Dobře utajený Marx

Dobře utajený Marx

2019

Loňský rok se odehrával v oslavách a poučený pozorovatel si přitom musel všimnout stále ještě oblíbeného zkreslování této historické postavy, mnohdy se rovnající nekritickému zbožnění. Je přitom naprosto zřejmé, že tyto emocionální výlevy se zakládají na redukované základně vědění, kterou je ovšem nejlépe možné a jistě i žádoucí korigovat fakty. Ta pravděpodobně nejlepší tvoří jeho vlastní myšlenky, a to nejen jeho příspěvky pro veřejnost, nýbrž také jeho rozsáhlá korespon-dence. Veškeré následující poznatky, převzaté ze sekundární literatury, jsou přesně citovány, seznam použitých zdrojů je uveden. Pro všechny kritiky, kterým by snad tato práce měla připadat poněkud jednostranná budiž již zde výslovně zdůrazněno, že jediným osobním příspěvkem autora této práce je pouze její poslední odstavec.

Podívejme se tedy poněkud na muže, jenž se narodil v květnu 1818 v Trevíru jako syn advokáta Heinricha Marxe a jeho ženy Henrietty; oba rodiče pocházeli z rabínských rodin. Ve věku šesti let byl pokřtěn v luteránském duchu, celý svůj život však vystupoval jako přesvědčený materialista a ateista. V roce 1835 složil maturitní zkoušku na gymnáziu a je zajímavé, všimnout si jeho písemné práce z němčiny. Již v tomto svém prvním originálním příspěvku do pokladnice světové literatury použil totiž šestkrát slovo ‚zničit‘ /vernichten/. Zároveň je neobsahuje ani jediná z ostatních maturitních prací jeho spolužáků, což při zadaném tématu ‚Úvahy mladého muže o volbě povolání‘ celkem nepřekvapuje. Není to žádná náhoda, v dalším životě bude Marx pro tento svůj povahový rys často nazýván ‚ničitel‘ /Vernichter/:

Ještě uvidíme, že Marx v pozdějším životě tomuto posudku jako ‚Bůh‘ a ‚ničitel‘ mnoha způsoby jak slovem tak i činem dostál. Löw, 38

Bůh proto, že už z této maturitní práce zároveň čiší Marxovo nezměřitelné přeceňování sebe sama, spojené s podceňováním kohokoliv jiného, jak to nejlépe dokreslují jeho vlastní verše:

Kráčet smím Bohu podoben skrz trosky říší do vítězna,

každé mé slovo je žár a čin, má hruď je prsům Božím rovna. Marx, MEGA I, 1, 488, (Löw, 40)

Po maturitě začal studovat v Bonnu práva, po roce však přešel do Berlína na filozofii. Roku 1841 dostal ve svých třiadvaceti letech poštou doktorát z univerzity v Jeně, aniž by ji sám někdy navštívil. Tím byla jeho vědecká kariéra ukončena, neboť v příštím roce se stal novinářem a krátce nato přítelem Bedřicha Engelse. Tento fabrikant a kapitalistický vykořisťovatel jej bude po jeho odchodu z redakce o rok později celý život podporovat a živit, aby neumřel hlady, protože Marx už nikdy nebude řádně pracovat. V roce 1843 se oženil s Jenny von Westphal, na jejíž aristokratický původ byl velmi pyšný. Měli spolu šest dětí, z nichž pouze tři dcery se dožily dospělosti; jedna z nich zemře ještě před svým otcem, poslední dvě sebevraždou po jeho smrti. Od roku 1849 žil Marx s rodinou v Londýně, kde zemřel v březnu 1883.

Kdo byl tedy tento Karel Marx? Jeden z běžných názorů míní, že prý především vědec:

Názor, že marxismus je věda, a to věda taková, jakou žádná jiná filozofie nikdy nebyla a být nemůže, se stal součástí obecné teorie států, které založili Marxovi následníci, takže je prvkem výuky všech předmětů na jejích školách a univerzitách. Johnson, 63

V bývalém táboře míru a socialismu do roku 1989 to prakticky zažil každý absolvent vysoké školy. Nikdo se nemohl stát učitelem, právníkem nebo ekonomem, lékařem, inženýrem, hercem, nebo architektem, aniž by složil předepsané zkoušky z marxismu, rovnající se státnici. Avšak ani v takzvaně svobodném západním světě nebylo a doposud není snadné se této ‚vědě‘ vyhnout:

Tento názor proniknul i do nemarxistického světa, protože intelektuály, a zvláště akademiky fascinuje moc; identifikace marxismu s masivní fyzickou autoritou pokoušela mnohé učitele k tomu, aby vpustili marxistickou ‚vědu‘ do svých oborů, zvláště do takových neexaktních či poloexaktních, jako je ekonomie, sociologie, historie a geografie. /…/ První otázka, na kterou se proto v souvislosti s Marxem musíme ptát je tato; byl-li vůbec vědcem, tedy v jakém smyslu? To jest, jak dalece se angažoval ve snaze dosáhnout objektivního poznání metodou pečlivého vyhledávání a vyhodnocování důkazů? Johnson, 63-64

Odpověď na tuto otázku je dnes poměrně jednoduchá – objektivní a nezaujaté zhodnocení jeho životní činnosti dokládá celkem jednoznačně, že byl vším možným, ale rozhodně ne vědcem:

Styl Marxova psaní není styl badatele… on neuvádí příklady ani nepředkládá skutečnosti, které odporují jeho teorii, nýbrž pouze takové, které podporují nebo dokazují to, co sám považuje za konečnou pravdu. Celý tento přístup je ospravedlňování, ne hledání. Obhajování něčeho, co je prohlašováno za čistou pravdu nikoliv s přesvědčením vědce, ale věřícího.

Karl Jaspers, Marx und Freud, 1950, cit. podle Johnson, 91

V té době vedl Marx život badatele /…/ ale v hlubším smyslu badatel nebyl, a vědec už vůbec ne. Nezajímalo ho pravdu hledat, ale vyhlašovat ji. V Marxovi se pojily tři osobnosti: básník, novinář a moralista. Každá byla důležitá. Společně a v kombinaci s jeho neuvěřitelnou vůlí z něho dělaly obdivuhodného spisovatele a pozorovatele. Ale nic na něm nebylo vědeckého; ve všem podstatném byl přímo protivědecký. Johnson, 65

Básník? Ano, jeho poetické vize, jejichž tématem je především zničení světa, jsou mnohem důležitější pro pochopení jeho osobnosti, než se má běžně zato, přinejmenším ve srovnání s jeho takzvanou vědou. Jeho básně jsou divoké, často hrůzné, plné nejtemnějšího pesimismu co se týče stavu lidstva, prosycené nenávistí a velebením násilí. Marx je od začátku do konce eschatologický spisovatel, mnoho svých básnických vizí také použil ve svých takzvaných vědeckých spisech. Apokalypsa jej natolik fascinuje, že ji zahaluje do ekonomických nebo filozofických pojmů, jak je mnohokrát možné v jeho pracích doložit.

