální proroctví tak, jak začíná – varováním Británii, aby neopouštěla to, co rostlo ve staleté tradici, za abstraktní chiméry ateistických snílků.

A ti, kdož to opustili /jistě, ne oni sami, jen otcové a dědové, ale to je totéž, neboť ‘občanská společnost je velká smlouva, je to společenství mezi těmi, kteří žijí, těmi, kteří žili a těmi, kteří ještě mají žít’ – i tato moudrost, citovaná před nedávnem v jakémsi proslovu panem Havlem bez udání pramene, je z pera Edmunda Burke/ a dnes, poté co skončil ďábelský rej socialistické revoluce shlížejí v šoku sami na sebe, hledajíce zoufale identitu – neměli by se k tomu alespoň navracet?

Č. 12, prosinec, s. První: Bravo, pane Kohoute!

Podle krátké zprávy deníku DIE WELT odmítl spisovatel a dramatik Pavel Kohout nabídku nové pražské vlády převzít ministerské křeslo nebo diplomatické zastoupení. Už to samo je osvěžující ve srovnání se záplavou všech možných ex-komunistů, kteří skvěle využili listopadového převratu a obsadili zcela bezostyšně téměř všechna klíčová místa, až na to nejvyšší. Nadále tedy vládne levice a také to podle toho vypadá.

Ještě lepší je však zdůvodnění pana Kohouta, které zpravodaj uvádí: takové funkce mohou jistě vykonávat i jiní, řekl. On sám se však jako bývalý prominentní komunista necítí povolán – kdo se již jednou zmýlil, není v takové pozici na správném místě.

Bravo, pane Kohoute! Prohlašuji, že pro mne jste tímto dnem přestal být soudruhem.

Jen kdyby tohoto příkladu následovali všichni ti Hájkové, Dubčekové, Pelikáni a spol. A namísto vymýšlení dalších tváří na svou zamilovanou modlu psali své paměti na téma: ‘Můj životní omyl¨! Jejich spolusoudruhům na Západě by to možná pomohlo.

A Československo by si zhluboka vydechlo.

S. II. přílohy Zvon: O humanitě

Málokdo z nás ‘krajanů’ ještě v posledním roce nenavštívil svou bývalou vlast. Co si myslí o jejím stavu a především o stavu jejích obyvatel, o tom svědčí desítky příspěvků v mnoha domácích i zahraničních tiskovinách. Kritizuje se hojně, někdy neoprávněně a každý si vybírá podle vlastních zkušeností a zážitků. Jsem přesvědčen, že tato kritika, pokud je slušná a věcná, je to nejlepší, co můžeme pro dnešní Československo udělat, je to ta jediná smysluplná ‘pomoc k svépomoci’, k poznání, co jsme vlastně zač. Tato kritika stále ještě chce pomáhat, horší by bylo, kdyby krajané v cizině jen mávnuli rukou…

Chci se dnes zamyslet nad úctou k člověku, jak ji zažíváme v osobním styku i na stránkách tisku, a to na příkladu dvou pojmů, dvou slov, používaných běžně a bezostyšně, že jen upozornit na ně se setkává s podivem. Prvním je ‘interrupce’ a druhým ‘přestárlí’ – a je jasné, že patří k sobě, jsou to dvě strany téže mince.

Ať už měla jakákoliv strana prvního pokusu o diskusi o umělém potratářství jakýkoliv názor, nazývali inkriminovaný ‘zákrok’ všichni (dokonce i vášniví odpůrci) stejně: umělé přerušení těhotenství, interrupce. Tento pojem je věcný nesmysl, vědomě zavádějící lež a je lehce prokazatelné, že v jeho kořenech je neúcta k člověku – a to k tomu nejslabšímu ze slabých, ještě nenarozenému. Ať už má kdo názor na zákonné opatření o umělém ukončení těhotenství jakýkoliv, jde především o zabití člověka, teprve potom o to, že se cosi děje i s těhotenstvím.

V Německu trvalo dvacet let, než se prosadil alespoň o málo správnější pojem ‘abrupce’, ukončení těhotenství. Slovo ‘přerušení’ obsahuje v sobě zcela zákonitě možnost ‘pokračování’ jakékoliv přerušené činnosti, což jistě nebude o těhotenství, ‘přerušeném’ zabitím, rozdrcením nebo odsátím nenarozeného člověka, tvrdit ani ten nejžhavější zastánce potratů na přání. Ale i ta správnější ‘abrupce’ je jen vytlačení strašné pravdy o zabití člověka do podvědomí.

Díky moderní medicíně, umělým oplozením a genetickému výzkumu už si dnes nikdo neodváží polemizovat o tom, je-li ‘to’ vlastně vůbec člověk, a jestli ano, ‘odkdy’, pokud se mu ti ostatní nemají vysmát. Ano, tady už potratáři prohráli na celé čáře, definitivně.

Druhým slovem, používaným zcela bez skrupulí i na těch nejoficiálnějších fórech, je pojem ‘přestárlí’. Označuje člověka nejen starého; je tím myšleno většinou ‘tak starý’, že je závislý na svém okolí i co se týče té nejběžnější péče. Tento strašlivý termín, pokud jsem ještě nezapomněl úplně česky, říká, že je-li někdo ‘přestárlý’, pak je víc než starý, je starý nad určitou míru prostého stáří.

V Československu končí rok Jedna na cestě k demokracii, cestě, která vychází z tak strašlivé devastace politické, společenské a mravní, že si to ještě ani zdaleka sama neuvědomuje. Zatím nelze asi očekávat víc. Lze jen apelovat na všechny, především na ty, kdo pracují se slovem, tedy intelektuály, politiky a publicisty, aby se zamysleli nad slovníkem, jenž používají, aby alespoň jím, jen teprve zvenčí, zprostředkovali těm ostatním, že se cosi mění, že se to musí změnit, chce-li se jednou i tato země nazývat humánní. Jen tak je možno doufat, že se to jednou i vnitřně změní.

Skončil rok Jedna a experti nového parlamentu píší novou ústavu, zatím jen Listinu základních svobod, z níž mají vzejít všechny (tři!) ústavy další. Doufám, že návrh bude ještě změněn, neboť tato základní listina svobod vychází stále ještě z představy o důstojnosti člověka, která má k humanitě – k té běžné, tak jak jí rozumí tento nedokonalý a hříšný svět po dvou tisíciletích – daleko.

Hlava druhá, oddíl první, článek 10 stanoví, že

1. Každý má právo na život

2. Nikdo nesmí být usmrcen vyjma případy, kdy trestní zákon vylučuje protiprávnost takového činu

3. Trest smrti se nepřipouští.

Když se trest smrti nepřipouští, jaké to případy sankcionuje předem základní listina svobod, které to zabití povoluje ten zatím ještě neexistující, teprve z ústavy nutně vycházející trestní zákon? Jaká dvířka si to nechává pootevřená základní listina svobod nového, nejen demokratického, ale prý i tak humánního státu, že bude příkladem celému světu, včetně těch několika už pár století jakž takž fungujících západních demokracií?

Koho ponechává nová ústava předem bez ochrany a kdy? Budou to jen ti nenarození v prvních dvanácti týdnech života, nebo i ti ‘přestárlí’ v jejich týdnech posledních? Že je to absurdní? Pročpak?

Kdo je schopen určovat ‘zákonné lhůty’ na zabití na počátku lidského života, udělal principielně krok k témuž i třeba na jeho konci. Pak už jde jen o definici a délku ‘lhůty’ a o ten všezamlžující pojem.

Kdo ‘přerušuje těhotenství’ může bez nejmenších skrupulíi ‘tišit přestárlé’. Naškrábat o tom nějaký zákon je přece ta nejlehčí věc na světě.

Jaká je to míra, ptám se s husí kůží, kolik let, nebo jaký je to tělesný nebo duševní stav, který posune člověka vyššího věku mezi ‘přestárlé’, čím se provinil, že už nesmí být pouze starý?

Z jaké představy o úctě k člověku, z jaké humanity pochází toto hrozné slovo? Já vím, především ze socialistické, z toho přes všechny ‘drobné vady’ prý přece jen ‘humánního’ marxismu, jak zarytě tvrdí tolik jeho dnešních pohrobků. Z toho vulgárního kolektivismu, kde chudák člověk, determinovaný prostředím, je jen malinká a nepodstatná částečka společnosti, této svaté modly všech socialismů. Je to postoj tak humánní, že nutně končí v plynových komorách národního nebo uranových dolech mezinárodního socialismu pro třeba i miliony těch jednotlivých nepodstatných lidí.

S úctou k člověku jako jedinci, a to ke každému člověku, nemá potíže jen ten, jehož stupnice hodnot, jeho vnitřní mravnost, pramení v křesťanské etice. I ti nejstarší, nemocní, postižení, ba i ti nenarození, jsou stvoření Boží, před Bohem jsou si rovní a stejné hodnoty. Není a nemůže být dovoleno člověku, ukracovat jejich život pod záminkou jakéhokoliv zákona pouze lidského.

Už klasický liberalismus úctu k člověku rozmělnil. Ten si váží sice člověka jako jedince a jeho svobody nade vše, ale především člověka silného, samostatného, hlavně dospělého občana, voliče. Liberálové jsou sice rovněž pro určitou ochranu slabých a postižených – však ještě nepotlačili vše, z čeho vzešel jejich světonázor – ale u těch nenarozených už mají velké potíže uznat, že jejich právo na život musí stát výš, než právo na sebeurčení těhotné, pokud se společnost chce nazývat humánní.

Ročník XXIII, 1991

Č. 1, leden, s. První: O nejasnostech v politickém slovníku

Čtyřicet let budování socialismu zanechalo všeobsahující devastaci společnosti, není tedy divu, že postihuje i jazyk. Mám zde na mysli některé pojmy politického slovníku, používané konfusně, neujasněně a málo diferencovaně, a to bez ohledu na politický postoj uživatele. Přiznám se, že k této úvaze mě trochu podnítil úvodník minulého čísla, se kterým všeobecně souhlasím; tak říkajíc, člověk chápe, o co jde, je však škoda, když některé nejasnosti ruší porozumění. Jde mi především o pojmy ‘konzervativní’ a ‘pravice’, mám za to, že je načase je analyzovat, definovat a nezaměňovat. Naproti tomu je pojem ‘levice’ mnohem jasnější, jistě z mnoha důvodů.

Hlavním bude asi ten, že je podložen uzavřenou ideologií marxismu (v nejrůznějších odrůdách) a definuje se jako taková od počátků dělnického hnutí – jako cesta (více nebo méně násilná) k socialismu. Netřeba zde vyjmenovávat představitele celého spektra od soc. dem. až po různé druhy komunistů, zde je po našich zkušenostech jasno, každý cítí a ví, o co jde.

První potíže nastávají s pojmem ‘pravice’, kterého se dnes (bohužel) stále více užívá nesprávně, totiž jako jakéhosi protikladu k levici, která je jasná. Protože každý ví, co je levice, chtějí se ti, co jsou proti, odlišit a nazývají se ‘pravicí’. To je však omyl a navíc není do budoucna bez nebezpečí, pravice rozhodně není jen pouhá ‘ne-levice’.

V politickém slovníku demokracií je totiž tento pojem vymezen mnohem přesněji než v češtině (což je pochopitelné), mnohem přesněji, než jen jako ‘opak levice’. Světonázorem pravice je totiž zcela jasně nacionalismus a to je nutno mít neustále na paměti. Zásadně protestuji proti spojování nebo dokonce zaměňování pojmů ‘pravice’ a ‘konzervativní’, protože bezpečně vím, že je možné být tím druhým, aniž by bylo nutné být tím prvním.

Zároveň varuji před názorem, že celé toto loznačování ‘se přežilo’ a je ‘nutné’ ho opustit. Vychází totiž z úst té stejné levice, která je zavedla a fanaticky na něm trvala nejméně padesát let a dnes by je nejraději upustila jako horkou bramboru. Proč, na to je snadná odpověď.

Pravice je nacionalismus, mentálně omezené hnutí nebo i strany, patřící minulosti stejně, jako levicová modla socialismu. To nejsou protiklady, nýbrž rodní bratři: levný a líbivý populismus, podbízení se masám a nenávist k elitám, dělník v popředí na velikých plakátech, volání po státu a jeho hospodářských programech a stále nových daních, nenávist k ‘plutokratům’ a ‘kapitalistům’, věrnost učení a vůdci. Připomíná to víc KSSS nebo NSDAP? Ano, byly to rodné sestry, lze to snadno prokázat. Ten jediný rozdíl, totiž nacionálnost (lépe rasismus) pravice a internacionálnost levice (tehdejší, nikoliv mnoha dnešních!) je skutečně nepodstatný.

Filozoficky leží oběma v základech obraz determinovaného člověka jako malé a bezvýznamné součástky ‘národa’ nebo ‘společnosti’, je lhostejné, je-li tento pohled ‘rasový’ nebo ‘třídní’. Je jen perfidním trikem levice namlouvat trvale světu, že jsou nebo byli nesmiřitelní nepřátelé. Kdepak, výběžky jednoho stromu, snad konkurenti, to ano. Nepřítele však mají oba stejného: jmenuje se právní stát, pluralitní demokracie a práva člověka, hodnoty vyrostlé na půdě křesťanské etiky a klasického liberalismu. Levice i pravice stojí na kolektivismu, na neúctě k člověku jako jedinečnému stvoření Božímu a na vulgárním materialismu bez náznaku duchovna, které slouží jen jako terč posměchu.

A kdo nevěří dějinám, ať se rozhlédne dnes, jak jim to oběma pospolu pěkně klape: Miloševičův srbský nacionalismus, Ilieskův rumunský, nemluvě ani o afrických a asijských odrůdách socialismu – jsou přece zároveň levicové i pravicové, jakýpak tedy rozpor? To je ten důvod, proč se dnes opět volá po zapomění; levice, zbytky marxistických pohrobků, zoufale přihlížejí, jak celý svět začíná chápat, že socialismus a fašismus jedno jsou, jak se desetiletí jejich zuřivé propagandy vracejí velikým obloukem nad stamilionovým hřbitovem na jejich vlastní hlavy.

Co dnes chybí mladým demokraciím je pochopitelně nikoliv pravice – té je až moc a bude jí bohužel nejprve přibývat – nýbrž to, co je dnes nejlépe vystiženo pojmem ‘konzervativní’. Podle snad nejkratší definice je to nikoliv lpění na tom, co bylo včera, nýbrž život z toho, co platí vždy.

Je to světový názor, vycházející z křesťanské etiky, dnes obohacený prvky klasického liberalismu, proto se někdy hovoří o neokonzarvatismu. Klasický konzervatismus totiž vznikal jako reakce na liberalismus, osvícenství a především francouzskou revoluci. Jeho zakladatelem je anglický politik, filosof a spisovatel Edmund Burke (1729-1797), jehož myšlenky rozvedli např. Chateaubriand, Tocqueville, Coleridge, Southey, Savigny, Adams, Hamilton, Ortega y Gasset a další. Po dvou stoletích vývoje liberálních států a hlavně tváří v tvář novému, mnohem horšímu ohrožení marxistickým i rasistickým kolektivismem, došlo k jakémusi ‘historickému smíření’ klasického křesťanského konzervatismu s liberalismem, alespoň jeho částmi (především ekonomikou).

Dnešní konzervativec je nutně i trochu liberál, zatímco ne každý liberál musí být nutně konzarvativní – známá ‘levicová liberalita’ především amerických, ale částečně i evropských kruhů (ani v Praze včetně Hrádečku jich není málo), tato vyprázdněná nádoba programové bezobsažnosti, toto totální zpochybnění a rozvrácení všech hodnot je rovněž dnešním potomkem klasického liberalismu. To jsou ti věční omlouvatelé jakýchkoliv neřestí, kteří vždy myslí na ‘utrpení’ vrahů ve věznicích a nikdy na jejich oběti.

Jen ve světle této difernciace možno hodnotit současnost nebo minulost třeba První republiky, ke které se zde vracet nechci. Bavorská CSU je konzervativní, nikoliv pravicová, to jsou Schönhuberovi Republikáni a italští neofašisté, to je La Pen ve Francii, ale nikoliv Chirac, ten je konzervativní, jako angličtí tories a američtí republikáni. Ministr Klaus je pochopitelně konzervativní, ale vůbec ne pravicový, to je pán Móric a jeho SNS. Je potěšitelné, převáží-li v OF (neo)konzervativní (tedy konzervativně-liberální), bylo by smutné, kdyby tam převážila pravice. Že se tak sami nazývají – Klub demokratické pravice, stejně jako třeba ČSL nebo KDU – je sice pochopitelné, ale nesprávné a do budoucna nebezpečné. Zatím to na československém poli neoraném tak nevadí, ale kdo chce do civilizované Evropy, měl by vědět, že pojem ‘pravice’ je zde obsazen jednoznačně negativně, a to oprávněně, stejně jako dnes už konečně i ta nesmrtelná levice – ta to však na rozdíl od dnešních československých ne-levicových amatérů ví a jednou jim to i s úroky vrátí.

Pojem ‘konzervativní’ je však obsazen pozitivně a to s přibývající tendencí; aspoň tam, kde národy západní Evropy užívají plodů politického spojenectví ekonomické svobody liberalismu, zapuštěné v mohutné stavbě křesťanské etiky. Samozřejmě, ta nese dnes ošklivé skvrny a mnohde i trhliny, dvě století zuřivé sekularizace musely zanechat své stopy i zde. Ale i když se stavba mnohdy zachvívá, přece jen ještě drží dost pevně, a byly to události posledního roku v bývalém táboře socialismu, které ji pomohly upevnit.

Skutečně humánní Evropa budoucnosti bude buď křesťanská, nebo nebude vůbec, to platí obecně. I zde je co vylepšovat tváří v tvář konzumnímu nihilismu, znuděné přesycenosti a opouštění těch skutečných, protože věčných hodnot. Mravní obroda nových demokracií je pak bez křesťanství, tedy skutečného konzervatismu, nepředstavitelná. Prázdná havlovská liberalita sama nestačí, i když je prvním krokem správným směrem.

Pevně věřím, že v dalším politickém vývoji se všechny skupiny a hnutí konzervativní spojí a vytvoří si potřebnou elitu, která je přivede k politické odpovědnosti na dobu tak dlouhou, aby stát československý nalezl tu správnou cestu, srovnatelnou třeba s poválečným Německem. Od jejich politických protivníků, dnes ještě stále vládnoucí socialistické levice, i v pozadí číhající nacionalistické pravice, se to očekávat nedá.

Č. 2, únor, s. II. přílohy Zvon: O víře

Na první pohled nesmyslně začnu prohlášením, že v Bavorsku se žije příjemně. Je to země poklidná, spořádaná a zároveň i pestrá. Kdo má zájem o superliberální ‘šikymiky’ má v mnichovském Schwabingu možností až až; ještě více ten, kdo má rád venkov. Jen komunisticko-anarchistickými chaoty obsazené domy jako v Hamburku a Berlíně tu postrádáme. Většina Bavorů je křesťansky-liberálních, menšina sociálně demokratických, na radikální směry se tu netrpí. Vládne tu už čtyřicet let jedna strana, aniž by tu ovšem byla diktatura. Ono totiž to ‘demokratické střídání u moci’, tak typické pro pluralitní liberální stát, má svoje nečetné výjimky. Jde o to, kdo vládne, jaká strana, na čem stojí; tedy vlastně, jací lidé ji tvoří. Ta strana se jmenuje křesťansko-sociální a skutčně taková je.

Víte, v čem vidím největší obtíž bývalých zemí socialismu na cestě ke slušné společnosti? (a že tato musí mít podobu demokratickou, už dnes papouškují i exkomunisté): je málo víry. A nemyslím tím jen skutečnou Víru, naopak, jakoukoliv víru, víru jako takovou, sílu, bez níž celá činnost lidská je jen nesmyslným pachtěním. Diví se někdo, že tento pocit je dnes tak rozšířený? Já ne, je málo víry.

Schopnost a nutnost víry je jedna ze základních přirozeností člověka, je mu dána Bohem; pro ty druhé vrozena přírodou. Projevovala se celá tisíciletí jako víra v něco vyššího, v něco, co přesahuje omezenou – především smrtí omezenou – bytost člověka. Je mnoho náboženství, ale jen jedna víra jako lidská přirozenost. Je opakováním vědomostí nižších škol středních, že základem civilizace a kultury západní Evropy – a do té se chceme vracet, ne na Balkán, ne do Ruska – je křesťanství, podivuhodná esence židovství, obohaceného o rozměr lásky a odkazu řecko-římské antiky. Téměř dvě tisíciletí stojí tato civilizace na základě Desatera, mravnosti platné věčně. Přes všechny změny zůstalo zde ještě cosi zachováno podnes, čehož politická reflexe se nazývá konzervatismem.

Přišlo 18. století, osvícenský racionalismus, radikální popření těch staletí předtím, vyvracení ‘tmářství’ ve jménu – čeho? No přece rozumu, lidského, osvíceného, který přece nepotřebuje takové nesmysly, jako víru v Boha! Zrodil se liberalismus, někde reformami, jinde krvavými revolucemi. A zůstaňme u té Francie, tam je to dobře vidět, z čeho se zrodila ta nová, tak radikálně sekularizovaná společnost? Z víry, z vášnivé víry v lidský rozum a jeho schopnost, sám samotinký uspořádávat věci člověka.

Sám rozum pochopitelně ztroskotal, liberalismus je prázdná nádoba, snůška pravidel na spolužití, rovnost před zákonem pouze lidským. Stojí dnes na něm ovšem státy, k nimž se chceme vracet, ale jen proto, že zachovaly ve svých kořenech i to, z čeho vzešly: křesťanství jako nenápadná, ale o to důležitější základna a na něm liberalismus jako svoboda každého jednotlivce jít za svým štěstím, pokud svobodu druhého neruší. Ukaž co umíš, snaž se, ovšem v rámci zákona; v první řadě toho Božího v tobě, mravního imperativu platného vždy, a teprve potom toho nedokonale lidského, s jeho donucováním a tresty ‘zvnějšku’. Věří snad někdo, že toto pořadí možno libovolně otočit?

A přišlo 19. století a s ním další víra: v konec ‘vykořisťování’, v ‘sociální rovnost’ nebo aspoň ‘spravedlnost’, v překonání ‘třídních rozporů’ a vytvoření ‘společnosti šťastné’, protože beztřídní, v níž si budou všichni ‘rovni’. Jaký to primitivní nesmysl, chtít se vůbec snažit o ‘šťastnou společnost’, když sám člověk může být šťasten jen několik okamžiků ve svém životě! Přesto se zdařilo tuto ‘šťastnou beztřídní společnost’ uskutečnit, stačilo jen příslušné násilí – v Pol Potově Kambodži sedmdesátých let – ovšem na úrovni doby kamenné. Kdyby četli revolucionáři skutečné klasiky a ne jen Marxem filtrované pohádky romantika Rousseaua, věděli by to předem.

Marxismus není nic jiného, než víra ve ‘vědecký světový názor’, víra nedovzdělaných (nikdy ne těch skutečně prostých). Ale zato víra horoucí – alespoň tehdy, když se drala k moci. Kolik krve a mrtvol to stálo, mají ještě mnozí v paměti, něco takového tento hříšný svět ještě nezažil. Však i ten krach stojí zato, ale co zůstalo na rumišti po odporoučení se této (zatím poslední masové) náhražky skutečné Víry? Které dílčí pověry? V automatický pokrok díky vědě, v mírové dorozumění s každým vrahem nebo v jakési mystické ‘lidství’ ve vydání New Age? Jako by pomáhaly i ve fungujících demokraciích, v tom vyprázdněném liberalismu, pluralitním až k sebezapření, tedy vzdání se těch skutečných hodnot!

Co zůstane na smetišti po socialismu, jaká víra ještě zbývá? V národ, když už ne ‘rasovou čistotu’? Ve vědu a techniku, na hromadách odpadků a otrávených tzv. potravin ve smradlavém vzduchu? V lidství, mezi ponurými a uvrčenými spoluobčany, v klasickou liberální humanitu? Kdyby alespoň to! Ale u dvou generací odchovaných marxismem, stojícím zcela zásadově a programově na těch nejhorších vlastnostech člověka, závisti a nenávisti? Invidiae finis est odium, i to už tu bylo, říká Plinius. Bez klasických škol, bez zázemí tradiční rodiny, bez zprostředkování hodnot, které jsou věčné?

Už padesát let, dvě generace, nezbývá člověku (tomu bez Víry) nic jiného, než pověra nejzhoubnější: že není třeba víry, že vše je stejně nesmysl, že stačí věřit ‘v sebe’, ostré lokty, kdo nekrade, okrádá rodinu… Problém je pouze v tom, že slušná společnost nejde vytvořit bez slušných lidí. A stačilo by, kdyby jich byla jen solidní většina.