Novinář? Ano, a vůbec ne špatný. Rozvrhnout si obsáhlou knihu, neřku-li nějakou napsat, bylo nad jeho síly; i jeho životní dílo, Kapitál, není nic jiného než slepenec rozličných zlomků, postrádající pevnou logickou formu. Ovládal však umění psát krátké ostré polemické články, v nichž reagoval na události své doby, a to vždy podle hlavní premisy, že zkáza světa je již v brzké budoucnosti neodvratná. Začal s tím už v roce 1842 v Rýnských novinách, po roce 1851 napsal pak (spolu s Engelsem) během zhruba deseti let asi pět set článků pro Daily Tribune v New Yorku. Byl mistrem divoké demagogie; jeho největší talent spočíval ve využití drsné novinářské polemiky, přičemž mnohé ze svých prý úžasných postřehů, jež mu z neznalosti dodnes připisují jeho zbožňovatelé, pouze hotové opsal od svých předchůdců:

Dělníci nemají vlast. Proletáři mohou ztratit jen své okovy. Marat

Náboženství je opium lidstva. Heinrich Heine

Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.

Diktatura proletariátu! Louis Blanqui

Proletáři všech zemí, spojte se! Karl Schapper

Také v osobním životě byl Marx nesnesitelný demagog a despotický tyran, jak ve své rodině, tak i v mezinárodním dělnickém hnutí; byl neschopný domluvy, nenáviděl kompromis.

Moralista? Ano, třebaže to není jen tak, špatně strávenou filozofii takového Hegela přepsat do pseudoakademické novinářské hantýrky. K tomu potřeboval nejprve základní impuls, který se rozhodl už jako student nalézt v židovském vztahu k úrokovému financování:

Podívejme se na skutečného, běžného žida, nikoliv žida šábesu, nýbrž každodenního žida. Hledejme tajemství náboženství v tom skutečném židovi. Co je základem tohoto židovství? Praktická potřeba, vlastní prospěch. Co je kultem běžného žida? Čachry. Co je jeho skutečným božstvem? Peníze. Tak tedy! Emancipace od čachrů a peněz, tedy od praktického, reálného židovství, je emancipací naší doby. Marx, MEW 1, 1839-1844, 372 (Löw, 205)

Přes veškerou rádoby filozofii je zde přece jeho postoj čistě moralistický! S vědou to nemá nic společného, přičemž jeho pozdější názorový vývoj spočíval především v tom, že byl ochoten připsat všechny ty odpornosti takzvaného vykořisťování ubohých proletářů i nežidovským kapitalistům. Z událostí jeho vlastního života je tato iracionální nenávist ovšem dobře pochopitelná. Marxova doslova směšná neschopnost zacházet s penězi byla příslovečná, díky čemuž se stal už v mladých letech obětí lichvářů. Jeho vlastní matka si opakovaně povzdychla, když neustále vydíral svého otce o peníze, že by přivítala, kdyby Karel místo rozumování o kapitálu raději nějaký nashromáždil.

Jak může být vůbec za vědce považován muž, který ve svém životě ani jednu minutu neučil na žádném vědeckém učilišti? Snad díky svým uveřejněným dílům? Jestliže se budeme orientovat podle jeho nejtlustšího spisu a pomineme jeho spisky vysloveně žurnalistické, byl by Marx nejspíše ze všeho ekonom. Své životní dílo Kapitál, které je až dodnes používáno k dokládání jeho učení o takzvaném vykořisťování námezdné práce v takzvaném kapitalismu, tedy otevřené, svobodné (tržní) ekonomice, spisoval předlouhých čtyřiatřicet let, a co si o něm sám myslel, víme dobře z jeho korespondence:

Především je nápadný jeho hnus, který pociťoval, když myslel na svoje dílo. Každý jen napůl normální autor, který věří, že má cosi důležitého ke sdělení, naléhá netrpělivě na uveřejnění. On však vítal každou záminku, jak nás o tom zpravuje Engels, která ospravedlňovala zdržování jeho dlouho už očekávaného díla; sám je opakovaně nazývá ‚proklatá kniha‘, ‚zlý duch/noční můra‘, ‚sviňská kniha‘, ‚sračka‘ a ‚ekonomická sračka‘.

Löw, 33, podle MEW 36, 385; 31, 178; 29, 232; 30, 359; 31, 321; 27, 228.

Však i autor sám komentuje svůj životní opus a okolnosti kolem jeho vznikání dostatečně jasně a zřetelně, je pouze zapotřebí nahlédnout do pramenů:

Roztáhnu tento svazek, neboť ti němečtí psi si váží obsahu knih podle jejích kubíků.

Marx, MEW 30, dopisy Jan. 1860 – Sept. 1864, 248, (Löw, 211)

Umění spočívá v tom, čtenáře natolik mystifikovat a připravit mu takové bolesti hlavy, aby konečně ke svému uklidnění zjistil, že tyhle hard words jsou pouhé zamaskované loci communes.

Marx, MEW 32, dopisy Jan. 1868 – Jul. 1870, 91, (Löw, 211)

A co si o tom veledíle myslel jeho věrný celoživotní přítel, který musel z poznámek jeho posmrtné pozůstalosti dopsat druhý a třetí svazek (Marx jich plánoval původně šest), víme díky jejich korespondenci také:

Hlavní věc je, abys debutoval před publikem pořádně tlustou knihou /…/ Ti průměrní všiví literáti Německa vědí velice dobře, že by se zruinovali, kdyby 2-3krát za rok nepředhodili publiku nějaký ten šmejd. Engels, MEW 27, dopisy Feb. 1842 – Dez. 1851, 374, (Löw, 210-211)

Když to však trvalo patnáct nebo dvacet let a pořád nic, třebaže kniha už byla tlustá až až, tak se dikce přítelova poněkud mění; přitom je úsměvné číst, co si myslel o budoucích marxistech:

Aby se to napsalo a vyšlo, to je to hlavní; na slabosti, kterých si Ty všimneš, přece ti oslové nepřijdou… Engels, MEW 30, dopisy Jan. 1860 – Sept. 1864, 15, (Löw, 211)

Marxem vymyšlené, ba často doslova vylhané ‚učení‘ o takzvané ‚nadhodnotě‘, kterou se snaží zdůvodňovat to takzvané ‚vykořisťování‘ na nakonec neuvěřitelných a naprosto zbytečných tisíci stranách prvního svazku, je dávno vyvrácené. Už v jeho době bylo skutečnými vědci dešifrováno jako bezesporu zfalšovaný výklad skutečnosti (Comments on the use of the Blue Books by Karl Marx in Chapter XV of Le Capital, 1885). Dnes je možné snést nekonečně mnoho důkazů, s jak extrémním zjednodušováním a zároveň podvodně zacházel Marx s pravdou. Není vůbec na škodu to i zde konkrétně ukázat; dokonce to ani dlouho netrvá, protože toho jakž takž důležitého je nesmírně málo. Kapitál, monument, kolem něhož se točí celý Marxův život ‚vědce‘, je svou formou traktát, cvičení v morální filozofii, jedno obrovské, velmi nesouvislé kázání. První svazek, který skutečně sám sepsal, nemá žádnou logickou stavbu. Je to slepenec statí bez ladu a skladu, přičemž určitý význam mají pouze dvě kapitoly. Jednak 24. o ‚dějinné tendenci kapitalistické akumulace‘, neboť se celkem dobře čte; proto už potěšila nesčetné socialisty. Nelze ji však analyzovat, protože nemá ani tu nejmenší vědeckou hodnotu; je to čiré proroctví. A posléze kapitola osmá, ‚pracovní den‘, která se alespoň tváří jako věcná analýza vlivu kapitalismu na životní podmínky britského proletariátu. O těch Marx z vlastního bádání nevěděl vůbec nic, nikdy nenavštívil ani jediný průmyslový podnik včetně fabriky svého přítele Engelse, ačkoliv ho opakovaně zval.