Jaká tedy víra? Že se ‘to’ podaří, musí podařit, ta přestavba, reforma, demokratizace, nebo jak už tomu říkáme? To má být všechno? Proč by muselo? Jen proto, že to jinde funguje? Ve jménu čeho se to má podařit, konzumu, blahobytu, když už ne aspoň té svobody? Protože máme zlatého pana prezidenta, který už ví jak na to? Protože si zavedeme tržní hospodářství a všechno bude klapat? Kdepak, to jsou jen modly! Tatíček prezident i to tržní hospodářství; ani to není zárukou blahobytu, jen možností. Je to jistě ten jediný přirozený systém, ale co z něj bude, záleží na lidech, kteří jej vytvářejí.

Ne modly, jen víra, ale kde ji vzít, když nám ‘vědecky’ vysvětlili, co je to ‘opium lidu’ a jak je škodlivé? Však i kdyby bylo, je to zatím to nejlepší známé opium; když nic jiného, tak o tom svědčí stav zemí, které na něm stojí.

Dostala se mi do ruky prosincová Mateřídouška, čtení pro šestileté. Jsou v ní biblické příběhy, Svatá rodina a vánoční koledy. Že to ale bude trvat dvě generace?

No a?

Č. 3, březen, s. Pátá: Udržet ukradené za každou cenu?

Omlouvám se, že dnešní téma je tak nízce materiální, ale zato se týká emigrace jako málokteré – jde o vracení ukradeného majetku, ať už ta krádež byla nazývána jakýmkoliv eufemismem. Tomu vracení se dnes říká česky ‘restituce’ a podle zpráv Českého a Slovenského Ferderativního Tisku už je rozhodnuto; znovu se nám velmi plasticky připomíná, kdo vlastně pořád ještě v bývalém Československu vládne. Je to vskutku vzrušující, pozorovat i po dvou stoletích, že skutečná moudrost je nadčasová, věčná. V r. 1790 řekl jeden veliký filozof a politik, že ‘ještě nikdy v dějinách se stát uloupením majetku svých občanů ve skutečnosti neobohatil’. On měl tehdy na mysli loupež církevního majetku ve Francii, ale paralely jsou jasné.

Dnes už jde jen o důsledky poválečné loupeže majetku v Československu, nazývané ‘zestátnění’, ‘znárodnění’ nebo ‘odsun německého obyvatelstva’. Ti první to ukradli, zničili, ale ti dnešní se toho stále ještě drží jako klíšťata, přesto že už vědí, že tento ‘jejich’ – tedy státní – majetek je to, co stát přivedlo do zkázy. Že stát je ve skutečnosti bohatý jen bohatstvím svých občanů, už snad teoreticky i pochopili, ale něco snad až iracionálního jim brání uloupené bez možných triků prostě vrátit. Dnešním odchovancům socialismu jde jenom o to, aby to kdysi ukradené a potom totálně zruinované nemuseli ani vracet.

Po nekonečných sporech o různé typy privatizace však už většina uznala, že leccos, pod hlavičkou socialistické spravedlnosti a třídního boje ukradené, se bude muset vracet. Možná i vzhledem ke zkušenosti spojeného Německa pochopili, že navrácení ukradeného musí být tím prvním krokem zamýšlené a jistě nadmíru potřebné privatizace – kdo si asi koupí pozemek nebo nemovitost, když nemá zaručeno, že se neobjeví právoplatný majitel nebo jeho dědic a nebude svůj majetek požadovat zpět? V současnosti je nejasná majetkově-právní situace největší překážkou investic v bývalé NDR.

Takže vracet se musí, řekli si pánové soudruzi a začali dumat. Nejdříve vymysleli, že vše se odškodní zásadně peněžně; pak by se ovšem mohly privatizace okamžitě rozběhnout. Normální lidský rozum se ovšem brání a žádá v první řadě vracet skutečný majetek a jen ve výjimečných případech odškodňovat finančně. Republika je skutečně v rozvalinách a představa, že odškodnění jde odjinud, než z konečně zabaveného majetku KSČ, je nepříjemná všem slušným lidem, s čímž se ovšem počítá.

To byl totiž hlavní důvod vymyšleného finančního odškodnění – aby potom mohli říkat, že na to přece republika nemá! Slovy soudruha Rychetského, který podle Mladé fronty dnes z 9. 2. 1991 zvýšeným hlasem poznamenal na adresu poslanců: ‘…jestli si vezmou na zodpovědnost (sic!) odškodnění všech 600.000 emigrantů, vláda nebude souhlasit, protože na to nemáme‘. Aha!, ale čí to byl nápad nevracet majetek, ať už v jakémkoliv stavu, nýbrž ‘odškodňovat’ inflační korunou? Kromě toho se podle Rychetského prý celý svět směje, že restituce vůbec dělají, prý je to ekonomicky nesmyslné. I kdybychom připustili, že svět se zajímá o Český a Slovenský Federativní Píseček alespoň z desetiny tolik, jak si na něm hrající namlouvají, jedná se zde o dezinformaci a naprostou lež. I socialisticky vzdělaný ‘právník’ Rychetský už snad mohl zaslechnout něco o miliardách vyplacených Německem židovským občanům – mimochodem i těm s trvalým bydlištěm třeba v Antarktidě.

Ale i jen čistě početně je argument o ‘nemožnosti’ finančního odškodnění čirý výmysl. Když člověk nahlédne do Lidových novin ze 7. 2. 1991, kde se píše o prvních už proběhlých dražbách, jeví se situace úplně jinak: ‘V průměru za dvacetinásobek vyvolávací ceny bylo ve dnech 26. a 27. 1. vydraženo prvních 18 obchodů v hlavním městě. Ze základní vyvolávací hodnoty 2,040 mil. korun dokázal licitátor Ivan Gavlas ‘vytáhnout’ jejich konečnou cenu 22 mil. korun.’ Tolik LN v článku ‘Dražby na infarkt’ a celá perverze je jasná: ty chceš nazpět svůj dům někde na Příkopech, co patřil tvé rodině a stál v roce 1939 přibližně 100.000 korun? Tak ten ti nevrátíme, to ne, ani nápad, ale dostaneš řekněme 30.000 korun dnešních, silně inflačních. Dům přece zestárnul, není-liž pravda, a jak vypadá, o tom lépe pomlčet. Tentýž dům my ovšem vydražíme a ‘obratný licitátor’ nám – komu je to vlastně, nám, než opět státním byrokratům, novým vládcům a přerozdělovatelům ‘národního’ bohatství? – jistě vyrazí aspoň ten dvacetinásobek. Dáme třicet tisíc a dostaneme dva miliony; myslím že před zaváděním socialismu se něčemu podobnému říkalo lichva.

Ale teď k té emigraci. Podle soudruha Rychetského, jednoho z nových prominentů, v současnosti místopředsedy federální vlády – ale byl už i generální prokurátor a ministr justice, to vše po listopadu – dostanou emigranti nazpět svůj majetek jen tehdy, když se vrátí. Podle výše citovaného článku už i jakž takž definuje i tento pojem: praví, že ‘odškodněni by měli být jen ti, kteří budou čs. občany a budou zde mít trvalé bydliště’.

Nejdříve nutno podotknout, že i ‘odškodnění emigrantů’ má svou nejnovější turbulentní historii. První nápad, jak už řečeno, bylo nevracení majetku, nýbrž odškodnění, viz výše. Druhý nápad byl odškodnit jen ty, kteří museli odejít. Kdo má dojem, že mu to něco připomíná – ano, nemýlíte se. Je to přesně v intencích ministra Dienstbiera a jeho ‘teorie’ o tom, že každý odešel jen proto, že se mu chtělo. Teď to má pokračování: nedostane nic, stalo se mu po právu, když mu za tuto sprostotu socialistická vlast všechno sebrala.

Potom se ovšem rozkřiklo, že podle této teorie by z více než půl milionu emigrantů zbyli na odškodnění přesně dva: Pavel Kohout, který se ovšem nemíní vracet, dokonce ani jako ministr ne, a Pavel Landovský, který nic nevlastnil.

Přišel tedy nápad třetí: odškodníme ty, co se vrátí! Co na tom, že ti ‘nevrácení’ tu třeba mají potomky, dědice. Jenže další problém: co to je, ‘vrátit se’?

A to teď Rychetský konečně prozradil – občanství a trvalé bydliště.

Přátelé, neváhejte! Mnoho skutečných exulantů ještě stále občanství má, na rozdíl od chytráčků, co se vykupovali Husákům; dobře jim tak, ale ti zase, jak je znám, nebudou váhat rychle ho opět nabýt. A trvalé bydliště? Někde se nahlásit, poštovní schránku nechat i kamarádem vybírat a třeba jednou za měsíc nebo za dva toto své bydliště navštívit? Co je na tom? Nebo že by Rychetský začal kontrolovat, kde žiji ‘trvaleji’, v Mnichově nebo v Brně? ‘Ze mi začne posílat vyšetřovatele těch nejnovějších post-etébáckých ‘orgánů’, co se mění tak rychle, že si ani jejich názvy nestačím zapamatovat? Aby se podívali, jestli, kdy a kolik spím ve své trvale přihlášené posteli, abych směl žádat svůj ukradený majetek?

Ale žerty stranou. Ukradené musíte vrátit, pánové a soudruzi, a čím dřív to uděláte, tím lépe pro celou zemi. V tom článku stojí vše jen o ‘čistě ekonomických důvodech’, neboť hrozí ‘totální rozpad velikého hospodářství této země’, ze kterého vidí Rychetský jen jedinou cestu – ‘rychlou privatizaci’. Mimochodem, to on a jeho kumpáni celý rok vymýšlejí nejpošetilejší pseudoargumenty, jen aby tuto jedinou záchranu z hlavy ministra Klause co nejvíce rozmělnili a posléze prodávali za nápad vlastní.

I když zůstanu na této hmotařské úrovni – restituce ukradeného majetku, nikoliv odškodnění, není přece nic jiného, než součást té tak důležité privatizace! Chtít prodávat vlastníkům jejich právoplatný majetek a ještě se u toho tvářit, jako že jim děláte kdovíjakou milost! Je to přesně naopak, soudruzi: nabízejte jim ho zadarmo – je koneckonců jejich, ne váš – a modlete se, aby o něj ještě vůbec měli zájem! Jen potom se o něj i postarají, budou investovat atd.

Jinak se v tom bývalé Československo bude plácat ještě podstatně déle, než by snad muselo; kdyby mu vládli lidé, které tam denně potkáváme na ulici a ne zfrustrovaní exkomunisté a zkrachovaní osmašedesátníci. Normálním lidem totiž nejprve napadá jen to, co žádnému Rychetskému ještě v souvislosti s vracením ukradeného majetku nesešlo ze rtů – spravedlnost.

Ale i těmhle novým představitelům stačí položit jen tu vzpomenutou otázku: udržet ukradené za každou cenu? K čemu proboha?

Č. 4, duben, s. Šestá: Jaroslav Hutka: Minulost mává nám…

„…sedí ve vězení Dientsbier a Šabata…“

Sáhl jsem dnes k tomuto mottu bývalého těžce frustrovaného exilového barda – téhle sortě zpěváčků v demokraciích totiž pšenka nekvete – protože náš ‘zlatý pan prezident’ je proto tak mravný, že vždy mluvil než pravdu a nic než pravdu. Byla to však vždy také pravda celá? Navíc byl právě včera druhý z těchto ministrů v Mnichově poučovat místní levici.

Hlavní téma bylo ovšem příznačné, nemá totiž tolik co dělat s českým dneškem, jako spíš s duševním stavem přednášejícího: že to prý jsou jen sprosté pomluvy o listopadovém ‘převratu’ nebo ‘puči’, to prý byla revoluce, byla a byla! Přitom soudruh ministr Šabata sám je nejzářivějším příkladem nesmyslnosti této teorie: být to tehdy skutečná revoluce, nemohl dnes být právě on v Mnichově jinak, než v exilu; pokud by ji byl býval vůbec přežil. Přijet sem jako ministr, mohl on a jemu podobní jen po puči. Proč? Posuďte sami:

V únoru 1948 odstranili pod hrozbou násilí komunisté i zbytky demokracie, zachované jen přechodně od konce války. Velká část voličů sice v posledních volbách 1946 volila levici, ale většina socialismus nechtěla, na Slovensku většina přímo drtivá; a tak komunistická strana, tito lidé ‘zvláštního ražení’, zlikvidovala následným terorem pod hlavičkou třídního boje desetitisíce demokratů. Sám soudruh Šabata byl např. členem akčního výboru university, který z fakult vyhazoval demokratické studenty.

Přišla padesátá léta, soudruzi budovali socialismus. V prvních řadách Dienstbier a Šabata, přesvědčení, planoucí, věřící – dnes tomu říkají pomýlení – rozhodně však aktivní proti tehdejším pomýleným.

Přišla šedesátá léta, kritizovali socialismus. Někteří soudruzi začali mít dojem, že to není ten jejich socialismus, ale jakýsi pomýlený. Ani jeho opatrňoučká kritika jim však nebránila v masivní kritice ‘západního imperialismu’, jak nás o něm tenkrát poučoval z USA prominentní komunistický žurnalista Dienstbier.

Přišel leden 1968, reformovali socialismus, aby jeho (doposud zvířecí?) tvář se stala lidskou. Nešlo naprosto o jeho zrušení, soudruhům reformátorům rozhodně ne, šlo o to udělat jej přitažlivým a prosperujícím, asi jako se to dnes daří soudruhu Gorbačovovi. V přední linii reformátorů ovšem… Dienstbier a Šabata…

Přišel srpen 1968, onen zlom, jímž tak podivuhodně začíná život všech těch Dienstbierů a Šabatů, jakoby předtím byli nevinnými kojenci. Běda když však na to upozorní dnešní dvacátníci, tedy skuteční tehdejší kojenci! Dokonce náš zlatý pan prezident, když hovořil v jednom ze svých přednesů o svém kamarádovi Dienstbierovi, začal jeho životopis rokem 1968, jistě pravdivě. Jenže pravda, není-li celá, obrací se v lež, jak všichni víme. Soudruzi reformátoři podlehli tehdy ve svém stranickém boji mnohem kovanějším soudruhům, pravda s bratrskými tanky po boku. Snad vyjde jednou studie, zaobírající se myšlenkou, že nepozvat ty tanky tenkrát Biľak v srpnu, pozval je Dubček v prosinci, ale vraťme se k tématu.

Přišla sedmdesátá léta, trpěli za socialismus. Naši soudruzi se stali tím, čím my byli ve své většině odjakživa – prostými lidmi, ne-straníky. Dnes sice tvrdí, že trpěli už tehdy za demokracii, ale nenechme se mýlit. Trpěli za svůj socialismus, který my ostatní jsme posílali zrovna tak k čertu, jako ten Biľakův. Pak objevili lidská práva; velmi záslužné! Naše němé vytržení nad jejich odvahou kalí jen to, že je objevili až poté, co jim jejich soudruzi pošlapali jejich vlastní lidská práva.

Přišla osmdesátá léta, bojovali za socialismus, teď už prý jen ten jediný a nejpravější, soudruzi. Spojeni s Pelikány v Římě a Mlynáři ve Vídni, podporováni finančně a věcně – především v médiích – vyhrabali staříka Dubčeka, který dvacet let mlčel, aby si pak jezdil pro ceny za odboj proti komunistům, právě on! Ale ještě něco k tomu odboji: …sedí ve vězení, Dienstbier a Šabata…, ano, seděli, ale mnozí z nich byli a zůstali prominenty i tam. Je od nich dnes neobyčejně perfidní, vyčítat dnešním svým kritikům a tehdejším bezvýznamným trpícím starého režimu jejich ‘nebojovnou pasivitu’. Všichni víme jak skončil Pavel Wonka a jistě i mnoho dalších, víme dnes, kde stále ještě je Marián Ježík. I to musí být jednou řečeno: mnozí z ‘bojovníků’ 80. let měli to, čemu se říká ‘fešácký kriminál’, a kdo si myslí, že přeháním, ať se poučí u autority nejmravnější, pana prezidenta. Jmenuje se to Dopisy Olze a je to velmi poučné srovnání nejen s lety padesátými, ale i s mnoha jinými vězni let osmdesátých.

Přišel listopad 1989 a v prvních řadách ovšem… Dienstbier a Šabata… Vypukla léta devadesátá, prý se teď buduje už ta skutečná, žádným adjektivem nehanobená demokracie – a v první řadě budovatelů: Dienstbier a Šabata.

To je neuvěřitelné! Napadá mě jen jediné: jsou to vůbec bytosti smrtelné? Z masa a krve, patřící k té hříšné sebrance lidské? Podléhají vůbec zákonům Boží přírody? Vždyť jsou nezničitelní a neudolatelní jako James Bond, nebo snad jejich srdcím bližší kapitán Klos a plukovník Meresjev! Vždy nahoře, vždy vpředu, nejméně ministrem, ať už ‘budujeme’ cokoliv; asi to nutno obdivovat. Jen ti chudáci doma, jak ti na tom musí být bídně, jestli nemají na lepší ministry, poslance a jiné ‘budovatele’ demokracie, než zasloužilé komunisty a přechodné vězně komunistů typu Dienstbierů a Šabatů!

Nevěřím jim a nedivím se nikomu, kdo jim odmítá věřit. Po tolika kotrmelcích je už úplně jedno, co tvrdí a dokonce i činí dnes. Nevěřím, ani když je to dnes ‘úcta a láska k demokracii’. Ale co když to bude zítra ‘úcta a láska k báťuškovi carovi’, všeobjímajícímu panslavismu a ortodoxní ortodoxii? Stačí jen drobná změna za východní hranicí… Hlavní je přece být vpředu, nahoře, ať už se buduje cokoliv?

Že přeháním? Proč tedy trvalo soudruhu zahraničnímu ministrovi déle než rok – a byl k tomu přinucen tlakem shora – než přestal (doufejme!) sledovat politiku ‘nesmíme izolovat Sovětský svaz…’ a začal se zajímat o členství v Evropském společenství a hlavně v NATO? O snaze zvyšovat vnitřní obranyschopnost mladé demokracie – proti komukoliv – ta nezačala podnes, což ovšem není jenom jeho vina.

Nejen v diktaturách, zřejmě i v mladých a nezralých demokraciích platí, že mnoho problémů politických se vyřeší jen cestou biologickou. Zde ovšem bude stačit jen jedna generace.

Č. 5, květen, s. Třetí: Žito nebude!

Uplynuly tři měsíce od osvobození Kuvajtu a rok a půl od jednoho z nejoslnivějších krachů lidských dějin, rozpadu socialistické středovýchodní Evropy. Chtěl bych se dnes zamyslet nad souvislostí obou jevů, neboť se mi zdá, že čas pomalu uzrává a výsledek těchto analýz by mohl být pro další vývoj této části Evropy významný. Odpověď na otázku, jak spolu oboje souvisí, zní – Sovětský svaz. Byl nejen okupační mocností bývalého koncentračního tábora socialismu, který držel v poslušnosti pomocí dnes už konečně (alespoň částečně) zlikvidovaného Varšavského paktu, ale vždy i hlavním spojencem a patronem Iráku.

Ještě předtím musím ale zmínit jeden dodnes nepřekonaný vtip mistra Renčína, pocházející z doby ještě předpřevratové, tedy vtip prorocký. Soudruzi sedí kolem dlouhého stolu s obličeji protaženými a vrchní soudruh v čele stolu k nim řečnící jim smutně říká: „Ano soudruzi, máme se jako prasata v žitě, ale máme jeden problém – není žito“.

Zde je v geniální zkratce vystižena diagnóza smrti socialismu, a to prosím jakéhokoliv, v kterékoliv odrůdě a revizi. Na Západě se projevuje díky demokracii vždy pouze jako vystřídání socialistické vlády, huntující hospodářství pod vidinou ‘sociální spravedlnosti’ – snažně žádám kohokoliv, aby mi tuto chiméru definoval – poté, co spotřebovala přebytky vlády předchozí. Evropy Svatého Benedikta, roku 529 zakladatele kláštera Monte Cassino, místo svých abstraktních, napůl opsaných a napůl vylhaných ‘klasiků’: ora et labora, zní věčná moudrost Benediktova.

Protože však levice neochvějně, dodnes a bez ohledu na fakta věří svým marxistickým nesmyslům, nejen že se nemodlí, ale dokonce ani nepracuje, jenom přerozděluje. Domnívá se, že blahobyt vzniká tím, že se někde někomu vezme a jinému se to dá. Přesně to se také v táboře míru a socialismu opakovaně stalo – nejdříve převrat, násilné uchopení moci, a potom neuvěřitelná, obrovská loupež. V našem případě se jmenovala od ‘vyhnání Němců’ přes ‘znárodnění’ až po ‘propadnutí majetku’ zrádných emigrantů, ale hlavní je, že další vývoj pak byl všude stejný: postupné chátrání, chudnutí a rozpadání, až k totálnímu krachu. V totalitě levice zvané socialismus musí být ovšem i ten krach totální, včasná výměna vlády parlamentní cestou je ovšem nemožná.

V případě Ruska je to trochu složitější, protože v několika vlnách. Poté, co došlo domácí žito koncem 30. let, přišlo jako na zavolanou šílené Hitlerovo dobrodružství, to byla doslova záchrana! Jednak museli lidé skutečně pracovat; nejen, že šlo o všechno, ale i příslušný teror měl teď to nejlepší možné zdůvodnění Velkou vlasteneckou válkou – navíc přišlo žito za miliardy dolarů! Jen pro zajímavost: nejdříve dosta/l/ SSSR z Ameriky (od října 1941) 86.972 tu/n/ munice, 493 letadel, 480 tanků a spoustu dalšího zboží, od precizních strojů (které často fungují ještě dnes) až po vojenské boty, to vše v hodnotě nejméně jedenáct miliard dolarů, tedy třikrát více, než byl poválečný Marshallův plán pro Německo.

Nato obsadili třetinu Evropy – tehdy tam bylo žito, což jim chátrání opět prodloužilo, měli co vysávat počínaje uranem, nehledě na přímo ukradené: odmontovávali celé továrny a už tehdy rvali i trubky ze zdí a dveře z pantů, jak to dělají dodnes. Kdo nevěří, nechť se podívá do Bruntálu nebo Vysokého Mýta v jakém stavu ‘sovětští osvoboditelé’ (na bruntálské radnici je pořád ještě pamětní deska, kde jim tak říkají) po sobě vše zanechali, když letos nebo vloni odtáhli.

K tomu nutno připočítat další obrovské podpory od toho ošklivého kapitalismu, trvající bez přerušení dodnes a udržující tím tuto ‘supervelmoc’ trvale v komatu, neboť na umření je to mnoho a pro život pochopitelně málo. A ještě něco jim Západ dovolil celých dvacet let (až do roku 1979, Afghánistán byl poslední) – rozšiřovat se od Kuby a Vietnam až po Angolu a Nicaraguu. Když se dnes zamyslíme proč, je myslím odpověď jasná – nebylo tam žito. Ty země je stály víc, než přinesly (když pomineme prestiž ořádovaných megalomanických generálů), však Kuba stojí ještě dnes pět miliard dolarů ročně – a v Afghanistánu našli svůj Vietnam.

Ale pozor, teď přepadl nejvěrnější spojenec Středního Východu Irák malého, ale velmi bohatého souseda: a dostal okamžitě přes prsty. Že je to něco jiného? A pročpak?

Když totiž nezapomeneme, že Iráku vládne socialistická diktatura, žádná jiná, sověty vyzbrojená, vycvičená a poradcovaná – však také ta válka podle toho vypadala, oni byli ještě pořád u Kurska v roce 1943 – že celá islámská rétorika byl ovšem průhledný trik; pro skutečně zbožné muslimy je Sadam nevěřící pes a jeho země bašta ateismu. K tomu je třeba si uvědomit, že celá propaganda s ‘novým myšlením’ a ta báječná ‘spolupráce velmocí’ je ovšem zase jenom podfuk, ten stále stejný trik mazaných komunistů v Kremlu. Jenže mají smůlu, dnes už to (konečně!) vědí všichni, až na hlupáky v evropské levici, ale ta už je stejně jen k smíchu; především to ví ta dobrosrdečná, naivní Amerika. A také podle toho jednala.

Pak se nám leccos složí dohromady: jednak, že sověti už nechávají přepadat své satelity a nedělají to sami, ať už z důvodu faktické nemohoucnosti nebo z politicko-diplomatických ohledů (v obou případech je v pozadí nedostatek žita) a za další, že už neopakují chyby megalomanických ideologů a vrhají se pragmaticky jen tam, kde tuší žito. A toho je ve formě černé husté tekutiny v Kuvajtu požehnaně.

Pak je pochopitelné, že Sadam od začátku dělal ramena a tvářil se, jako by měl za sebou nějakou velmoc – on ji totiž subjektivně měl. Je přece jasné, co mu asi jeho ‘poradci’ namlouvali: běž, dělej, my stojíme za tebou, věc socialismu ubráníme! Že tomu uvěřil a ono to nevyšlo? Jeho chyba. Proto ty tak zoufalé snahy mu alespoň zadními dvířky pomáhat, proto ty křečovité pokusy ‘mírotvorce Gorbačova’, proto také ten vnitropolitický posun k no/v/ému mrazu v Kremlu – zoufalý sovětský sen o novém americkém Vietnamu se nevyplnil.