V této kapitole se Marx snaží dokázat, že pro kapitalismus je charakteristickým rysem neomylně postupující a stále narůstající vykořisťování dělníků. Dokládá to ovšem tak, že záměrně a systematicky falšuje objektivní data, protože prostě musí ‚dokázat‘ to, co ‚musí‘. Jeho vědomé podvody (nikoliv snad omyly) se dají metodologicky shrnout do pouhých čtyř bodů:

  • používá vědomě zastaralé statistické materiály, protože novější dokazují opak toho, co potřebuje ‚dokázat‘

  • jako tzv. ‚typické kapitalistické provozy‘ si vyhledává pouze ty, které mají co nejhorší pracovní podmínky, protože jsou naprosto zastaralé. Zdlouhavě přednáší o archaických, neefektivních oblastech produkce, které jsou vlastně ještě ‚předkapitalistické‘, jako např. hrnčířství, kovářství, krejčovské dílny, výroba tapet. Aby mohl ‚dokázat‘ ty nelidské podmínky hrůzného kapitalismu, které dokázat chce, protože ‚musí‘, ignoruje konsekventně pravdu, která zní tak, že s přibýváním kapitálu se docela logicky dosahuje nejen efektivnější produkce, ale nakonec i lepších pracovních podmínek, což bylo známo dokonce již tehdy

  • používá zprávy továrních inspektorů (o špatných pracovních podmínkách a někdy skutečně nelidském zacházení) a předstírá, že jde o normální jev, třebaže tyto zprávy jasně říkají, že šlo o provinění konkrétních zaměstnavatelů, kteří za ně byli oprávněně potrestáni

  • a konečně jeho nejperfidnější lež, která spočívá v tom, že prý kapitalismus je nejen sám o sobě nezměnitelně antihumánní, ale je podporován i státem právě ve své vykořisťovatelské funkci, jež má pak za následek věčné chudnutí proletářů. Ve skutečnosti všechna data, která po vybrání toho, co mu ‚sedí‘, použil, právě naopak sloužila soustavným snahám o státní zásahy, které měly za cíl právě i zlepšování pracovních podmínek.

My dnes už ovšem víme, že tento Marxem pejorativně nazývaný ‚kapitalismus‘ – ve skutečnosti co nejvíce svobodné (třebaže i zákonodárstvím státu nutně doprovázené) tržní hospodářství – je s velkým odstupem to nejlepší, co lidstvo za tisíce let na poli ekonomiky vymyslelo a uskutečnilo. Garantuje nejen naprosto neuvěřitelný masový blahobyt, ale především politický systém pluralitní demokracie liberálního právního státu, tedy přesně to, po čem touží všechny ty miliony a možná brzy miliardy lidí z celého světa, kteří se k nám do západní Evropy a severní Ameriky hrnou, protože doma přesně toto všechno postrádají.

Bohužel moc nepomáhá, že to všechno dnes víme, protože se na to příliš často a příliš rádo zapomíná, jako například také na tu prostou skutečnost, že Marxovo takzvané vykořisťování v dnešních podmínkách právního státu liberální demokracie neexistuje a ani existovat nemůže. Zůstaňme však v jeho době abychom mu nekřivdili ahistorismem a všimněme si, jakou terapii doporučuje na ty jím vysněné zlořády společnosti. Ve světle skutečné humanity je totiž naprosto neslýchané, aby řešení směl spatřovat a trvale demagogicky propagovat v ‚násilném převratu veškerých společenských poměrů‘ – to je nehoráznost skutečně neuvěřitelná! To není nic jiného než ten nejbrutálnější terorismus, jehož si je ovšem sám plně vědom:

Komunisté opovrhují tím, že by své názory a záměry zatajovali. Prohlašují otevřeně, že jejich cíle mohou být dosaženy pouze násilným převratem všech dosavadních společenských poměrů.

Marx, Engels, MEW 4, Mai 1846 – März 1848, 493 (Löw, 186)

My jsme bezohlední a nepožadujeme od vás žádné ohledy. Když přijde řada na nás, nebudeme terorismus zkrášlovat. Marx, MEW 6, Nov. 1848 – Jul. 1849 (Löw, 371)

Čím byl pseudovědec Marx úplně nejvíc, co bylo takříkajíc samo jádro jeho osobnosti, odhalil jeho přítel nejvěrnější v jedinečné situaci, která většinou ke lžím nesvádí – při jeho pohřbu:

Tak jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx zákon vývoje lidské společnosti. /…/ Takový byl muž vědy. Ale to není ještě ani polovina tohoto muže. Neboť Marx byl především revolucionář. Engels, MEW 19, März 1875 – Mai 1883, 335 (Löw, 17)

A to je fakt vskutku neoddiskutovatelný, jak dnešní věda velmi dobře ví:

Marx a Engels byli revolucionáři dávno předtím, než se stali komunisty. Nebyl to komunismus, co z nich udělalo revolucionáře, nýbrž jejich revolucionářské bytí vyvolalo jejich komunistické vědomí. Löw, 337

Na tento aspekt, zcela zásadní pro pochopení osobnosti Karla Marxe i jeho druha Engelse, narážíme neustále. Dokládá to kupříkladu i jejich postoj k něčemu (především pro Němce) tak tradičně zásadnímu, jako je právní stát, který byl, jak známo, v jejich domovině na vysoké úrovni už celé století před nimi, kdy tam žádná demokracie ještě ani v náznacích neexistovala:

Nikdy jsme to nezatajovali. Naší základnou není právo, nýbrž revoluce.

Marx, MEW 6, Nov. 1848 – Jul. 1849, 102 (Löw, 326)

Zákonnost tak dlouho, dokud nám vyhovuje, ale žádná zákonnost za každou cenu, ani jako fráze.

Engels MEW 39, dopisy Jan. 1893-Jul. 1895, 426 (Löw, 326)

Marx horuje pro násilnou diktaturu, touží po ní celým svým srdcem, celý jeho životní elán nejpozději od věku třiceti let, jeho Komunistického manifestu, je zaměřen na tento cíl. Kdykoli jeho nadšení nohsledi (vždy spíš sociální demokraté než dřevní komunisti) tvrdili, že jeho nesčetné věty o násilí, revoluci, diktatuře a teroru jsou jen symbolicky myšlené, tak to prostě není pravda:

Protože komunisté kráčí na špici pokroku, neboť jsou vlastníky pochopení všech nutností, jednají vždy správně, ať už dělají cokoliv. To platí pochopitelně především pro Marxe, objevitele zákona vývoje lidstva. Na komunistického revolucionáře se proto zákaz fyzického násilí nevztahuje, on je naopak povinen se k němu uchylovat, neboť slouží tak velikému cíli. Löw, 50

Marx je si naprosto vědom skutečnosti, že ta jeho zbožňovaná, k diktatuře vedoucí revoluce může být provedena pouze terorem, silou organizovaného a ozbrojeného ‚proletariátu‘:

Aby bylo možné se /…/ energicky a výhružně postavit, musí být dělníci ozbrojeni a organi-zováni. Vyzbrojení veškerého proletariátu puškami, náboji, děly a municí musí být okamžitě pro-sazeno, musí se vystoupit proti obnovení starých občanských milicí, namířených proti dělníkům. Kde nebude možné tak činit, musí se dělníci pokusit sami organizovat jako proletářská garda, se svými zvolenými šéfy a generálním štábem a dát se pod velení nikoliv snad státních orgánů, nýbrž od dělníků utvořených revolučních místních rad.

Marx, Engels, MEW 7, Aug. 1849 – Jun. 1851, 308 (Löw, 282)

Toto je prosím Karel Marx, nikoliv jeho pozdější vykonavatelé! Učinil snad Lenin něco jiného, než se zde požaduje? Kdo se opovažuje bagatelizovat po všech zvěrstvech komunistického teroru od rudého sovětského října až po rudé Khméry, toto tak důstojné naplnění promyšlených plánů Karla Marxe, jeho myšlenky jako jakousi teoretickou ‚humanitu‘, kterou prý jeho následovníci jen vždy znovu a znovu ‚špatně pochopili‘? Ne! Zde jsou fakta, která hovoří jasnou řečí, a komu se to zdá příliš málo, tak jen žádný strach, bude hůř. Také komunistické monstrprocesy s jakýmikoliv odpůrci, včetně nakonec prvního tajemníka vlastní komunistické strany, jsou pochopitelně ve svém jádře obsaženy v teorii Karla Marxe; přinejmenším tehdy, když definuje soudce jako poslušné sluhy dokonané revoluce:

Jako všichni ostatní veřejní sloužící budou voleni a na svou zodpovědnost odvolatelní. , Marx, MEW 17, Jul. 1870-Feb. 1872 (Löw, 327)

Co na tom, že již sto let před Marxem moudří mužové rozpoznali, jak blahodárné je pro správu státu a věcí veřejných rozdělení moci na legislativní, výkonnou a soudní, které jsou co nejsa-mostatnější a vzájemně se kontrolují a omezují? Něco takového musí být úspěšnou revolucí zničeno v první řadě, říká Karel Marx, třebaže ještě sám neměl možnost, to prakticky provést. Mimochodem řeč! Už způsob jeho vyjadřování prozrazuje velmi mnoho; právě zde je vhodné, sáhnout po zachované korespondenci, neboť odhaluje lépe nitro člověka než pseudovědecké spisky. Mnozí vědí, jaké city choval vůdce světového proletariátu ke svým soudruhům spolubojovníkům, ale myslím že neškodí to konkrétně připomenout; o koho jde, prozrazuje jeho přítel:

A pak tahle chorobná touha, cpát se do světa vznešených, chtít se vyšvihnout, a kdyby jen kvůli zdání; toho ušmudlaného vroclavského židáka všelijakou pomádou přešminkovat, to bylo vždycky odporné… Nikdo z nás mu nikdy nedůvěřoval, tomuhle Lassalovi…

Engels, MEW 29, dopisy Jan. 1856 – Dez. 1859, 31 (Löw, 239)

…tuhle ránu tomu židáčkovi nezapomenu. Překotnost, s jakou byla ta jeho špína otištěna, ukazuje, že byl magna pars ve zdržení našich věcí. Přitom je ten dobytek tak zamilovaný do těch svých vypocenin… Marx, MEW 29, dopisy, Jan. 1856 – Dez. 1859, 442 (Löw, 240)

Židovský negr Lassale, který naštěstí koncem tohoto týden odcestuje, právě opět šťastně prohrál 5000 tolarů v chybné spekulaci. Marx, MEW 30, dopisy, Jan. 1860 – Sept. 1864, 257 (Löw, 240)

Když jde ale o vlastní, vždycky prázdnou peněženku, vypadá ta korespondence poněkud jinak:

Milý Lassale, všechny moje pokusy, sehnat peníze, ztroskotaly. Také z domova – to víš, staří lidé velice visí na tom, co je ‚konečné‘ – jsem obdržel zamítavou odpověď. Jak je mi to nepříjemné, obracet se na Tebe s prosbou – neboť i Tvůj váček právě trpí odlivem – nemám jinou volbu. Jestli Ti je dvacet friedrichsdorů příliš mnoho, tak pošli méně.

Marx, MEW 29, dopisy Jan. 1856 – Dez. 1859, 589 (Löw, 240)

Kdo zná od Karla Marxe (víceméně) pouze toto:

Dějiny veškeré lidské společnosti jsou dějinami třídních bojů.

Marx a Engels, MEW 4, Mai 1846-März 1848, 462 (Löw, 218)

ten nezná nic, neboť to je pouze něžný začátek. Nenávist jeho bytostného ničitelství byla tak hluboká, že bez námahy překračovala hranice třídního boje. Stejně jako budoucí nacionální socialisté Německa chce vyhubit celé národy (mimochodem včetně Čechů). Jeho radikalita jde tak daleko, že jí obětuje i prastarou vrozenou přirozenost člověka, bytosti druhu homo sapiens:

Komunismus je konečně positivní výsledek zrušeného soukromého vlastnictví, nejprve vše-obecného vlastnictví. Musí být zničeno všechno, co není schopno být vlastněno všemi. Manželství, (které je formou exklusivního soukromého vlastnictví) bude nahrazeno zespolečenštěním žen, žena bude všeobecným společným majetkem.

Marx, MEW 40, dopl. sv. 1, příspěvky do 1844, 534 (Löw, 149)

I toto se dočkalo v pozdějších experimentech praktického vyzkoušení. Západní komuny takzvané ‚volné lásky‘ po roce 1968 však zcela pravidelně ztroskotávaly na pravěké vrozené přirozenosti normální ženy, i jakožto hořící marxistka ve věcech lásky a potomstva přece jen upřednostňovat vytváření páru, ať už se to jejím soudruhům revolucionářům jak chce nelíbilo. Tato marxistická ideologie však mimochodem řádí dodnes i na tom prý svobodném Západě, protože je možné ji zavádět do praxe salámovou metodou i bez krvavých revolucí:

Moderní individuální rodina je postavena na otevřeném nebo skrytém domácím otroctví ženy. Muž je v rodině buržoust, žena reprezentuje proletariát. /…/ Individuální rodina přestane být hospodářskou jednotkou společnosti. Privátní vedení domácnosti se promění ve společenský průmysl. Starost o děti a jejich výchova bude veřejnou záležitostí; společnost se stará o všechny děti stejně, ať už jsou manželské nebo nemanželské.

Engels, MEW 21, Mai 1883 – Dez. 1889, 75 (Löw, 164)

Jestliže je tedy pozemská rodina odhalena jako tajemství Svaté rodiny, musí být teoreticky i prakticky zničena. Marx, MEW 3, 1845 – 1846 (Löw, 165)

Výchova všech dětí, od okamžiku, kdy mohou postrádat prvotní péči mateřskou, v národních ústavech na náklady státu. Výchova a fabrikace pospolu.

Engels, MEW 4, Mai 1846 – März 1848, 373 (Löw, 16)

My bychom dnes řekli spíše ‚socializace‘ než ‚fabrikace‘, ale jinak to sedí, když pomyslíme na zařízení, kam se dnes propaguje možnost odložit své děti tak brzy, že i ta prvotní mateřská péče nic neznamená; v tomhle ohledu se ti dva ‚vědci‘ mohou skutečně radovat. Ale přesto, v teorii se rozčilovat nad takzvanou nespravedlností ve vztahu muže a ženy je jedna věc. Úplně jinak to však vypadá, když opět jednou nahlédneme do skutečné, utajené duše našeho hrdiny:

Ona přirozeně neměla ani zdání, co jsem psal, ale s trochou reflexe si mohla spočítat, že z toho vyleze něco takového. Ženské jsou podivné kreatury, dokonce i ty rozumem vybavené.

Marx, MEW 30, dopisy, Jan. 1860 – Sept. 1864, 319 (Löw, 174)

Protože se pochopitelně nechci opět dostat do dluhů, a ty peníze, co jsem jí dal poslední měsíc, už včera byly pryč, požádal jsem o vysvětlení. A tak se ukázalo, to ženské bláznovství. Ženské potřebují navždy poručnictví.