Dějiny se neopakují, takže z připravované tragédie demokracie se stala fraška socialismu. Západ se nemazlil, nebojoval už s rukama svázanýma na zádech, nestydatým žurnalistům předváděl od začátku videokino, ‘mírové’ placené hnutí, podporované masou ‘užitečných idiotů’ už také nemá tu váhu, i když třeba právě v Německu jich je jak máku (ale kdo by se divil, když jim to tady už čtyřicet let vtloukají do hlavy) a k tomu ty zbraně! Ať ještě někdo zkusí vykládat, že zbraň sama o sobě je zločinná a jakýkoliv mír ta nejvyšší hodnota – začít by s tím mohl v Kuvajtu.

Takže žito nebude, socialistickému rozpadu SSSR nic v cestě nestojí, i když bude dál kontrolován úvěry a potravinovou pomocí. A zde se nám kruh uzavírá; na otázku, zda nové demokracie střední Evropy jsou i nadále akutně ohrožené novým mrazem z Kremlu, budeme asi moci stále jednoznačněji odpovědět: ne.

Ne kvůli nějakým absurdním doměnkám o ‘hodném Gorbačovovi’, ale z jednoho prostého důvodu – není tam žito. Už není co krást, loupit a odvážet, jsou totálně na dně a dokud se nepozvednou, není proč přepadat. Příštích pár desetiletí jsou tyto země chráněny před velkým bratrem svou zruinovaností, za kterou mu vděčí.

To ovšem neznamená, že by v nastoupené správné cestě (konečně!, však už jim to vykládáme nejen na těchto stránkách déle než rok) do NATO neměli vytrvat, jenom tam je dlouhodobě skutečná jistota. Nic nevadí, že dnes překvapený Západ váhá a uvažuje; bylo by mimochodem pěkně naivní dávat rovnítko mezi touhu dostat se do NATO a jeho připravenost tyto země přijmout, to musí být samozřejmě proces, ale byl už nejvyšší čas jej vážně započít.

Jít může jenom tímto směrem, ono bude brzy v zájmu Západu nové demokracie i vojensko-bezpečnostně integrovat. Investice a hospodářské propojení už je přinutí myslet na ochranu svého majetku v těchto zemích při případných nových sovětských pokusech o získání nového žita. A jestli to vidím moc černě a SSSR se rozpadne dřív, než střední Evropa zbohatne a přestane tak hrát svou roli vydírající agresivní velmoci – o čemž silně pochybuji i kdyby se Rusko zbavilo socialismu – tak jen o to lépe, že ta opatrnost byla zbytečná.

Č. 6, červen, s. II. přílohy Zvon: O odpuštění

Je dojemné, kolik celoživotních neznabohů, přesvědčených či prý ‘pomýlených’ agresivních bojovníků za ‘vědecký světový názor’, objevilo na stará kolena křesťanskou etiku. Od exkomunisty Čalfy po exkomunistu Dienstbiera, od exkomunisty Rychetského po exkomunistu Šabatu, kam se člověk podívá, všichni jednohlasně – a pod velebnou záštitou nejlepšího ze všech prezidentů – melou jedno: odpuštění! Dělají to ovšem z důvodů tak průhledných, že člověk neví, má-li dojetím plakat nebo se smát.

Ať jde o vnitřní politiku nebo zahraniční styky – a to nejen k barbarsky vyhnaným bývalým občanům Republiky československé jakékoliv národnosti – dnešní představitelé dokazují každým dnem, že jsou neschopni přivést bývalé Československo tam, kam na začátku ve slabé chvilce slíbili: do civilizované moderní Evropy. Nechutné zákony o ‘rehabilitaci’ a ‘restituci’, nemožné postoje k událostem posledních padesáti let, to vše ponechá ČSFR ještě dlouho tam, kde právě je – někde mezi Evropou, Balkánem a Ruskem.

Co však také očekávat od postsocialistické levice? Ať už se hlásí stále stejně zabedněně ke svým marxleninským ‘klasikům’, nebo rozbředlému ateistickému pseudoliberalismu, práv všech na cokoliv, jen ne na ochranu věčných humáních všelidských hodnot – křesťanských prostě, na nich (ač se to mnohdy zdá už stále méně, bohužel, ale ani to by nebylo omluvou!) přece jen ještě stojí ta moderní Evropa. Omílání ‘odpuštění’, snaha ‘udělat za vším čáru a začít znovu’, prostě strčit hlavu do písku a dělat, že minulost se nekonala, to je karikatura demokracie a právního státu.

Zapřísahání pojmů křesťanské etiky nutí však k této poznámce: začínat nelze koncem, vždy pouze začátkem. Koncem, odpuštěním udavačům a katům gestapa, aby byli co nejlépe použitelní pro STB, už se jednou ve státě československém začalo – však také podle toho vypadal.

Na počátku je zpověď, tedy uznání viny. Nejdříve sám před sebou, svědomím, které Pán vložil do jednoho každého člověka a teprve potom před svým bližním. Proces vnitřní, zrání k pravdě, poznání sebe sama a svého místa mezi ostatními.

Kde je uznání viny všech těch, jimž má být odpuštěno? Kteří stále ještě (nebo už zase) rozhodují o osudech státu a národa a kteří zároveň jako budovatelé socialismu jsou původci toho všeho, co prý jakási ‘listopadová revoluce’ svrhla?

Následuje pokání, čili odčinění viny, před světem a proto i sám před sebou. Jeho způsob a délka se různí podle tíže viny.

Kde je odčinění viny všech těch, jimž má být odpuštěno? Kdyby bylo jen ve zřeknutí se postavení, kariéry, privilegií, politické moci. Třeba ani ne navždy, jen na dobu nutnou k odčinění viny. Že je naivní něco takového právě od těchto očekávat? Správně, většinou ano, to je jasné každému, kdo zná dějiny vývoje té hříšné sebranky lidské, ale pak prosím neomílat ‘odpuštění’, je to zrovna tak naivní.

Až nakonec přijde rozhřešení, tedy odpuštění viny, před světem i svědomím. Jen blázen nebo podvodník by chtěl začínat koncem.

Tam, kde není řečeného procesu a pro toho, kdo nechce být naivní, existuje (ve společnosti, která chce být evropská) jen jediná cesta: po vině – neuznané, ba stále ještě arogantně popírané, relativizované, zlehčované a vysmívané, neodčiněné a tedy neodpustitelné – musí následovat trest. Ovšem kde není viny, protože všichni do jednoho jsou ‘vinní’, jak nás učí tatíček Havlíček, nejmorálnější ze všech prezidentů (sice nepopíratelně morálního kreditu nad české poměry nevídaného, ale dnes už bohužel stále více jen trapná záštita ohavných neosocialistických machinací početné kamarily za ním a kolem něj), tam není ani trestu.

Ani odpuštění, pochopitelně. Vřed bude hnisat dál, bolestně a bez naděje na brzké uzdravení. Mohlo by nám to být vlastně jedno, ba oni by mohli tento stav i oficiálně vyhlásit za žádoucí a chtěný – proč vlastně vůbec do Evropy? Počkejme si, do které Evropy přijde Československo pod vedením těch dnešních arogantních kormidelníků věčných ‘třetích cest’, které dodnes zarytě objevují – méně už v teorii, pravda, o to více však v praxi. Nejspíše tam, kam právě dorazil jejich někdejší idol – geograficky rovněž evropská Jugoslávie – do občanské války třetího světa.

Č. 7-8, červenec/srpen, s. Pátá: Poločas

Uplynul rok od svobodných voleb a rok zbývá do těch dalších. Bylo to mimochodem jedno z nejlepších rozhodnutí ‘revoluční doby’, už předem omezit první legislativní periodu na dva roky. Představa, že dnešní parlamentní sestava by měla nadále chrlit československé zákony zatímní kvality ještě další tři nebo čtyři roky je nesmírně tristní. Je tady tedy šance, opravit za pouhý rok zákonodárný sbor směrem ke skutečné moderní evropské demokracii.

Nejde jen o procento ‘vylustrovaných’ nebo stále ještě skrytých přímých i vydíraných agentů a členů StB, jde i o všechny další ‘legislativce’ – jedno z nových příšerných slov jednoznačně ruské provenience – kteří prostě nemohou jinak. ‘Žádný úřad, žádná hodnost a žádné uměle vymyšlené organizace nemohou lidi, kteří mají v jakékoliv formě zřízení vládnout, proměnit v jiné, než jaké je stvořil Bůh, příroda, výchova a jejich předchozí život’, učí nás klasik konservatismu Edmund Burke.

Není přece divu, že ty zákony jsou tak často ‘nedotažené’, když už ne přímo nedemokratické, jak myslím právě my smíme zvenčí posoudit. Dělají je především lidé, kteří celý svůj život, včetně let disidentství (tedy odpadlictví) a boje za ten jejich lepší socialismus, ztrávili v labyrintě obrovské nepřehledné budovy ‘vědeckého světového názoru’ (jak říkají marxleninismu), která kromě jiného nemá naprosto žádný kontakt s realitou života. Dodnes nejsou schopni rozejít se s ním a stále jen hledají jeho neexistující ‘humánní jádro’.

Druhá moc, vláda, exekutiva, se držela vlastně většinou docela dobře. Není ovšem kontrolována parlamentem tak, jak je běžné ve vyspělých demokraciích, ale tato samozřejmost ‘porevoluční’ doby se právě paradoxně stala její předností. Slušní a schopní lidé dělají dobrou politiku sami od sebe, neschopní nebo darebáci ji ani pod kontrolou takového parlamentu dělat nebudou. I vláda nadělala za ten rok pochopitelně spoustu chyb, ale některé rychle opravila – ony jsou viditelnější a zřetelnější, než dlouhodobě a mnohem zákeřněji působící chyby zákonodárné.

Třetí složka klasicky rozdělené moci v liberálním státě, justice, je ovšem i po roce naprostou katastrofou. Podezřelé už je, jak málo se o ní ví, píše, diskutuje, nemluvě už o tom, jak málo se v ní děje, především personálně, srovnáme-li to s obdobnou situací v bývalé NDR. Pravda, v Německu je možné zorganizovat příliv nejen stovek miliard tvrdých marek do ekonomiky, ale i tisíců úředníků do justice a státní správy, kteří jsou ještě důležitější.

A zde jsme u největšího problému dnešního Československa – ono by nebylo tak obtížné zbavit se všech zkompromitovaných, neschopných a zločinných pozůstatků socialismu na všech úrovních, kdyby bylo dost nezkompromitovaných, schopných a řádných na jejich místa. Ale přece jenom: soudit znovu nevinně odsouzené za protikomunistický odboj jako sprosté zločince, ponechávat jim části jejich trestů, těmi stejnými soudci jako kdysi a nazývat to rehabilitací, to je prostě nechutné. To je příliš absurdity na stát, chtějící se nazývat moderní demokracií. Člověk asi musí být dramatik absurdity nebo její divák, popřípadě herec, aby takový stav mohl vydávat nevěřícně přihlížejícímu světu za normalitu.

Čtvrtá moc, nezávislá média, většinou svým stavem ještě překonávají výše řečené. Kantůrkovská televize, pavlíčkovsko-seemanovsko-uhlovský rozhlas, to je vtip, nikoliv nezávislá žurnalistika. V tisku je to o něco málo lepší, ale skutečné žurnalistické osobnosti fysické i právní se dají rok po volbách stále ještě spočítat na prstech jedné ruky.

Ekonomická reforma ještě ani pořádně nezačala a už se ze všech možných stran reviduje. Hrajeme si s privatizací a jako bychom zapomněli, že i ta je jenom prostředkem, nikoliv cílem: ten se jmenuje konkurence a je ho jako šafránu. Není divu, neosocialisté ‘třetích cest’ a nejnovějších tváří nerozumí privátnímu hospodaření jako základní svobodě člověka, nýbrž ze svého pošetilého postfeudálního kolektivismu jako privilegiu, které nutno – skřípajíc zuby – cíleně a opatrně povolovat, protože na Západě to bohužel funguje a ‘lidé dole’ chtějí konzumovat.

Státoprávní problém se diskutuje do úmoru, ale to jediné, co jej může vyřešit (ať už jakkoliv) – referendum, čili vůle občanů, se nekoná a zcela zjevně konat nemá. Jaký div, že ani ta ekonomika, o které se naivní ‘prognostikové’ domnívali, že přece nás všechny spojuje a proto s ní nutno začít bez ohledu na cokoliv, se nehne z místa? Jak by mohla, když není jasné, pro jaký stát, jakou zemi se rozhoduje a tvoří.

Když se to nezdaří a svobodný národ zvolí podobné nebo ještě hůře, poháněn iracionálními strachy, špatnou informovaností, apatií a znechucením a především medovými hlasy proroků sociální demagogie, zbydou pořád ještě jedinci, kteří stížnostmi a žalobami budou ukazovat na nedemokratičnost nového Československa (nebo co z něj v té době bude) a nutnost jeho dalšího ponechání v předpokoji moderní Evropy.

Jsme teprve v poločase, ještě zbývá celá druhá půle. Ještě je naděje, ale je jí stále méně, jak pochopil Václav Černý už před několika desetiletími, když uvažoval o tehdy tak vzdálené době ‘popřevratové’: ‘A stačí-li pak deset příštích let, abychom se ze vší té nekonečné bezcharakternosti a rozkladu umyli? Déle než deset let to totiž trvat nesmí, jinak jsme vyřízeni už na století. A kdo v dnešním světě řekl na století, řekl možná navždy!’

s. Sedmá: Občanské fórum Mnichov prohlašuje,

že nemůže za Mnichovskou dohodu

ani za jiné prohřešky, kladené mu za vinu. Dokonce ani za to, že se nerozpadlo, zatímco jeho pražská inspirace ano.

Nevinu na rozpadnutí lze odůvodnit mnohem složitěji, ale snad i tím, že OF Mnichov se jenom tak jmenuje, ale vlastně nikdy nebylo to pravé OF, co se muselo rozpadnout. Na rozdíl od pražských Ofčácků se mohlo OF Mnichov ve svých řadách pyšnit sotva jedním StBákem, a pouze procentem kariéristů, kteří se vyeliminovali, když zjistili, že OF Mnichov koryta nerozdává.

Rovněž tak nemůže OF Mnichov za to, že indiskrecí TELE 5 objevilo opravdického politického vězně Mariana Ježíka, který ještě 19 měsíců po revoluci, sametové k StBákům, seděl v Leopoldově. Je velice politováníhodné, musí-li sametové prokuratury, sametová ministerstva a jiní velikáni být rušeni ze svého sametového klidu, aby si alespoň pořádně přečetli rehabilitační paragrafy, které se na Mariana od prvopočátku vztahovaly.

Rovněž se OF Mnichov omlouvá zato, že dík obětavosti několika svých členů mohlo dodat radikálnímu demokratu a tiskaři Petru Cibulkovi jeden kompjůtr do začátku, zatímco jeho ušlechtilý soupeř Jaroslav Šabata dostal pouze ministerské křeslo. Takovéto nespravedlnosti je nám skutečně líto. Proto jsme kdysi rázně zakročili, když chtěl Šabata sebrat Cibulkovi i ten kompjůtr, ale škoda: třeba mu chtěl výměnou nabídnout místo prezidenta ústavního soudu? Že ústavní soud ještě neexistuje nevadí, protože Šabatovo ministerstvo v Praze taky neexistuje.

Čeho lituje OF Mnichov teď ale vážně, je skutečnost, že by rádo dělalo mnohem víc pro spoustu lidí u nás doma i pro krajany v zahraničí. Na to potřebuje víc aktivních členů, vtipných hlav a lidí, kteří umějí máknout. Patříte-li do těchto kladných lidských kategorií, přijďte se na nás podívat: každý čtvrtek mezi 20 a 23 hodinou v restauraci Ramesdorferhof, Karl-Preis-Platz 1 (U-Bahn).

S neformálním pozdravem za všechny:

Sidonia Dědinová, Aleš Novotný, Jan Molík, Vladimír Vilím, Pavel Skála a další.

Č. 10, říjen, s. II. přílohy Zvon: O zbabělosti

S rozpadem SSSR, který byl mimochodem na těchto stránkách předpovězen už tehdy, když jiní ještě zapřísahali ‘mírové soužití různých systémů’ a ‘bezpečnostní partnerství’ demokratů s komunistickými zločinci, padlo – zdá se definitivně – poválečné uspořádání Evropy na dva bloky: západní demokracie pod ochranou Spojených států a východní diktatury pod násilnou okupací Sovětským svazem. Ponechme všem zbožňovatelům ‘největšího muže desetiletí’ jejich iluzi, že to byl chudák Gorbačov, jemuž za tyto změny vděčíme. I oni se v nejbližší budoucnosti dozvědí, co my víme už dávno: že totiž celé jeho polovičaté reformy socialismu byly od začátku až do konce vynuceny pevným postojem západu a především politikou skutečného muže celého posledního půlstoletí Ronalda Reagana.

Moskevský puč a jeho rychlý konec dokázaly víc, než šest let Gorbačovových pokusů o kvadraturu kruhu, o nemožnost zachovat socialismus reformovaný tak, aby fungoval. I když asi nebýt těch šesti let a vedlejších produktů perestrojky – to prosím zdůrazňuji, že těmto velký reformátor vždy zabraňoval – dopadl by asi celý puč tak, jak v Rusku dopadly zatím všechny. Ponechme stranou, jestli sám Gorbačov leccos pochopil, když ztrávil tři nepěkné dny přemítáním o konci mnoha svých předchůdců – poprava po procesu? zastřelení bez procesu? – je to totiž nepodstatné a navíc není vyloučené, že nebyl možná ani tak obětí jako spoluscénaristou. Že svou politikou, především personální, celý puč vůbec umožnil je naproti tomu jisté.

Gorbačovovi odzvonilo definitivně a jako loutka v rukou skutečných reformátorů typu Jelcina nebo Sobčaka může ještě sehrát i pozitivnější úlohu, než za celých šest let vynucené perestrojky. Zůstane posledním šéfem sovětské komunistické strany, takové, jaká byla, poslední sovětský prezident.

Nejen, že se nezdaří vytvořit jakousi obnovenou Unii jakýchsi suverénních republik, naopak – rozpad půjde dál. Teď teprve vypuknou naplno všechny ty celá desetiletí potlačené rozpory uvnitř obrovského kolosu na hliněných nohách, zvaného SSSR, včetně nejhoršího: nacionálních konfliktů. Když nejsou schopny se domluvit pouhé dva národy a tři země bývalého Československa ani o tom, že federace nemůže být zároveň konfederace, jako nemohou být zároveň ‘silné republiky’ základem ‘silné federace’, to vše jsou jen pseudopolitické floskule a novinářské bláboly, jak by se mohla domluvit národů stovka? A ještě k tomu mnohde na politické úrovni kmenové společnosti pastevců, což nemyslím pejorativně.

Rozpad půjde dál, Rusko a Jelcina čeká osud Sovětského svazu a Gorbačova. A je to tak dobře, jiné cesty není, Rusko dosáhne možná své původní velikosti knížectví Moskevského. Doprovodné události záleží pak jen na tom, jak rychle celý proces půjde: bude-li to dvacet let, bude dobře, bude-li to pět let, bude to horší a bude-li to rok, znamená to možná katastrofu.

Porobené a znásilněné země a národy se osvobozují od ruské kurately, což bohužel zároveň neznamená, že tam všude vypukne pluralitní demokracie a lidská práva, tržní hospodářství a blahobyt. Snad jen tři baltské země nastoupí tento vývoj jednoznačně, ale i zde budou nacionální i sociální konflikty těžkou zkouškou. Svědčí o tom i zprávy posledních dnů o snaze lotyšské vlády vytvořit z ruské menšiny cizince v Lotyšsku. I když je tato snaha psychologicky i etnicky plně pochopitelná, Riga je už jen z necelé poloviny lotyšským městem, je to snaha politicky nebezpečná.

Možná, ba dokonce pravděpodobně, dojde někdy v daleké budoucnosti ke spojení některých zemí v tom smyslu, v jakém dnes existuje Evropské společenství, tehdy, až to bude dobrovolně, k vzájemnému prospěchu a ve svobodě, tedy pomalým vývojem. Důkaz toho, že pokrok nemůže být prosazen jakoukoliv revolucí, tedy násilím.

S rozpadem SSSR se napravují nespravedlnosti míru po poslední válce, konečně se naplňují jaltské dohody. Jalta se neoprávněně stala synonymem rozdělené Evropy, tam se dojednaly svobodné volby a sebeurčení a nikoliv ruský diktát, který jim po válce zabránil nebo jich zneužil jako v ČSR a byl půl století vinnen na rozdělení Evropy.

Jen zdánlivě paradoxně, totiž do minulosti, jde vývoj dál a na řadě je mír po předposlední válce, dohody z tří pařížských předměstí, Versailles, Saint Germaine, Trianon. Zde jsou počátky strašlivých katastrof našeho století, jichž Hitler, Lenin nebo Stalin byli jen logickými následky. Co se dnes děje v takzvané Jugoslávii je tragédií, krvavým zločinem a věčnou hanbou Evropy, která se chce nazývat demokratickou.

Pod vlivem zhoubné filosofie pokrokářství, dopustili se vítězové a příživníci vítězství roku 1918 strašlivé chyby, srovnáme-li s promyšleným, vyrovnaným a blahodárným mírem konzervativních politiků po Vídeňském kongresu 1815: chtěli tady a hned vydupat ze země to nové a lepší, místo aby restaurací pořádku, právního státu a legitimity monarchií umožnili střední a jihovýchodní Evropě onen blahodárný vývoj, který si ta západní prožila v 19. století. Aby liberální stát pluralitní demokracie mohl vzniknout tím jediným možným způsobem – pomalu. V šílené zaslepenosti prvního dojmu z těch tak ohromně efektních revolucí zapomněli, že když tanec násilí a teroru, ten rej nejpustších emocí skončí, nastane střízlivá doba mnoha desetiletí trpělivé stavby, kamínek ke kamínku, zákon k zákonu.

Rakousko rozsekané na kusy nesnášenlivým nacionalismem, padlo z největší části za oběť socialistické totalitě, nejdříve hnědé, potom rudé. Dnes se právě začíná lepit Pentagonálou a jinými pokusy dohromady to, co bylo tisíciletou organicky vyrostlou stavbou. Bohudíky, přes všechny enormní problémy, které na této cestě čekají, je to ten první krok správným směrem.

Na druhé straně bývalá Jugoslávie, umělý slepenec versaillského míru pod praporem bláznivého nacionalismu, vznešeně oděného do ‘sebeurčení národů’. Kde je dnes to slavné sebeurčení, když mohou být nebozí Chrovati po stovkách vražděni, mučeni a znásilňováni před lhostejnýma očima Evropy lidských práv roku 1991 – přece jsou to všechno Slovani, ne? A když ne, vítězní Srbové si s tím už poradí. Věru, že poradí, právě tak činí, jenom s Evropou a lidskými právy to nemá nic společného.

A je to válka, opět jedna. Nespravedlivá, hnusná válka krutých velkosrbsko-komunistických šovinistů, a jak se pravo-levý fašistokomunismus dobře doplňuje! Proti malé a všemi opuštěné evropské zemi, která nechce nic jiného, než to, co mají už téměř všichni – svobodu a demokracii, být si sami pro sebe bez kurately, despocie a vykořisťování. Na prvním skutečném bojišti Evropy po druhé světové válce obsazuje a dobývá poslední země reálného socialismu Srbsko, s nejhrubším porušováním všech možných lidských práv sousední zemi a svět na to němě zírá! Je to vůbec možné?

My všichni, svobodu milující Amerika, která neváhala nasadit miliardy dolarů a životy svých vojáků v Koreji, Vietnamu, Grenadě a Kuvajtu nemá ani tu odvahu jednoznačně a jasně uznat diplomaticky Chorvatsko a zarazit vraždění srbské armády a srbských teroristů. A Evropa, ta stará, bohatá a přesycená, i ta nová, právě osvobozená od něčeho podobného, doufejme že navždy? Až na nějaké trapné náznaky diplomatických pseudoaktivit mlčí rovněž. Jak dlouho se ještě bude brutálně válčit přímo v našem předpokoji, za nevrlého mumlání o ‘rušení mírového soužití’? Co se ještě musí stát, aby konečně jménem demokracie, svobody a lidských práv zasáhly ozbrojené síly OSN nebo EG nebo NATO, nějaké ty modré helmy, a učinily tomu vraždění konec?

A kde jsou ty statisíce mírotvorců na ulicích, co jdou vždy kvůli každému výstřelu demonstrovat jen je-li dostatek kilometrů daleko, pokud možno v Jižní Africe? A kde jsme my, ta vždy mlčící většina? Nestydíme se, my všichni?