Marx, MEW 32, dopisy, Jan. 1868 – Jul. 1870, 344 (Löw, 175)

Můžeme se samozřejmě ptát, odkud pramenila ta bezbřehá nenávist k normální rodině. Je docela snadné, dostat odpověď, neboť ten z obou teoretiků beztřídní a bezrodinné společnosti, jenž si na rodinu troufl, se svěřil svému příteli, který něco tak zodpovědného raději ani nezkoušel a spokojil se s ošukáváním vykořisťovaných dělnic ze své fabriky:

Je mi to nanejvýš ohavné, sdělovat Ti svou mizérii, ale que faire. Moje žena mi říká každý den, že si přeje ležet i s dětmi v hrobě, a já jí to vskutku nemohu zazlívat…

Marx, MEW 30, dopisy, Jan. 1860 – Sept. 1864, 248 (Löw, 166)

Ve skutečném životě totiž příliš nepomáhá, vytrubovat do světa hlubokomyslné teorie:

Peníze ve svém posledním určení se po všech stránkách jeví jako rozpor, který se sám od sebe rozpustí /…/ jako forma bohatství je to pouhý přelud…, čistý výmysl.

Marx, MEW 42, ekon. Manuskr. 1857/1858, 160 (Löw, 181)

Běda, jestliže se tyto nesmysly stanou žitou skutečností, jako tomu bylo v dětství a mládí autora těchto řádků v říši socialismu! Tam peníze skutečně nehrály roli, protože stejně ke koupi nic pořádného nebylo, zato ale osobní známosti rozhodovaly o všem. Ty byly cennější než všechny peníze – pokud ovšem mluvíme o socialistických korunách. Nadevše ctěný kapitalistický dolar nebo tvrdá německá marka bylo ovšem něco jiného, to rozhodně nebyl pouhý přelud,

Jestliže chceme pochopit, odkud pochází Marxova primární fascinace násilím a ničením, musíme se na okamžik ponořit ještě trochu hlouběji do dějin. Jde o události, které jsou rovněž dodnes obdivované a prý i notoricky známé. Já mám zato, že i ty jsou ve své celistvosti podobně utajené, jako pravé učení Karla Marxe. Nemůže proto škodit, je zde krátce připomenout, notabene, když nás sám velký mistr vede ke své inspiraci revolucionáře. Musíme být jen připraveni, obrátit se k pramenům, které skvěle osvětlují nadšení zvrácené duše nad krutým terorem revoluce ve Francii:

V dnešním čísle ‚Social-demokrata‘ se nachází naštěstí ve fejetonech, za mým článkem, kde je jakýkoliv ‚zdánlivý kompromis‘ odsouzen, Tvoje výzva k ubíjení šlechty.

Marx, MEW 31, dopisy, Okt. 1864 – Dez. 1867, 59 (Löw, 124)

Ten, co na svých dlouhých nohách nejdál vlevo chvátám, já Oswald, v šedém plášti a pepřových kalhotách. Také vevnitř čistě peprný. Oswald, montangard, ten nejzásadnější od hlavy až k patám. Hudba nástroje, co hraje, je zvuk gilotiny…

Engels, MEW 41, dopl. sv. 2, příspěvky do 1844 (Löw, 51)

Tento autoportrét pochází z roku 1842, Engels měl dvaadvacet let. Marx byl o dva roky starší, a oba se za celý svůj život neuchýlili ani o milimetr od svého přesvědčení, že nejkrásnější zvuk ze všech hudebních nástrojů má na krk tisíců nevinných lidí dopadající sekera gilotiny.

Zůstaňme tedy zde, ačkoliv by i mnohé poznatky především individuální psychologie leccos dalšího ozřejmily. Ať už jsou ale právě u Marxe jakkoliv zajímavé, věnujme se i nadále jen přísně faktům. Jde o pouhé dva roky z dějin Francie a ani zde symbolika nechybí – v den smrti prvního moderního diktátora našich západních dějin Napoleona Bonaparta, tohoto vskutku velice logického vyvrcholení revoluce ve Francii, slavil Karel Marx své třetí narozeniny.

Protože sám Marx říká, že události ve Francii jej zajímají až od roku 1793, můžeme vše, co se přihodilo předtím, jako nepodstatné pominout. Zato však využijeme této příležitosti a necháme jako komentář zaznít osamocený hlas člověka, který již předem věděl vše. Už v roce 1790 napsal jasně, co čeká Evropu a svět včetně toho, že ta slavná revoluce lidských práv, rovnosti a bratrství nemůže skončit jinak než v rukou armádního velitele jako usurpátora veškeré moci a proto vůdce sprosté a brutální vojenské diktatury. Jak je taková jasnozřivost vůbec možná pochopíme už tehdy, když se zamyslíme nad jeho komentářem sestavení prvního (Ústavodárného) Shromáždění, ve kterém ještě zasedal skutečný výkvět osvícenské Francie:

Všechny tyto úvahy mi nenechávají ani tu nejmenší pochybnost o budoucím osudu této země. Francii vládne městský klub advokátů, agentů, makléřů, lichvářů a dobrodruhů – mrzká banda, která se vztyčila na troskách trůnu, církve, šlechty a lidu. Zde končí tedy všechny ty podvodné sny a stínové obrazy lidské rovnosti a lidských práv. Burke, 354

Člověka maně napadá, jak by asi tento myslitel komentoval první revoluční vládu Klementa Gottwalda. Abychom ale snad opět neprovokovali jednostranností, nechme promluvit historika, který byl zapřisáhlým zastáncem, ba zbožňovatelem revoluce ve Francii; byl však také odpovědným vědcem a psal pravdu, i když s ní mnohdy nesouhlasil, ba dokonce se kvůli ní trápil. Zde jsou jeho pocity, když toto první Shromáždění v říjnu 1791 uvolnilo místo druhému:

Ještě se nevyskytl sbor mladší než Zákonodárné shromáždění. Většině poslanců dosud nebylo šestadvacet. Ti, kdo viděli nedávno odcházet Ústavodárné shromáždění, kdo ještě měli před očima jeho souladnou rozmanitost věků, postavení, krojů, byli při vstupu nového shromáždění překvapeni, takřka zděšeni. Zjevilo se jako uniformovaný pluk mužů téměř stejného věku, třídy, jazyka, šatu. Vypadalo to jako invaze pokolení jednolitě mladého, bez starců, nástup mládeže, která hlučně vyžene zralý věk, svrhne tradici. Michelet, 220

Vznešený (duchem, neboť pocházel z docela skromných poměrů) pozorovatel ze sousední Anglie to ovšem věděl už o dva roky dříve:

Příští shromáždění pak musí být, pokud je něco takového možné, ještě horší než to současné.

Burke, 358-359

A co budou nakonec vyvádět Konvent (třetí a poslední Shromáždění), pařížská radnice a všichni možní další revolucionáři po popravě krále v lednu 1793, věděl samozřejmě také, neboť člověk je stále tentýž a veškerý takzvaný pokrok nic než pouhá iluze:

Odvaha a zaslepení jsou schopny v půlhodině strhnout více, než chytré rozmýšlení a moudrá opatrnost svedly vystavět za století. Burke, 317

Není nic, nad čím by moudrost mohla strnout takovou hrůzou, jako nakažlivý fanatismus, neboť proti tomuto nepříteli jsou její zbraně ty nejbezmocnější. Burke, 289

Revoluční spravedlnost zuřila poprvé už v září 1792. Pisálky vydrážděný lid mučil a vraždil v pařížských věznicích své bratry spoluobčany, protože novináři a jiní teoretici teroru je už dávno jakožto příliš bohaté, důstojné nebo vznešené odsoudili k smrti. Jedním z nejhorších vrahů – a nejen od psacího stolu – byl Marat, zářný příklad (nejen) Karla Marxe. A byl to náš horoucí oslavovatel revoluce, který se omluvně zamyslel nad tou nejhlubší příčinou takové nelidské bestiality:

…představa barbarská, dětinská, se kterou se tolikrát setkáváme v prvotních stádiích lidstva, v šerém dávnověku, představa velké radikální očisty mravní, naděje, že úplným vyhubením zla se ozdraví svět. Ideál mravní očisty vnukl četným zabijákům strašlivý klid svědomí, děsné předsevzetí před ničím necouvnout. Michelet, 292

Ano, ale bohužel nejen v šerém dávnověku. Je to ten stále stejný, nesmírně zákeřný pocit mravní nadřazenosti těch věčně stejných dobrolidí, co nám všem ostatním vždy stejně zavádějí naše Dobro podle svých představ, a je úplně jedno, co je jeho aktuálním obsahem. Může to být ztepilá trojka volnost, rovnost, bratrství, nadřazenost rasové čistoty, něžný třídní boj, vznešená sociální spravedlnost nebo svatá záchrana klimatu; je to bohužel úplně jedno. Dobře je pouze vědět, že už před více než dvěma stoletími bylo moudrým mužům jasné, jak směšné jsou takové snahy:

Věčné neřesti člověka jsou příčinou všech vichřic dějin; náboženství, morálka, zákony, pri-vilegia, svoboda a lidská práva jen záminkou. Chcete lidi osvobodit od tyranie a vzpour tím, že je z jejich myslí i s kořeny vyrvete? Takový postup prozradí znalce lidí v rámci mrtvých písmen a hudlaře v jejich živoucím provedení. Tak chudé na nápady lidské zlo není, aby nenalezlo novou metodu a nový převlek. Zatímco si namlouváte, že bojujete s intolerancí, pýchou a ukrutností, ty stejné ohavné neřesti, co odevždy otravují svět, už vklouzly do jiných, mladších a čerstvějších hávů.

Burke, 269-270

Při prvním zasedání Konventu byla zrušena monarchie a zavedena republika, což bezprostředně vedlo k vytvoření Výboru veřejné bezpečnosti. Ten přebere velmi rychle úplně stejně jako ústřední výbor komunistické strany veškerou moc, která prý patří svobodně voleným zástupcům lidu. Ministerstva budou proto čím dál bezmocnější, zatímco tajná policie čím dál mocnější. Král je zatčen a jako zločinec vyslýchán Konventem, které se tedy zjevně cítí být čímsi jiným než pouhým parlamentem; v lednu 1793 jej odsoudí k veřejné popravě. V dubnu prosazuje Danton utvoření Mimořádného revolučního tribunálu, což je grémium, kde pouhých devět osob bude napříště soudit jakékoliv ‚zrádce‘ jen podle svého ‚revolučního instinktu‘. Následuje Výbor veřejného blaha, který už učiní přebytečnými nejen vládu, ale i parlamentní Shromáždění. Od této chvíle je vše skutečně tak, jak Burke před třemi lety předpověděl – mrzká banda jakýchsi lumpů vládne Francii; v tajných domluvách mezi sebou rozhodují o míru nebo válce s celou Evropou a o násilné smrti statitisíců, přičemž se přitom velmi úspěšně zaměří i sami na sebe, ať zhyne Rudolf Slánský:

Jen o čtyři dny později startuje už skutečně veselý candrbál revoluční spravedlnosti, když Robespierre obviní girondisty, své bratrské kolegy poslance a zástupce rovnostejného lidu, ze zločinu zrady revoluce. Poslušný lid je vyvleče ze Shromáždění a uvrhne do želez; jen o málo později budou popraveni. V červenci vyžene tento nejčistší ze všech čistých lva revoluce Dantona z Výboru, zatímco Marat smí právě dokonat ve vlastní vaně. Jeden z nejodpornějších vrahů-pisálků světových dějin byl umlčen něžnou ručkou obdivuhodné dívky, která pro svou vlastní smrt pod padající sekerou měla už jenom smířené pousmání. Aby se k té vaně dostala, vymyslela si jména dalších „zrádců“; vrahova poslední slova byla: …v pořádku, do týdne budou pod gilotinou…

S lednem 1794 to nabírá obrátky poté, co se Robespierrovi podařilo ustanovit se jako síla středu současné politiky; to funguje výtečně dodnes. Díky tomu vyřídil v březnu ty prý příliš radikální, kordeliéry okolo Heberta, hned v dubnu pak ty prý příliš umírněné, montangardy okolo Dantona. Vskutku úsměvné, vidět Dantona mezi umírněnými, ale s úspěšným posunutím koordinát politické normality je možné leccos, také dodnes. Inu, Danton aspoň dovedl umřít, všechna čest, a byli to jeho pohrobci, kdo vyřídil o tři měsíce později toho nejčistšího z čistých; nejprve mu prostřelili hubu, nejspíš proto, aby je už navždy ušetřil svých vzletných slov, a pak mu usekli hlavu. A vzali k tomu i jeho přítele Saint-Justa, tak neuvěřitelnou kreaturu ve věku sedmadvaceti let, že ex post lze pouze vyjádřit vděk, že neměl čas ukázat, že proti němu byl i Robespierre pouze nedomrlý učedníček teroru. Pařížská gilotina, která lehce zvládla tisíc smrtí za den, přestávala stačit, takže musela být postavena druhá, aby vskutku žádný zločinný zrádce neušel revoluční spravedlnosti. S uťatými hlavami svých bratří hrál tehdy od prý tyranie osvobozený lid ve jménu rovnosti kuželky.

Toto jsou zážitky, ze kterých čerpal Karel Marx své horoucí nadšení, svou fascinaci revolucionáře, což ještě podpořily další pokusy o násilné převraty, které směl sám zažít – krátká revoluce roku 1848 všudemožně po Evropě a další komunální běsnění po Paříži v roce 1871. Byl to především Marx, kdo zpracoval tuto metodu prý ‚urychlování dějin‘ a oděl ji přitom do nového, modernějšího hávu pomsty prý vykořisťovaného proletariátu, což spousta jeho nadšených pokračo-vatelů v čele s Leninem a Stalinem, přes Gottwalda, Castra, Hočimina, Maocetunga až k Pol Potovi se vzrůstající konsekvencí uskutečnila.