Č. 11, listopad, s. Druhá: Pokus o dialog v Liberci

Zúčastnil jsem se ve dnech 20.-22. září 1991 takzvaného ‘Dialogu ČSFR-BRD’ v Liberci. Setkání organizovala přípravná skupina z Prahy, za níž stojí několik organizací a stran, jako např. Čs. mírová společnost, poněkud nebulósní ‘Shromáždění politických stran a sdružení v ČSFR’ a podobné, levě znějící spolky. Aby nebyl nikdo na pochybách zda si nevymýšlím, pozvánky byly podepsány soudruhem prof. Dr. Jiřím Hájkem, DrSc., známým budovatelem socialismu, komunistickým ministrem a poté disidentem, předtím ovšem agentem KSČ v sociální demokracii v letech 1945-1948, číslo myslím E23; zájemce může nahlédnout třeba do spisů Kaplanových.

Leč pan soudruh profesor doktor doktor etc. se nedostavil, že by měl přece jenom stud? Nedostavili se ani jiní prominenti, soudruh Šabata například. Naopak, mou sekci o regionální, kulturní a školské spolupráci moderovali profesor Kučera z Husitské teologické fakulty a profesor historie z university v Brémách, zřetelně českého původu, oba velmi fundovaní, příjemní a tolerantní. Vůbec bylo zastoupení z české strany příkladně pluralitní, od poslance FS z výboru pro životní prostředí (druhá sekce se zabývala ekonomikou a ekologií), přes členy ministerstev a stran, až po příslušníky Strany přátel piva a nejrůznější žurnalisty.

Zato účast z německé strany byla na pováženou: kromě bývalých exulantů českého původu několik levicových politologů, několik mladých zelených nadšenců z bývalé NDR a jako prominent členka parlamentu Heidi Bohley, rovněž dříve NDR, za Nové fórum. Nikdo z kruhů konservativních, žádný zástupce průmyslu, obchodu nebo zemědělství, nikdo z těch, kdo mají alespoň trochu moci o něčem konkrétním také rozhodnout a vůbec už ne zástupce sudetských Němců. Těžko ovšem očekávat někoho ze vzpomenutých kruhů na pozvání soudruhů Hájků, snad tedy příště lepší pozvánky?

Primárně ovšem nešlo o dialog k sudetoněmecké otázce, nýbrž o možnosti rozšíření kontaktů a spolupráce; všichni ale víme, že právě v těchto dnech probíhala konečná jednání o nové československo-německé smlouvě, která měla jako největší překážku právě sudetoněmecký problém – však také byla zachráněna jenom tím, že byl elegantně vynechán a odsunut dětem a vnukům. A je to tak dobře, v dnešní ČSFR je politické, hospodářské a sociální vyrovnání se sudetskými Němci ještě prakticky nemožné – vždyť stačila jediná k ničemu nezavazující symbolická omluva Havlova, aby ztratil mnoho sympatií a nahrál do ruky všem možným demagogům.

A těch bylo v Liberci dost. Nejprve na libereckém náměstí, kde Svaz volnomyšlenkářů pořádal demonstraci pod hlavičkou 19. století – Čechy Čechům! Z obrovských aparatur dunělo cosi, co lze nazvat jen demagogií a šířením nenávisti k Němcům vůbec, o sudetských ani nemluvě. Nadějí do budoucna je však to, že na náměstí se ztrácelo asi padesát posluchačů. Velmi případné bylo, že pan (soudruh?) předseda volnomyšlenkářů se posléze zúčastnil ‘Dialogu’, aby tam vynikl trapným mlčením – nikdo od něj k jakémukoliv tématu neslyšel ani tón.

V popsaném duchu jej však zastoupil funkcionář (to jsem nejen poznal podle dikce, ale si posléze i ověřil) bývalého nechvalně známého ‘Svazu protifašistických bojovníků’, teď si říkají Svaz bojovníků za svobodu. Nejdříve dlouze a plačtivě promluvil o svých letech v koncentračním táboře, čímž jemně naznačil, že celý sudetoněmecký problém nejlépe redukovat na národně-socialistické koncentráky. Nezmínil se ovšem o tom, že Buchenwald používali po roce 1945 komunisté k témuž účelu, zato mával brožurkou Sudetoněmeckého sdružení a kázal o nebezpečích, které prý hrozí z jejich požadavků. Chtěl by je zakazovat, zabránit jim, vždyť konečně se Němcům stalo po právu (morálním, však co nám všem za války udělali!) i mezinárodním (však přece ten ‘odsun’ odsouhlasily velmoci).

O přestávce v kuloárech sice přiznal, že i když možná nezavraždili čeští hurávlastenci po 9. květnu 1945 Němců statisíce, a že z nichž jistě pár bylo nevinných, bylo jich jen několik desítek tisíc, a že je to vlastně jedno: i jeden jediný je naší hanbou, jako jsou ti čeští zavraždění hanbou německou. Za další nevěděl ani o brněnském pochodu smrti, ani o událostech v severních Čechách, které se staly před červencovou Postupimí a patří zrovna tak přiznat a odsoudit, jako jsou už celá desetiletí přiznána a stále znovu a znovu připomínána zvěrstva nacionálního socialismu.

Jenomže, dokud bude z české strany zaznívat pořád jen ten jeden chudičký argument, jen vždy v jiné variantě: ‘však co nám předtím Němci udělali a sudeťáci to přece zavinili, rozbili republiku’, nedostaneme se nikam – k uznání toho, že by bylo bývalo správné, každému jednotlivému Němci prokázat spáchané zločiny a odsoudit jej za ně, třeba i (lidským!) odsunem. Nebylo však nutné se ‘vypořádat’ za zločiny s celým národem tak ohavným tatarským způsobem vyhlášení kolektivní viny, jak se stalo.

Ne že by ten jediný český argumentík nebyla pravda, je, ale asi tolik, jako názor sportovního ignoranta, když se ho zeptáte, jak se hrálo finále Wimbledonu v roce 1973 (to vyhrál Kodeš především proto, že profesionálové ten rok bojkotovali): no, dva chlápci tam takovým kusem dřeva tloukli do filcové kuličky. Taky pravda, ne?

Pravdu nutno poznávat celou (což do důsledku ovšem není v lidské moci) a v celé diferencovanosti, o což by se ale myslím snažit mohli, a všichni. Pochází potom z co největšího množství informací, takže cesta k pravdě nevede přes ‘zabraňování’ bývalými funkcionáři, nýbrž přes dialog, samozřejmě. Český národ čeká ještě hodně dlouhá a bolestivá cesta k tomu smíření, sudetští Němci jsou na ní nesrovnatelně dál, není divu – měli na to 45 let demokracie, zatímco česká strana stejnou dobu útlaku a rafinovaných socialistických polopravd a lží.

Už by snad ale na východ od Šumavy mohli pochopit, že iracionální bázeň před němectvím, strach z konkurence a snahy o zachránění malého českého písečku jsou sice možné, ale naprosto neslučitelné s návratem do Evropy.

Jinými slovy, jaképak hráze před sudetskými Němci při současných jednáních o přidružení k ES? Vždyť v okamžiku přistoupení se může v ČSFR (nebo v tom, co z ní zbyde) usadit kdokoliv, od Dánů až po Řeky a Španěly, včetně Němců, ovšem i těch bývalých sudetských. To jestě nikoho nenapadlo, nebo to jen předstírají? Nevím, ale měli by už v tom smiřování začít tam, kde jedině je to smysluplné, totiž s osvětou národa včetně třeba uměleckého zpracování. Však jich tam sedí tolik, pánů umělců, ve všech těch mnoha vládách – filmů o zběsilých sudetských bojůvkách a hrdinných českých vojácích už jsme si užili do sytosti, co teď třeba tak natočit nějaký ten věčný příběh romeo-julijský na pozadí československého pohraničí roku 1938? A když do toho přimícháte vrchovatě sexu, můžete udělat v dnešní ČSFR i kasu!

Čekáte snad na závěr, co se na ‘dialogu’ domluvilo? Samozřejmě nic, ani nemohlo, nebylo s kým. Ale jako výměna názorů nejen česko-německá, ale i česko-česká a hlavně německo-německá (těch jsme si užili!) jako začátek, jako první krok k mnoha dalším dialogům se setkání vydařilo a vyplatilo. Už jenom asi tisíc dalších, už jenom asi tak třicet let skutečně kldiného vývoje k demokracii, a ke smíření dojde tak jistě, jako došlo třeba k německo-francouzskému.

Č. 12, prosinec, s. Druhá: KAN chce být mostem…

‘Chceme být mostem mezi všemi pravicovými stranami,’ prohlásil na tiskové konferenci v Praze m. m. staronový předseda Klubu angažovaných nestraníků (KAN) Bohdan Dvořák. Domnívá se, jak řekl dále, že došlo k zásadnímu posunu v politickém programu organizace, které bylo poměrně oprávněně vyčítáno, že debolševizace je nadřazena všemu ostatnímu a že vlastně jiný program KAN nemá.

Program, který převzal minulý sjezd za svůj, se značně rozšířil a debolševizace se stala jen jeho integrální složkou, řekl Dvořák dále. Základní posun spočívá v tom, že cíle organizace se týkají prakticky všech oblastí veřejného života. Novum je také odhlasování koalice s Občanskou demokratickou stranou.

Situace v Polsku po nedávných volbách je podle jeho mínění varující v tom, že se jich zúčastnilo pouze 40% voličů. Značná neúčast voličů nesmírně nadhodnotila hlasy komunistickým kandidátům a z tohoto hlediska je třeba, aby pravice vystupovala jednotně, nenapadala se vzájemně, protože vlastně pracuje na stejných idejích. Není možné, aby se pravicové strany hašteřily nechutným způsobem, který nakonec většinu voličů otráví, takže k volbám nechtějí jít.

V usnesení KAN se objevují i body o emigraci. K tomu předseda Bohdan Dvořák objasňuje:

‘Já bych chtěl zdůraznit, že v současné době vzniká v Československu taková podivná situace, kdy se vlastně za odbojáře proti komunistické totalitě označují pouze lidé, kteří se výrazně projevili v roce 1968 a nesmírně se potlačuje pozitivní úloha emigrace, která již 40 let bojuje za totéž, za demokracii v Československu. Zamlčuje se úloha Svobodné Evropy a všech médií, které v tomto směru 40 let nepřetržitě pracovaly. Čili KAN chce prosazovat účast emigrace ve volbách, jak aktivní, tak pasivní, změnu restitučního zákona, změnu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tak, aby emigrace nebyla vyřazena z těchto svých vlastně základních občanských práv.’

Místopředseda KANu na Slovensku Juraj Olejček se vrací k událostem v Bratislavě v souvislosti s návštěvou prezidenta Václava Havla:

‘Hovorím v mene tých, ktorí sa vrátili domov z manifestácie při príležitosti výročia existence Československej republiky znechutený, uplakaný a zničený. Ktorý sa vrátili s pocitom hanby, za to, že sú medzi Slovákmi aj taký, ktorý przníja myšlenku národnej identity. Ak občan tohto štátu, ktorý prišiel v pondelok do Bratislavy z ktorehokolvek miesta republiky s úmyslom uctít si snahu našich predkov a obetí tých, ktorý sa zaslúžili o existenciu čs. republiky a taktiež pozdraviť prezidenta a politických predstavitelov štátu, je inzultovaný fyzicky pod dohľadom slovenskej polície a nemože sa úspešně domáhať ochrany svojej osoby, v tom prípade je tvrdenie ministra vnútra, že polícia splnila svoju povinnost, absúrdne a posobí jako výsmech občanom, ktorý boli skutečně fackovaný a bitý soldateskami a bojovníkmi v nacionalistických dresoch. V tom prípade sa nejedná o stav demokracie, slobody a právného štátu ani v takzvanej krehkej forme.

Domnievam sa, že stav ohrozenia občana, strachu a bezprávia je zámerne a permanentne udržovaný skupinami, ktoré sa snažia o rozbitie spoločného štátu. Je udržiavaný preto, aby prirodzená prevaha väčšiny nezvíťazila nad názormi menšiny a tento stav je tak typický pro komunismus.’

Přátelé,

především v Mnichově a okolí, kteří máte přes všechna zklamání a oprávněné roztrpčení z toho, jak s námi dnešní vládnoucí garnitura v Československu zachází, stále ještě chuť a zájem se politicky angažovat, zdá se být Klub angažovaných nestraníků jednou z možných adres. Pro všechny ty, kteří se na mé přátele obracejí o radu a pomoc, především po poslední neradostné zkušenosti s poslanci ČNR, doporučuji kontaktní adresu KANu v Mnichově: Jan Molík, Boschetsriederstr. 136, 8000 Mnichov 70.

S. Šestá: Dost bylo vydírání!

Už déle než rok se snaží rozluštit miliony občanů současné (jako dlouho ještě?) ČSFR jednu prostou otázku: ‘Co to ti Slováci vlastně chtějí?’, přičemž nemyslí samozřejmě celý národ – to se bez referenda nebo voleb nikdo nedozví – nýbrž jeho politickou reprezentaci. A to je možné zjistit politickou analýzou probíhajících událostí. Po zkrachování posledního z mnoha pokusů najít cestu z již dva roky trvající ústavní krize došlo k nejhoršímu: slovenští křesťanští demokraté a nacionalisti zablokovali za vydatné pomoci českých komunistů cestu k referendu o státoprávním uspořádání. Ne že by toto samo o sobě vše vyřešilo jako mávnutím kouzelným proutkem, ale přece jenom, tímto aktem instutucionalizovaly profederální a separatistické síly trvalý pat a nedostatek dobré vůle (a snad i schopností) k politickému kompromisu.

Odpověď na uvedenou otázku je dnes myslím už jasná. Slovenští vládci chtějí přesně to, co právě je, totiž krizi, trvalý stav nejistoty, hádání, dohod, které zítra už neplatí a nových požadavků ještě dřív, než uschnul inkoust na včerejších ujednáních. Tento stav je nejlepším podhoubím jejich politického cíle – co nejvíce slovenské samostatnosti na co nejdelší dobu, ovšem zatím pod (jinak ale nefungujícím) federálním deštníkem jako garantem investic, podpor a dotací! Tato nechutná hra, ke které nesmírně přispěla politická malost a zbabělost z české strany, její trvalá ochota k ústupkům až k sebezapření, vyjádřená tak tragicky v postavě premiéra Pitharta, se nedá nazvat jinak, než politickým vydíráním.

Ján Čarnogurský, zdá se jeden z mála chytrých politiků v ČSFR vůbec, to říká zcela jasně: My chceme samostatné a suverénní Slovensko, ale ne hned, až za nějakých deset let ve Spojené Evropě. Zatím nám vyhovuje viset na trvalé infusi napájené z českých zemí, však my už sami určíme, kdy ‘dosť bolo Čehúnov’. Tuto otevřenost nutno ocenit mnohem více, než nechutné ustupování a zbožné lpění českých politiků na myšlence ‘zachraňování’ už téměř mrtvé federace.

Všechny nové a nové slovenské požadavky, chtěné nejasnosti okolo kompetencí, ‘záměny’ federace a konfederace, zabraňování vším způsobem skutečnému rozhodnutí, totiž referendu ať už s jakýmkoliv výsledkem, to vše slouží jen jedinému cíli – udržovat současný neřád. Vyjádřeno prostě to znamená slovenské přesvědčení, že co je vaše, o to se s námi musíte dělit, a co je naše, po tom vám nic není!

Jak se teď mstí filosofický a politický diletantismus prvních týdnů a měsíců po listopadu, kdy noví čeští mocipáni nechtěli slyšet varování, že státoprávní otázka musí být na řadě jako první, rychle a jasně! V důsledku není možné rozhodnout nic, žádným zákonem, ani tu potřebnou ekonomiku ne, není-li jasné, o jaký stát vlastně jde. I autor těchto řádků už před více než rokem zapřísahal osobně poslance FS, aby si pospíšili s referendem a dokázali tím dokud je čas, že velmi pravděpodobně je většina slovenského národa pro společný stát a že jen tím se vezme vítr z plachet separatistickým tendencím té tak hlasité menšiny. S dalším vývojem to bude stále těžší, ne-li nemožné; nehledě na českou reakci, která pochopitelně stále častěji dospívá do logického vývodu ‘dost bylo Slováků’.

Nejzřetelněji se selhání dnešních mocipánů koncentruje v otázce ústav. Jak známo ‘ústava’ pochází od ‘ustanovit’ a jedná se tu o stát. Bylo přece od počátku na slunce jasnější, že koncepce tří ústav je nesmyslná zbytečnost, která navíc za současných okolností vůbec nemá šanci být dovedena do konce v plánovaném termínu, tedy do voleb 1992. Buď chceme federaci, tedy společný spolkový stát – a tak jasně to mělo už dávno zaznít z českých úst, že pak stačí ústava jedna, popřípadě mohou následně i jednotlivé země udělat vlastní, ale spolková ústava musí být jednoznačně nadřazena – Bundesrecht bricht Landesrecht, jinak to není federace; anebo mají vznikat takzvaně ‘současně’, což je jen opis pro stav, kdy ústava země (republiky) je primární – pak je suveréní, třeba i ke konfederaci, tedy spojení s jinou na základě smlouvy a dobrovolného ‘odevzdání kompetencí nahoru’, ale pak stačí dvě, ‘konfederální’ ústava je zbytečnost.

V současné ČSFR není ve skutečnosti ústava vůbec žádná – nové jsou v nedohlednu a zcela jistě nebudou do voleb hotovy tři, o to se vsadím s kýmkoliv: buď jedna (slovenská), v lepším případě dvě (i česká) a nebo vůbec žádná, což se mi dnes zdá nejpravděpodobnější. Doufám tedy, že separatisté na Slovensku konečně ztratí nervy a věc politicky rozštípnou, když už to nešlo právně a ‘ústavně’; ty uvozovky hned vysvětlím: vyhlášením samostatnosti Slovenska se věci pohnou, budou muset. Buď se přece jen prosadí referendum, nebo se toto provede vlastně v rámci příštích voleb, které by pak bylo rozumné uspíšit. Politické strany a hnutí budou muset mít v programech jasná vyjádření k státoprávnímu uspořádání a nový parlament to provede. Tím zmizí současný argument federalistů, že současná politická vedení nemají mandát k rozbití republiky.

Fakt, že vyhlášení slovenské samostatnosti je protiústavní, je nepodstatný. Zlomena bude jen definitivně stále formálně platná ústava socialistická a té není vůbec škoda. Mimochodem, pro všechny vyspělé postsocialistické ‘právníky’ – a tyto uvozovky si si musí nechat líbit všichni absolventi čs. ‘právnických’ škol mladší 75 let – ta stará ústava už byla přece jednou oslnivě zlomena, totiž v listopadu 1989. Rovněž politicky: že tato ústava dodnes formálně ‘slouží’, je hanbou politické kultury středoevropských národů a zároveň logickýcm vysvětlením dnešních zmatků.

Jen ať už to proboha rozštípnou, dosť bolo vydírání! Ať se mají bratři Slováci dobře ve své politické svobodě, ale do důsledku a sami! Konfederaci bych s nimi nedoporučoval, alespoň teď ne, a vůbec, proč vlastně? Vždyť se, půjde-li to všude dobře minimálně těch deset let – jednou setkáme v té Spojené Evropě.

A my si teď můžeme dát bez hádek, nadávek a zbytečných pseudokompromisů svou Ústavu, doufejme že alespoň na těch 215 let, které už slouží ta americká. Její preambule by mohla znít takto:

„My, národ český, v odpovědnosti před Bohem a lidmi, ustanovujeme tímto aktem Českou spolkovou republiku (ČSR) zemí Čechy, Morava a Slezsko a dáváme si tváří v tvář spoušti, kterou zanechalo státní zřízení nenávistného socialismu, společnosti bez svědomí, vědomí důstojnosti člověka a bázně boží, v pevném rozhodnutí zajistit příchozím generacím Čechů požehnání míru, lidskosti a práva, a ve vzpomínkách na tisíciletou tradici a dějinné bytí našich zemí tuto demokratickou ústavu.“

Snad pak opustí moravští přátelé svůj okolnostmi vynucovaný nesmysl se zaváděním ‘moravské národnosti’ a i většina ateistů se neubrání požehnání, které je nic nestojí.

Ročník XXIV, 1992

Č. 1, leden, s. Čtvrtá: Volit či nevolit komunisty? První část seriálu k volbám 1992

Nejhorším ze všech zklamání, se kterými je člověk při svých návštěvách staré vlasti neustále konfrontován, je jedna věta, která se navíc, jak se zdá, mezi budoucími voliči ČSFR stále více šíří. Že se nadává je pochopitelné, český národ je v tom stejně mistrem světa. Nadávalo se vždy a v každé hospodě. Že se dnešní zmatky připisují především dnešním vládnoucím je sice neobyčejně hloupá krátkozrakost, ale též jaksi lidská přirozenost. Že však tato věta může vůbec zaznít jako návrh řešení do budoucnosti, nad tím zůstává rozum stát. Po všech nářcích, že ať bylo co bylo, tohle za komunistů nebylo ‘čili bylo lépe’, přichází tak často ono trucovité: ‘…a já budu volit komunisty!’.

Ponechme teď stranou všechny ty, kteří s nimi byli svázáni až do kostní dřeně, kteří jim jako nedoučení hlupáci vděčili za své kariéry mocných, rozhodujících škrtem pera o stovkách lidských osudů. Představme si tu masu průměrných, v jádře normálních, jen těžkou dobou zfrustrovaných voličů, kteří pouze touží po onom zatuchlém teplíčku maličkých jistůtek bývalého socialismu – ony v určitém smyslu byly – a pokusme se celou tuto předvolební situaci střízlivě analyzovat.

Vycházíme z toho, že motivem k výroku ‘budu volit komunisty, neboť za těch bylo líp’, je touha po lepší životní úrovni než je ta dnešní. Že to nemůže být touha po svobodě, leží přece na dlani i těch největších naivků. Na druhé straně je ovšem pravdou, že menatlita poddaných svobodu nepotřebuje, jen plné břicho a sem tam nějakou tu holku (nebo alespoň časopis, popřípadě video). Zůstaňme tedy naprosto na materialistickém úhoru.

Za komunistů to tedy bylo v určitém smyslu /právě jen v tomto a jen částečně/ ne tak úplně špatné, malé sociální jistůtky pro /téměř/ všechny. Ano, ale jenom proto, že komunisté lhali, zabíjeli a kradli bezostyšně a promyšleně celých 40 let.

Loupili a dělali dluhy od samého počátku a zcela bez skrupulí. Socialismus je ekonomický systém, který umí žít jen z podstaty, kterou stravuje, tedy pouhý nádor, rakovina, užírající zdravou tkáň a na ní parazitující. Vycházejíc ze své šílené marxistické pohádky nevěděli ani ti první, někteří skutečně sociálně zapálení, že základem bohatství je práce a nikoliv krádež, ať už se nazývá jakkoliv.

Nejprve uloupili minulost. Krádeže začaly okamžitě po osvobození od německého národního socialismu uloupením velkého průmyslu, bank a statků, bez náhrady a často s násilím. Vyhnání českých a moravských Němců sem ovšem patří rovněž, pod asijským ‘právem’ kolektivní viny národa, která neexistuje. Nikdo nemůže rozhodnout, kde a komu se narodí. Něco jiného je, jedná-li se o politickou stranu, kdy každý jednotlivec při plném vědomí rozhoduje, zda do ní vstoupí a co to bude znamenat.

Kolik to bylo pozemků, domů, továren, kolik miliard se tak pěkně socialisticky přerozdělilo touto loupeží? Spočítá to někdy někdo? Že výsledkem byla hlavně nová ‘měna’ roku 1953 a dodnes strašný stav pohraničí, to zde ponechme stranou.

Pak začalo budování socialismu a loupila se přítomnost. Tím nemyslím jen tisíce tun čistého uranu /kolik to bylo miliard, dozvíme se to někdy?/ a jiných surovin. Tím myslím především zacházení s nejcennějším ekonomickým potenciálem, člověkem, s jeho nápady a schopnostmi. Tisíce ukradených let, které odpracovali nevinně odsouzení lidé při otrocké práci, statisíce jiných, které vyhnali soudruzi ze země. A z toho zbytku udělali pak za dvě generace to, co /při všech světlých vyjimkách/ potkáváme dnes na každém kroku – nedůvěřivé, zapšklé, malicherné postavy vrcholného egoismu, bez vědomí důstojnosti člověka, chuďoučké materialisty na smetišti dějin.

Sem také patří vzdrůstající dluhy v zahraničí, které byli soudruzi komunisté nuceni dělat, když jim přes veškeré uloupené bohatství minulosti a tu nejvědečtější ideologii ten socialismus fungoval čím dál hůř – ještě pořád bylo jakž takž teplíčko, ale bylo čím dál těžší, ho udržovat.

To nejhorší, co mohli komunisté stvořit, prožíváme právě teď a ještě budeme několik desetiletí. Ukradli a uloupili budoucnost, nejméně dvěma generacím. Nejlépe na očích je tato loupež viditelná na tom strašlivém smetišti, které dnes tvoří pozadí života národa českého v Čechách a na Moravě: otrávený vzduch, otrávená půda, otrávená voda, otrávené potraviny, otrávení lidé. Klesající průměrná délka života, epidemie rakoviny a vrozených vad; i ti ještě za dvacet let narození budou svým zdravím a svými životy splácet dluhy komunisty ukradené budoucnosti.

Jenže teď přijde pointa: s tím je prosím konec. Už není co krást. Když odmyslíme jediný možný způsob budoucí loupeže, totiž výboj na západ, okupaci bohatých zemí Evropy (a ta si svoje ubrání, i když různí diletanti v zahraničních ministerstvech ještě před rokem blábolili o ‘nutnosti rozpustit NATO’, do něhož se dnes stejně bezostyšně cpou) není co krást. Země je vyloupená a zplundrovaná na padesát let.

Zde je hlavní problém všech frustrovaných rádobyvoličů komunistů, vzpomínajících nostalgicky na ‘lepší časy’. Představte si to teoreticky: komunisté získají většinu ve svobodných volbách a budou mít vládnout. Co pak? Co udělají pro zlepšení životní úrovně národa, když není co krást? Nikde žádní Němci, kulaci, továrníci, bankéři, ale ani slušní, schopní a vzdělaní lidé z doby První republiky, nic, jen svrab a neštovice. A žádné kredity ze západu, pochopitelně, ani cent.

Celý důvod listopadového převratu byl přece v tom, že tak už to dál prostě nešlo. I tam, kde zůstali komunisté po sehraných ‘revolucích’ (a jak se ty ‘scénáře’ všude podobaly, podivuhodná náhoda!) u moci ještě otevřeněji než v ČSFR, dělají přece všude totéž: bolestivé reformy a tápavé neochotné krůčky ke kapitalismu jako jedinému systému ekonomické prosperity.

Pokud tedy frustrovaní znovu zvolí komunistický socialismus, mají ho mít. Když tak člověk pozoruje ten vývoj posledního roku, ani se nezdá, že by to byla tak pronikavá změna – myslím stále jen na tom materialistickém úhoru. Ve všech ostatních oblastech by to ovšem byla katastrofa. Každý národ má však takovou vládu, jakou si zaslouží a komu není rady, tomu není pomoci.

Já osobně nevěřím, že český národ je přes všechny nedostatky na politické úrovni takového primitivismu a nečekám pro KSČ o moc více, než 10%. To neznamená nic, pokud se ostatní strany po volbách dohodnou, čili mají-li odpovídající politické hlavy. Mnohem více se však obávám toho, co se už po listopadu jednou stalo /zjevně velmi připraveně?/ – že budou zvoleni jako nerozpoznaní jednotlivci, infiltrující kdejakou jinou stranu a hnutí. Že k tomu měli komunisté za poslední dva roky ideální podmínky je všeobecně známé.

Č. 2, únor, s. Pátá: Volit socialisty? Druhý díl seriálu k volbám 1992

Tato poltiická čeleď je na rozdíl od čeládky z prvního dílu pestřejší a širšího spektra. Táhne se nám od své mnohdy rozmazané hranice s komunisty přes ty levičáky, kteří se sami za socialisty označují, až po sociální demokracii, kde na jejjím, až sympaticky konzervativním konci stojí takové osobnosti, jako třeba Rudolf Battěk.

Stručná definice této skupiny zní: od komunistů je ohraničuje uznání (více nebo méně jasné, proto ta rozmazaná hranice) pravidel parlamentní demokracie, tedy odmítnutí násilí a teroru v politickém boji, od těch dále ve středu a vpravo pak jejich ideologie, kterou je nejrůznější marxismus, od revizionismu Kautského až po postmoderní ‘novou levici’ a odboráře.

Že to jsou ve svém srdci ideologové, to ani sami nepopírají, i když se s tím (a hlavně s jejím marxistickým původem) dnes už tak otevřeně nehonosí. A na tuto ideologii se podíváme trochu blíže, neboť ona je hlavním důvodem, proč nelze volit socialisty; méně ten už naznačený fakt, že je dnes mezi nimi tolik bývalých komunistů. Co s nimi, to si musí vyřešit sami. Co si myslet o poučitelnosti všech těch Svitáků, Komárků a jiných dnešních ‘socialistů’, kteří začali křičet o lidských právech teprve, až jim vlastní soudruzi zadupali do bláta jejich lidská práva? Že ke svému ‘prozření’ potřebovali desetiletí, miliony mrtvých a zdevastovanou čtvrtinu světa, aby jako ‘řešení’ téhož zjistili, že myšlenka byla přece jen dobrá, jen to provedení se trošku nezdařilo, takže ten příští socialismus, konečně ten jejich, bude ten pravý? Mne zde zajímá spíše to zásadní, filosofické, tedy ideje a jejich převedení do politické praxe.

Tou ideovou podstatou všech socialistů je kolektivismus, víra v masu, ve stát, v jejich nadřazenost člověku. Proto je i jejich sociálnost úplně jiná, než klasická sociálnost křesťanské etiky, obracející se od člověka k člověku z příkazu Božího. Sociálnost socialistů je sociálnost vynucovaná, a zároveň je to právě ona, která je zařazuje mezi kandidáty voličských hlasů. Vždyť kdo by nechtěl, aby se i chudí, nemocní, postižení a nezaměstnaní neměli čím dál lépe?

Nutno pouze vidět, jak chtějí socialisté svou sociálnost docílit: totiž shora, příkazy, byrokracií, jedním slovem přes stát, což samo o sobě není ještě tak hrozné. Jenomže v jejich marxismem odchovaných srdcích je navždy usazena (přinejmenším) nedůvěra nejen k podnikání, ale vůbec vydělávání peněz, i závislou prací, jak o tom svědčí mnohé nenávistné kampaně v Německu proti ‘lépe vydělávajícím’. Socialisty nikdy nezajímá, kde vzít na všechny ty programy a podpory, dělají, jakoby stát byl bohatý strýček neomezených možností a pokud to snad neklape, jsou vinni ti, kteří to vše rozdělují – stačí to přeorganizovat a vše bude klapat. Jsou-li socialisté u moci, umí výtečně vydávat cizí peníze.

Jak to potom s takovými státy dopadá, nám názorně ukazují všechny oslnivé krachy posledních let. Socialisté hospodařit neumějí a nikdy umět nebudou, dokud budou mít v hlavách jen atom marxismu. Švédský model toho nejsociálnějšího kapitalismu (nikoliv socialismu, diktatura a teror to nebyly) se odporoučel z dějin v bankrotu. Podobné čeká i současného francouzského krále Františka II. a jeho socialisty. V Německu možno posloužit skandály a finančním kolapsem stavebního kolosu ‘Neue Heimat’, patřícího odborům a socialistům SPD, nebo financování i ohavných kšeftů, včetně bunkru pro Saddama Husseina jejich bankou BfG – ne že by jiné nefinancovaly, ale socialistická banka odborů není o ni mravnější, než běžné banky kapitalistické, navíc sle dělá kšefty podstatně hůř.

Všem těmto a mnoha jiným krachům je společné desetiletí sociálního rozhazování, které se nikdy nestaralo, odkud je ten ‘přerozdělovaný’ blahobyt – totiž buď z minulosti konzervativně-liberálních vlád, nebo z dluhů. Abychom zkonkrétněli, srovnejme si poslední čtvrtstoletí dvou v našem smyslu typických německých zemí:

V prosinci 1966 převzala socialisty vedená vláda země Severní Porýní-Vestfálsko od předchozích ‘kapitalistů’ 2,7 miliardy DM dluhů při rozpočtu 14 miliard. Dnes, po pětadvaceti letech vládnutí, se rozpočet zpětinásobil na 71 miliard, ale dluhy narostly jedenačtyřicetkrát (!) a činí dnes 112 miliard, čímž se tato bohatá země bohatého Německa staví v žebříčku dlužníků světa někam mezi Brazílii a Mexiko. Kromě toho to byla už v r. 1966 rozvinutá průmyslová země se všemi předpoklady dalšího rozvoje až na jeden: socialistickou vládu marxistických ideologů. Co třeba vymýšlejí dodnes ve školství, to by muselo potěšit i Fojtíky.

V tom stejném roce 1966 činily dluhy zaostalého agrárního Bavorska více než dvojnásobek, 6 miliard DM. Za čtvrt století vzrostly na 36 miliard, tedy šestinásobek, což je sice neradostné, ale ve srovnání s Porýním přímo zázračné. Navíc je dnes Bavorsko perspektivně nejslibnější německou zemí, s nejmodernějším průmyslem, jako je kosmická technika a genetika, s nejnižší nezaměstnaností a nejlepším školstvím, při jistě ne horším sociálním zabezpečení. Jak každý ví, sociální demokraté jsou zde redukováni na nepodstatný opoziční spolek, potácející se mezi 30 a 35% hlasů. Teď si posadili do čela rudovlasou emanci od Norimberka, takže jim garantuji ze své zkušenosti hornobavorského venkova, že jsou tím na nejlepší cestě k 25%.

To všechno, prosím, nemůže být náhoda. Samozřejmě, sociálnost je nutná, ale není a nemůže být prvotní, jen následná. Každý fenik, každý halíř se musí vydělat, než se může vydat, tuto jednoduchou rovnici socialisté odmítají vzít na vědomí. Že stát není nic jiného, než společenství nás všech a že dotace, subvence, podpory a všechny státní výdaje jen přerovnává armáda byrokratů poté, co je nám všem vytáhla z kapes jako daně, poplatky a odvody – socialisté sice neloupí, ale berou. Musejí brát, chtějí-li dávat, ale příliš často tím brzdí a znechucují ty, kteří na jejich sociálnost vydělávají.

Volit socialisty se dá jen v jediném případě (a samozřejmě jen ty skutečně demokratické, co je pak možné po výše popsaných zkušenostech zase odvolit) když po několika desetiletích rozvoje skutečně divokého kapitalismu, bouřlivých expanzích vzkvétajícího hospodářství a velikých zisků majitelé, podnikatelé a kapitalisté už nevědí roupama co dělat. Pak nemusí být na škodu jim tlakem odborů a levice v parlamentě (ne na ulici!) z těch zisků odčerpat o něco víc, než jsou ochotni dávat sami.

A zde je rozhodující bod naší doby: nejen, že tato situace je světelné roky vzdálena dnešní československé realitě, ale ono je otázkou, zda vůbec kdy musí přijít. Socialisté jsou skutečně velmi svázaní s 19. stoletím, dnes není nutné tolik nutit, protože sami majitelé a podnikatelé už vědí, že je pro všechny lépe být dostatečně sociální.

Bavorský příklad dokazuje, že ani poslední zoufalý argument levice nesedí, totiž že v demokracii je vládní změna trvalou nutností. Není, kdepak, alespoň ne všude. Křesťanská sociálnost, podložená úctou k tržnímu hospodářství, soukromému majetku a podnikání – a nikoliv nedůvěra a tisíc klacků všech možných byrokratů pod všechny možné nohy začínajících podnikatelů – je schopna sama a bez korektur socialistické levice garantovat i celá desetiletí stále se zvyšující blahobyt pro všechny.

O svobodě a dalších nehmotných statcích ani nemluvě.

S. II. přílohy Zvon: Iluze suverenity aneb do Evropy jednosměrkou?

Červnové volby se blíží a na československé politické scéně přituhuje. O mnoha dnešních prominentech, včerejších disidentech a předvčerejších prominentech už národy vědí co jsou a byli zač – částečně, jako tomu bylo celých 41 let, díky exilu, krajanům v zahraničí, jejich informacím a možnostem. O jiných to zatím jak jasné není a proto myslím nezaškodí přispět zážitkem z první ruky.

Při své poslední návštěvě v Československu koncem ledna jsem byl jako příznivec KANu a zároveň krajan ze zahraničí pověřen zúčastnit se akce ODS v Hodoníně a promluvit pokud možno s jejím předsedou o tématu, který nás krajany – a díky Bohu, že už nejen nás – zajímá v současnosti nejvíc: jak to bude s volebním zákonem a tedy možností pro krajany v zahraničí volit nový československý parlament.

Návštěva se vydařila, hovor byl sice krátký, ale plodný. Pan Klaus mi velmi jasně a zřetelně sdělil, že krajané volit nebudou, že on je naprosto proti a že by bylo velikou chybou, aby volili.

Byl jsem konsternován, nejprve proto, že po zkušenostech se západními politiky, kteří se chtějí profesionálně zalíbit pokud možno úplně každému, byla tak otevřená a jasná řeč velmi osvěžující už sama o sobě. Co se pak obsahu týče, nebylo překvapení o nic menší. Že je proti nám celá levice, jak se k nám zachovali všichni ti rádoby dnešní ‘liberálové’ a včerejší soudruzi, to je v čerstvé paměti, ale zde jde o budoucnost. Pan předseda nejsilnější strany pravice, ministr financí a pravděpodobně zítřejší ministerský předseda je ostře a jasně proti volebnímu právu těch, kteří by z velké většiny volili právě jeho stranu a její spojence. Oportunitu panu Klausovi tedy rozhodně vyčítat nelze, naopak, jsme vděčni za jasné slovo.

A ještě vděčnější jsme za vysvětlení motivace, argument, proč vlastně nesmějí krajané volit: ‘jen ti, kdo to tu s námi žijí’, řekl poněkud pateticky pan Klaus a jen tím opakoval, co už několikrát zaznělo i z jiných poměrně sympatických kruhů, naposledy třeba z Českého deníku. Ten vlastně jediný argument, který slouží k vyloučení několika set tisíc skutečně angažovaných občanů z jednoho z nejzákladnějších lidských práv v demokracii, angažovanějších už tímto svým zájmem volit třeba až z Austrálie než bude to budoucí procento nevoličů od Aše až k Prčicím: ‘jak o nás mohou spolurozhodovat ti, kdo tu s námi nežijí?!’.

Ten argument je legitimní a zdá se na ten příslovečný první pohled i logický. Bohužel, je to logika zapšklého a zatuchlého knedlíkového čecháčkovství, podložená představou o suverenitě z 19. století. Svět je jinde, a především Evropa je jinde, pánové, a padá na mě smutek, že rozdíl mezi politiky Srbska těchto dnů je pouze kvantitativní, nikoliv však principielní – před a za pomlčkou se zatím ještě nestřílí.

Vezměme si nejprve Evropské společenství a mé dnešní trvalejší bydliště Německo. Kde bychom dnes asi byli s těmito iluzemi o suverenitě? Samozřejmě, že náš denní život i naše budoucnost je ovlivňována neustále a ze všech stran, tisíckrát denně od těch, kdo to tu s námi nežijí!

Není zákona v dnešním Německu, který by nebyl předem prověřen v Bruselu a ve Strasburgu, jak jsme právě před nedávnem zažili při připojení bývalé NDR. Náš denní život je zde velmi značně ovlivňován kdekým, americkými a japonskými firmami, neboť Opel a Blaupunkt už jsou německé právě jen podle jména, irskými pěstiteli btrambor, portugalskými rybáři a řeckými podloudníky, pardon, obchodníky. Přesto se tu žije docela dobře.

V Německu bude brzy zavedeno volební právo pro cizince ze zemí ES a levice žádá totéž pro všechny cizince. Že vlastní občané v cizině volí, to je samozřejmé i v tom Portugalsku.

Jaká je to vůbec jiná představa o vazbě občanství a bydliště, než pozůstatek středověkého nevolnictví? Znám Němce, co žijí víceméně v letadle; mají dům v té stejné vesnici v Alpách jako já, ale také v Kalifornii, Singapuru a Pretorii. Pasy mají také nejméně tři, ale když se tu volí, tak pokud mají čas a chuť, hodí volební lístky do poštovní schránky třeba na Jamajce. Děkuji, řekne Německo, my si Vás vážíme, i když jste v těch Alpách jenom kolem Vánoc.

Jaká je to představa o suverenitě a ‘ovlivňování našeho osudu zvenčí’, když mraky kyselého deště a radioaktivních zplodin zatím ještě nezůstanou stát na ctěných hranicích? Když se tak začtu do rozboru vody v Labi, co přitéká ze suveréní České republiky, tak být Hamburčanem trval bych v těch Čechách na volebním právu i bez občanství.

I svět mimoevropský je překvapivě dále, než se zdá za českými humny. Ta nemohoucí a impotentní OSN se právě probouzí z desetiletí spánku a snaží se stát konečně tím, čím měla být od počátku – světovou organizací na ochranu lidských práv, zákonosti a míru. Jeden z hlavních kroků, které bude muset podniknout na této nelehké cestě a který už předvedla loni Sadámovi, bude omezení suverenity všech možných diktátorů a jejich totalit; ať už to vzdělaní diplomaté nazvou jakkoliv.

Nikoliv pánové, cesta do Evropy není jednosměrná a nikdy nebude, chtít se dostat do ES s představami o suverenitě z 19. století se rovná kvadratuře kruhu. Samozřejmě, že je to dnešnímu prostému občanu Československa ještě nepředstavitelné, ale politická elita by to už vědět měla. A měla by podle toho jednat, nejen řečnit. Je nejvyšší čas začít napravovat těch 40 let lží a nenávisti.

A právě na krajanech se přímo nabízí ta nejlepší možnost začít. My už vám toho tolik odpustili, na nás se můžete trénovat. Vždyť je to stejně více méně jen gesto, s tím volebním právem, maličkost, ale svědčí o všem – o postavení demokracie a lidských práv v dnešním Českoslovesnku. Je nejvyšší čas, neboť na té cestě do Evropy čeká mnohem více a mnohem větších kamenů, než jsou vlastní krajané.

Bohužel, pan Klaus jen oslnivě potvrdil moudrost polského soisovatele Andrzeje Szczypiorského, který přesně odhalil důvod těchto potíží bývalého tábora míru a socialismu – ty bolestně chybějící kořeny té Evropy, do které se chceme a musíme vracet, neboť jiné možnosti není, nechceme-li z Asie někam na Balkán. Otevřené jenom zůstává, do které ze dvou Szczypiorského kategorií pana Klause zařadit:

‘Něco z podvodu a falše se skrývá v názoru, že hospodářská reforma, tedy privatizace a vytvoření volného trhu, vyřídí otázku integrace a uvede nás jaksi automaticky do Evropy… To není pravda. Evropa – to znamená především postoupení podstatné části vlastní duchovní suverenity celoevropskému sociálnímu a politickému organismu, znamená to jiný způsob myšlení, znamená to ve své podstatě pro mnoho lidí u nás plavat proti proudu vlastních zvyklostí, přání a nároků, znamená to nelítostný boj proti vlastním fobiím, omezenosti, iluzím a sebeklamům… Kdo se tváří, jako by byla integrace jen hospodářským problémem, je buď podvodník nebo hlupák.’

Č. 3, březen, příloha Zvon: Volit liberály? Třetí díl seriálu k volbám 1992

Volit liberály/?/

Dějinná porážka socialismu, na kterou jsme se všichni těšili, má několik méně příjemných následků. Jedním z nich je, že liberální demokracie slaví své oslnivé vítězství právě v dnešní, tak často velmi nevábné podobě. Jistě, na poli ekonomiky, blahobytu a z něj odvozených sociálních vymožeností, a snad i v oblasti práva a svobod člověka, je to ta dodnes nejlepší známá forma, kterou si lidé jsou schopni vládnout. Bohužel, ostatní hodnoty duchovní, především tu, ze které celý liberalismus historicky vyrostl – jednoapůl tisíciletí okcidentálního křesťanství – částečně popřel a pošlapal, částečně „pouze“ ignoruje. A druhá strana téže osvícenské mince, nacionalismus jako program, místo nadnárodního evropského společenství křesťanů, se má k světu ještě čileji, třikrát bohužel.

Je dnes těžké určit, kdo je liberál, hlásí se k nim kdekdo a rozeznat je v dnešní české politické spleti je ještě těžší. Kromě toho je určitý nezbytný liberální základ nutný i na straně konzervativní, tedy té takzvané pravici. Obecně se liberál vyznačuje přímo programovou rozplizlostí, převahou formy nad obsahem, převahou práv nad povinnostmi a z toho vyplývajícím politickým chameleónstvím. Jako ta německá FDP – „nám je vlastně jedno, s kým jsme u moci“.

Ta jejich „svoboda každému co nejširší“, přičemž už zapomínají na zbytek této věty svých klasiků „pokud tutéž svobodu druhého neruší“, je velmi důležitá, ale co dál? Je-li základní rámec politického života jednou jako liberální probojován, co potom? Jak dál v denním politickém boji, jaké jsou ty obsahy?

Nutno vzít konkrétní případ a mně se z několika důvodů nabízí Václav Havel, liberál přímo ukázkový. Jeho období končí, jaké vlastně bylo to jeho presidentství? Oprosťme se ovšem nejen od tradičního českého poklonkování, ale i od nekritičnosti zahraničí, které v něm příliš dlouho slavilo disidenta, aniž by cokoliv řeklo (ba vědělo) o jeho presidentství.

Začalo to jistě před listopadem, jeho poslední vězení roku 1989 je z dnešního pohledu přinejmenším podezřelé, události listopadu, už tak dlouho vyšetřované a dodnes nevyšetřené – je více než pravděpodobné, že během nich došlo k rozsáhlým dohodám disentu s komunisty o budoucím vývoji. To samo o sobě by nebylo to nejhorší, v té tehdejší /situaci, naprosto však nebylo/ nutné je později dodržet. Čestný muž dodrží jenom slovo, dané čestnému muži, nikoliv všk lumpovi a zločinci, vynucené násilím nebo alespoň jeho hrozbou. Takový slib a dohodu čestný muž nejen nemá, ale ani nesmí dodržet – což je ovšem úvaha nepřístupná liberálům s jejich relativizací jakýchkoliv hodnot mravních.

Neskutečná sametovost takzvané revoluce (která se nikdy nekonala, to už je dnes také jasné) byla určena především pro komunisty, lumpy a zločince, mafie a parazity starého režimu, aby mohli nerušeně ovládnout ten nový. „Nejsme jako oni, vymysleli oni“, to už se dnes také ví, a není možné, aby to tehdy nevěděli ti, co to tak hlasitě vykřikovali, včetně Václava Havla.

Mohutná vlna osmašedesátníků, komunistů a mnohdy dosud nepotrestaných zločinců, zaplavila veřejné funkce pod laskavým dohledem morálního pana presidenta. Nejbližší kamarádi a příbuzní si rozdělili posty, švagr Langoš, bratr Ivan, další švagr Dienstbier, dva Šterni, dva Rumli, dva (nebo tři?) Palouši, atd., atd. A pro ty ostatní, co přetrvali z minulého režimu nedotčeni, přišla presidentská amnestie, která je osvobodila ještě předtím, než by vůbec bylo možné je odsoudit, k čemuž ovšem stejně nedošlo.

Stejnou amnestií se z vězení vyvalila vlna kriminálníků, vrahů a násilníků, protože sametový pan president má jako pravý liberál vždy srdce spíš na straně chudáka vraha než jeho oběti – my je přece musíme intelektuálně chápat, a on to přece také zažil…

Potom přišlo filosofování o mravné a nepolitické politice, velkoústá prohlášení o zastavení prodeje jakýchkoliv zbraní. Už nikdy a nikam! Na těchto stránkách stála tehdy kritka moudrosti takové politiky – i kdyby byla bývala dodržena, byla by stejně pitomá. Dopadlo to ovšem mnohem hůře, jak právě s celou trapností zjišťuje překvapený svět: Havlovo Československo prodává zbraně masově, bezostyšně a do nejhorších diktatur, taková je skutečnost. Velké nároky na politicky nesmyslně přehnanou mravnost končí v o to větší hanbě.

Dále podpisy pana Havla, presidenta co nám ho závidí celý svět, pod všemi těmi nechutnými zákony o tzv. rehabilitacích, tzv. restitucích; neuvěřitelná sprostota vůči exilu, těm skutečným bojovníkům ne dvaceti, ale pětačtyřiceti let, bez kterých by nebylo Havla ani co by se za nehet vešlo. Stačily dva dny v tom podivném roce 1989, aby ve Svobodné Evropě nebylo o Havlovi a už linky z Prahy žhnuly, co že se to děje? A rozumět jí bylo tak, jako nikdy předtím a nikdy potom. Když se však dostal k moci, nechal pan Havel celý politický exil kromě svých levých liberálních kumpánů sekundárně kriminalizovat, tím už tzv. demokratickým Československem – věru obdivuhodný výkon vrcholné mravnosti.