Již jsem podotkl, že je naprostý omyl, vykládat Marxe jako ekonomického teoretika třídního boje. Svou ideu komunistické (beztřídní, a proto jedině spravedlivé) společnosti totiž odvozuje od francouzského romantického snílka, který odložil vlastní děti do sirotčince, aby měl čas na psaní příruček o jejich výchově. Ten spatřil pár do Evropy přivezených exotických domorodců z Pacifiku nebo odkud a vymyslel pohádku o šťastném divochu, jenž prý kdysi v šerém dávnověku sám bloudil pralesy v nevýslovném štěstí. Protože totiž je to až lidská společnost, která z něj učinila ono semeniště těch věčných neřestí, co od té doby trápí jinak nevinné lidstvo. My si musíme být ve vší vážnosti vědomi, že podle Marxe leží začátek veškerého vykořisťování a tím vší sociální nespra-vedlnosti zcela jednoznačně už v dělbě práce, která tedy bude muset být (i nezměrným násilím) zničena stejně jako instituce manželství, aby v komunistické společnosti zavládlo bezbřehé – nejen beztřídní! – štěstí. A toto když si uvědomíme, tak nám začne být skutečně zle:

Hned ta první velká dělba práce, dělení na město a venkov, odsoudilo vesničany k tisíciletému hloupnutí a městské obyvatele k otročení každého jednotlivce svému řemeslu. Zničila základnu duchovního vývoje těch prvních a tělesného těch druhých. Zrušení protikladu města a vesnice požadujeme jako první a základní podmínku zrušení dělby práce jako takové.

Engels, MEW 20, Anti-Dühring, Dialektik der Natur, 271 (Löw, 98)

Dělba práce a soukromé vlastnictví jsou identické výrazy…

Marx, Engels, MEW 3, 1845 – 1846, 31 (Löw, 97)

Existence tříd pochází z dělby práce.

Engels, MEW 4, Mai 1846 – März 1848, 375 (Löw, 98)

Ve vyšší fázi komunistické společnosti, poté co zotročení individuí dělbou práce bude překonáno, zmizí také protiklad duševní a tělesné práce.

Marx, MEW 19, März 1875 – Mai 1883, 21 (Löw, 88)

Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči; kdyby to nebylo tak vážné, tak nepředstavitelně kruté, nelidské, strašné:

V komunismu nebudou žádné konflikty zájmů mezi individui navzájem, ani ve vztahu individuí ke kolektivu, žádní bohatí ani chudí. Proto zmizí sama od sebe i kriminalita: ‚my stavíme proti sociální válce sociální mír, my podtínáme sekerou kořeny zločinu – tím děláme přebytečnou téměř veškerou činnost současných správních i soudních úřadů‘. Lidé jsou vyučeni v těch nej-různějších oborech, takže v komunistické společnosti je možné ‚dnes toto, zítra ono činit, ráno lovit, odpoledne chytat ryby, večer pást stáda, po jídle kritizovat, jak mám právě chuť a náladu, aniž bych se kdy musel stát lovcem, rybářem, pastevcem nebo kritikem‘.

Löw, 24, první citát Engels, MEW 2, 1844-1846, 539, druhý citát Marx, MEW 3, 1845-1846, 33

A myslí si snad někdo, že tento nepředstavitelný diletantismus snad nebyl rovněž prakticky vyzkoušen jednou z těch mnoha zločineckých band planoucích marxistů dvacátého století?

S touto novou generací přišly děti jako lékaři, šest děvčat mezi devíti a třinácti lety. Třebaže téměř neuměly číst, obdržely z důvěry strany každá jednu krabici se stříkačkami, neboť uměly dávat injekce. ‚Naše malé lékařky‘, říkalo se, ‚pocházejí z rolnického lidu. Jsou připraveny, sloužit své třídě. Jsou pozoruhodně inteligentní. Když se jim řekne, že ta červená krabice obsahuje vitamíny, tak si to zapamatují! Když se jim ukáže, jak se sterilizuje stříkačka, tak to umí!‘.

Courtois, 688, citát Picq, Au-delá du ciel: cinq ans chez les Khmers rouges, Paris 1984

Kapitola o Kambodži nese v Černé knize komunismu podtitul ‚V zemi nepochopitelných zločinů‘, neboť to, co Rudí Khmérové za pouhé čtyři roky dokázali provést s vlastním národem se většině pozorovatelů jeví jako jedinečné a nepochopitelné. Přitom naprosto nejde o holá čísla, třebaže se má zato, že se jednalo o nejstrašnější, protože nejefektivnější genocidu v dějinách lidstva:

Kambodžský komunismus skutečně překonává, co se týče teroru, všechny ostatní; zároveň se od nich odchyluje. Courtois, 643

Jde právě o to, co je důležité, o pokud možno přesné okolnosti a pozadí těchto zločinů, především o jejich ideové, duchovní kořeny. Jestliže jsme schopni a ochotni, podvolit se tomuto martyriu, zjistíme velmi rychle, že na příšerných zločinech Rudých Khmérů není vůbec nic nepochopitelného. Jsou totiž jednak zcela zřetelně tím nejkonsekventnějším, ano, tím NEJČISTŠÍM převedením Marxových myšlenek do živoucí politické praxe, a druhak díky způsobu svého prosazování zároveň přesnou obdobou metod revoluce ve Francii po roce 1792. A to třetí a poslední, co tyto dva naprosto jasné prameny těchto zločinů doplňuje, je kulturní zvláštnost jednoho konkrétního národa jihovýchodní Asie, totiž náboženství Kambodžanů:

Jedna žena řekla Haing Ngorovi, který po vysvobození z vězení vypadal strašně, nakonec do očí to, co si mysleli všichni: ‚Samnang, snad jste ve svém předchozím životě učinil něco tak neslýchaně zlého, že jste byl za to takto potrestán‘. Courtois, 683

Mnoho autorů, politologů a historiků je si zajedno, že budhismus Kambodžanů usnadňoval sadisticky brutální teror Rudých Khmérů. Je to v zásadě velmi mírumilovné náboženství, je však lhostejné k sociálním rozdílům, neboť chápe s ohledem na příští život ten současný jako spravedlivé vyjádření odměny nebo trestu. Konkrétní individuální život zde má jen velmi nízkou hodnotu v nekonečném proudu stále znovu za sebou následujících existencí, což vede k obrovskému fatalismu, který velice oslaboval jakoukoliv možnou formu odporu proti teroru Rudých Khmérů.

Politický plán této teroristické bandy marxistických zločinců byl totiž jasný od samého začátku, s ničím se naprosto netajili. Nositely této revoluce byli bez výjimky intelektuálové, synkové vyšších sociálních kruhů, studenti silně marxistických francouzských univerzit a aktivní členové komunistické strany Francie:

Jako konsekventním komunistům byl Rudým Khmérům třídní boj důležitější než konflikt mezi rasami nebo národy Courtois, 658

Oni přesně věděli, co chtějí uskutečnit, sami se tím dokonce v určitých dobách kasali:

Revoluce Khmérů je bezpříkladná. To, co my chceme uskutečnit, ještě nikdo v celých dějinách lidstva nedokázal. Ieng Sary, 1977 (Courtois, 682)

Děláme jedinečnou revoluci. Znáte snad jedinou zemi, kde by se odvážili tak jako my zrušit trhy a peníze? Y Pandara, (Courtois, 683)

17. duben 1975 byl největší událostí dějin s výjimkou pařížské komuny v roce 1871.

Pol Pot po ztrátě moci,1979 (Courtois, 683)

Francouzská revoluce mne velmi ovlivnila, hlavně Robespierre. Od té chvíle to byl pro mne jen maličký krůček, stát se komunistou. Robespierre je můj hrdina. Robespierre a Pol Pot: oba muži mají tu stejnou kvalitu rozhodnosti a integrity.