A ty vnější formy tohoto presidentství, ty excesy upadlé hospodské subkultury! Poradci a poradci poradců, shromáždění šašků, po chodbách na koloběžce, hlavně ovšem stráže v nových uniformách a na tisíciletém Hradě českých knížat a králů narkoman Zappa a jiní „umělci“ na státní návštěvě! On má každý nějako svou vnitřní strukturu a nikdo se nestane jakýmkoliv veřejným úřadem jiným, než byl předtím, říká moudrý Burke a má pravdu jako vždy. Předtím se to jen nevědělo, do Hrádečku nebylo vidět tak, jako je do Hradu, takže není vůbec divu, že mentální struktura vládce a jeho dvora udělala Hrádeček i z Hradu.

Všechno končí požadavkem presidentských dekretů a zvláštních pravomocí, od presidenta, který má hlavně moudře hovořit a významně klást věnce, ale nic víc. Toto vyhlášení politického bankrotu presidenta Havla je zároveň vrcholem nestydatosti: vždyť to byl právě on, kdo nechal nejprve najmenovat (!, ano, říkalo se tomu kooptovat) a posléze navolit (přes OF) dnešní parlamenty, kdo přímo vyhrabal komunisty typu Dubčeka z jejich politických hrobů, kdo podporoval a stále ještě podporuje bývalé disidentské přítelíčky tzv. liberálního OH, kteří dnes hlasují s komunisty a jinými temnými silami už úplně otevřeně…

Právě Václav Havel nemá nejmenší právo stěžovat si na blokádu parlamentu a dělat, že on, čistý z nejčistších, to teď musí zachránit presidentským pučem. Jistěže je to lákavé, vládnout sám jen se svými šašky, neměl by však zapomínat, že burcovat ulici a křičet před davy po dekretech, umí jiní také, jistě mnohem horší, než je on, a možná i lépe, než on.

Co tedy udělal skutečně dobrého tento první postsocialistický president, liberál Václav Havel? Slíbil garantovat svobodné volby 1990, volby byly svobodné, a reprezentoval v cizině velmi pozitivně vítězství nenásilného intelektuálního odporu nad tupou diktaturou. Toť vše. Víc nic, a ta druhá zásluha je bohužel víc než vyvážena tím, že v tom pokračoval a pokračuje nadále a zastírá tak skutečný, velmi špatný stav země a její politiky před světem.

Václav Havel, president s nároky Masaryka, ale podoben čím dál více Benešovi, toto ztělesnění levicového ateistického liberalismu, má asi už jen dvě možnosti: dosloužit do voleb a odstoupit, vrátit se z Hradu na Hrádeček ke svým absurdním dramatům a zůstat posléze pro dějiny (dík lidské zapomětlivosti toho špatného) hrdinou odboje proti diktatuře, kterým zpočátku oprávněně byl.

Nebo zůstat u té tak chutné moci a stát se tragikomickou figurkou, na čele státu jako karikatury liberální demokracie, který čeká na Čechy pod vedením jeho a podobných liberálů. Ale ani tak si jí dlouho neužije, pokud v něm zůstala alespoň jiskra důstojnosti – odstoupí v okamžiku, kdy bude naprosto přirozeným politickým vývojem degradován z československého na českého presidenta.

Č. 4, duben, s. Čtvrtá: Volit nacionalisty? Čtvrtý díl seriálu k volbám 1992

Tak jako člověk prochází v životě různými fázemi vývoje, platí to obdobně i pro národy a jejich politický vývoj – a právě dnes to můžeme v Evropě dobře pozorovat. Že zde jednou vznikly národní státy a nakolik za to vděčíme osvícenským filosofům, francouzské revoluci a napoleonským válkám, ponechme teď stranou. Jednou tu jsou a tak nutno počítat s tím, že jako je pro člověka přirozené projít pubertou, je stejně přirozené pro národ projít si stadiem nacionalismu.

Ano, nacionalismus je částečně přirozený a pochopitelný. V zásadě jde o národ, o jeho přežití a pokračování, o jeho vývoj; politikové přísahají na ústavu národního státu, všude v Evropě s výjimkou Švýcarska. Povznesené pohrdání této Evropy ‘nepochopitelným nacionalismem’ bývalého tábora míru a socialismu sluší dnešním demokraciím pramálo. Ještě před pouhým půlstoletím byli přesně takoví.: Němci proti Francouzům, Italové proti Rakušanům, Angličané proti Němcům, možno libovolně pokračovat. A koneckonců, ještě dnes mají téměř všichni svou nacionální Achillovu patu – Itálie v Jižním Tyrolsku, Francie na Korsice, Španělsko v Baskicku, Anglie v Severním Irsku a národně rozštěpená Belgie je na tom stejně nešťastně jako Československo.

Nacionalismus je znakem nezralosti národa a jeho politiky, odpovídá přesně pubertě člověka. Jako ona se ovšem nedá přeskočit, jen prožít, zpracovat a překonat. Doba nesvobody odpovídá politickému dětství, ať už je to nesvoboda úplné civilizační primitivnosti, nebo nesvoboda vnucená cizí okupací. Ta druhá má navíc ještě jednu nevýhodu: přechod do puberty nacionalismu je velmi rychlý, ze dne na den, nepřipravený předchozím zráním, neboť za okupace se nesmělo nic a svoboda přišla přes noc. Nejsou instituce, pravidla, strany, osobnosti, programy, není nic, než tak pochopitelná touha po svobodě.

Jenomže ta sama nestačí. Neštěstí nacionalistů, které tak podivuhodně zatvrzele opakují, že to nemůže být náhoda, spočívá právě v této úzké jednostrannosti. Národ, nic než národ a jeho samostatnost, sebeurčení, svoboda; jakoby tím už automaticky nastalo to, v co vlastně všichni opravdu doufají, totiž blahobyt, právní stát a svoboda lidských práv. Tak to ale není a to se projeeví v tom okamžiku, kdy národ té kýžené svobody a sebeurčení dosáhl. V té chvíli stojí nahý, hladový a otrhaný a pomalu si uvědomuje, že samostatnost není vůbec žádná záruka blahobytu a lidských práv, nýbrž jen vágní naděje – i když vítaná, neb v dětství nesvobody ani jí nebylo.

Tak jako je puberťák ovládán jen jedinou, ale strašně silnou touhou po samostatnosti, vymanění se z vůle rodičů za jakoukoliv cenu, ovládá ideologie nacionalismu nezkušené voliče tak silně, že nechtějí nic slyšet o nevýhodách, chudobě a dokonce násilí – ‘to je nám všechno jedno, jen už konečně tu samostatnost, pak uvidíme’. A máme na světě to největší nebezpečí, že totiž na cestě k národní samostatnosti zůstane i parlamentní demokracie někde pod pásy tanků. Každá takto zúžená ideologie tenduje k diktatuře, je velmi těžké spojit jednoznačné směřování k suverenitě národa s pluralitou politických cílů a ochranou lidských práv. A tak první, kdo skončí pod patou nového samostatného národa, jsou vlastní národnostní menšiny.

Národ už vyzrálý má nacionalismus zpracován kdesi hluboko v srdci svých občanů, kde se nazývá patriotismem a netřeba jej lepit na prapory a hesla. Jednou za rok si připomeneme, že trváme myšlenkou, z níž jsme vzešli, ale to stačí. Není třeba dělat z toho politický program a už vůbec ne program jediný.

Jak je tomu dnes v Československu? Především je tento stát už dávno a definitivně mrtvý. Nazývá se jinak, ošklivě, ale oprávněně, on je tak ošklivý, jak se nazývá – Česká a Slovenská Federativní Republika; ani správně česky to není, logicky by při tom začátku mělo být ‘republiky’.

Jsem přesvědčen, že i tento ošklivý pohrobek bývalého Československa je už dnes politicky mrtvý, protože vůle nejméně jednoho národa směřuje jasně k úplné suverenitě. Slovenský národ je politicky nezralý, prožívá právě naplno svou pubertu a není potřeba se mu proto vysmívat, ani mu hrozit, ani ho pomlouvat. Nedá se s ní dělat nic jiného, než si ji prožít.

Vůle pro společný stát, takový jaký zde byl před válkou, není vysledovatelná už od samého listopadu 1989 ani v náznaku a není divu! Plně chápu nostalgii Jana Beneše a souhlasím, že to byl slušný stát, jeden z nejslušnějších v tehdejší Evropě. První republika však zemřela navždy v září 1938 a veškeré státoprávní tahanice o její ‘kontinuitu’ bez přerušení jsou pouhé žvásty.

Německý a posléze český nacionalismus změnily stát tak, že už to nemohl být nikdy on. Ani okleštěná Druhá republika bez území, patřících tisíc let České koruně, ani o to méně Protektorát, ale ani Třetí republika let 1945-48, sice s územím, ale bez obyvatelstva, patřícího sem 750 let (a navíc bez Podkarpatské Rusi). Jaký paskvil z tohoto státu udělal socialismus víme všichni; a dnešní rádobyliberálové na Hradě dále ohřívají trapnou osobní polívčičku ješitného a malého slabocha Edvarda Beneše, který na této myšlence ‘neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku’ postavil své následné panování a otevřel dokořán dveře ruskému socialismu. Beneš politicky, právně i psychologicky nezvratně abdikoval na podzim 1938 a stal se profesorem sociologie; podpis jeho abdikace je zachycen na filmu. Uznával Háchu za presidenta, existují jeho dopisy s tímto oslovením.

Až teprve okupace v březnu 1939 a zřízení Protektorátu, jistě násilí a porušení mnichovských dohod, podnítily tohoto výborného diplomata a mizerného státníka vybudovat si na prosazení ‘neplatnosti od počátku’ novou politickou kariéru. To se mu povedlo k neštěstí nás všech.

Ale o tom jsem nechtěl. Jen o tom, že v listopdu 1989 nešlo ‘jen obnovit ústavu z roku 1920’, ač bych si to byl s Janem Benešem moc přál, aby to šlo. ‘Pomlčková aféra’ byla něčím mnohem závažnějším, důkazem toho, že navazovat na identitu První republiky Slovensko nechce.

‘My, národ československý’ nikdy neexistoval, ať už to byla ‘svatá lež’ exulantů Prvního odboje, anebo i snad poctivé přesvědčení Masarykova amerikanistického pojetí národa ve smyslu státoprávním, tedy věrnosti ústavě jako v Americe, ne krvi, jazyku a půdě jako v Evropě.

Tento slušný stát ve skutečnosti svůj velký slib, stát se středoevropským Švýcarskem, nesplnil. Byl to český národní stát, jenomže na území, ve kterém tvořil český národ polovinu obyvatelstva. Nebyl jistě tak krutý jako jiné národní státy té doby, ale nesplnil ani Němcům ani Slovákům jejich tužby (snad ani nemohl, naprosto nezkoumám žádnou ‘vinu’) – oni to tak cítili a dali najevo okamžitě, když mohli, Slováci naposledy v listopadu 1989.

Tento slušný stát vznikl ve skutečnosti přes noc a násilím, na troskách tisícileté říše, kterou rozbily vítězné mocnosti roku 1918 ve svém pokrokářském přesvědčení, že pomáhají na svět dobrému – sebeurčení potlačených národů. Dnes se ta říše slepuje dohromady, ať už se jí říká Evropské společenstvín nebo Pentagonála, a tak konečně vzniká dobré a trvalé tím jediným možným způsobem – pomalu a postupně. Násilím vytvořené mnohonárodní státy jako Československo a Jugoslávie se rozpadají (různě, pochopitelně, jeden je v Evropě a druhý ze dvou třetin na Balkáně), aby se jednou konečně mohly spojit dobrovolně, svobodně a v míru.

Ne tedy ‘obnovovat’ to, co bylo násilím slepeno na dvacet let, ale skutečně obnovit to, co organicky rostlo tisíc let předtím – země Koruny české jako součást nadnárodní moderní západní Evropy, to je skutečná budoucnost.

Zabráněné referndum proběhne pochopitelně v rámci červnových voleb. Všechny průzkumy ukazují, že na Slovensku zvítězí nacionalismus drtivě – Mečiarovo HZDS, bývalí komunisté, SNS a nacionální část KDH budou mít tři čtvrtiny hlasů. Kde je zde vůbec viditelná vůle ke společnému státu, kde je zde větší federální strana? A jak by měl ten společný stát potom vypadat, jako další nekonečné hádání o federovanou konfederaci?

Slovensko vyhlásí v létě samostatnost, a je to tak dobře. Že bude mít potom velké potíže s hrozbou diktatury je ovšem špatné, ale co dělat, puberťákům často hrozí, že si natlučou nos a rozbijí hlavu. Zato Češi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku si konečně vydechnou a začnou se skutečnou demokracií a právním státem, osvobozeni nejen od věčně nespokojeného nedospělce, ale konečně i odvolené postdisidentské levice.

Teď teprve se Češi vydají skutečně do Evropy, pod novou ústavou České spolkové republiky (ČSR) a s trochou štěstí tam možná do konce století dorazí. Pro otázku, kolik desetiletí si tam počkají na dnešní po samostatnosti národa bažící – a demokracii pro to schopné obětovat! – slovenské pubertální nacionalisty, je hlava bolet nemusí.

Č. 5, květen, s. Druhá: Koho tedy volit? KAN! Pátý a poslední díl seriálu k volbám 1992

Čas se zase jednou nachýlil, volby jsou přede dveřmi. Už brzy rozhodnou občané Československa při klíčové události celého půlstoletí o svém návratu – buď do Evropy demokracie a lidských práv, nebo do další diktatury teď už prý ‘lidských tváří’ nového socialismu. O to půjde první červnový víkend mezi Aší a Čiernou při Čope, až budete vhazovat své volební lístky do urny, nebo dokonce ještě váhat, zda tam vůbec jít. Kdo nepůjde, volí komunisty (a tím dokazuje, že si demokracii nezaslouží), ať už se dnes jmenují jakkoliv a sedí v kterékoliv z té stovky stran a straniček.

V jednom hnutí však nesedí zcela bezpečně, a už to by mělo stačit dát svůj hlas KANu. Toto hnutí je skutečně čisté, všichni členové jsou lustrovaní a nesměli být nikdy členy žádné (žádné, nejen komunistické) strany. Kdo ještě nezapomněl, že za všechnu bídu dneška nenese, přes všechny chyby, vinu ten půltřetí rok po listopadu 89, ale těch 40 let bduování socialismu pod bičem KSČ, ten snad ani nemůže volit jinak.

Klub angažovaných nestraníků je však mnohem více, než nějaký úzce specializovaný anti-komunistický klub, jak se snaží namlouvat levice. KAN má své pevné stanovy a přesný program, ve kterém ovšem pokrývá celé politické spektrum, stojící pevně na pozicích demokratické, konzervativně-liberální pravice. Těžko může oslovit levičáky, a ani to nechce. Nepodbízí se předstíráním ‘středu’, rozplizlostí a snahou zalíbit se všem – říká jasně kde stojí a proč: komunisté to zavinili, hlavně a především oni. Je načase začít jinak, tak, jak jsme si to představovali na mrazivých ulicích koncem roku 1989.

KAN stojí na pozicích těchto nadějí, které byly později zrazeny a prodány za teplá místa zasloužilým disidentům, co byli dříve zasloužilými budovateli socialismu. Všichni přece cítíme, že to, co se děje především poslední rok, zcela jistě není to, co jsme tehdy chtěli a pro co jsme před dvěma lety ve své nevědomosti volili kandidáty Občanského fóra. Kolik se v něm tehdy schovalo dnešních ‘liberálů’ a ‘socialistů’, ze všech sil dnes blokujících na nejvyšších pozicích? Tehdy se schovali, ale dnes už ne! Dnes už je známe, ex-soudruhy, a víme, že je potřeba je konečně odvolit.

Jde o ty voliče, kteří ještě nezapomněli a proto chtějí volit demokratickou pravici. Nabízí se otázka, proč právě KAN, proč třeba nevolit rovnou největší stranu pravice, Klausovu ODS?

Důvodů je více. Třeba už ten, že ODS to sama nevytrhne, 50% nezíská a bude potřebovat koaliční partnery po volbách. Jít do voleb samostatně mnohdy znamená ‘vedle sebe’, nikoliv ‘proti sobě’. KAN jako menší, exklusivní partner velké ODS, se kterou se leckde shoduje, třeba v nutnosti skutečně liberálního hospodářství, si může dovolit programově ‘korigovat’ velkou stranu na poli nejriskantnějším – politické mravnosti.

Kolik komunistů a levičáků, kteří to zavinili, přešlo z rozpadlého OF do ODS? Jistě, je to její starost, ale kdo chce mít jistotu, že je schované nevolí, volí raději KAN.

Pana Klause jako typického (i když samozřejmě konzervativního) liberála nezajímá ‘původ peněz’, vkládaných do ekonomického koloběhu privatizace, hlavně že se točí. KAN však zajímá jejich špinavost, odkud bere tolik ex-soudruhů ty své miliony, kterými vykupují republiku, zatímco k odvedení pozornosti vymýšlí pohádky o tom, že prý ji vykupuje ‘zahraniční kapitál’: buď zlí Němci, nebo ještě horší Češi, totiž emigranti.

KAN nežádá pomstu, ale spravedlnost. Nestraníci jsou přesvědčeni, že nebude skutečného míru ve s/p/olečnosti, když se pouze ‘udělá tlustá čára’, všichni všechno ‘zapomenou’ a dobrotivý tatíček prezident nad tím zapěje z Lán nějaký ‘filosofický’ esej. Je nutné potrestat zločiny socialismu, alespoň ty nejhorší a nejsprostší – a ty začaly ne v roce 1968 na bývalých komunistech, ale o dvacet let dříve na skutečných bojovnících za svobodu a demokracii! Je nutné vyzvednout skutečné hrdiny a uznat protikomunistický odboj, a ten začal ještě dříve, mnohdy už za války. A nejde vůbec jen o peníze a ‘odškodňování’, jak lžou ti, co chtějí křečovitě ‘zapomínat’, jde o lidskost, o spravedlnost. Říct otevřeně a veřejně těm dnes už starým skutečným bojovníkům, že oni byli ti hrdinové boje proti nelidskému bezpráví komunismu, a ne ti ‘bojovníci’ 70. let, co objevili lidská práva až poté, co jim jejich soudruzi pošlapali jejich vlastní práva.

Že byli hrdinové, i když bojovali se zbraní v ruce proti teroru estébáckých vrahů – a právě tehdy! Kdyby bylo více Mašínů a méně Plojharů a Fierlingerů v národě českém, nemuselo to trvat těch předlouhých čtyřicet let!

Nestačí jen sepsat a vydat lustrační zákon, je třeba jej naplnit činy. Stačí otevřít Rudé právo a je jasné, jak hluboko sedí tento trn v srdci celé levice – toho spílání a nadávaní, i Radu Evropy by tím chtěli otravovat; ti, kteří čtyři desetiletí žvanili o ‘nejvyšší formě demokracie, té naší, socialistické’! Je nutné obnovit od základu justici a státní správu, především mladými lidmi; však už téměř polovina těch ohromných studentů podzimu a zimy 1989 musí být hotová. Kde jsou, je jich třeba! A KAN to ví, podporuje je a žádá jejich uplatňování na místech starých struktur.

A konečně KAN je hnutí skutečně moderní a do Evropy směřující tím, že se snaží integrovat krajany v cizině. Veliký liberál Klaus znejistěl, zpřísněl a ztuhnul, když měl souhlasit, aby volilo slabých sto tisíc (1 % voličů!) krajanů ve světě prostým dopisem. On samozřejmě ví, že je to běžné v té Evropě, do které slibuje republiku zavést, že integrace je dobrovolné vzdávání se suverenity 19. století. On to ví, ale bojí se podle toho jednat, protože rovněž ví, že drtivá většina voličů to neví, představit si ještě nedokáže, nechápe to a je instinktivně proti. Populista Klaus se bojí, ale malý a statečný KAN, hnutí prostých lidí, žádný výlučný klub elity – vždyť nestraníci, to je ta skutečně největší, bohužel tak často mlčící většina – se nebojí.

A říká to nahlas a jedná tak, jak už mnohokrát dokázal jeho šéf a hlava Bohdan Dvořák, což je výborný člověk. Sám za sebe prohlašuji, že bych volil KAN už jenom kvůli němu, protože je v něm to, co dnes už téměř neexistuje ani na demokratickém západě. Je to chlap, jestli mi rozumíte. V Německu například poslední chlap mezi politiky zemřel 3. října 1988, bohužel, dnes už tu není ani jediný.

Cesta do demokratické Evropy vede jen přijetím zásad, pravidel a zákonů, které má a kterými se řídí. Jakékoliv experimenty, od nejnovějších ‘tváří socialismu’, přes ‘třetí cesty’ ex-komunistů až po ‘nepolitickou politiku’ liberálů, vedou jinam – někam mezi Balkán a Rusko, ale do Evropy ne. Přestaňme už proboha s tím směšným českým komplexem vymýšlet s desetiletími zpoždění to, co už je dávno známé a ve světě vyzkoušené a držme se osvědčeného – to je živoucí konzervatismus v tom nejlepším slova smyslu.

Cesta do Evropy budoucnosti vede jen přes jasné vítězství demokratické pravice. Tento poznatek vykristalizoval za dva a půl roku po listopadu 89 zcela jasně, alespoň pro ty, kteří chtějí a jsou schopni vidět a uvažovat. KAN jde k volbám jako součást tohoto proudu – ta čistá, zásadová a v souhlase se svým svědomím. V tomto hnutí není jedinéh/o/, který by se měl za těch posledních dva a půl i těch předposledních čtyřicet let za co stydět.

KAN získá zcela jistě potřebných 5% hlasů, ať už veškerá a jakkoliv manipulovaná ‘zjišťování mínění’ předstírají cokoliv. Záleží to koneckonců právě jenom na Vás.

Estonská praxe

To, o čem už v české politice diskutujeme roky a čemu se neosocialističtí ‘páni’ představitelé třetí rok po převratu stále ještě úspěšně brání, předvedlo v dubnu Estonsko v praxi – a bez voleb. Byl odvolán ministr zahraničí Lennart Meri, podobná stará struktura jako je Jiří Dienstbier, protože jeho zahraniční politika byla stejně konfusní, nejasná a realitě vzdálená, a tedy nedůvěryhodná. Už samotný takový čin je povzbuzením na tristním politickém úhoru bývalého tábora míru a socialismu, ale ještě lepší je ten nový estonský ministr zahraničí.

Stal se jím padesátiletý Jaan Manitski, finanční a hospodářský expert s výbornými kontakty k západoevropskému i americkému průmyslu.

Po obnovení estonské nezávislosti se vrátil do vlasti, která jej přijala okamžitým udělením občanství na základě zvláštního dekretu vlády, nikoliv nezájmem a nedůvěrou, popřípadě nenávistnými kampaněmi o tom, že když by býval utíkat nechtěl, nemusel.

Ve vlastech českých a moravských budou volby a ty doufám zkorigují stále ještě socialistické hledání nové tváře bývalých disidentů, ještě bývalejších soudruhů komunistů. Nepochybuji o tom, že i nástupce ‘pana’ Dienstbiera bude možné nalézt v exilu během několika dnů (co třeba mnichovský kníže Lobkowicz?) – bude-li ovšem zájem mít ministrem zahraničí skutečnou osobnost a ne komunistického novináře, budovatele zářných zítřků socialismu a snílka o Evropě, který se zatím zmýlil úplně ve všem. Co je vlastně Dienstbierovou kvalifikací pro jeho ministerství kromě právě vzpomenutého?

Č. 6, červen, s. První: Sbohem přátelé

Vážení čtenáři, máte v rukou poslední číslo exilových, promiňte prosím, krajanských novin, které z rozhodnutí majitelky a vydavatelky tímto vydáním končí. Tolik z Vás dostávalo měsíc co měsíc svou ‘političku’, těšilo se na ni, ať už s články a názory souhlasili, nebo si nad některými s chutí zanadávali.

Téměř čtvrt stoeltí se snažila držet v cizině prapor demokracie a svobody a doufala v jejich návrat do bezbožným socialismem znásilněného domova. Podařilo se, boj je dobojován, demokracie zvítězila a my můžeme skončit…

Hádejte kdo já jsem, řeknu to za búra,

takže kdo poddá se, jsem stará struktůra,

bejval jsem dobře živ, už se zas dobře mám,

že jsem si nakrad dřív, tak teď zas podnikám…

Ve vlastech českých a moravských vládne přece právo a spravedlnost. Platí nová demokratická ústava svobodomyslného právního státu, přijatá velkou většinou parlamentu, složeného z nejlepších politiků. Komunistická strana a její věrný dráb STB jsou prohlášeny zločineckými organizacemi a postaveny mimo zákon. Její nikoliv všichni, ale ti nejvyšší a nejzasloužilejší členové, zločinci a vrazi na tělech i duších svých spoluobčanů, jsou potrestáni a na deset let vyloučeni ze všech veřejných funkcí…

Co jsem si nahrabal, vrazím do investic,

normální člověk dál nemůže vůbec nic,

dál se mu nevede, dál bude chudákem,

já zakládal JZD, teď budu kulakem…

Máme přece novou vládu nejlepších odborníků, zaručeně nijak nesvázaných s minulými socialismy. Má jasné pravomoci a kompetence, přesně formulovaný program a jasnou podporu parlamentní většiny. Nad ní bdí jako záruka spravedlnosti prezident státu, člověk vědomý si důstojnosti svého úřadu a hluboké tradice tisícileté historie Hradu českých knížat a králů, který nejen o životě v pravdě mluví a píše, ale sám jej vede…

Už jsem zas na koni, už mě nic neděsí,

nikdo mě nehoní, že mě snad pověsí,

že jsem tu zanechal ruiny a sutiny,

vždyť já jsem tu hru hrál v zájmu své rodiny…

Nová justice nezávislých, zásadových a neúplatných soudců a státních žalobců vyznává přece filosofii přirozeného práva a odmítá nespravedlnost a sprostotu socialistického pseudoprávního positivismu. Nejlepší z nejlepších, právníci hodní toho jména, neboť přišli z exilu, kde jedině mohli vystudovat skutečné právo, neznámé doma nikomu mladšímu osmdesáti let, zasedá v Nejvyšších soudech a dbá na ústavnost zákonů i činů státní správy…

Já už jsem minulost vymazal z paměti,

už toho mám tak dost, už račte mlčeti,

já už si v klidu chci množit svůj kapitál,

už kašlu na Rusy, život jde přece dál…

Státní hospodářství stojí přece na pevném základu jasných majetkových poměrů, soukromém vlastnictví a jasné zodpovědnosti. Státní monopoly jsou rozbity důslednou privatizací, vládne duch svobodné konkurence, podniky řídí mladí, dynamičtí, především v cizině v/y/školení odborníci. Správní rady a akcionáři dohlížejí na hospodářství, které směřuje k prosperitě a vytváří tím nutné zdroje pro sociální zabezpečení a kulturu…

Na stěně Masaryk, stříhám se na havla,

stačí mi tenhle trik, abych chyt tenhle vlak,

jdeš na mě s lustrací, takhle mě vydírat,

mám z vás jen legraci, stačí jen zapírat…

Noviny, časopisy, rozhlas, televize, veškerá media jsou odrazem plurality veřejného mínění a objektivity a profesionality novinářů. Lživé a demagogické plátky, pokleslé špinavosti intrik a ran pod pás nemají přece šanci na odbyt. Masy vzdělaného a rozumného občanstva kupují hodnotné tiskoviny, knihy a časopisy, každý ví, ve kterých redakcích ještě sedí bývalí opěvovatelé socialismu a trestá jejich dnešní výplody nekupováním…

Já nebyl hlupákem, já kašlu na krize,

jezdím zas auťákem, mám totiž peníze,

už jsem zas ve formě, bohatý, ne chudý,

tak melu v reformě zas lidem osudy…

Lidé jsou spokojeni a příjemní, mají naději do budoucnosti, že sice není ještě vše jak má být, ale jistě jednou bude. Zvolili právě ve svobodných volbách svou budoucnost, mají ji mít.

A my, přátelé v cizině, můžeme proto s klidným svědomím skončit. Sbohem Národní politiko, už nám nebudeš chybět…

…cha, cha cha chá, na mě bacha,

cha, cha cha chá, na mě bacha…

P. S. Děkuji tímto autorovi vloženého textu písně ‘Hádejte kdo já jsem’ Karlu Peterkovi za potrvzení zbytečnosti českých zahraničních plátků v polovině léta Páně 1992.

Seznam článků měsíčník NÁRODNÍ POLITIKA, Mnichov

Ročník XXI, 1989:

č. 4, duben: Počátek plesové perestrojky?

č. 5, květen: Čas se nachýlil

Stalinská anexe baltských republik

č. 6, červen: Tradice a noční můra

č. 7-8, červenec/srpen: Vyvážím, vyvážíš, dovážíme…

č. 9, září: Demokracie nebo socialismus?

č. 10, říjen: Diktatura prostřednosti?

č. 11, listopad: Zdařilé setkání ve Frankenu

Politická pohádka pro pokročilé

č. 12, prosinec: Dobrou chuť!

Ročník XXII, 1990

č. 1, leden: Probuzení

Bajka o společném domečku

č. 2, únor: Obvyklá demagogie

Upravovat nepřestávají

č. 3, březen: O rovnosti

č. 4, duben: Kde jsi byl Pane, když mi bylo nejhůře?

č. 5, květen: Loučení s Leninem

č. 6, červen: O moudrosti

č. 7-8, červenec/srpen: Volby v Československu

č. 10, říjen: Záchvaty a mdloby dějin

č. 11, listopad: Edmund Burke, otec moderního konservatismu

č. 12, prosinec: Bravo pane Kohoute!

O humanitě

Ročník XXIII, 1991

č. 1, leden: O nejasnostech v politickém slovníku

č. 2, únor: O víře

č. 3, březen: Udržet ukradené za každou cenu?

č. 4, duben: „…sedí ve vězení Dienstbier a Šabata…“

č. 5, květen: Žito nebude!

č. 6, červen: O odpuštění

č. 7-8, červenec/srpen: Poločas

Občanské fórum Mnichov prohlašuje

č. 10, říjen: O zbabělosti

č. 11, listopad: Pokus o dialog v Liberci

č. 12, prosinec: KAN chce být mostem…

Dost bylo vydírání!

Ročník XXIV, 1992

č. 1, leden: Volit či nevolit komunisty?

č. 2, únor: Volit socialisty?

Iluze suverenity aneb do Evropy jednosměrkou

č. 3, březen: Volit liberály?

č. 4, duben: Volit nacionalisty?

č. 5, květen: Koho tedy volit? KAN!

Estonská praxe

č. 6, červen: Sbohem přátelé

ZÁPAD, Toronto

Ročník 7, 1985

Č. 1, únor, s. 17 (odpověď na článek Vl. Burke, která nejen hájí krecionismus, ale i popírá evoluci)

K darwinismu

Myslím, že je dost nevědecké, nahradit naslouchání výsměchem. Paní Burke má velikou smůlu, že její článek je zařazen za článkem předchozím tak těsně, že srovnání se nám přímo vnucuje. Zatímco ten první je nejen odborně vysoce fundovaný, ale navíc taky OBJEKTIVNÍ, bojím se, že více čtenářů Západu bude se mnou souhlasit, že její článek je pozastřeným výsměchem darwinismu. Jestli ne, prosím o prominutí. Cítím se nucen uvést na pravou míru několik nejasností až nepravd, pramenících asi, paní Burke nechť opět promine, spíše z neinformovanosti než ze špatných úmyslů.

Jen velmi zjednodušeně může být řečeno, že mutace se dějí z důvodů nejasných. Vlivy chemických látek i některých druhů záření jsou jasné.

Co se týče ‘neexistence’ přechodných typů, pamatují jistě všichni středoškoláci na Archeopteryxe, okřídlenou ještěrku, paleontology nalezenou a paní Burke zamlčenou. A při vší úctě k panu profesorovi Heribert-Nillsonovi (spíš snad Nilssonovi) z university v Lundu, nemohu jeho citovanou větu nesrovnat s výrokem pana ředitele jednoho patentního úřadu z roku 1832 (!): navrhuji zrušení patentního úřadu, neboť vše už bylo vynalezeno a nic nového už nelze objevit. Kromě toho, myslím, je logicky pochybné vyvozovat jakékoliv závěry takového dosahu z faktu CHYBĚNÍ nálezů.

Že si daewinisté uvědomili, že v teorii něco neklape a pokoušeli se ji revidovat, to je jenom ctí. Přenechme soudruhům proces opačný, kdy trvalým lhaním a likvidací nevěřících je skutečnost přizpůsobována teoriím. Revidování teorií pod vlivem nových poznatků je smyslem vědy. Jen diletant postaví teorii a snaží se ji dokázat. Vědec postaví teorii a snaží se ji prověřit. Teprve když ji nemůže vyvrátit, je možné, že platí (za současného stavu vědy). Ale nevylévejme prosím z vaničky s vodou i dítě.

Praktický příklad závěrem: myslím, že můžeme považovat za prokázaný fakt, že tuleň je zvíře mořské, a to sekundárně vodě přizpůsobené. Co je to přizpůsobené? Věnujme se jednomu znaku, přední ploutvičce. Rentgen nám prozradí, že kostních paprsků je v ní pět. Proč vlastně, když stačilo stvořit jen jeden? I u lidí existuje choroba, zvaná syndaktilie, chorobný srůst prstů. Jde o nemoc dědičnou. Představme si dobu, kdy prapředchůdce tuleně, žijící více na souši, byl měnícími se podmínkami, zaplavováním větších a větších dílů pevniny, nucen více a více plavat. Ryby už asi lovil předtím. Plaval se svými pěti prsty jakž takž. A najednou se jedné pratulenici narodilo mládě, mutant, ‘chudák’ syndaktylik s ploutvičkama. A co se ukázalo? Že plave rychleji, obratněji, naloví více ryb, je silnější a až vyroste, plodí víc než ostatní. Předpokládáme-li plnou dominanci a autosomní chromozom, budou všichni jeho potomci s ploutvičkama. Za několik generací nebude ‘prstnatých’ pratuleňů.

A to je ten přírodní výběr. Syndaktylická chudinka opička spadne se stromu už jako kojenec, neplodí. Syndaktylický tuleň však byl další krůček na cestě vývoje druhů k dnešnímu, stále a stále dál se vyvíjejícímu stavu. Možná, že nějaký paleontolog vykope jednou pratuleně s pěti prsty. Pak bude důkaz ‘na světě’.

K tomu vzhledem k tématu: dopis na: prof. Martius, Velikonoce 2009, jenž je kritickým rozborem knihy Richarda Dawkinse

Gipfel des Unwahrscheinlichen (Wunder der Evolution)

Vrchol nepravděpodobného (Zázrak evoluce)

(násl. text je vlastní překlad z německého originálu)

Pozoruhodná kniha, o tom nemůže být pochyb! Pro mě osobně je největším přínosem množství nových informací, které se týkají dnešních znalostí především z oblasti zoologie. Je skutečně úžasné, co dokázala deskriptivní věda posledních tří desetiletí snést na hromadu našich vědomostí…

Například ten závěr knihy, ona neuvěřitelná ‘spolupráce’ plodu fíkovníku a té mini-vosičky, to je skutečně zázrak – ano, zázrak evoluce. Fantastické!

Avšak na mém zásadním přesvědčení, které je Vám v náznaku již známo, se nezměnilo ani to nejmenší, ba naopak – právě ta moderní záplava jednotlivostí mi ještě více potvrdila plausibilitu závěrů, které se Vám pokusím v dalším vyložit. Já nepopírám evoluci jako takovou, já nejsem žádný běžný ‘kreacionista’, nýbrž zastávám stejně jako Dawkins a jiní darwinisté přesvědčení, že evoluce jako způsob dějinného vývoje živých tvorů existuje, přičemž jejím základem jsou:

• náhodné mutace jako náhlé změny děděné genetické informace

• přirozený výběr, který v daných podmínkách rozhoduje o tom, co z těchto mutací bude nadále děděno a tedy přežije, a co ne

Já pouze popírám, že:

• život jako takový, jak jej známe na této naší Zemi, MOHL VZNIKNOUT evolučně (tedy především náhodně a pomalu) na podkladě výše daných podmínek

Běžný kreacionista nemohu být už proto, že nevěřím v (současnou) existenci Boha, jako nadpřirozené a (většinou) všemocné bytosti, jak ji postulují nejběžnější známá náboženství, například křesťanství. Právě naopak, já se jako lékař cítím být především přírodovědcem, lépe řečeno, veškerá moje argumentace je nejen přísně logická ve své metodice, ale drží se co nejpřesněji (přírodo)vědě známých faktů. Jako mírně pikantní si dovoluji vyzdvihnout fakt subjektivně-psychologický, že jsem totiž naprosto rozhodující čas svého dnes témeř šedesátiletého života zastával pozici ničím neomezené víry v evoluci a byl tedy naprosto přesvědčeným ‘darwinistou’. Teprve v posledních letech jsem získal přesvědčení, které se v dalším pokusím nastínit, a to výlučně díky studiu stále nových poznatků, a to konkrétně především z oblasti genetiky; dnes již nemohu prostě být přesvědčeným ‘darwinistou’ v otázce samého vzniku života proto, že VÍM ‘příliš mnoho’.

Tuto skutečnost považuji dokonce za velmi významnou, proto ji shrnuji ještě jednou: dokud jsem ještě NEVĚDĚL dost, věřil jsem, že ‘darwinistická’ teorie evolučního vývoje POSTAČUJE k vysvětlení vývoje živých forem. Dnes VÍM, že v určitém smyslu je nejen nedostačující, ale už ani nikdy dostačovat nebude, jde tedy (u mne osobně) o onu typickou ‘změnu kvantity v kvalitu’.

Jde zde tedy o stav vědy, nikoliv snad nějaké ‘prozření’ nebo dokonce ZÁZRAKY, k osvětlení čéhož se skvěle hodí rozbor uvedené stěžejní knihy ‘papeže’ evolučního přesvědčení:

Až po stranu č. 86 bych mohl podepsat každé slovo, zde je však poprvé nutno se zastavit. Dawkins cituje jako biolog názor fyzika, jenž míní, že ‘darwinismus je vědecky neudržitelný’ a který to dokládá především popřením faktu, že mutace jsou skutečně náhodné. Já zde vysloveně souhlasím s Dawkinsovou argumentací; ani ty běžnými odmítači darwinismu oblíbené argumenty o nemožnosti evolučního vývoje např. oka mne naprosto neoslňují. Rozhodující je však upřesnění oponenta, které Dawkins obchází, což je podle mého velmi důležité: ‘VZNIK života není možné vysvětlit běžnými metodami přírodních věd’. To zdůraznění je moje, protože s tímto tvrzením souhlasím, a to díky tomu, že dnes máme již dostatek poznatků přírodních věd, abychom toto tvrzení dokázali doložit. To ovšem ale pouze tehdy, jestliže jsme skutečně kritickými vědci – když budeme těmito nejnovějšími poznatky prověřovat celou ‘darwinistickou’ evoluční teorii, jak je dnes běžně prezentována a zastávána, nejlépe snad skutečně Richardem Dawkinsem.

Nemám proto nejmenší problém, když Dawkins v dalším argumentuje v tom smyslu, že mutace jsou skutečně náhodné, ale některá jím prezentovaná čísla jsou velmi zajímavá. Přiznává, že jeden fyzik (Hoyle) má pravdu, když tvrdí, že např enzym, tedy makromolekula proteinu se specifickou funkcí, NEMOHL VZNIKNOUT NÁHODOU. To ovšem činí jen proto, neboť ví, že každý enzym vzniká v buňce jen díky přepisu genetické informace z (dnes) DNA, což však ‘pomáhá’ jen čistě formálně. Ve skutečnosti to jen posunuje problém na úroveň vzniku samotné genetické informace, k čemuž už ovšem Dawkins (téměř) nic explicitně neříká, pouze tolik (na s. 80), že nutně musela stát na počátku evoluce, což je jistě správné (to, co explicitně říká v předposlední kapitole, ještě v dalším rozvedu). Je naprosto logické a legitimní tvrdit, že když nemohl ani jediný enzym během celé evoluce vzniknout náhodou (matematicky vyjádřeno by to znamenalo pravděpodobnost zhruba 20 na čtyřstou, neboť máme zhruba dvacet aminokyselin, přičemž jeden enzym jich tvoří průměrně čtyři stovky, ovšem ve ZCELA PŘESNÉM pořadí), tak ovšem nemohl nikdy ani jediný gen (nutný pro vznik takového enzymu) vzniknout během evoluce náhodou. Protože jednu aminokyselinu kóduje triplet bází, jedná se o pravděpodobnost vyjádřenou (ve zlomku) číslem 4 na tisícdvoustou, což je nepředstavitelné číslo; podle některých matematiků není ani tolik atomů v celém universu.

Zůstaňme u plastického příkladu, Dawkinsem použitého: náhodný vznik jediného FUNKČNÍHO enzymu je asi tak pravděpodobný, jako kdyby se přehnalo tornáda přes velikánské vrakoviště nejrůznějších součástek a sestavilo tím náhodou letadlo Boeining 747. Něco takového je přece ABSOLUTNĚ vyloučeno, pokud neopustíme základnu vědy, abych se rozhodli věřit v ZÁZRAKY.

Evoluční biolog Dawkins doufá této zázračné pasti ujít tím nejtypičtějším způsobem všech darwinistů – zavedením argumentu KONTINUITY, jenž je sám o sobě jistě nejen legitimní, ale dokonce i velmi pravděpodobný. Jednalo se prý o ‘akumulativní shromažďování změn po mnoho generací’ (s. 105). Na této myšlence spočívá celá struktura jeho knihy, proto ona paralela s ‘dlouhým, ale jen mírně stoupajícím pohořím nepravděpodobnosti’. Evoluce není jen náhodná mutace (což je zcela správné), ale také jejich přirozená selekce, která MUSÍ BÝT KUMULATIVNÍ, což je v principu rovněž správné, ale právě že jen v principu, ne zcela. Tato představa totiž selhává na samém počátku, tedy VZNIKU života (to jest ve vzniku genetické informace), kde nejen nic kumulativního nebylo, ale zcela zjevně ani být nemohlo, jak v dalším bude poukázáno.

Další text knihy je víceméně v pořádku až po s. 190, kde narážíme na omyl, myšlenkovou chybu, a to v tom lepším případě, jinak by hrozil pokus o manipulaci se čtenářem. Zde je uvedeno, že evoluci trvalo pouhých 364000 generací, než stvořila dobré, čočku obsahující rybí oko. Argument je zamýšlen jako protiváha běžných a oblíbených námitek kreacionistů v tom smyslu, že darwinistům vždycky chybí množství fosilní dokladů, především ve vztahu k tzv. ‘přechodným formám’. To mne samo o sobě ponechává naprosto v klidu, já nepožaduji po darwinistech ani jeden jediný další fosilní nález abych ještě lépe věděl, jak tragicky se mýlí, pokud jde o vznik života náhodou. Tak tedy evoluce vůbec nemusela prý být tak nesmírně dlouhá, jak kriticky namítal už lord Kelvin (s. 89), nýbrž naopak velice krátká, tak krátká, že tedy žádné další ‘přechodné fosilie’ ani není možné očekávat. Skutečně elegantní! Tento argument pouze zapomněl na maličkost, totiž že onen počet předpokládá, že ke každé důležité (malé, ale kumulativní) mutaci došlo v každé po sobě následující generaci, což je ovšem nesmyslné. Ve skutečnosti muselo přece mezi dvěma takto ‘výhodně’ mutacemi potrefenými generacemi ležet nespočetné (libovolné) množství generací, ve kterých se nestalo prostě NIC, myšleno ve smyslu vývoje sledovaného orgánu, třeba toho rybího oka, pouze se nerušeně dědily již zmutované maličkosti. Kromě toho nutno varovat evoluční biology před jakoukoliv jejich teorií, spočívající na počítačových simulacích, protože k tomu přece (nekorektně) používají INTELIGENCI, totiž ten počítač.

Zajímavé je, že teprve zde (na s. 190) se vyskytuje skutečná první věcná chyba. Mám na mysli tvrzení ‘jsou-li variace v populacích podmíněny životním prostředím, měla by přirozená selekce relativně malou konsekvenci pro evoluci’. Zde patří psát ŽÁDNOU konsekvenci, neboť dědičnost během života získaných vlastností a znaků ovšem neexistuje a existovat nemůže. Jakákoliv možná účinná mutace musí potrefovat přímo genetickou informaci, aby mohla být nadále děděna; v opačném případě bychom museli očekávat, že každý muž po amputaci dolní končetiny bude plodit jednonohé děti.

Teprve od strany 306 to začíná být napínavé, jedná se o poslední dvě kapitoly. Nejprve musím opět odmítnout dlouhodeché mentální konstrukce budoucích nano-robotů, protože i ty předpokládají INTELIGENCI, v tomto případě opět lidskou. Pana Dawkinse ovšem omlouvá to, že tím chce konečně přijít ke klíčovému místu evoluční teorie, totiž otázce VZNIKU GENETICKÉ INFORMACE (s. 309 a násl.). Naprosto mne přitom neuráží chápání člověka jako ‘přirozeného robota’, který následuje jen jeden jediný příkaz přírody, totiž sebereprodukce, což je mimochodem právě dnes a právě v našich krajích až úsměvné. Právě toto se totiž zdá selhávat, když právě nejvyšší stav lidské inteligence s nejvyšším zatím dosaženým stadiem technické a sociální organizace přivádí stále více lidí k vědomému rozhodnutí se nereprodukovat. Náš První svět vymírá již po několik generací a bude vymírat čím dál rychleji při počtu zhruba 1,5 dítěte na jednu ženu, na rozdíl nejen od Afriky, ale i Asie a částí Ameriky s obdobnou kvótou 4,5 dítěte na jednu ženu v Jemenu nebo na Haiti.

Nejprve tedy podotýká pan Dawkins správně, že jako nejjednodušší model života (to jest genetické informace, jež je schopná reprodukce) nemůže sloužit virus, protože pro svou reprodukci potřebuje (hostitelskou) buňku. Virus je jistě teprve v pozdějším evolučním vývoji vzniklý parazit, téměř ‘čistá’ genetická informace bez dalších struktur (především enzymů), které ale pro svou reprodukci nezbytně potřebuje. Ty mu poskytuje (nějaká) BUŇKA, kterou dokáže svým genetickým programem ‘přeprogramovat’ tak, že namísto vlastní reprodukce produkuje další exempláře viru. Pak ale přichází pan Dawkins konečně k vrcholu své argumentace a my máme konečně na stole tu klíčovou PRAPOLÉVKU (s. 311), na kterou jsem celou tu dobu čekal.

K jeho tvrzení, že zde, ‘ve směsici nejrůznějších náhodně vzniklých chemických substancí kdysi vznikl /náhodně/ život’, je nutné nejprve přidat hodnocení, že se jedná o naprostou spekulaci. Jediný důvod, proč se do ní darwinisté vůbec pouští, je jejich materialistická (dnes vlastně především marxistická) arogance positivistické vědy, která si osobuje právo chtít (a umět) vyložit absolutně všechno, co si zamanula. Když už tak činí, musí však být připravena na to, že její spekulace bude prověřena přesně tou stejnou positivní vědou, což následně činím, jenom na rozdíl od darwinistů konsekventně a bez jakéhokoliv ohledu na možné (víceméně ‘filozofické’) následky.

Ano, při pokusu porozumět vzniku života se nelze obejít bez pojmu REPRODUKCE, to je klíčová jeho vlastnost, která musela ‘fungovat’ od samotného jeho počátku tak, jak ji známe dodnes. A k tomu je nutné střízlivě podotknout, že právě tato na úrovni pouhých molekul, tedy ve světě popisovaném fyzikální chemií (s. 311), NENÍ PŘEDSTAVITELNÁ. Neexistuje a nikdy nemohla existovat žádná chemická substance, která je schopná sama sebe přesně ‘kopírovat’. Zároveň žádná ‘biologicky’ definovatelná chemická substance (představitelná jako nejjednodušší možná genetická informace, tedy ‘pruh’ šroubovnice /D?, R?/NA), nebyla schopná existovat miliardy let nezměněná, tedy aniž by sama sebe ‘kopírovala’. A pouze s touto, v mých očích absolutně nemožnou představou by pan Dawkins mohl obhájit to, co je pro darwinistickou teorii VZNIKU života naprosto nezbytné, totiž svou KUMULATIVNÍ EVOLUCI, svou zázračně krásnou představu o pomalu stoupajícím nádherném pohoří nepravděpodobnosti.

Jediná substance, schopná REPRODUKCE, tedy sama sebe přesně ‘kopírovat’, a tím ležící v poli možnosti ujít ‘chemické smrti’ každé substance, která sice může vzniknout náhodně, ale zrovna tak se zase musí náhodně rozpadnout, je genetická informace. Dnes je to (především) DNA a je možná představa, že na počátku života to byla nějaká její tzv. ‘jednodušší předchůdkyně’, ale i kdyby to tak bylo, nemohla být ‘jednodušší’ pod určitou hranici své schopnosti sama sebe kopírovat, a to je právě reprodukce. A tento proces není jen náhodně chemický, nýbrž jiný, v určitém smyslu ‘biologický, jak právě naše generace dnes díky pokrokům v genetice (a hlavně ‘genetickém inženýrství’) dobře ví. Je tedy možné, že chemická ‘struktura’ genetické informace mohla být na samém počátku (poněkud) jednodušší, než je dnes, ale ne natolik, aby nesplňovala předpoklady, ke kterým ve své argumentaci hned dojdu. Pan Dawkins k tomu říká explicitně:

‘můžeme si být jisti (sic!), že první replikátory /…/ neměly žádnou komplikovanou aparaturu ke svému dekódování…’ a hlavně: ‘první samy sebe zdvojující struktury musely (sic!) být tak jednoduché, že mohly vzniknout spontáně probíhajícími chemickými reakcemi’.