Suong Sikoeun, bývalý zástupce Ieng Saryho, listopad 1996 (Courtois, 691)

Zde jsou některá základní fakta ze čtyř let vlády Rudých Khmérů v Kambodži:

  • okamžitě po uchopení moci byli všichni obyvatelé měst násilně vyhnáni na venkov

  • všichni stejně byli nuceni pracovat na poli tím nejprimitivnějším způsobem

  • veškeré soukromé vlastnictví sestávalo z jedné misky na pití a jedné lžíce

  • starat se o vlastní živobytí bylo zakázáno pod trestem smrti, neboť obstarání si čehokoliv se rovnalo loupeži majetku lidu a bylo tedy zradou revoluce

  • jídlo bylo nejen přísně na příděl, ale muselo se konzumovat společně v kantýnách; vařit sám pro sebe bylo zakázáno

  • všechny rodinné vazby Rudí Khmérové stále silněji pronásledovali a postihovali, především manželství, třebaže úplně je zničit za pouhé čtyři roky nedokázali

  • nemocní, staří a slabí lidé byli jako neproduktivní jedlíci záměrně ponecháváni smrti

  • jakýkoliv projev individuality byl nemilosrdně pronásledován a ničen, přidělené lůžko v ubytovně nesmělo být opuštěno bez povolení

  • nejenom devítileté lékařky svědčí o tom, jak dalece byla odstraněna dělba práce; ty mimo-chodem zpychly svým významným postavením natolik, že musely být popraveny

  • všichni byli neustále podrobeni dennímu školení v marxistické převýchově, jakákoliv jiná kulturní činnost byla zakázaná.

Nebylo vězení ani soudů, nebylo univerzit, gymnázií, nebyly peníze, nebyla pošta, nebyly knihy, nebylo sportu, nebyla jakákoliv zábava. Při denním programu, rozvrženém na čtyřiadvacet hodin se netrpěl nejmenší výpadek. Den byl rozvržen takto: dvanáct hodin tělesné práce, dvě hodiny na jídlo, tři hodiny na převýchovu, sedm hodin spánek. Žili jsme v jediném obrovském koncentráku. Vládl stav naprosté bezprávnosti. O každém aktu našeho života rozhodovala strana… Pin Yathay, svědek, který přežil (Courtois, 663)

– a především – trest smrti byl doslova za cokoliv, lišil se pouze způsobem provedení; v některých oblastech byla vyvražděna, a tedy skutečně zničena, nejméně polovina obyvatel.

Ale jak už řečeno, nejde naprosto o holá čísla, jde o okolnosti. Existují kupříkladu hodnověrná svědectví, že byli cíleně vražděni obrýlení lidé; to byl důkaz, že se již příliš vzdálili lidu skutečně pracujícímu. To není jen v duchu marxismu, nýbrž upomíná zřetelně na revoluci ve Francii, kde byli ve vzpomenutých masakrech ve věznicích na podzim roku 1792 zabíjeni především lidé, kteří nevlastnili ‚ruce pracujícího lidu‘. Věta: ‚a hleďme, panáček s jemnou kůžičkou…‘, byla tehdy rozsudkem smrti. Existuje mnohem více spojitostí marxistické ideologie kambodžských komunistů s francouzskými revolucionáři, třeba jejich kalendář – i oni zavedli rokem 1975 rok Jedna své nové éry a místo týdnů pracovní dekády, ale myslím, že není třeba pokračovat.

To totiž úplně stačí, aby každý soudný člověk rozpoznal v opatřeních Rudých Khmérů toho nejryzejšího, od všech předchozích pokusů (většinou přece ‚revizionistických‘, protože hlavně sociálně-demokratických) očištěného a nejkonsekventněji zaváděného Karla Marxe. Nebo se snad mám opakovat?

  • odstranění dělby práce

  • zrušení protikladu města a vesnice

  • zničení všech sociálních rozdílů především díky odstranění soukromého vlastnictví

  • zničení rodiny a industrializace soukromé domácí iniciativy

  • a to vše zavedené co nejrychleji (‚revoluce‘) tím nejbrutálnějším terorem.

To je přece ten nejčistší Marx! Člověk dostatečně informovaný, a především nezaujatý, to nemůže nevidět. Odměnou je mu historické poučení, které pak ovšem už překvapit nedokáže:

Karel Marx věří a propaguje, že ráj na této zemi existoval v pravěké společnosti doby ka-menné. Lidská společnost jakékoliv historické doby, která podle něj jedná, nutně skončí v době kamenné.

Že toto prakticky dokázali, je jedinou historickou zásluhou Rudých Khmérů, revolučních marxistů z Kambodže.

Z objektivního hlediska politologie je dnes odpovědí na otázku, co je největší zásluhou Marxova učení (a nejen ovšem díky Kambodži), že je to ta nejvýkonnější zbraň k zamezení pře-množení lidstva na této planetě, ať už tato pravda zní kterému dobročlověku jak chce cynicky.

Můj osobní názor je, že Karel Marx byl nejhorší zločinec 19. století. Jeho ideje, toť neuvěřitelné, koncentrované Zlo, které programově šířil do světa, aby za využití a zneužití vrozených lidských vlastností, jako je třeba závist, zapaloval a podněcoval nenávist mezi lidmi za každou cenu. Jeho ideologie je bohužel pro stále nové generace mladých lidí silně nasládlé zlo, takže zbývá skutečně jen naděje, že ve dvaceti není marxistou/socialistou jen ten, kdo nemá srdce, ve třiceti ale už jenom ten, kdo nemá mozek. Jeho ideologie vedla, vede a vždy neomylně povede kdekoliv na světě k nepopsatelné chudobě nejen materiální – zavádějte socialismus na Sahaře a do deseti let budete muset dovážet písek – ale především duchovní. Marxisté slibují dodnes stále znovu spravedlivé rozdělení bohatství – aniž by je zajímalo, odkud se bere – a dosahují v tom nejlepším případě nespravedlivého přerozdělení bídy. Marxova ideologie byla kdekoliv na světě zavedena nebo nadále udržována výhradně násilím; nenávidí pluralitu a demokracii, naopak potřebuje totalitu pro svou existenci. Kolik stála kde milionů zničených životů, je tragická otázka; mnohem horší však je, že není vůbec kladena, přinejmenším ne tak, jak by kladena a zodpovězena být měla. Velmi si přeji, aby se ideologii rudého internacionálního socialismu konečně na celém světě dostalo takového odsouzení a pohrdání, jakému je v dnešním Německu zaslouženě vystavena ideologie jeho bratra, hnědého socialismu nacionálního, zvaného vědomě nesprávně nacismus nebo dokonce fašismus už proto, aby právě toto moje přání nebylo pokud možno ještě dlouho vyslyšeno.

Literatura:

Burke, Edmund: Betrachtungen über die Französische Revolution, Zürich, 1987

Courtois, Stephan: Das Schwarzbuch des Kommunismus, München, 1998

Johnson, Paul: Intelektuálové, Návrat domů, Praha 1995

Löw, Konrad: Marx und Marxismus. Eine deutsche Schizophrenie, München, 2001

Michelet, Jules: Francouzská revoluce, ODEON Praha, 1989

Pozn.: Originální citáty Marxe a Engelse jsem převzal z jedinečné encyklopedie Konrada Löwa podle jeho schématu, který více zohledňuje dobu, ve které k výrokům došlo, než název jejich konkrétního díla:

MEGA – Marx, Karl / Engels, Friedrich Gesamtausgabe; seit 1991, Hrsg. Internationale Marx-Engels-Stiftung, Berlin 1975 ff.

MEW – Marx, Karl / Engels, Friedrich Werke. Hrsg. vom Institut für Marxismus-Leninismus bei ZK der SED, Berlin (Ost) 1956 ff. (auf der Basis der 2. Russischen Ausgabe, 1955 ff.)

(celkový přehled děl MEW: Löw, 423-424).

Post Views: 0