A to je přinejmenším jeho velký omyl, v horším případě vědomá mystifikace, samozřejmě pochopitelná, protože bez ní je celá jeho teorie vzniku života v troskách, celá kniha o 350 stranách napsaná vlastně zbytečně. Chce tím totiž říct, že to tak JISTĚ být MUSELO, protože jinak by nemohlo platit to, co píše dál, totiž že ‘evoluce může pak ‘spustit’ teprve tehdy, když existují replikátory’, (s. 314) čímž myslí právě ‘pruh’ genetické informace, což už je zajisté správné. Tím končí tam, kde začal (s. 80). Tak tedy shrňme, že vše, v co věří darwinistická evoluční věda, závisí podle vyjádření jejího papeže na existenci pruhu genetické informace, abychom měli vůbec substrát pro ty nutné náhodné mutace a ten předlouhý časový rozměr evolučního vývoje a tedy jejich selekci. Tato celá argumentace logicky odpovídá schématu:

• protože dnes je to tak, jak to je

• a evoluční teorie, která to chce vysvětlit MUSÍ BÝT SPRÁVNÁ,

• muselo to tehdy být tak a tak

což není nic jiného než IDEOLOGIE, nikoliv exaktní věda.

Jako vědec nezaujatý jakoukoliv ideologií chci právě na tomto místě, protože je klíčové, prohloubit argumentaci pana Dawkinse a ptám se naprosto střízlivě a objektivně:

Nakolik jednoduchá/komplikovaná skutečně mohla/musela být na samém počátku života vytvořená substance, schopná následně sama sebe reprodukovat?

Pan Dawkins sám naznačuje odpověď na tuto otázku v následném textu, kdy na s. 315 říká: ‘prvotní replikační zařízení musely být o poznání jednodušší než dnešní baktérie’. S tím naprosto souhlasím především proto, že sám papež evoluce předpokládá na tomto místě něco jako PRA-BUŇKU, ať už nakolik ‘primitivnější’, než jsou ty dnešní nejprimitivnější nám známé, a nikoliv třeba virus. Dokonce to podtrhuje větou v předchozím odstavci: ‘Molekuly, které obsahovaly méně než určité množství jednotlivých komponent /jaké asi množství, ptám se na tomto místě s velikým napětím já, protože je to nesmírně důležité/, jsou vysoce pravděpodobně /docela jistě, dovolil bych si opravit/ příliš jednoduché na to, aby se dokázaly reprodukovat’. Je to přesně tak, jenom musí být člověk jako vědec odhodlán pokusit se jít hlouběji, zjistit (a pokud možno matematicky doložit), kolik komponent to (zhruba, asi) je.

Prvotní (a je naprosto lhostejné, před kolika miliardami lat) vůbec představitelná genetická informace (první ‘replikátor’ pana Dawkinse) musela být molekula, tvořená jako řetězec čtyř různých bází (dnes třeba A, T, C, G, ‘písmena genetické informace’), navěšených na jednoduchém cukru (pentóza), jehož molekuly jsou spojeny kyselinou fosforečnou. Všechny tyto molekuly mohly vzniknout náhodně spontánním chemickým procesem, žádná z nich však není a nikdy nebyla schopna sama sebe reprodukovat, ani ty báze, tedy puriny nebo pyrimidiny. Zde jsme přesně tam, kde nahoře pan Dawkins, jenom mnohem přesněji, což je naprosto pochopitelné, my nejsme v zajetí ideologie. Ty různé molekuly v jeho ‘prapolévce’ skutečně existovaly (‘množství jednotlivých komponent’), ale je zcela nutné, aby tvořily zcela specifickým způsobem tento řetěz, protože teprve to je ona struktura, schopná sama sebe (principielně, k těm konkrétním podmínkám se ještě dostaneme) reprodukovat. My přece víme dnes už s jistotou, že princip samotného (chemického) procesu reduplikace (tedy ona reprodukce, ‘rozmnožování’) spočívá v afinitě dvou bází k sobě navzájem, A – T, C – G. Jenom to zaručuje naprosto přesnou kopii řetězce genetické informace, která je ovšem pro vznik (a udržování) života klíčová; je to jediná možnost, jak ujít (chemické, spontánní, náhodné) smrti, rozpadu jakékoliv předtím náhodně vzniklé chemické substance.

Souhlasím tedy z celého srdce s panem Dawkinsem, třebaže on to neříká tak zcela explicitně jako já, že ‘prvotní replikátor’ MUSEL BÝT ŘETĚZEC nukleové kyseliny, genetické informace. Na rozdíl od něj však popírám, že i ten mohl vzniknout stejně náhodně jako ty jednoduché komponenty, z nichž je utvořen.

Důvody jsou dva:

• tato (makro)molekula je sama o sobě už tak komplikovaná, že aby správně FUNGOVALA (k tomu se ještě dostaneme, co to znamená) je matematická pravděpodobnost jejího náhodného vzniku příliš malá na to, abychom tomu mohli věřit, a především

• ani tato (především ve své funkci) nepředstavitelně komplikovaná molekula sama o sobě naprosto neznamená život, neboť i takový řetězec nukleové kyseliny jakkoliv dlouhý (‘pra-gen’ genetické informace) by se musel při svém náhodném vzniku v jezírku prapolévky stejně zákonitě zase rozpadnout dřív, než se k němu stačil vytvořil další.

Kumulace malých krůčků, tato modla všech evolucionistů, na tomto místě zcela selhává.

Jestliže tedy budeme předpokládat jako první myslitelný ‘proto-gen’ onen první řetězec nukleidů, můžeme jej definovat asi o délce 1200 bází, protože víme, že jednu aminokyselinu kóduje triplet bází a jeden enzym má (zhruba) 400 aminokyselin. Méně to stěží může být, protože by se podle biochemiků jednalo o pouhý peptid a my potřebujeme skutečný protein. Takový enzym, naprosto nezbytný pro jakoukoliv BIOLOGICKY RELEVANTNÍ metabolickou reakci (především ovšem samotnou reduplikaci nukleové kyseliny, ale k tomu se také ještě dostaneme) musí ovšem nutně mít určitou PROSTOROVOU STRUKTURU, aby mohl ‘fungovat’, vykonávat svou specifickou funkci, jak sám pan Dawkins na jednom obrázku pěkně dokládá. To je zaručeno pouze a výhradně tím, že těch (zhruba) 400 aminokyselin následují jedna za druhou v naprosto přesně definovaném pořadí. Již záměna jediné aminokyseliny v řetězci může mít za následek porušení prostorové struktury enzymu a tím jeho nefunkčnost, což při určitých enzymech se může ukázat jako neslučitelné se životem. Pravděpodobnost, že náhodně vznikne (pra)gen, kódující takový enzym, je matematicky vyjádřen zlomkem

1

________________

1200

4

což je vysvětlení mého prvního důvodu; k velikosti (resp. ‘malosti’) tohoto počtu viz výše.

Rozhodující však je, že ani tato nemožnost, aby tornádo stvořilo na vrakovišti Boening 747, sama o sobě nic neznamená. Jeden protogen ještě dlouho neznamená, že máme život, protože se nám v naší prapolévce nutně (chemicky) rozpadne (bilogicky vyjádřeno tedy ‘zemře’) dávno předtím, než by se nám v té stejné polívčičce náhodně snad mohl utvořit další. Ani tento první myslitelný ‘pra-gen’ by se rozhodně nemohl sám od sebe v této polévce reduplikovat a tím jediným myslitelným způsobem zachovat, aby si ‘počkal’ (miliony nebo miliardy let?!) na další své soudruhy, kteří mu konečně vytvoří k této reduplikaci NAPROSTO NEZBYTNÉ PODMÍNKY – totiž onu nejen panem Dawkinsem požadovanou nejprimitivnější PRA-BUŇKU, neboť teprve ona je zárukou možnosti, že se bude (a v ní všechny ‘pra-geny’, jež obsahuje) reduplikovat. I náš papež evoluce říká sám kdesi ve své knize naprosto správně, že jeden gen může svůj účinek (funkci) ukázat jen v součinnosti s jinými geny. Zároveň však podsouvá (pouze implicitně ovšem, jak jinak) představu, že takový ‘proto-gen’ prý sám sebe díky možné reduplikaci ‘udržuje při životě’ a tím ‘čeká’ na další geny. Tím doufá zachránit svou svatou kumulaci malých krůčků, ale je to nesmysl. K reduplikaci potřebujeme první PRA-BUŇKU, ať už o cokoliv primitivnější, než je dnešní nejprimitivnější baktérie.

A to značí smrt darwinistického evolucionismu jako teorie o vzniku života – ne díky popření náhodnosti mutace nebo dlouhotrvající selekce přírodního výběru, ale díky nemožnosti kumulace malých krůčků.

Správně položená otázka po ‘určitém množství menších komponent’ zní totiž takto:

kolik proto-genů muselo kdysi vzniknout ZARÁZ A NA JEDNOM MÍSTĚ, abychom získali onu první ‘pra-buňku’, která zajistí reduplikaci své genetické informace a tím má schopnost své reprodukce, přežití a evolučního vývoje?

Dnešní molekulární biologové předpokládají zhruba 500 tzv. ‘věčných genů’, které musí existovat nezměněně od samého začátku života, protože bez nich by prostě její princip, tedy reduplikace, prostě nebyl možný vůbec začít. Já nejsem biochemik, ale i jako lékař se mohu zhruba pokusit představit si okruhy těchto naprosto nutných genů. Sám proces reduplikace genetické informace předpokládá nejméně deset genů, které kódují enzymy, pro tuto činnost naprosto nezbytné. K tomu je nezbytně potřebná energie, něco jako cyklus kyseliny citronové, vytvářející neustále ATP z ADP, to je několik desítek genů/enzymů. Dále potřebujeme zcela nezbytné proteiny strukturální, nejen enzymy, i ty musí být kódovány každý sám pro sebe v této nejprimitivnější pra-buňce, jak pro nesčetné vnitřní kanálky, nutné třeba pro naprosto nezbytný ‘provoz Na – K iontové pumpy’, tak ovšem především pro nějakou vnější membránu, prvotní hranici, oddělující naši pra-buňku jako život do chaosu neživé (pouze náhodně chemické) hmoty kolem ní v té výživné polívčičce. To znamená stovky dalších genů, naprosto nezbytných na kódování proteinů, bez nichž by samotná reduplikace nukleové kyseliny čili kopírování genetické informace čili život nemohl existovat.

Abychom to zkrátili na únosnou mez:

ta nejprimitivnější myslitelná pra-buňka, jako první existující v té pravěké prapolévce, MUSELA NUTNĚ obsahovat (zhruba) 500 pra-genů, které nutně musely vzniknout všechny naráz, aby mohla být zahájena první reduplikace a tím i následná evoluce, čímž se nám náš zlomek poněkud rozrostl:

1

_____________________

1200

500 x 4

Nestačí, aby tornádo sestavilo na vrakovišti jeden Boening 747, muselo jich být (zhruba) 500.

Kdo tvrdí, že něco takového mohlo vzniknout náhodou, spontánně, chemicky, a brání se jedinému vědecky (logicky) korektnímu vysvětlení, že totiž za tímto uspořádáním je zcela zřetelně rozpoznatelná INTELIGENCE, velmi podobná té dnešních vědců v genetických laboratořích, musí připustit i následující obrazný model, hezky dokreslující, jak si evolucionista představuje vznik života:

máme krabici (kaluž prapolévky) a v ní (mnohem více než) 600000 malých (řekněme 1 mm dlouhých) kousků magnetofonového pásku (pra-ribóza), z nichž každý má na sobě nahrán jeden tón/notu (pyridinová báze) ze čtyř možných variacích. Počkáme si pár miliard let, pak krabici otevřeme a ejhle! Nejen, že se nám ty potřebné kousíčky samy od sebe, téměř zázračně (?) spojily dohromady (řetězec NA díky kyselině fosforečné), takže nám vznikl jeden magnetofonový záznam o délce 600 metrů (první pra-chromosom o počtu 500 pra-genů), to by snad ještě bylo čistě chemicky (náhodně) možné. My máme na tom pásku 500 úplně různých písniček a ani jeden tón nezní falešně.

My nemáme chaos kakofonie náhodného spojení tónů, jak bychom museli logicky očekávat, pokud chceme být vědci, nýbrž úžasnou, přímo operní harmonii biologického substrátu, který právě od této chvíle umožní celou úžasnou následnou evoluci až k člověku a jeho mozku, který je od konce dvacátého století podle křesťanského počítání jeho historického času schopen, toto vše pochopit.

Kdo věří v tomto případě v náhodu, věří v zázrak, a to by vědci neměli.

První myslitelný proto-gen mohl být uchován při životě jen díky mnoha (asi 500?) dalším genům (a již hotovým proteinům, k čemuž se hned dostaneme) v rámci první myslitelné ‘proto-buňky’ (to je ta Dawkinsova ‘součinnost s jinými geny’), která byla jejich prvotní ‘ochranou’ a zároveň zárukou možné reduplikace.

Věčné otázce, zda byla dříve slepice nebo vejce, nelze uniknout ani na molekulární, subcelulární úrovni. Ani těch 500 proto-genů, zároveň vzniklých v té zázračné prapolévce, by se nikdy nebylo mohlo samo o sobě reprodukovat, pokud by k tomu neměly OKAMŽITĚ potřebné proteinové struktury (včetně enzymů). Tyto jsou ovšem rovněž natolik specifické, že nemohly vzniknout náhodou, pro jeden protein platí ovšem obdobný zlomek:

1

________________

400

500 x 20

který znamená číslo podobně monstrózní jako to předchozí a proto pravděpodobnost méně než nulovou, vyjádřeno teď záměrně spíše ‘filozoficky’ než exaktně matematicky. I tyto proteiny MUSELY NUTNĚ vzniknout ZÁROVEŇ s těmi pra-geny jako součást oné první primitivní pra-buňky, protože jinak by reprodukce nemohla začít – samotné prageny k tomu od prvního kroku potřebují proteiny, zatímco samotné proteiny by neměly co reprodukovat.

Naše tornádo tedy muselo na tom rozlehlém vrakovišti při jediném přeletu stvořit nejen 500 Boeningů ale i 500 Airbusů:

1

_____________________________

1200 400

500 x 4 x 500 x 20

což je moje formulka pravděpodobnosti vzniku života náhodou, na niž v této souvislosti vyhlašuji svůj copyright, neboť je naprosto originální.

Kdo nechce pochopit, že za vznik života může nějaká inteligence, kterou v tomto smyslu snad nejlépe nazývat Stvořitelem, tomu není pomoci. Věřit může ovšem každý v co chce, vědec by však neměl věřit v zázraky. Jak tato inteligence konkrétně snad vypadala, není naprosto můj problém, já v bohy ani Boha nevěřím, já jsem a chci zůstat i v tomto případě u nejčistší vědy.

Dnes je možné si představit odpovídající inteligenci v našich laboratořích genetických inženýrů. Sestavit celý nový originální gen z jednotlivých bází je asi ještě hudba budoucnosti, ale představitelná. Jenom nepochybuji o tom, že vědci k této činnosti používají svou inteligenci a dělají to jinak, než že by na mírném ohni ohřívali veliký hrnec, plný aminokyselin, cukru, pyridinů a kyseliny fosforečné. Trochu to připomíná staré alchymisty v pražském podhradí a jejich snahu, vyrobit z olova zlato tím, že na ně jenom musí správně udeřit kladivem. Nejpozději v osvícenství se jim věda začala vysmívat, materialistický pozitivismus 19. století ten výsměch zesílil a marxistická pavěda se mohla smíchem potrhat. Od druhé poloviny 20. století ovšem víme, že je skutečně možné vyrobit z olova zlato; jen ten úder kladivem k tomu nestačí, na to je potřeba atomový reaktor.

Na závěr pár slov k té druhé knize, kterou jste mi laskavě zapůjčil, už jenom krátce, protože si více nezaslouží:

Pan Caroll je podstatně ideologičtější než jeho velký učitel, asi proto, že je mladší generace. Přesto nutno vyzdvihnout, že říká na s. 32 velmi správně, že ‘každý krok evoluce se odehrává v DNA’, čímž ovšem postuluje, že ji nejdříve musí mít k dispozici, aby s ní mohl začít provádět evoluční kejkle. Dokonce má podobný předpokládaný počet aminokyselin pro jeden fungující enzym (zhruba 400, s. 77) jako je tomu zde, což ovšem díky tripletu bází ke kódování jedné aminokyseliny potvrzuje i moje druhé číslo.

Tento autor potvrzuje také těch zhruba 500 tzv. ‘věčných genů’, které nazývá ‘nesmrtelnými’ (s. 81), a jež jsou naprosto nezbytné současně od té první myšlené pra-buňky k dispozici, aby mohla zahájit reduplikaci; prý dokonce asi z poloviny se jedná o strukturální proteiny a z poloviny o enzymy:

‘Na tyto geny je odkázána každá forma života od té doby, kdy tento vznikl jako kódovaný v DNA v nejrannějších stádiích vývoje Země.’ (s. 82)

Jak tyto geny vznikly, o tom ovšem neříká pan Caroll ani slovo, a proto se buď mýlí, nebo věří na zázraky, když dále shrnuje na s. 226:

‘Tvrzení, že se u vytvoření /života/ musela podílet vnější inteligence, je neudržitelné.’

Je to přesně naopak. Představa tornáda, které se přežene přes vrakoviště a složí tam pět set Boeingů a pět set Airbusů je neudržitelná, i kdyby na to mělo k dispozici tři miliardy let.

Je tedy sice dobře možné, že dnes neexistuje žádný Bůh, je ale naprosto jisté, že kdysi existoval Stvořitel života, jak jej známe na této zemi. Pro mne osobně zůstává nejnapínavější otázkou, proč si hrál právě takhle…

Ročník 10, 1988

Č. 2, duben, s. 31: Přestaňme konečně kňučet

Blahopřeji k článku o unavené Evropě! Téměř není co dodat. Kdy už konečně pochopíme, že za svobodu, národní sebeurčení a státní suverenitu je nutno bojovat a ne o ně škemrat?

Unavení demokrati chtějí svůj klid. Proto než by nám pomáhali, kšeftují radši s našimi pány.

Přesvědčme je, že je v zájmu jejich klidu pomáhat NÁM a ne JIM. Jak to aspoň naznačili ti Poláci, před kterými smekám, zatímco náš úpící národ doma na ně nadává. Ale přestaňme žadonit!

A když mi někdo namítne, že my na to přece nejsme, my nejsme ani Afgánci ani Palestinci (abych jmenoval oba extrémy), tak mu odpovídám: to máte ale setsakramentsky recht!

Tak ale potom proboha přestaňme konečně kňučet, protože máme přesně to, co si zasloužíme.

Ročník 12, 1990

Č. 6, prosinec, s. 14: Kdo odejít nechtěl, nemusel

Motto:

‘To jste celí vy, inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký řečičky, jenomže vy si to můžete dovolit, protože vám se nic nemůže stát, o vás je vždycky zájem, vy si to vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře, i když jste dole, zatímco obyčejnej člověk se tady plahočí… Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy, vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj, ale co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno! Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš se tam na ně vytahovat, že jsi koulel sudy, budeš hrdina…’

Václav Havel, AUDIENCE

V červnu vysílal druhý program západoněmecké televize ZDF pořad českého exilového režiséra Ivana Fily ‘Schritte im Labyrinth’. Nad problémy odchodů do exilu a nad životem v exilu se zamýšlejí osobnosti jak z okruhu bývalých disidentů, kteří nikdy neodešli, tak exulanti sami. Mezi dotázanými byl i Jiří Dienstbier, ministr zahraničí ČSFR. Smysl jeho výpovědi byl tento:

Nikdo z těch, kteří po roce 1968 odešli do ciziny, nemohou, až na nepatrné výjimky, vinit komunistický režim z toho, že odejít museli. Bylo to svobodné rozhodnutí. Tak jako se Havel, on sám a další rozhodli zůstat, rozhodli se jiní odejít. O život nebo o 25 let vězení nešlo nikomu, na rozdíl od doby po roce 1948. On sám nemá nic proti nikomu, ale vždy mu vadilo, jestliže ‘někteří’ lidé, sotva odešli na Západ, připsali vinu za svůj odchod režimu. Kdo odejít nechtěl, nemusel. Tolik Dienstbier.

Zde nejde o polemiku s tímto názorem, na který má jistě právo i pan Dienstbier. Zde nejde o to, že má snad na určité úrovni naprosté obecnosti pravdu, aniž by tím ovšem mohl vyjádřit cokoli smysluplného o jediném konkrétním člověku.

Generalizovat znamená být idiot. Partikularizace je jediný znak Hodnoty. Obecné vědomosti jsou ty vědomosti, které mají idioti, říká William Blake.

Pan ministr neřekl nic o jediném emigrantu, zato však hodně o Jiřím Dienstbierovi – totiž že dodnes neodrostl svým socialistickým plenkám, že dosud nepřestal kádrovat lidi a stále ještě neví, co je svoboda člověka.

Zde nejde ani o věcné argumenty o tom, že systém, z něhož jsme odešli, a jemuž i pan Dienstbier dávno před rokem 1968 pomáhal na svět, byl svou nevypočitatelností skutečným ohrožením fyzického i psychického zdraví a života kteréhokoliv člověka – snad jen s výjimkou prominentů. O kom se v cizině vědělo – a to zásluhou exilu, kdo by to chtěl popírat – měl i ten kriminál lepší. Jak skončil Pavel Wonka, který ve své době patřičný ohlas neměl, víme dnes všichni. A kolik bylo dalších Pavlů Wonků, o nichž ještě nevíme?

Je poučné srovnávat si různé zkušenosti z komunistických věznic téže doby ‘normalizace’: na straně jedné Havlovy ‘Dopisy Olze’ a na druhé straně třeba Kantůrkové ‘Přítelkyně z domu smutku’ nebo svědectví Lenky Škrabánkové o ženských věznicích, které vycházelo v exilovém tisku.

Jaké arogance by nicméně bylo zapotřebí k poznámce exulanta, kterou samozřejmě nikdo veřejně nevyslovil: ‘Však co by ten Havel vlastně chtěl, bylo to jeho svobodné rozhodnutí.’ Ano, bylo. Znamená to však, že žalářníkem nebyl režim?

Zde nejde ani o to, připomenout desetitisíce exilových čtenářů, kteří umožnili existenci oněch nakladatelství, díky kterým bojovníci proti totalitě přežívali a přežili; anebo čtyřicetiletou úpornou práci zahraničních rozhlasů a jejich spolupracovníků, kteří v našich národech uchovávali jiskru naděje a byli oporou domácí opozici.

Pochybujeme, že by kdokoliv z těchto exulantů vůbec cítil potřebu panu Dienstbierovi připomínat, jak nekonečně složité a intimní je rozhodnutí odejít, a že je přímo nestydatost chtít o tom komukoliv udělovat lekce. Vždyť co on o tom ví?

Zde jde o něco jiného. O zcela konkrétní dopad Dienstbierových výroků. Postihuje současnost a budoucnost desetitisíců, ba statisíců; nejde o názory na minulost, ale o budoucí život:

Pan bývalý disident a dnešní politik sděluje německým úřadům jasně a nezastřeně, že všichni ti ‘normální’, neprominentní emigranti neměli nikdy nárok na politický azyl. Pan Dienstbier autoritativně označuje jejich pronásledování v ČSSR za nedostatečné.

Pan Dienstbier zároveň ví, přinejmenším od OF Mnichov, že existují podložené obavy z přezkoumávání azylu a odebírání pasů československým emigrantům ve Spolkové republice Německo s velmi nejistým výhledem. Pan Dienstbier nám přislíbil ústy svého náměstka Dobrovského, že bude intervenovat u německých úřadů za humánní a sensibilní řešení těchto problémů.

Rozpor mezi jeho slibem a jeho veřejným názorem pro německou televizi je evidentní. Jestliže takto hovoří do televize, co asi dojednává za zavřenými dveřmi? Je snad zájmem pana Dienstbiera, a tím i společným ‘zájmem’ obou zemí, aby se dosavadní exulanti navrátili ‘domů’, ať se jim to líbí nebo ne? Jiná motivace nás nenapadá, pokud vyloučíme, že si pan ministr nerozmyslel, co vykládá. Pak by to bylo sice hloupé a nepříjemné, ale omluvitelné.

Pokud však ministrův výrok byl řečen vědomě a s přesvědčením, pak – ve světle jeho slibů nám emigrantům – je nutno označit jeho prohlášení pro německou televizi za politickou nezodpovědnost a arogantní cynismus. A to omluvit nelze.

Exil byl a stále ještě je připraven pomoci demokratickému vývoji v Československu. Budou-li však političtí představitelé s ním mluvit a o něm jednat tímto způsobem, nezbude brzy z této dobré vůle vůbec nic.

Svaz bývalých čs. lékařů v zahraničí

Občanské fórum Mnichov

Občanské fórum Limburg

Národní politika

a další signatáři v zahraničí